Tilly Bagshawe

Tilly Bagshawe

Hradba mlčení

Prolog

„Přejete si ještě něco, paní ministryně?“

Alexia De Vereová se usmála. Ministryně. Ministryně vnitra. Podle ní dvě nejkrásnější slova anglického jazyka. Kromě ministerské předsedkyně, to dá rozum. Nejnovější superstar konzervativců se tiše zasmála. Všechno hezky popořadě.

„Ne, děkuji, Edwarde. Zavolám, pokud bych vás ještě potřebovala.“

Sir Edward Manning jen krátce přikývl a vyšel z kanceláře. Nejvyšší státní úředník – ředitel personálního odboru jejího ministerstva –, čerstvý šedesátník, představoval baštu parlamentního systému. Byl vysoký, prošedivělý a chodil vzpřímeně jako ukazovátko. Sir Edward měl v nadcházejících měsících působit vedle Alexie De Vereové coby rádce, učitel a zkušený průvodce labyrintem fungování ministerstva vnitra. Ale právě teď, v prvních hodinách po převzetí úřadu, chtěla Alexia De Vereová zůstat o samotě. Toužila si tu sladkou chuť vítězství vychutnat bez publika. Zkrátka jen tak se v klidu opájet vědomím moci.

Koneckonců, tvrdě si ji vydřela.

Zvedla se od psacího stolu a začala přecházet po své nové pracovně, prostorné vzdušné místnosti v horním patře jedné z gotických věží Westminsterského paláce. Zařízení vynikalo spíš praktičností než okázalostí. U jedné stěny stály dvě shodné a šeredné hnědé pohovky (ty rozhodně půjdou pryč) a

u protější jednoduchý psací stůl s židlí a knihovna přecpaná zaprášenými, nikdy nepřečtenými svazky politické historie. Ale všechno tohle bylo zapomenuto v okamžiku, kdy člověk pohlédl ven. Okna sahající od podlahy až ke stropu nabízela panoramatickou vyhlídku na Londýn od věží Canary Wharf na východní straně až k luxusním sídlům ve čtvrti Chelsea na západě. Tento úchvatný výhled znamenal jedno. Jedno jediné.

Moc.

A všechna ta moc patřila jí. Alexii De Vereové.

Jsem ministryně vnitra Velké Británie. Jsem druhý nejvýznamnější člen vlády Jejího Veličenstva.

Jak jsem to dokázala? Jak se jí z funkce první náměstkyně ministra pro vězeňství, v níž si navíc vysloužila značnou neoblíbenost, povedlo přeskočit takovou spoustu významnějších kandidátů a dostat se až sem? Chudák Kevin Lomax na ministerstvu obchodu a průmyslu teď nejspíš vzteky plive žluté, od kávy flekaté zuby. Ta představa Alexii De Vereovou doslova zahřála. Povýšenecká fosilie.

Mě odepsal už před lety, ale kdo se směje naposled?

Alexii De Vereovou v tisku odjakživa lynčovali kvůli jejímu bohatství, aristokratickému původu a odtrženosti od řadových voličů, bulvár jí dokonce označil za novou Železnou lady. Návrh vězeňského zákona připravený Alexií De Vereovou napadali poslanci z obou stran parlamentu jako „bezcitný“ a

„brutální“. Tresty bez možnosti podmínečného propuštění fungují nejvýš tak v Americe, zemi tak barbarské, že ještě nezrušila trest smrti, ale tady, v civilizované Velké Británii, jsou nepřijatelné!

Aspoň tak to všichni tvrdili. Ale když došlo na lámání chleba, stejně ten zákon odsouhlasili. Zbabělci. Zbabělá a pokrytecká cháska!

Alexia De Vereová dobře věděla, že zmíněný zákon se zasloužil o její všeobecnou neoblíbenost – u kolegů, sdělovacích prostředků, voličů z nízkopříjmové skupiny. O to víc ji i všechny ostatní zaskočilo, když zrovna ji předseda vlády Henry Whitman jmenoval ministryní vnitra. Ale nijak si tím nelámala hlavu. Prostě Henry Whitman vybral ji a jmenoval. A v konečném důsledku na ničem ostatním nezáleželo.

Alexia sáhla do krabičky a vytáhla štůsek rodinných fotografií. Dávala si záležet, aby práci a rodinu nikdy nesměšovala, ale v současné době se ve vysokých funkcích nosila okázalá emocionalita, takže fotografie dětí vystavené na psacím stole byly téměř povinné.

Na první z nich byla Roxie v osmnácti, plavovlasou hlavu ve smíchu zakloněnou. Och bože, Alexii se po tom smíchu tolik stýskalo! Fotografie samozřejmě vznikla ještě před nehodou.

Nehoda. Alexii De Vereové se hnusil ten eufemistický výraz pro dceřin sebevražedný pokus, skok ze třetího patra, po kterém Roxie zůstala doživotně upoutaná na vozík. Alexia odjakživa zastávala názor, že věci se mají nazývat pravým jménem, ovšem její manžel Teddy si to prosadil. Drahoušek Teddy.

Odjakživa měl měkké srdce.

Vedle dceřina snímku Alexia s úsměvem postavila rámeček s manželovou fotografií. Žádný Adonis, prostě plešatící břicháč ve středním věku a s trvale ruměnými tvářemi. Teddy De Vere se dobrácky usmíval do objektivu jako roztomilý medvídek.

Bez něho by se Alexiin život vyvíjel úplně jinak. Byla jeho velkým, neuvěřitelně vděčným dlužníkem.

Teddy De Vere nebyl pochopitelně jediný, komu Alexia vděčila za svou hvězdnou kariéru. Ještě tu byl Henry Whitman, nový konzervativní ministerský předseda a Alexiin samozvaný politický rádce. A kromě něho kdesi daleko, předaleko odtud, existoval ještě jeden muž. Dobrý muž. Muž, který jí pomohl.

Ale na něj Alexia myslet nesmí. Ne teď. Ne dnes.

Dnešek si vyhradila na radost z vítězství a oslavy. Na lítost jí nezbýval čas.

A na třetí fotografii byl Alexiin syn Michael. Až k zbláznění krásný mladík s černými kučerami, s očima šedýma jako břidlice a rošťáckým úsměvem, nad nímž tála ženská srdce v okruhu sta kroků. Občas si Alexia říkala, že Michael je jediný člověk na světě, který v ní vyvolává naprosto bezpodmínečnou lásku. Správně by do té kategorie měla spadat i Roxie, ale po tom všem, co se mezi nimi odehrálo, se vztah matky a dcery nenávratně poškodil.

Po fotografiích přišla na řadu blahopřání, jež nepřetržitě přicházela od chvíle, kdy se před dvěma dny veřejnost dozvěděla o Alexiině šokujícím jmenování do funkce. Šlo převážně o nudné firemní gratulace od lobbistů či fanoušků z řad voličů. Většinou to byla přání s fotkami bouchajícího šampaňského nebo kýčovitých květinových zátiší. Ovšem jedna z gratulací rázem upoutala Alexiinu pozornost. Na pozadí britské vlajky se řvavě leskla zlatě vyražená slova JSI SUPÉÉÉR! A uvnitř přeložené kartičky stálo:

Blahopřeju, miláčku Alexie! To je BOMBA! Jsem na tebe tak PYŠNÁ! Líbá Lucy!!! xxx

Alexia De Vereová se zazubila. Kamarádek měla už od dětství pramálo a Lucy Meyerová byla vlastně výjimka potvrzující pravidlo. Sousedka z Martha’s Vineyard, kde De Vereovi vlastnili letní dům.

Teddy se do ostrova zamiloval už během studií na Harvard Business School. Lucy Meyerová byla pro Alexii jako sestra. Klasická hospodyňka, i když z horních vrstev, a typická Američanka. Typ ženy, která své e-maily zahlcuje vykřičníky a nad „i“ místo tečky dělá kroužek. Střídavě mateřská a dětinská. Tvrzení, že Lucy Meyerová a Alexia De Vereová mají pramálo společného, by bylo stejně málo výstižné jako konstatování, že Izrael a Palestina se spolu občas poškorpí. A přesto jejich přátelství, ukuté během bezpočtu nádherných letních pobytů na Martha’s Vineyard, přežilo všechny vzestupy i pády Alexiiny bláznivé politické kariéry.

Alexia se zastavila u okna a shlížela na Temži. Řeka z výšky vypadala vlídně a majestátně, mírně plynoucí stříbrná stužka, jež se proplétala velkoměstem. Ale pod hladinou, jak Alexia dobře věděla, hrozí vražedné proudy. Dokonce i dnes, ve svých devětapadesáti a na vrcholu kariéry, se Alexia nedokázala na vodu zadívat a nezachvět se přitom zlověstným tušením. Nervózně zatočila snubním prstenem.

Jak snadno může člověk o všechno přijít! O moc, štěstí, dokonce i o vlastní život! Stačí jediný okamžik, jediná sekunda nepozornosti. A všechno je rázem pryč.

Telefon hlasitě zabzučel.

„Omlouvám se za vyrušení, paní ministryně, ale na lince jedna mám Downing Street deset. Předpokládám, že hovor ministerského předsedy přijmete?“

Alexia De Vereová potřásla hlavou, aby přízraky minulosti zahnala co nejrychleji.

„Samozřejmě, Edwarde. Spojte mě.“

Na jih od řeky v Magiině restauraci, sotva kilometr od přepychové westminsterské pracovny Alexie De Vereové, ale jakoby v jiném vesmíru, seděl Gilbert Drake a hrbil se nad talířem vajíček a fazolí. Typický britský bufáč s okny ulepenými mastným vzduchem a s popraskaným linem na podlaze byl oblíbeným zapadákem taxikářů a stavebních dělníků, kteří se tu zastavovali cestou za prací do bohatších čtvrtí na opačném břehu řeku. Gilbert Drake patřil ke štamgastům. Většinou byl po ránu řečný a samý vtípek. Dnes ne. Civěl na fotografii v novinách, jako by viděl přízrak, a svíral si spánky rukama.

To se mu jenom zdá. Copak je to možné?

Ta mrcha Alexia De Vereová se usmívala do fotoaparátu, zatímco si tiskla ruku s ministerským předsedou. Gilbert Drake na ten obličej do smrti nezapomene. Pyšná vyčnívající brada, pohrdavě zvlněné rty, chladný ocelový třpyt modrých očí, hezkých, prázdných a bezcitných jako oči panenky. Popisek pod fotografií oznamoval, že nová britská ministryně vnitra se ujala funkce.

Gilbert Drake při čtení článku prožíval bolest, jako by si škrábal čerstvý strup, ale silou vůle se přiměl dočíst až do konce.

Na včerejší schůzce, jež zaskočila řadu osob ve Westminsterském paláci a převezla sdělovací prostředky i sázkové kanceláře, ministerský předseda jmenoval první náměstkyni ministra pro vězeňství Alexii De Vereovou novou ministryní vnitra. Ministerský předseda Henry Whitman se o

paní De Vereové vyjádřil jako o „hvězdě“ a „klíčové osobě“ své obnovené vlády. Kevin Lomax, ministr pro průmysl a obchod a po rezignaci Humphreyho Crewea údajně nejžhavější kandidát na funkci ministra vnitra, sdělil reportérům, že jmenováním paní De Vereové „je nadšen“ a „nesmírně se těší“ na spolupráci s ní.

Gilbert Drake zhnuseně složil noviny.

Jeho nejlepší přítel Sandžaj Patel byl po smrti vinou právě téhle mrchy. Sandžaj, který Gilberta chránil ve škole před šikanou a později se s ním zapojil do projektu sociálního bydlení. Sandžaj, který celý život dřel, aby nakrmil rodinu, a všem životním prohrám čelil s úsměvem. Sandžaj, který neprávem skončil ve vězení, protože policie na něho ušila falešné obvinění jen kvůli tomu, že se snažil vlastnímu bratranci pomoci, aby se vyhnul vyšetřování. Sandžaj byl mrtvý. Zato ta svině, ta predátorka Alexia De Vereová, dosáhla hvězdné kariéry a obdivu celého Londýna.

Nad tímhle se nedá mávnout rukou. Gilbert Drake to nestrpí.

Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka.

Maggie, jmenovkyně majitelky podniku, dolila Gilbertovi čaj. „Dojez to, Gile. Vajíčka začínají stydnout.“

Gilbert Drake ji nevnímal.

Slyšel jen hlas svého kamaráda Sandžaje Patela, žadonícího o pomstu.

Charlotte Whitmanová, manželka ministerského předsedy, se překulila v posteli a pohladila manžela po hrudi. Byly čtyři ráno, ale Henry nespal, civěl do stropu s výrazem vězně, kterého mají za chvíli odvést před popravčí četu.

„Co je, Henry? Trápí tě něco?“

Henry Whitman položil dlaň na manželčinu ruku.

„Ale nic. Jen dneska nemůžu pořádně spát. Promiň, jestli jsem tě probudil.“

„Svěřil by ses mi, kdybys měl nějaký problém, viď?“

„Drahá Charlotte,“ přivinul ji k sobě. „Jsem ministerský předseda. Celý můj život tvoří problémy, kam až dohlédneš.“

„Vždyť víš, jak to myslím. Myslela jsem vážný problém. Něco, co bys nedokázal zvládnout sám.“

„Jsem v pohodě, miláčku, přísahám. Zkus ještě usnout.“

Po chvíli Charlotte Whitmanová tvrdě usnula. Henry se na ni díval a v uších mu nepřestávala znít její slova: Něco, co bys nedokázal zvládnout sám.

Díky němu se obličej Alexie De Vereové ocitl na přední stránce všech deníků. Dohadů kolem jejího jmenování se vynořilo bezpočet, ale nikdo nic určitého nevěděl. Nikdo, s výjimkou Henryho Whitmana. Teď už je každopádně pozdě. Jmenování do funkce proběhlo. Bylo dokonáno.

Nový ministerský předseda Velké Británie bděl až do rozednění a předem s tím byl smířený. Nemají pokoj svévolníci.

První část

1.

Kennebunkport, Maine, 1973

Billy Hamlin se díval za sedmi chlapci v plavkách, kteří s jekotem běželi k vodě, a pocítil prudký příval štěstí. Děti nebyly jediné, kdo miloval léto v táboře Camp Williams.

Billy měl sakra kliku, že tu práci dostal. Většinu táborových instruktorů tvořili studenti prestižních univerzit na severovýchodě Spojených států v „pauze“ od ukončení studia koleje do nástupu na Harvard a další přestupní stanice k hvězdné kariéře. Případně jejich ženská verze, barbínky a svůdnice, jež tu utloukaly čas mezi promocí a učily plavat roztomilé synáčky newyorské elity. Billy Hamlin sem nezapadal. Jeho otec byl tesař, který tu loni na podzim přistavěl pár nových chat a vysloužil si za to dostatečné uznání, aby u majitelky tábora domluvil letní brigádu pro syna.

„Poznáš se tam se zajímavými lidmi,“ sliboval mu Jeff Hamlin. „S pracháči. Mohli by pro tebe být užiteční. Uděláš si kontakty.“

Billyho táta na kontakty odjakživa věřil. Bylo však záhadou, jak a proč by léto strávené bratříčkováním se zhýčkanými bankéřskými synky pomohlo jeho milému, v podstatě nekvalifikovanému chlapci bez velkých ambicí. Tedy ne že by si Billy stěžoval. Ve dne měl za úkol poflakovat se po pláži a různě šaškovat s bandou prima mrňousů, prostě pohoda. No a o večerech se v Camp Williams našlo víc volně dostupných drog, chlastu a, jak by řekla jeho babička,

„rozhoďnožek“ než v neworleanském bordelu. Devatenáctiletý Billy Hamlin toho v devatenácti moc neuměl, ale na paření byl mistr.

„Billy! Billy! Poď fi f náma hrát pfehazovanou!“

Z vody na něj mával Graydon Hammond, sedmiletý klučík s kostnatými koleny, o jehož šišlání se zasloužilo přinejmenším pět chybějících horních zubů. V dospělosti zdědí většinový podíl akcií v Hammond Black, malé investiční bance, jež měla vyšší hodnotu než většina malých afrických států. Mávání na lidi, aby ihned vyplnili jeho rozkaz, zabere převážnou část Graydonovy budoucnosti. Ale momentálně byl tak slaďoučký a bezprostřední, že se mu nedalo odolat.

„Graydone, nech Billyho na pokoji. Dneska má volné odpoledne. Na přehazovanou si s vámi zahraju já.“

Toni Gillettiová, jednoznačně nejpřitažlivější ze všech táborových instruktorek, měla nad Graydonovou skupinkou dozor. Billy se díval za Toni pádící k příboji, tělo v bílých minibikinách skvostné jak modelka z Playboye, a zahanbeně si uvědomil, že v plavkách od Fred Perry se mu probudila erekce. Neměl na vybranou a musel ihned do vody, aby oceán využil jako fíkový list.

Billy po Toni Gillettiové šílel stejně jako všichni muži v táboře, ovšem na rozdíl od všech ostatních chlapců ji měl navíc rád. Vyspali se spolu jen jednou, hned první noc tady, a třebaže se Billymu od té doby nepovedlo Toni přemluvit k repríze, byl si jistý, že se jí to líbilo a že ho má taky ráda. Podobně jako Billy i ona byla trochu outsider. Ne snad že by pocházela z dělnické rodiny. Její otec vlastnil řetězec výnosných outletů s elektronikou, jež se táhly po celém východním pobřeží. Ale nebyla ani namyšlená, ani rozmazlená prvačka z Wellesley nebo Vassar College. Toni Gillettiová byla divoška, potížistka s dobrodružnou povahou a slabostí pro kokain a nevhodné milence, a to všechno ji doma v Connecticutu zatáhlo do proklatě hlubokých sraček. Šuškalo se, že jen o fous unikla vězení za zneužití kreditní karty, protože její otec Theodore Gilletti uplatil soudce a místnímu country klubu věnoval sedmimístnou
částku na nový bar a sprchy. Toni údajně ukradla sousedům zlatou kreditku AmEx, aby svému tehdejšímu milenci, jinak dealerovi, mohla zabezpečit životní úroveň, na jakou si navykl. Gillettiovi, stejně jako Billyho otec považovali Camp Williams za možná poslední šanci, kde by jejich ratolesti získaly „kontakty“, jež by jim zajistily lepší budoucnost: v případě Toni manželství se slušným bílým mládencem z dobré rodiny, ideálně s diplomem z Harvardu.

Toni dodržela aspoň polovinu dohody s rodiči a v táboře se svědomitě vyspala s každým absolventem Harvardu, který nebyl úplná fyzická zrůda. Nakonec se rozhodla pro Charlese Braemar Murphyho,

nejbohatšího, nejpohlednějšího a podle Billyho názoru nejodpornějšího hnusáka ze všech. Charles trávil dnešní den na jachtě svých rodičů. Braemar Murphyovi se tady „zastavili“ cestou do East Hamptonu a paní Kramerová, šéfka Camp Williams, dala Charlesovi celodenní volno. Bylo k vzteku, jak té prachaté mládeži nadržovala. Ale každý mrak má svůj stříbrný okraj. Charlesova nepřítomnost nabídla Billymu báječnou šanci nerušeně rozehrát flirt s Toni. Snažil se ji přesvědčit, že druhá vášnivá noc s ním by ji bavila nesrovnatelně víc než společnost nafrněného snobského nápadníka.

Předem mu bylo jasné, že má šanci. Toni byla samorost se sexuálním apetytem divoké kočky. Před pár dny vyjela po Billym přímo před Charlesem, což byl dost šok. Tou neomaleností se snažila Charlese donutit, aby žárlil. To se jí povedlo. Později Billy zaslechl, jak Charles Braemar vyslýchá Cassandru Draytonovou, další z děvčat, o kterých se vědělo, že Billymu vlezly do postele. Co ty holky na Billym vidí?

„Co vy ženský na Hamlinovi máte, že si za ním můžete nohy uběhat?“ vrčel Charles dopáleně. Cassandra se líbezně usmála. „Chceš to v centimetrech nebo decimetrech?“

„Prokristapána, je to akorát zasranej tesař!“ pěnil Charles vzteky.

„To byl Ježíš taky, broučku. A vůbec, tesařinu dělá jeho táta. Billy se specializuje na šukání. A božínku, že se v tom vyzná!“

Chvála z úst Cassandry Draytonové udělala Billymu dobře, jenže Toni Gillettiová ještě nedala Billymu druhou šanci, i když s ní flirtoval jako o závod. A čím déle odolávala, tím víc ji Billy chtěl.

Ještě nepotkal děvče jako Toni. Jednak se uměla báječně odvázat v posteli, ale navíc byla i zábavná a vtipná a taky geniální imitátorka a rozená herečka. Když napodobovala paní Kramerovou, stárnoucí majitelku tábora, ostatní instruktoři brečeli smíchy. Toni měla koule. Mnohem větší koule než Billy, přestože ty jeho Cassandra docela mile ocenila. Pro Charlese Braemar Murphyho představovala Toni Gillettiová trofej, bezvadnou hračku na léto. Ovšem pro Billyho Hamlina znamenala všechno.

Nepřiznal by to ani na mučidlech, ale byl po uši zamilovaný. A odhodlaný nejenom Toni znovu svést, ale taky se s ní oženit.

Toni se dívala, jak Billy skočil do vody. Páni, to je tělo! Zbožňovala, jak se mu na širokých zádech vlnily svaly a silnými pažemi hladce protíná vodu jako dvě turecké šavle hedvábí. Charles Braemar byl pohledný konzervativním, čistě řezaným stylem, neměl však ani špetku Billyho živočišné smyslnosti, nic z jeho samčího magnetismu, dravčího erotického lačnění, jež Billymu prýštilo z pórů jako pot.

Charles měl zase tu výhodu, že vlastnil svěřenecký fond obrovský jako Kanada. S každým dalším dnem bylo pro Toni složitější se rozhodnout, kterého z těch dvou chce víc. Boha lásky Adonise? Nebo táborovou verzi zazobaného krále Krésa?

Včera večer snila o Billym, zatímco se s ní Charles miloval. Ležela na kašmírové přikrývce a Charles jí svědomitě pumpoval na těle, v pozadí Todd Rundgren zpíval Hello, It’s Me, což je příšernost, ale Charles si prosadil, že dotáhne svůj přenosný osmistopý kazeťák „na navození atmosféry“. Toni při sexu s Charlesem toužebně vzpomínala, jaké to bylo ve svěráku Billyho mocných svalnatých stehen.

Pokud ji nepřestane tak zuřivě pronásledovat, bude mu prostě muset podlehnout. Zůstat věrná neschopnému milenci Charlesovi, to by Toni Gillettiová dokázala asi stejně úspěšně, jako by se lvice donutila k vegetariánství. Sex s Billym byl fakt třída a ona potřebovala čerstvé maso.

„No tak, Toni! Ty máš pfeci hrát! Zkuf chytit můj míč!“

Graydon Hammond k ní prosebně vzhlížel. Jednou paží objímal útlá ramínka Nicholase Handemeyera, dalšího rozkošného sedmiletého broučka a dědice velkolepých nemovitostí v Maine. Tmavovlasého Graydona a andělského blonďáčka Nicholase měli v táboře v Camp Williams všichni upřímně rádi. A Toni navzdory svému pečlivě pěstovanému chování zlobivé holky byla jako vedoucí oblíbená a přirozeně mateřská. Její matku natolik vytížilo nakupování a utrácení manželových peněz, že kdybyste jí ukázali tři dívky vedle sebe, musela by mít proklatou kliku, aby vybrala vlastní dceru. I přes bídný rodičovský vzor Toni milovala mrňousky a jejich společnost ji nesmírně bavila. Děti byly legrační, živé, láskyplné. A především nikoho nesoudily. Právě tuhle jejich vlastnost měla Toni nejradši.

Ovšem dnes ji deptala kocovina a nutně potřebovala lajnu koksu, takže by se v pohodě obešla bez křiku a vyptávání a nekonečného ohmatávání lepivými dětskými packami.

„Snažím se, Graydone, víš?“ Zavrčení vyznělo hůř, než Toni chtěla. „Házej znovu.“

„Pomůžu ti, jo?“

Vedle Toni se objevil Billy Hamlin, hlavu s připláclou blond čupřinou vystrčil z křišťálově čisté vody jako vydra. Zvedl rozhihňaného Graydona a Nicholase do výšky a každého pod jednou paží odnesl na mělčinu, rozdělil všechny kluky na dvě družstva a odstartoval hru. Po pár minutách k němu připlavala Toni a chytila míč, přičemž se nahou paží otřela o Billyho. Ten lehounký náznak fyzického kontaktu byl elektrizující.

„Díky,“ usmála se. „Ale běž se někam bavit. Týdně máš jenom půldenní volno a nevěřím, že ho chceš zabít zrovna s mou bandou.“

„Jo, máš pravdu.“ Billy nestydatě očumoval její prsa. „Něco ti navrhnu. Uděláme dohodu.“

„Dohodu?“

„Jasně. Jestli do patnácti minut najdu sladkovodní perlu, tak zítřejší noc přespíš u mě.“

Toni vyprskla smíchy. Billyho dvoření jí lichotilo. „Za celý měsíc jsi našel jenom tři perly. Těžko narazíš na další zrovna v příští čtvrthodině.“

„Přesně tak. Je to beznadějný. Tak proč by sis se mnou neplácla?“

„Ty víš proč.“

Toni se ohlédla ke kotvišti, kde se v odpoledním slunci leskla Celeste, jachta rodiny Braemar Murphyových.

„Hele, no tak. Trochu se odvaž,“ popíchl ji Billy. „Přiznej si, že s ním je nuda. A navíc, copak jsi sama neřekla, že jen těžko najdu perlu za čtvrt hodiny?“

„Ale co když jo?“

Billy objal Toni kolem pasu a přiblížil se k ní rty tak blízko, až se jí téměř dotýkal. „Pokud jo, je to osud. Bylo by nám souzeno být spolu. Platí?“

Zazubila se. „Fajn, platí. Ale perla musí být velká nejmíň jako hrášek.“

„Hrášek? Hele, nepřeháníš to trochu? To je nemožný!“

„Hrášek. A teď zmiz! Musím se soustředit na přehazovanou!“

Billy odplaval do hlubší vody a přitom v zubech svíral nůž na otvírání škeblí jako pirát dýku. Párkrát zmizel pod vodou a pokaždé se vynořil s velkou ústřicí a vždy ji nožem okázale rozpáčil, ale bez úspěchu. Pokaždé se pak dramaticky chytil za srdce a zhroutil se vody, aby Toni pobavil.

Během pár minut se na pláži shlukl dav čumilů a stále přicházeli další a další zvědavci. Mladík byl skvělý plavec a předváděl zábavné divadýlko.

Toni Gillettiová usoudila, že Billy je zábavný, ale začíná se chovat až moc namyšleně. Odvrátila se a zabrala se do hry s malými kluky. Všechny Billyho kousky záměrně a okázale ignorovala.

Charles Braemar Murphy se cítil skvěle. K obědu si na jachtě svých rodičů dal chutné čerstvé humry a spláchl je několika sklenkami kvalitního chablis. Otec mu odsouhlasil vyšší kapesné. A Toni slíbila, že dnes si do postele vezme jeho dárek, saténové kalhotky bez rozkroku. Už jen při té představě měl od rána téměř trvalou erekci.

Charles se na horní palubě rozvalil na lehátko a užíval si sílící sebevědomí. Musím jí toho plebejského chcípáka vyhnat z hlavy. To dá rozum, že Billy jede po Toni. Za ní pálí každý. Ale pro mě nepředstavuje sebemenší hrozbu. Už si to s ním zkusila a odkopla ho.

Toni teď bude na pláži s bandou svých malých svěřenců budovat hrady z písku.

Překvapím ji, rozhodl se Charles nečekaně. Dovezu jí jahody polité čokoládou, které tu máme v lednici. Holky jsou z podobně romantických hloupůstek celé pryč. A dnes v noci mu bude v posteli ještě vděčnější než obvykle.

Velitelsky luskl prsty na nejbližšího muže z posádky.

„Připrav mi jeden z člunů. Zajedu si na břeh.“

Chlapce už přestala bavit hra na přehazovanou a ve stínu pátrali po krabích klepetech. Z pláže se ozvalo sborové vyjeknutí a Toni se zvědavě ohlédla.

Panebože! Ten idiot!

Billy odplaval daleko za bariéru, která oddělovala prostor pro plavce a kotviště. U břehu kotvily tři velké jachty a mezi nimi a pobřežím se pohupoval houf menších člunů. Osamělý plavec v tak hustém provozu byl skoro neviditelný. Lovit škeble právě tam byl nesmyslný hazard.

Toni začala na Billyho zběsile mávat, aby okamžitě připlaval nazpátek. „Vrať se!“ hulákala do větru.

„Vždyť tě tam zabijou!“

Billy si přidržel dlaň u ucha na znamení, že neslyší. Toni nechala kluky na břehu, plavala pár metrů dál do moře a opět houkla: „Plav zpátky, ať tě někdo nesrazí!“

Billy se ohlédl přes rameno. Od nejbližší jachty ho dělilo nejméně padesát metrů.

„To je v pohodě!“ křikl na Toni.

„To není v pohodě! Nebuď idiot!“

„Ještě dvakrát se potopím.“

„Billy, ne!“

Ale už bylo pozdě. Mladík ladně švihl nohama a opět zmizel ve vlnách. Z pláže se znovu ozval potlesk a obdivné výkřiky.

Toni si skousla ret a úzkostlivě čekala, až se Billy opět vynoří. Uběhlo deset sekund, pak dvacet, třicet.

Och, Ježíši! Co se stalo? Uhodil se do hlavy? V životě jsem neměla na tu hloupou sázku kývnout a ještě ho v takových hloupostech podporovat! Přece vím, jak je Billy zbrklý. Stejně jako já.

Náhle se objevil, vystřelil nad modrou hladinu jako rozdováděný delfín a mával obří ústřicí. Diváci na břehu provolávali slávu a výskali nadšením. Billy nožem škebli rozpáčil a za ještě většího potlesku vytáhl perlu. Na Toni však jen smutně zavrtěl hlavou.

„Je moc malá. Moje princezna potřebuje hrášek.“

„Nech toho!“ vřískla Toni naštvaně. Ta hra jí už vůbec nepřipadala zábavná. Copak ti idioti na břehu nevidí, jak to je nebezpečné? „Okamžitě plav zpátky, Billy! Myslím to vážně.“

Billy jen vrtěl hlavou. „Ještě mám dvě minuty!“ Zhluboka se nadechl a opět zmizel.

„Co kdybych člun řídil já, pane? Mohl byste odpočívat.“

Daniel Gray byl zkušený lodník, už dvacet let pracoval jako člen posádky na jachtách zazobanců. Braemar Murphyovi nebyli o nic lepší ani horší než většina rodin, pro které pracoval předtím. Zato jejich syn Charles byl nafrněný hajzlík. Teď na něm bylo vidět, že pil, a rozhodně by neměl zůstat sám

u kormidla tak drahé hračky, jako byl člun z vybavení jachty Celeste.

„Jsem dokonale odpočinutý, díky,“ protáhl Charles Braemar Murphy samolibě. „Jenom mi doneste ty jahody a šampaňské, o které už jsem žádal, a máti vyřiďte, že se vrátím tak za dvě hodinky.“

„Jak si přejete, pane.“

Prostě dement. Jen doufám, že najede na břeh a příštích deset let bude vydělávat na škodu, kterou tím papínkovi způsobí.

Billy Hamlin se vynořil až po pětačtyřiceti sekundách. Zřejmě to všechno pořád považoval za náramnou legraci, protože během okamžiku znovu zmizel pod vodou.

Rozzuřená Toni se odvrátila. Nepřichází v úvahu, že by s ním po tomhle výstupu strávila noc, i kdyby ta perla byla sebevětší a i když Billy má vážně pořádnou výbavičku. Zatímco plavala zpět k chlapcům, jen tak koutkem oka něco zahlédla. Veslice, maličká staromódní dřevěná loďka. Kčertu, co dělá zrovna v lodní dráze?

Ještě si to ani nestačila domyslet a spatřila dva motorové čluny. Jeden rozvážně klouzal po hladině a druhý, vzdálený jenom pár sekund jízdy, se nebezpečnou rychlostí hnal k pobřeží a s burácením zvedal zpěněné vlny. První motorový člun si dřevěné bárky všiml a v poklidu změnil kurz, aby se jí vyhnul, zatímco druhý motorový člun si nebezpečí zřejmě neuvědomil.

„Člun!“ Toni hystericky mávala na druhý člun. Už se dostala na mělčinu, takže zběsile skákala a s jekotem máchala pažemi. „ČLUN!“

Charles Braemar Murphy zahlédl zářící plavou hřívu a důvěrně známé bílé bikiny. Toni mu mávala.

„Héj, kotě!“ Charles jí oplatil zamávání a pro umocnění dojmu ještě zrychlil, ale přitom se musel přidržet kormidla, aby se nesvalil. To chablis mu vážně stouplo do hlavy. „Něco ti vezu!“

Chvíli trvalo, než Charlesovi konečně došlo, že na něho mávají i lidi na pláži. Copak ještě nikdy neviděli luxusní člun z jachty a tak výkonný motor jako tenhle?

Než si všiml veslice a uvědomil si nebezpečí, do střetu zbývalo jenom pár sekund. Uvnitř se choulili dva hrůzou ztuhlí puberťáci. Charles v letu přímo na loďku ještě zaregistroval jejich hrůzou zrůzněné obličeje a udělalo se mu na zvracení. Už se dostal tak blízko, že rozeznal i bělma jejich očí a rysy stažené v zoufalé prosbě.

Ježíšikriste!

Vrhl se ke kormidlu.

Na pláži na sebe dva plavčíci vytřeštili oči.

„A doprdele!“

„Najede do nich, určitě!“

Popadli záchranné vesty a tryskem vběhli do vody.

Toni s hrůzou pozorovala, jak se mohutný motorový člun řítí na veslici. A když se přiblížil ještě víc, zděšením se skoro zalkla. Je to… Charles? Co to kčertu vyvádí?

Otevřela ústa k výkřiku, aby ho varovala, ale nevydala sebemenší zvuk. Předtím se kvůli šaškujícímu Billymu vyřvala do ochraptění. A vzápětí se jí zmocnila mrazivá jistota.

Ti kluci ve veslici zemřou.

Hluboko pod vlnami Billy Hamlin hrábl do písku pro pátou škebli. Tady dole bylo chladno a klid a vlastně i krásně, jak slunce pronikalo rozvlněnými paprsky do hloubky a házelo po dně přízračné, roztančené stíny.

Šance, že najde perlu velkou jako hrách, byla skoro nulová, ale Billymu se líbilo předvádět se před Toni a diváky na pláži. Ve vodě se cítil jako doma, sebejistý a silný. V reálném světě se Charlesi Braemar Murphymu nemohl rovnat, ale tady, v nespoutané svobodě oceánu, tady byl král.

Pevně sevřel škebli v dlani a začal stoupat nahoru ke světlu.

Charles Braemar Murphy vší silou strhl kormidelní kolo doprava a zavřel oči. Motorový člun zabočil tak prudce, že se skoro překotil. Charles se zběsile držel, aby nevypadl, a v uších se mu rozléhal jekot a řev. To hrůzou křičí ti kluci nebo on? Nevěděl. Slaná tříšť ho promočila na kůži, řezala ho do obličeje jako žiletka. Motorový člun se řítil dál jako vystřelená kulka.

Jak se to mohlo semlít tak rychle, ten zvrat od štěstí k totálnímu průseru? Ještě před pár sekundami byl hluboce, upřímně šťastný. A teď…

S bušícím srdcem a zaťatými zuby se Charles Braemar Murphy připravil na náraz.

Dav na pláži vytřeštěně pozoroval, jak se motorový člun s nečekanou a skoro nezvladatelnou prudkostí stočil doprava, hlouběji do oficiálně vyznačených lodních drah.

Přes vysoce vzdutou brázdu za člunem a hustou vodní tříšť se nejdřív nedalo rozeznat, jak dopadla veslice. Nakonec se objevila, divoce rozezmítaná vlnami, ale netknutá. V ní stáli oba chlapci a hysterickým máváním přivolávali pomoc.

Mezi diváky zavládla euforická úleva. Lidé jásali, poskakovali nadšením a navzájem se objímali. Dokázali to! Minul je!

Ale pak se odkudsi z jejich středu ozval osamělý výkřik.

„Plavec!“

Pro Toni Gillettiovou se všechno odehrávalo jako ve zpomaleném filmu.

Viděla, jak Charles strhl člun. Jak minul veslici jen o pár centimetrů. Na zlomek sekundy se jí tak propastně ulevilo, až jí z toho bylo na zvracení. Ovšem přesně v tom okamžiku se z vody vynořil Billy, jako by ho ven vyneslo tornádo, a přímo do cesty motorovému člunu. I kdyby ho Charles zahlédl, člun by nezastavil ani zázrakem.

Poslední, co Toni viděla, byl šokovaný výraz na Billyho krásné tváři. A potom jí člun zastínil výhled. Na pláži kdosi zavřískl.

Charles vypnul motor a člun s prskáním zastavil. Billy Hamlin zmizel.

2.

Charles Braemar Murphy se z šoku zhroutil. Shrbeně se choulil na zádi člunu a celý rozklepaný zíral na vodu. Hladina teď byla klidná, stříbřitá a nehybná jako sklo.

Kolem šplouchali plavčíci a pátrali po Billym, střídavě se potápěli do hloubky. Nic.

Lidi na pláži plakali. Chlapci z veslice se dostali bezpečně na břeh, ubrečení z vlastního strachu a

zmatení popraskem, který se kolem nich semlel. Ve stínu se krčili nervózní kluci z Toniny skupinky, vyděšení ze všeobecné paniky.

Toni k nim doplavala celá omámená. Někdo zřejmě přivolal pomoc, protože ze všech stran se sjížděli členové pobřežní stráže a čluny od ostatních jachet v kotvišti.

„Toni?“ Rozklepaný Graydon Hammond se jí pověsil na nohu.

„Teď ne, Graydone,“ broukla Toni, oči přilepené k hladině, kde Billyho viděla naposledy.

Nemůže být po smrti. Ještě před chvílí tam byl. Prosím tě, Bože, prosím, ať není mrtvý jen proto, že šaškoval kvůli mně.

„Toni?“

Užuž chtěla Graydona uklidnit, když ho zahlédla. O padesát metrů dál, než kam se dívala, se k hladině vyhoupl poloomráčený plavec.

„Tamhle!“ zaječela na plavčíky a hystericky zamáchala pažemi. „Tamhle přece!“

Mohla si tu námahu ušetřit. Záchranné čluny se v jednom šiku vrhly směrem k Billymu a vylovily ho. Charles Braemar Murphy záchrannou akci pozoroval z motorového člunu a nakonec se rozvzlykal.

Bylo to u konce. Ta noční můra byla u konce.

Netrvalo ani minutu a Billy už byl na pláži a přes bolest se nutil do úsměvu, zatímco mu paramedik ovazoval ránu na hlavě. Několik lidí mu přišlo stisknout ruku a připomenout (jako by to sám nevěděl), že má zatracenou kliku, když přežil.

„Všechno jsem to dělal kvůli ní, víte?“ pochlubil se Billy svým obdivovatelům a kývnutím ukázal na Toni, která k němu rázovala v miniaturních bikinkách jako bohyně Amazonka a dlouhá mokrá hříva za ní vlála. „Moje princezna si přála hrášek. Co jsem asi mohl dělat? Její přání je mi rozkazem.“

Toni však zdaleka nebyla v romantickém rozpoložení.

„Ty kreténe zatracenej!“ zavřískla na Billyho. „Vždyť tě ten člun mohl zabít! Myslela jsem, že ses utopil!“

„A chyběl bych ti?“ zubil se Billy lišácky.

„Hele, vzpamatuj se. Tady není vůbec nic k smíchu! Chudák Charles je na zhroucení. Věřil, že do tebe najel. A my všichni jsme tomu taky věřili.“

„Chudák Charles?“ Teď se pro změnu navztekal Billy. „Ten kokot se s člunem řítil jako magor! Copak jsi neviděla, že málem rozšmelcoval ty puberťáky na loďce?“

„Neměli se co motat v lodní dráze!“ odsekla Toni. „A ty jakbysmet.“

Graydon Hammond vyběhl na břeh a zatahal Toni za nohu. Tentokrát už pobrekával.

„Propána, Graydone!“ utrhla se na něj. „Teď mluvím s Billym!“

„Ale tohle je důlefitý!“ zakvílel Graydon.

„Věnuj se mu,“ broukl Billy hořce. „Konečně mi došlo, že ti jsem ukradenej. Běž utěšit Graydona. A radši i Charlese. To on je tady ten hlavní chudáček.“

„Prokristapána, Billy, jasně že mi na tobě záleží! Myslíš snad, že kdybys mi byl ukradený, tak bych takhle vyváděla? Bála jsem se… bála jsem se, že jsem tě ztratila.“

A Toni Gillettiová se k vlastnímu úžasu zoufale rozplakala.

Billy Hamlin ji objal. „No tak,“ pošeptal jí něžně. „Nebreč. Omlouvám se, že jsem tě tak vyděsil. Prosím tě, nebreč.“

„Tonííí!“ Nářek Graydona Hammonda nabíral na intenzitě. Toni se neochotně vyprostila z Billyho objetí.

„Copak je, broučku?“ shýbla se vlídně k dítěti. „Copak?“ Vzhlédl k ní, spodní ret se mu zoufale třásl.

„To Nicholaf.“

„Nicholas? Nicholas Handemeyer?“ Graydon přikývl.

„Co je s ním?“

Graydon Hammond se bouřlivě rozplakal.

„Odplaval. Když jfte vfichni koukali na Billyho. Plaval pryf a vůbef fe nevrátil.“

3.

Z pláže to do tábora Camp Williams bylo jen zhruba čtyři sta metrů po písečné stezce zpola zarostlé ostružiním. Toni si na ní rozdrásala chodidla do krve, ale přesto běžela jako šílená a nevnímala ani bolest, ani zoufalý pláč dětí, které se s ní marně snažily udržet tempo.

„Panebože. Stalo se ti něco? Zapomněla ses obléknout?“

Mary Lou Parkerová, pohledná dívka v uniformě konzervativních vzorných studentek, tvořené khaki šortkami, tričkem s bělostnou rozhalenkou a mokasínami, si Toni zhnuseně prohlédla od hlavy až k patě. S těmi bikinkami to přeháněla, zvlášť před malými dětmi. Mary Lou zaboha nešlo do hlavy, co na ní Charles Braemar Murphy vidí.

„Viděla jsi Nicholase? Nicholase Handemeyera?“ zajíkala se Toni. Mary Louise konečně

zaregistrovala její zoufalství a tlumené vzlyky dětí, jež se k Toni vystrašeně tiskly. Všichni vypadali jako navrátilci z války. „Přišel zpátky do tábora?“

„Nepřišel.“ Toni zakvílela.

„Teda chci říct, že nevím,“ zařadila Mary Lou zpátečku. „Nevšimla jsem si ho, ale moment, zeptám se ostatních.“

Z jednotlivých srubů postupně vybíhali další instruktoři i vedení tábora Camp Williams. Nicholase Handemeyera nikdo neviděl. Ale Toni by neměla panikařit předčasně.

Určitě z vody vylezl.

Malí kluci se kolikrát zatoulají. Nemůže být daleko.

Houf studentů, mezi nimiž byl i Don Choate, univerzitní plavecká hvězda, vyrazil k pláži, aby pomohl záchranářům. Billy Hamlin a Charles Braemar Murphy zůstali s pobřežní hlídkou.

Toni zdrceně stála a doprovázela výpravu pohledem. Nevěděla, co dělat, a tak chlapcům nařídila, ať se převléknou do suchého, a začala jim chystat něco k jídlu. Mary Lou Parkerová ji zastihla, jak mechanicky krájí okurku a civí do zdi.

„Počkej, udělám to za tebe,“ nabídla jí Mary Lou soucitně. Toni Gillettiovou ráda neměla, ale všichni věděli, jak Toni zbožňuje maličkého Nicholase. Z očí jí vyčetla zoufalství. „Běž se umýt. Vsadím se, že než vylezeš ze sprchy, bude ten mrňous zpátky. Už teď má nejspíš hlad jako vlk.“

Toni zamířila do svého srubu a snažila se uvěřit, že Mary Lou má pravdu. Každou minutu bude zpátky.

Určitě už mu vyhládlo.

Ovšem v podvědomí číhaly jiné, příšerné myšlenky, bušily na vrata a chtěly dál. Toni je odháněla. Nejdřív ti puberťáci na dřevěné veslici. Potom Billy. A teď Nicholas. Celé odpoledne bylo jeden děs a hrůza a stres za druhým, ale všechno skončilo dobře. I tohle bude mít šťastný konec. Musí.

Až Nicholase uvidí, popadne ho do náruče, dá mu pusu a řekne mu, jak moc ji mrzí, že se nechala zabavit Billym. Zítra budou s Nicholasem chytat kraby a hrát si přehazovanou. A z písku postaví celá města. A Toni nebude mít kocovinu a nebude unavená a nebude mít plnou hlavu svých milostných trablů. Bude s dětmi, s Nicholasem, bude se jim věnovat na sto procent.

Před dveřmi srubu se zastavila.

Po cestě od pláže přicházeli pátrači. Šli mlčky, s hlavou svěšenou. Toni na ně ohromeně třeštila oči a nevnímala nic než vzdálený šum příboje.

I v dalších letech se jí ve snech budou zjevovat jejich obličeje:

Charles Braemar Murphy, až do téhle chvíle její milenec, popelavě bílý jako přízrak. Don Choate s pevně sevřenými rty, u boků ruce zaťaté v pěst.

A vzadu Billy Hamlin s očima opuchlýma pláčem. Vššš, vššš, vššš… hučel příboj.

V Billyho náruči bezvládně spočívalo tělíčko mrtvého dítěte.

4.

„Tak abychom si to vyjasnili. Kdy jste si poprvé všimli, že Nicholas zmizel?“

Paní Martha Kramerová střílela pichlavýma očima z Toni Gillettiové k Billymu Hamlinovi a zpět. Oba mladí lidé byli vystrašení. Plným právem.

Martha Kramerová provozovala tábor Camp Williams už dvaadvacet let, zpočátku s manželem Johnem a posledních devět let jako vdova. A nikdy se žádnému chlapci v jejím táboře nestalo ani to nejmenší. Nikdy. A teď najednou taková tragédie. Došlo k ní při službě tesařova syna a dcery milionáře obchodujícího s elektronikou.

Paní Kramerová měřila jen o málo víc než metr padesát, šedivé vlasy nosila dokonale spletené a na řetízku zavěšeném na krku se jí houpaly drahé brýle s kovovými obroučkami. Všichni ji považovali za jednu z institucí města Kennebunkportu. Ovšem její drobná postava a mírné mateřské vystupování vedly k tomu, že okolí všeobecně podceňovalo její intelekt i podnikatelský instinkt. Camp Williams se možná jevil jako staromódní rodinný podnik, ale od manželovy smrti paní Kramerová zdvojnásobila ceny a začala přísně prověřovat všechny chlapce, které přijímala. Tím si na Východním pobřeží vysloužila pověst majitelky elitního letního tábora. Práce studentských instruktorů ji moc nestála, náklady na provoz tábora byly nevelké. Při loňské rekonstrukci se jí u tesaře podařilo usmlouvat slevu. Stručně řečeno, paní Martha Kramerová chovala husu, která jí snášela zlatá vejce. A tihle dva nezodpovědní frack ové její husičce právě zakroutili krkem.

„Vždyť vám to říkám, paní Kramerová. Měl jsem otřes mozku. Toni mě ošetřovala. Mysleli jsme, že všechny děti jsou na pláži, dokud nepřiběhl Graydon a nenahlásil, že Nicholas zmizel.“

Za oba mluvil Billy Hamlin. Ta dívka, Gillettiová, která měla normálně proříznutou klapačku až hanba, kupodivu nepronesla ani slůvko. Možná byla v šoku? Ale kdoví, třeba jenom byla dost mazaná, aby neřekla nic, co by jí později mohlo uškodit. Paní Kramerovou zneklidňoval výraz v jejích očích. V hlavě jí to pěkně šrotuje, kurvičce. Zvažuje všechny možnosti.

Toni i Billy se po návratu od pláže už oblékli. Mladík měl zvonové kalhoty a tričko s Rolling Stones, dívka byla v dlouhé sukni s třásněmi až k podlaze a v roláku, který ji cudně zakrýval až k bradě. A opět, i tenhle přeslušný styl byl pro černou ovečku rodiny Waltera Gillettiho zcela netypický. Martha Kramerová podezíravě přimhouřila oči.

„A poplach jste strhli okamžitě?“

„Samozřejmě. Pobřežní hlídka tam už beztak byla. Zůstal jsem, abych jim pomohl, a Toni se vrátila sem, víte, pro případ…“

Billy Hamlin větu nedokončil. Ohlédl se po Toni, která civěla do podlahy.

„Slečno Gillettiová? Nechcete něco dodat?“

„Kdybych měla co dodat, tak bych to řekla hned, jasný?“ Toni se vytrhla z útlumu jako sluncem omámený chřestýš a nečekaně vyštěkla. „Billy vám řekl, jak to bylo. Tak už nám to přestaňte otloukat o hlavu!“

„Tak já vám to otloukám o hlavu?“ Martha Kramerová se zvedla do celé své stopadesáticentimetrové výšky a rozzuřeně si změřila rozmazlenou studentku. „Slečno Gillettiová, zahynulo tu dítě. Utonulo. Rozumíte? Právě sem jede policie i chlapcova rodina. A ti všichni vás budou vyslýchat tak dlouho, dokud přesně nezjistí, co se stalo, jak se to stalo a kdo to zavinil!“

„Nikdo to nezavinil,“ řekla Toni šeptem. „Byla to nehoda.“

Paní Kramerová jen povytáhla obočí. „Vážně? No, tak doufejme, že policie s vámi bude souhlasit.“ Před kanceláří paní Kramerové se Toni konečně rozplakala a zhroutila se Billymu do náruče.

„Řekni mi, že to je zlý sen, Billy. Noční můra. Slib mi, že se z toho probudím!“

„Pššš.“ Billy ji k sobě tiskl. Byla to nádhera, takhle Toni objímat. Teď už po chudákovi Charlesovi ani nevzdechla. Billy a Toni v tomhle jedou spolu. „Řeklas to správně. Prostě nehoda.“

„Ale zlatíčko Nicholas,“ naříkala Toni. „Pořád si představuju, jak příšerně musel být vyděšený. Jak zoufale si přál, abych ho uslyšela a zachránila!“

„No tak, Toni! Nesmíš se takhle mučit!“

„Pochop, určitě mě volal, určitě! Křičel o pomoc. Och, Bože, já to nesnesu. Co jsem to jen provedla? Proč jsem ho nechala bez dohledu?“

Billy si zakázal myslet na mrtvé tělíčko Nicholase Handemeyera. Našli ho ležet na hladině obličejem dolů v malé zátoce mezi skalami, jen několik metrů od břehu. Billy dával dítěti dýchání z úst do úst a potom na pláži se paramedikové nejméně dvacet minut pokoušeli dítě rozdýchat. Všechno úsilí však bylo bezvýsledné.

Toni hlesla: „Za tohle mě stoprocentně zavřou, viď?“

„To ani náhodou!“ prohlásil Billy rázně.

„Ale jo.“ Toni sepjala ruce. „Mám už dva záznamy, chápeš?“

„Fakt?“

„Jeden za podvod a druhý za držení drog,“ prozradila Toni. „Prokrista, a co když mi udělají test na drogy? To udělají, no jasně. Zaručeně jsem ještě plná koksu. A taky trávy. Ježíši, Billy! Až mi to sečtou, tak z lochu nadosmrti nevylezu!“

„Uklidni se. Nikdo tě nezabásne. Nedovolím to.“

Billy si okouzleně vychutnával roli hrdiny, toho silnějšího z páru. Fajn pocit, že se Toni Gillettiová na něho spoléhá. Jo, takhle to je správné. Oni dva proti celému světu. Charles Braemar Murphy není pro Toni dost chlapský. Ale on, Billy Hamlin, se za ni bude bít jako rytíř.

Zatímco stáli v objetí a Billy hladil Toni po vlasech, na trávníku před hlavní budovou Camp Williams zaparkovala dvě policejní vozidla státu Maine. Vystoupili tři muži, dva v uniformě a jeden v tmavém obleku a v košili s límečkem. Drobná paní Kramerová se jim uchvátaně rozběhla vstříc a zasmušile se s nimi přivítala.

Billy si přitáhl Toni blíž a přitom mimoděk zachytil její vůni. Krev se mu rozbouřila živočišným chtíčem. Honem jí začal šeptat do ucha.

„Teď nás budou vyslýchat odděleně. Musíme si navzájem vyladit verze. Ty se drž toho, co jsi řekla paní Kramerové. Víš přece, že to byla nehoda. A za nic na světě se nesmíš zmínit o drogách!“

Toni zuboženě přikývla. Měla pocit, že se každým okamžikem pozvrací. Paní Kramerová už k nim mířila s policisty.

„Neboj se,“ sykl ještě Billy. „Budeš v pohodě. Musíš mi věřit.“

O pár hodin později, když už chlapci byli bezpečně v postelích, se ostatní instruktoři v táboře Camp Williams sesedli v jídelně kolem velkého stolu a navzájem se utěšovali. Všichni viděli sanitku, která z tábora odvezla tělo Nicholase Handemeyera. Některé z dívek tiše plakaly.

Mary Lou Parkerová se zeptala: „Co myslíte, že bude s Toni a Billym?“

Don Choate zdrceně postrkoval vychladlou klobásu po talíři. „Co by, nic. Byla to nešťastná náhoda.“

Několik minut bylo ticho, ale pak někdo vyslovil nahlas přesně to, co se všem honilo hlavou: „Ale stejně. Jeden z nich si měl všimnout, že Nicholas jde pryč. Někdo měl kluky hlídat.“

„Byla to nehoda!“ zahulákal Don a praštil pěstí do stolu tak silně, až se dřevěná deska otřásla. „To se klidně mohlo stát úplně každýmu z nás!“

Don pomáhal nést Nicholasovo tělíčko do tábora. Bylo mu teprve dvacet a ta krutá zkušenost jím otřásla.

„Neměli bychom jen tak někoho obviňovat!“

„Nikoho neobviňuju. Já jenom tvrdím…“

„Hele, tak si to odpusť! Radši mlč, rozumíš? Ksakru, co ty o tom můžeš vědět, troubo? Vůbec jsi tam nebyl!“

Charles Braemar Murphy vytušil, že hádka těch dvou by mohla přerůst do rvačky, proto honem vzal kamaráda kolem ramen a odvedl ho z jídelny. „V pořádku, Done. Pojď, půjdeme chvíli na vzduch.“

Sotva zmizeli, slovo si vzala Anne Fieldingová, jedna z nenápadných studentek z Wellesley.

„V pořádku to fakt není. Ten kluk je mrtvý. Těžko by se utopil v tak mělký a klidný vodě, kdyby ho někdo nepřestal hlídat. A na hodně dlouhou dobu.“

„Dokážu pochopit, že se Billy nesoustředil,“ přisadil si jeden z chlapců. „Ty Toniny bikiny si o to říkají.“

„Hele, tady je řeč o Toni Gillettiový,“ ušklíbla se jedovatě Mary Lou Parkerová. „Ta si o nic říkat nemusí. V pohodě obslouží všechny ve frontě.“

Všichni se zasmáli.

„Pšt!“ zarazila je Anna Fieldingová s obličejem přitisknutým k oknu. „Už jdou ven.“

Dveře hlavní táborové budovy se otevřely. Toni a Billy tam strávili rovné tři hodiny policejním výslechem. Jako první se vynořila Toni a v chůzi se opírala o jednoho z uniformovaných policistů. Dokonce i na dálku se dalo jasně poznat, že mladý policista je z dívky celý pryč. Ochranitelsky Toni objal kolem pasu a s chlácholivým úsměvem ji doprovázel k jejímu srubu.

„Teda mně se nezdá, že by měla extra velký průšvih,“ urýpla Mary Lou Parkerová kousavě.

Okamžik nato se ve stejných dveří ukázal i Billy. Z jedné strany ho za loket držel policista v civilu a z druhé uniformovaný policista. S hlavou sklopenou se nechal odvést k služebnímu vozu. Když si Billy sedal na zadní sedadlo, skupinka v jídelně zahlédla u jeho zad stříbřitý záblesk.

„Vidíte, dali mu pouta!“ vyjekla Anne Fieldingová zděšeně. „Proboha! Myslíte, že ho zatkli?“

„Hm, moc bych se divil, kdyby s ním jeli do sadomaso klubu,“ utrousil suše jeden ze studentů.

Po pravdě, žádný ze studentů v táboře Camp Williams si na Billyho Hamlina moc nepotrpěl. Tesařův syn byl na jejich vkus až moc oblíbený u děvčat. A pokud šlo o dívky, třebaže se s ním vzhledem k jeho osobnímu kouzlu a vzhledu rády bavily, považovaly Billyho za outsidera, exota, s kterým je bezva zábava, ale nikdy se společensky nepovznese na jejich úroveň. Pro lidi, kteří na podobné věci měli dost citlivý nos, bylo jeho společenské zatracení víc než jasné.

„Co to má znamenat, že všichni zíráte z okna jak zvědavé husy?“ proťala Martha Kramerová ticho svým typickým generálským hlasem. Všichni studenti leknutím nadskočili. „Jestli se nepletu, všechny vás ráno čeká práce.“

„Ano, paní Kramerová.“

„A je životně důležité, aby tábor dál fungoval naprosto normálně, už kvůli dětem.“ Jediná Mary Lou Parkerová se odvážila pípnout: „Ale paní Kramerová, Billy Hamlin –“

„ – toho nějaké vaše žvásty nespasí!“ uťala ji stará paní. „Doufám, že nikomu z vás nemusím připomínat, že zemřelo dítě. Tohle není žádný mejdan, slečno Parkerová. Tohle je tragédie. A teď se všichni rozejděte do svých chatek. V jedenáct se zhasne.“

5.

Toni Gillettiovou obklopovala voda. Mořská voda. Černá jako dehet, ledová. Promočené studené šaty se jí lepily na kůži jako chaluhy. Postupně si uvědomila, kde je. Jsem v jeskyni. Voda stoupá, pomalu, ale jistě, každá vlna vždycky nepatrně vyšší než ta předchozí.

Vššš. Vššš. Vššš.

Toni oslepená tmou drápala po stěnách a zoufale hledala otvor, únikovou cestu. Proboha, jak se sem vůbec dostala? Někdo ji sem odvlekl za trest? Nedokázala si vzpomenout. Ale pokud existovala cesta do jeskyně, musí být i cesta ven. Toni ji potřebovala rychle najít.

Voda jí sahala až po ramena. K uším.

POMOC!

Toniny výkřiky se dutě odrážely od stěn jeskyně. Nikdo ji neslyšel. Nikdo neodpověděl.

Voda jí vnikla do úst, slaná, dusila ji. Natekla jí do plic, ukradla z nich vzduch, pomalu ji topila. Nemohla dýchat!

Prosím, pomozte mi někdo!

„Slečno Toni. Slečno Toni! Všechno je v pořádku!“

Toni se v posteli prudce posadila a lapala po dechu. Pološílený a zděšený pohled… noční košili propocenou skrznaskrz. „Carmen.“

Španělská hospodyně Gillettiových konejšivě přikývla. „Ano, slečno Toni. Nic se neděje. Jen se vám něco zdálo. Je to v pořádku.“

Toni se pozpátku zhroutila do polštářů, protože na ni udeřila realita. Netonula.

Nebyla v táboře Camp Williams.

Ležela ve svém pokoji doma v New Jersey. Ale Carmen se mýlila. V pořádku nebylo nic. Billyho Hamlina čekal soud za vraždu.

Celá ta záležitost byla postavená na hlavu. Vlastně byla natolik k smíchu, že Toni s absolutní jistotou čekala, že každým dnem bude obvinění staženo s omluvou, že šlo o obrovský, příšerný omyl. Od chvíle, co Billyho zatkli, Toni už nedostala šanci s ním mluvit, ale z klípků a šuškandy v táboře Camp Williams si slepila celý průběh vyšetřování. Billy policii očividně namluvil, že v době nehody měl Nicholase i ostatní chlapce na starosti on, ne Toni. Navíc přiznal, že má v krvi drogy, zřejmě právě proto, aby odvedl pozornost od Toni, která kvůli nim už byla v podmínce. Takhle to podle všeho plánoval už v okamžiku, kdy jí sliboval, že nedopustí, aby skončila ve vězení.

Zpočátku Toni cítila propastnou úlevu a zahlcující vděčnost. Ještě nikdo nikdy za ni takhle nenasadil krk, a už vůbec ne muž. Všichni se s ní chtěli jenom vyspat, ale nikomu na ní nezáleželo tak upřímně jako Billymu. Netrvalo dlouho a romantické gesto dostalo hořkou pachuť. Rodinu Handemeyerových rozběsnilo Billyho přiznání k drogám a v zoufalé pomstychtivé touze potrestat někoho za synovu smrt trvala na obvinění z vraždy. Nicholasův otec byl senátor a jeden z nejbohatších občanů státu Maine. Senátor Handemeyer si přál hlavu Billyho Hamlina veřejně narazit na kůl a byl dostatečně mocný, aby ovlivnil i rozhodnutí státního žalobce. Až příliš rychle se z Billyho rytířské snahy ochránit Toni stal celostátní skandál a stejně rychle se Tonina úleva přetavila v nepřetržitý děs, který jí doslova drásal útroby.

Všichni rodiče po celé Americe se ztotožnili s žalem rodiny Handemeyerových. Ztráta dítěte je vždycky strašná. Ale ztratit jediného syna, teprve sedmiletého, a za tak zrůdných okolností, to byla pro lidi nesnesitelná představa. A ostatně, co víc vypovídá o moderní společnosti než fakt, že pubertální mladík závislý na drogách měl sám zodpovědnost za skupinu zranitelných dětí?

Během jediné noci se Billyho krásný devatenáctiletý obličej objevil na všech televizních kanálech a ve všech novinách jako symbol sobecké, požitkářsky povrchní generace. Ale no jistě, on toho

Handemeyerovic syna ve skutečnosti nezavraždil. Všem bylo jasné, že jakmile se případ dostane před soud, soudce ho smete ze stolu, protože senátor Handemeyer to ve svém žalu zahnal až příliš daleko. Lidi ale přesto těšilo, že generaci, jež nezažila Vietnam, by nějakým způsobem měli pohnat k zodpovědnosti. Dva týdny před zahájením soudu se v Newsweeku objevil článek o obvinění s momentkou Billyho, dlouhovlasého, s nahou hrudí, a hned vedle fotografie sladkého Nicholase Handemeyera ve školní uniformě i s kravatou. A pod fotografiemi byl stručný titulek:

CO SE STALO?

Ale on se ve skutečnosti nikdo neptal, co se stalo toho idylického dne na pláži u letního dětského tábora ve státě Maine. Ptali se, co se stalo s americkou mládeží. Kam se poděla slušnost a poslušnost, morální stránka národa.

Soudní proces s Billym Hamlinem měl začít v říjnu. S blížícím se datem Toni dělil stále menší krůček od nervového zhroucení. Ještě pořád netušila, zda bude muset veřejně svědčit, a pokud ano, neměla sebemenší představu, co by vlastně řekla. Samozřejmě věděla, že správně by se měla přiznat, veřejně oznámit, že to byla ona a ne chudák nevinný Billy, kdo odpovídá za smrt Nicholase Handemeyera. Ale pokaždé, když zvedla telefon, aby vytočila číslo státního žalobce a vyklopila pravdu, zradily ji nervy. Dotáhnout věci do konce uměl Billy, byl na to vnitřně dost silný, ale Toni ne. Zkrátka na to neměla.

Ale sny se postupně zhoršovaly.

Toni toužila s někým si promluvit o svých nočních můrách, sdílet břemeno viny a úzkosti, otevřeně si promluvit o všem, co se toho osudného odpoledne odehrálo na pláži. Ale na koho by se mohla obrátit? Její kamarádky byly jenom senzacechtivé drbny a mrchy. Charles Braemar Murphy se jí neozval od chvíle, co odjela z tábora Camp Williams. A pokud šlo o její rodiče, otec byl přímo posedlý obavou, že negativní publicita mu poškodí podnikání, takže se nemohl zajímat o dceřin emocionální stav. Walter Gilletti bleskově zasáhl, aby se její jméno vůbec neobjevilo v novinách, nechal vydat předběžný soudní zákaz pro všechny tiskové agentury a televizní kanály. Toni po jejím návratu držel doslova v domácím vězení. Dál však jeho otcovská podpora nesahala. A pokud šlo o Toninu matku Sandru, tu naplno zaneprázdnily nákupy, hraní bridže s přítelkyněmi a dopování se potravinovými doplňky, takže k tomu všemu se prostě ne
stíhala dcery zeptat, co se toho dne skutečně odehrálo na táborové pláži a jaké to v ní zanechalo pocity.

Toni se s přemáháním vyhrabala z postele a odploužila se do koupelny. Opláchla si obličej ve studené vodě a zadívala se na svůj odraz v zrcadle.

To ty jsi dopustila, že Nicholas Handemeyer umřel, vyděšený a sám.

Dopustilas, aby Billy Hamlin na sebe vzal všechnu zlobu a trest za zločin, který jsi spáchala TY. Jsi zbabělec a lhář a jednoho dne se to dozví celý svět.

Do soudu zbývalo šest dní.

6.

„Jak vypadám?“

Billy Hamlin se obrátil k otci. Stál v mrňavé cele dva krát dva a půl metru a s čerstvě zastřiženými plavými vlasy a v tmavých vlněných šatech značky Brooks Brothers i s vázankou vypadal spíš jako začínající advokát než jako obviněný v případu vraždy.

„Vypadáš dobře, synku. Elegantně. Solidně. Dostaneš se z toho.“

Poslední tři měsíce prožil Jeff Hamlin v nefalšovaném pekle. Tesař z Queens by zvládl ignorovat zlomyslné drby nejbližšího okolí, jež na jeho synovi nenechalo nit suchou. Přežil by ztrátu poloviny svých zákazníků a pohrdavé pohledy ženských v presbyteriánském kostele sv. Lukáše, právě v tom kostele, kam s Billym chodívali už dlouhých patnáct let. Ovšem bezmocně sledovat a poslouchat, jak charakter jeho zbožňovaného syna zostouzejí ve státní televizi, jak ho na cucky trhají cizí lidé, kteří o něm nevědí, co by se za nehet vešlo, a přesto po něm plivou jako po zrůdě a ztělesněném zlu a vrahovi? Tak tohle Jeffu Hamlinovi zlomilo srdce. Jistě, soud bude především divadýlko pro veřejnost, protože nikdo – dokonce ani Handemeyerovi – ve skutečnosti nevěřil, že Billy bude skutečně odsouzen za vraždu, ale ať už chlapec vyvázne bez trestu nebo ne, celá země si bude nadosmrti pamatovat, že syn Jeffa Hamlina je fe ťák, který kvůli své závislosti nechal utonout nevinné dítě.

Nejhorší ze všeho byl fakt, že Billy vlastně nic neprovedl. Na rozdíl od policie tomu Jeff Hamlin neuvěřil ani na okamžik.

„Ale vždyť to nebyl on, kdo měl ta děcka na starosti!“ tvrdil Jeff synovu advokátovi, státem poskytnutému obhájci s nesmírně nešťastným jménem Leslie Lose. Seděli v Loseho kanceláři, což byl kumbál bez oken v zadním traktu opršelé budovy v Alfredu ve státě Maine, jenom pár bloků od okresního soudu. „Kryje tu holku.“

Leslie Lose k Jeffu Hamlinovi zamyšleně vzhlédl. Po pravdě, nijak zvlášť nesešlo na tom, kdo přesně na děti dohlížel. Smrt Nicholase Handemeyera zůstane tak jako tak nehodou. To pochopí každá porota na světě. Ale v advokátovi se probudila zvědavost.

„Proč myslíte?“

„Nemyslím si to. Vím to. Vlastního syna mám přečtenýho skrznaskrz a poznám, když lže.“

„Vážně?“

„Namouduši.“

„Věděl jste, že Billy se rád napije, pane Hamline?“

„Nevěděl,“ přiznal Jeff. „Chci říct, víte, tipoval jsem, že si občas dá pivo.“

„Věděl jste, že kouří marihuanu?“

„Ne.“

„Ani že bere drogy? Kokain. Amfetaminy.“

„Ne, nevěděl. Ale –“

„Tohle všechno našli Billymu v těle toho dne, kdy zemřel Nicholas Handemeyer.“

„Jasně. A proč to našli?“ Dopálený Jeff Hamlin doširoka rozhodil paže. „Protože Billy požádal policii, ať to hledá. Sám navrhl krevní test, prokristapána! Proč by to dělal, kdyby se nesnažil vypadat jako viník?“

Leslie Lose si odkašlal. „Netvrdím, že Billy je viník. Celý soudní proces je hlavně důsledkem zášti a vlivu senátora Handemeyera, který touží po pomstě. Vědí to všichni.“

„To doufám.“

„A já zase tvrdím, pane Hamline, že jakmile se dětem přehoupne třináct let, nikdo z nás je už nezná zdaleka tak dobře, jak si myslí. To nejhorší, co by teď Billy mohl udělat, je začít ukazovat na ostatní a snažil se hodit vinu na někoho jiného. Přiznal se k užívání drog, přiznal, že udělal chybu. Vraha to z něho ale nedělá.“

Jeff Hamlin se unaveně posadil. „Billy je hodnej kluk.“

„To já vím.“ Leslie Lose se chlácholivě usmál. „A právě tohle nám případ vyhraje. Tohle a absolutní

nedostatek důkazů obžaloby. Reportéři Billyho démonizují. Až se porota přesvědčí, jaký je ve skutečnosti, jak moc se liší od netvora, kterého očekávali, tak ho stoprocentně osvobodí.“

„Ale co jeho zničená pověst? Kdo to odskáče?“

„Všechno hezky jedno po druhém, pane Hamline,“ chlácholil ho Lose vlídně. „Nejdřív musíme vašeho syna dostat z vazby. Jakmile se zbavíme obvinění z trestného činu, můžeme uvažovat o dalších krocích.“

Z obhájcovy sebejistoty čerpal Jeff Hamlin značnou útěchu. Jeff se možná vyznal v práci se soustruhem a u ponku, ale neměl představu, jak získat porotu na svou stranu a co je vražda a co ne. Navzdory svému jménu měl Lose na svém účtu docela slušný seznam vyhraných případů, které nebyly ani zdaleka tak snadné jako obhajoba Billyho Hamlina.

Ve dveřích se objevil dozorce. „Je čas vyrazit.“

Billy se usmál. Vypadal tak šťastně a sebevědomě, že se i Jeff Hamlin trošku uklidnil.

„Hodně štěstí, synku.“

„Dík, tati. Ani ho nebudu potřebovat.“

Z věznice k soudní budově to byl jen kousek. Billy Hamlin vyhlížel ze zadního okna vězeňské dodávky.

Byl vzrušený, a nebylo to jen vyhlídkou na blížící se svobodu.

Nejpozději za hodinu zase uvidím Toni. Z toho setkání jistě bude štěstím bez sebe. Bude mi strašně moc vděčná. Až to všechno skončí, požádám ji o ruku.

Zajímalo by ho, zda se změnila. Jestli si od léta ostříhala vlasy nebo třeba zhubla. Tedy ne že by to potřebovala. Toni byla už teď naprosto dokonalá.

Do vazby, kde čekal na soud, mu poslala jediný krátký dopis. Billy doufal, že jich bude víc, ale Toni mu mezi řádky naznačila, že rodiče ji zběsile kontrolují, takže s ním těžko bude v kontaktu. A ze všeho nejvíc se bála psát o něčem konkrétním. To Billy samozřejmě chápal.

Ale na tom beztak nesešlo. Celá noční můra skončí co nevidět a pak konečně začnou společný život.

Pravda, obvinění z vraždy byl pro Billyho šok, ale přesto rozhodnutí obětovat se za Toni nezalitoval ani na okamžik. Jemu totiž skutečné vězení nehrozilo, zatímco Toni se svými předchozími podmínkami by od soudu mohla čekat cokoliv. Věděl také, že ho sdělovací prostředky vláčejí bahnem a zostouzejí ho, protože jeden z dozorců mu ukázal jeden článek z Newsweeku. Na televizi se totiž nepodíval už měsíce. Na rozdíl od otce si však ze své pověsti těžkou hlavu nedělal.

Jen co soud skončí, lidi na to zapomenou. Ostatně až mě spatří na vlastní oči, opakoval si Billy, musejí si uvědomit, že nejsem zrůda, za jakou mě mají.

Billy měl na své straně vlastní mládí a nevinnost a lásku opravdu výjimečné ženy. Časem s Toni při vzpomínce na tuhle šílenou patálii a poprask kolem ní jen nechápavě zvednou oči ke stropu.

Soudní proces s Billym Hamlinem se měl odehrávat v soudní budově York County v centru města Alfred. Vrchní soudce Devon Williams měl sezení předsedat v soudní síni číslo dvě, elegantní místnosti v průčelí staré budovy postavené v koloniálním stylu, se staromódními křídlovými okny, dřevěnou lavicí a původními parketami z roku 1890, každodenně vyleštěnými tak dokonale, že připomínaly kluziště. Soudní budova York County Courthouse v tomto nejkonzervativnějším státě reprezentovala vše dobré a slušné a tradiční a zákonné. Přesto se v jeho zdech odehrávala nekonečná dramata lidské ubohosti, nízkosti a zkaženosti. Bolest. Korupce. Násilí. Nenávist.

Zoufalství. Za vlídným průčelím s bílými sloupy se v soudní budově vracely životy k normálu nebo naopak končily za mřížemi, řada nadějí se splnila a mnoho dalších zase pohaslo. Všechno v zájmu práva a spravedlnosti. A někdy i jim navzdory.

Toni Gillettiová dorazila k soudu v doprovodu svých rodičů. Před vchodem do budovy se shlukl početný dav zvědavců a reportérů.

„Páni, tolik lidí!“ špitla Toni nervózně matce. „Nejspíš jsou obsazený všechny hotely v Alfredu.“

Sandra Gillettiová si uhladila přiléhavou sukni od Diora, a než vešli do soudní budovy, hodila po objektivech kamer a fotoaparátů ještě poslední úsměv. Byla ráda, že se nakonec přece jen rozhodla pro luxusní značkový model. Walter se strachoval, aby nevypadala přehnaně okázale, ale v záři reflektorů filmových štábů z celostátních televizí by Sandra umřela hanbou, kdyby se tu producírovala v trapné konfekci z místního obchoďáku.

„Jistě, vždyť celý případ budí velkou pozornost,“ odpověděla dceři také šeptem. Jako u much budí pozornost psí hovno, pomyslela si Toni trpce.

Vztekem sama před sebou maskovala strach. Obžaloba ji předvolala jako svědka. Předvolání dostala teprve před několika dny a její otec se zalykal vztekem.

„Nemůžete ji z toho nějak vysekat?“ naléhal Walter Gilletti na Lawrence McGeeho, drahého manhattanského advokáta, kterého si najal jako poradce. „Dali jí to vědět až na poslední chvíli. Neměla čas se připravit.“

Lawrence McGee vysvětlil, že Toni se právě připravit nemá. „Nechtějí po ní nic složitějšího, než aby se postavila před porotu a řekla pravdu. Nikdo po ní nechce důkazy, nikdo ji nezpochybní. Tonina předchozí výpověď policii a Hamlinův popis události se dokonale shodují.“

Lawrence McGee však neznal pravdu. A neznala ji ani policie, ani rodiče Toni, nikdo kromě Toni a Billyho. Co když Billy svou výpověď pod přísahou změní? Co když jeho advokát podrobí Toni křížovému výslechu a nějakým fíglem z ní vypáčí pravdu? A ví Billy vůbec, že obžaloba ji povolala jako svědka? Bude Toni nenávidět, až vypoví proti němu? Podpoří její lež? Vážně to Billy chce dotáhnout až do konce? Toni se už jen při pouhé představě dalšího setkání s Billym rozbušilo srdce a dlaně jí zvlhly, ale vůbec to nebylo radostným očekáváním. Takové zděšení neprožila od chvíle, kdy k ní vzhlédl ubrečený Graydon Hammond a hystericky zaječel, že Nicholas zmizel.

„Podívej! To jsou určitě rodiče!“ vyhrkla Sandra Gillettiová vzrušeně, jako by na cizí svatbě zahlédla celebritu.

Toni se prudce ohlédla, jako by ucítila ostré bodnutí. Snímky manželů Handemeyerových už viděla v televizním zpravodajství, ale na realitu připravená nebyla. Nicholasova matka Ruth Handemeyerová byla zemřelému synkovi tak podobná, že to až bolelo. Měla stejně máslově plavé vlasy, stejně veliké hnědé oči, ale zatímco ty Nicholasovy znala Toni jen škádlivě rozjiskřené, oči jeho matky zakalila skelná mázdra žalu. Toni jako uhranutá sledovala Ruth Handemeyerovou po celou dobu, než v doprovodu manžela a dcery důstojně došla k vyhrazenému místu.

Senátor Handemeyer byl o dost starší než jeho manželka, něco přes padesát. Šedivé vlasy měl zastřižené na ježka a rysy obličeje jako vytesané z mramoru. Z tmavě modrých očí mu planul hněv, ale byl to potlačený, cílevědomý hněv, zběsilý hněv mocného inteligentního muže. Ne, senátor Handemeyer nebyl typ, který zběsile a bezmocně řve jako raněný tygr. Tenhle člověk byl umanutý pomstou, odhodlaný dosáhnout spravedlivého trestu pro všechny, kteří nesli zodpovědnost za synovu smrt. Teď se rozhlédl soudní síní, jako by mu patřila. Krátce se zadíval na Billyho obhájce. Vykolejený advokát uhnul očima. A pak, k Toninu zděšení, senátor zachytil její pohled. Civěla na něho jako socha a žaludek se jí strachy roztékal.

Čte mi z očí přiznání viny? Dokáže uhodnout pravdu?

Když se ale na místě obžalovaného objevil Billy Hamlin, senátor na něho upřel pozornost a celý zahořel tak propastnou nenávistí, že vedle ní už nezbyl prostor na nic a na nikoho jiného.

Billy nedal v nejmenším najevo, zda ho senátorův sžíravý pohled zneklidňuje nebo ne. Místo toho pátral očima po Toni, a sotva zahlédl její tvář, vyslal k ní širokánský úsměv. Byl to stejný chlapecký a upřímný úsměv, jaký si Toni pamatovala z tábora. Billyho očividná sebejistota ji povzbudila natolik, že mu úsměv dokonce oplatila.

Ale soud musí rozhodnout podle zákona, přesvědčovala Toni v duchu sama sebe. Senátor Handemeyer má na svůj žal právo, ale Billy nikoho nezavraždil. Porota to pochopí.

Leslie Lose si nervózně pohrával se zlatými manžetovými knoflíčky. Jeho klient by se neměl na hezkou svědkyni obžaloby takhle zamilovaně culit. Dokonce by se vůbec neměl usmívat. Utonulo malé dítě. Ať už to Billy Hamlin zavinil nebo ne, měl by se tvářit, že tu věc bere sakra vážně.

Koutkem oka Leslie Lose sledoval, jak se široká senátorova ramena napjala. Celé tělo se mu zaťalo jako připravené ke skoku, připravené zadupat Billyho Hamlina do země a s ním zřejmě každého, kdo si mladíkovi troufne pomáhat.

Vůbec poprvé od okamžiku, kdy se ujal případu, začal Leslie Lose pochybovat o svém vítězství.

„Vážení přítomní, povstaňte.“

Soudní stání se odvíjelo tempem, které se Toni zdálo až střemhlavé. Sotva obě strany pronesly své zahajovací řeči, už stála u lavice svědků a skládala přísahu.

„Slečno Gillettiová, byla jste tehdy na pláži s obžalovaným. Připadal vám William Hamlin nesoustředěný?“

„Já… já nevím. Nevzpomínám si.“

Toni se rozdrkotaly zuby nervozitou. Všichni lidé v soudní síni na ni upírali oči. Děsila se, že by náhodou zachytila Billyho či senátorův pohled, proto nehnutě zírala do podlahy.

„Nevzpomínáte si?“

Ale samozřejmě, že si vzpomínám. Pamatuju si všechno. Loďku se dvěma puberťáky, a jak Charles oba ty veslaře málem zabil, jak se Billy potápěl pro perly, znovu a znovu mizel pod vodou.

Vzpomínám si na všechno, jen na Nicholase ne, protože jsem ho nehlídala. Zavinila jsem to já! To já ho nechala umřít!

„Nevzpomínám.“

„Ostatní svědkové potvrdili, že tehdy odpoledne se William Hamlin opakovaně potápěl pro ústřice. Že se tak předváděl před vámi. Vzpomínáte si?“

Toni se podívala na svoje ruce s navzájem propletenými prsty. „Vzpomínám si, že se potápěl. To ano.“

„I když měl na starosti skupinu malých chlapců?“ Toni jen něco nesrozumitelného zamumlala.

„Mluvte prosím hlasitě, slečno Gillettiová. Původně jste toho dne měla jít s chlapci k vodě vy. Ale pak jste se s obžalovaným dohodla, že si směnu prohodíte. Říkám to správně?“

Neříkáte! Billy ty kluky na starosti neměl. To já. Byla to moje vina!

„Ano. Správně.“

„Smím se zeptat proč?“

Toni zpanikařeně vzhlédla. Bezmyšlenkovitě se podívala na Billyho, jako by prosila o pomoc. Co má odpovědět?

„Omlouvám se.“ Zrudla. „Proč co?“

„Proč jste toho dne souhlasila s prohozením služby, slečno Gillettiová?“ Toni měla na jeden příšerný okamžik v hlavě úplně vymeteno. „Protože…“

To slovo viselo ve vzduchu jako houpající se oběšenec. Rozhostilo se nekonečné ticho. Ale nakonec Toni překotně vyhrkla: „Protože jsem byla unavená. V noci jsem se moc dobře nevyspala a… a nechtěla jsem riskovat starost o chlapce, když jsem nebyla stoprocentně soustředěná.“

Opět mžikla po Billym, který na ni nepostřehnutelně kývl. Výborně. Dobrá odpověď.

„Děkuji, slečno Gillettiová. Prozatím mi to stačí.“

Státní žalobce pokračoval ve výslechu svědků. Billy chvilkami poslouchal, ale většinou jen omámeně civěl na Toni.

Byla ještě krásnější než ve vzpomínkách. Po skončení soudu se spolu odstěhujeme na západní pobřeží. Začneme znovu.

Moc rád by s ní mluvil, utěšil ji, ať nemá zbytečně strach, že všechno dobře dopadne. Chudinka vypadala vyplašeně, jako by ho užuž měli odvést před popravčí četu. Dojímalo ho, že se o něho tolik bojí, ale vážně to nebylo nutné.

Billy věděl, že bude zproštěn obvinění. Leslie, ten jeho advokát, mu to zopakoval snad tisíckrát. Než tohle soudní stání skončí, bude úplně fuk, jestli malého Nicholase hlídala Toni nebo on. Stala se nehoda. Nikdo nikoho nezavraždil. Byla to chyba, příšerný a tragický omyl.

Ale přesto ho trochu zneklidnil počet svědků, kteří o něm tvrdili, že bral drogy. No jasně, tu a tam vykouřil jointa a občas vyšňupal jednu dvě lajny. Ovšem z tvrzení „odborníků“ na svědecké lavici vycházel jako pološílená smažka a Leslie jejich obviňování vůbec nezpochybnil.

Jeffu Hamlinovi to také vrtalo hlavou. Během první přestávky si odvedl synova advokáta stranou.

„Ten odborník přes drogy tady mluví o Billym jako o nejhorším feťákovi. Proč jste se neozval?“

„Protože věc s drogami je prostě divadýlko pro veřejnost. Je to vedlejší problém a nemá cenu ho dlouho rozpatlávat.“

„No, porota to jako maličkost teda nebere. Všiml jste si, jak se tváří ten jejich předseda?“ nesouhlasil rozhořčený Jeff Hamlin. „A co ta postarší ženská vzadu! Tváří se, jako by Billyho chtěla zaškrtit

přímo tady před lidmi!“

„Billyho případné užití drog nehraje v případu sebemenší roli.“

„Ale podle žalobce to roli hraje, a velkou!“

„To jen proto, že vlastně nemají na čem případ postavit!“ objasnil Leslie Lose sebevědomě.

„Jednoznačně to prokážu hned zítra, až začneme s Billyho obhajobou. Prosím, pane Hamline, nedělejte si zbytečné starosti. Vím, co dělám, opravdu.“

Obžaloba potřebovala celé dva dny, než předložila celý případ a všechny důkazy, které rozsekaly Billyho charakter na ubohé hadry. Výsledek toxikologického vyšetření byl uměle zveličovaný, aby Billy vypadal jako „závislý na návykových látkách“. Další taneček se odehrál na téma jeho údajné promiskuity, protože řada dívek z tábora Camp Williams se pod přísahou přiznala, že tesařův syn – hezounek Billy – je svedl. Spolu s Billyho doznáním, jež podpořila i výpověď Toni Gillettiové, že toho dne měl chlapce na starosti právě a pouze on, směřovaly důkazy státního žalobce k jedinému možnému závěru: v tomto případě jde o neúmyslné zabití. Na obvinění z vraždy druhého stupně to každopádně bylo málo. K tomu by potřebovali do nebe volající nedbalost a nenávist.

„Obhajoba povolává Charlese Braemar Murphyho.“

Billy střelil po svém obhájci překvapeným pohledem. Probírali to spolu? Charles rozhodně nepatřil k největším Billyho fanouškům.

„Pane Braemar Murphy, byl jste na pláži toho odpoledne, když zemřel Nicholas Handemeyer, je to tak?“

„Ano, je,“ přikývl Charles vážně. V dokonale padnoucím obleku značky Halston, doplněném světle žlutou hedvábnou kravatou, s tmavými vlasy sčesanými na úhlednou patku a s ročníkovým prstenem elitní školy Groton, jenž se mu leskl na malíčku, působil dojmem pohledného, vážného a solidního mladého muže, tedy pravý opak toho, co by porota měla vidět v Billym Hamlinovi.

„Povězte nám všechno, co si pamatujete.“

Charles se zhluboka nadechl. „Tehdejší den jsem strávil na jachtě svých rodičů. Zahanbeně přiznávám, že jsem vypil dvě sklenky vína a potom jsem provedl tu hloupost, že jsem s motorovým člunem sám zamířil k pláži.“

Toni sledovala obličeje porotců, kteří soustředěně naslouchali. K nevíře, jak shovívavě se tvářili na Charlesovo přiznání, že řídil člun pod vlivem alkoholu. Byl to absolutní opak jejich postoje k Billyho údajnému braní drog. Copak alkohol je společensky přijatelnější? Nebo je okouzlilo Charlesovo dokonalé vystupování a lesk příslušníka horní třídy?

Charles pokračoval: „Jel jsem skoro na plný plyn, když jsem přímo před sebou v lodní dráze zahlédl veslici. Strhl jsem člun stranou a právě tehdy jsem najel do Billyho. Naštěstí ne čelně, to bych ho zabil. Udeřil jsem ho do ramene. Tak daleko od břehu jsem s žádným plavcem nepočítal.“

„Kde v té chvíli byly děti?“

„Na břehu, hrály si!“ odpověděl Charles bez váhání.

To je divné, pomyslela si Toni. Nechápu, jak si na tu dálku a po šoku z toho, co se semlelo v lodní dráze, stihl kluků vůbec všimnout.

„Byl mezi nimi Nicholas Handemeyer?“

„Řekl bych, že ano. Bylo tam sedm dětí, musel tam být.“

Soudní síní zašuměl povzdech překvapení. Rodiče malého Nicholase si vyměnili zoufalý pohled. Nicholasova starší sestra, hezounká tmavovlasá dívenka na prahu puberty, svírala matčinu ruku. Pokud Nicholas byl v pořádku a živý i koncem odpoledne, pak se to neštěstí muselo seběhnout velmi rychle. A co víc, pravděpodobně k němu došlo ve chvíli, kdy Billy Hamlin byl už na pláži a nechával se ošetřit. To byla jednoznačně polehčující okolnost.

„Takže vy si vzpomínáte, že pod Billyho dohledem byly děti v bezpečí až do toho okamžiku, dokud Billyho nezranil motorový člun?“

„Ano.“

„Děkuji, pane Braemar Murphy. Nemám dalších otázek.“

Jeff Hamlin se musel hodně přemáhat, aby vítězoslavně nezaboxoval do vzduchu. Starý dobrý Leslie nakonec věděl, co dělá.

„Ještě pár dotazů, pane Braemar Murphy,“ vyskočil žalobce. „Vyrozuměl jsem, že v době těch událostí jste měl vztah se slečnou Gillettiovou. Je to pravda?“

„Ano, je,“ přisvědčil Charles nechápavě. Ta otázka přece nebyla k věci!

„Ostatní instruktoři dosvědčili, že slečna Gillettiová a Nicholas Handemeyer k sobě měli hodně blízko. Souhlasíte?“

„Všichni ti mrňousi Toni zbožňovali.“

„Ale obzvlášť to platilo pro Nicholase Handemeyera, že?“

Charles se zamračil. „No, nejspíš ano. Psal jí zamilované veršíky. Připadalo nám to roztomilé.“

Toni si zaťala nehty do stehna tak zběsile, až jí vytryskla krev. Zakázala si myslet na Nicholasovy básničky načmárané na proužcích papíru, které jí chlapec s neutuchající nadějí strkal pod dveře chaty. Srdce by jí puklo.

„Pane Braemar Murphy, považoval jste Williama Hamlina za svého soka v lásce ke slečně Gillettiové?“

„Prosím?“

„Vadilo vám, že pan Hamlin se dvořil vaší přítelkyni?“

„Vlastně ne, nelámal jsem si s tím hlavu.“

„Vážně? Věděl jste, že ti dva spolu spali?“ Soudní síní zašuměl nesouhlas.

„Jo. Ale to byla jednorázovka. Nic to neznamenalo.“

Billy Hamlin se na Charlese vztekle mračil. Kde ten namyšlený spratek bere drzost k tvrzení, že jeho vztah s Toni nic neznamená? Zaťal pěsti a zrudnul, jako by se užuž chtěl na Charlese vrhnout, ale nakonec se s vypětím všech sil ovládl.

„Takže jste si nedělal starosti?“ pokračoval státní zástupce.

„Ne.“

„I když vám Billy Hamlin vyhrožoval zabitím?“

Porota rázem ožila, jako by se vytrhla z hlubokého spánku. Toni Gillettiová se posadila zpříma. Billy se ze svého místa úzkostně ohlédl po otci.

„Několik instruktorů z tábora Camp Williams vypovědělo, že večer před Nicholasovou smrtí se Billy Hamlin na večírku vyznával z lásky k Toni Gillettiové a vyhrožoval, cituji, že rozmázne každého, kdo by se snažil vstoupit mezi ně. Copak se to nevztahovalo i na vás?“

„Billy jenom tak plácal,“ namítl Charles. „Byl sjetej.“

„Opravdu?“ Státní zástupce se významně odmlčel. „Ano, o tom už víme. Ale zkuste zvážit, pane Braemar Murphy, zda to Billy Hamlin nemyslel vážně. Zda náhodou šíleně, zuřivě nežárlil na každého, kdo měl slečnu Gillettiovou rád. A zda ho drogy jen nezbavily zábran a nedaly volný průchod jeho zběsilé žárlivosti, kterou by ve střízlivém stavu dokázal potlačit.“

Leslie se vzpamatoval příliš pozdě. Vyskočil. „Námitka! Nepodložené dohady!“

Soudce ho odbyl mávnutím ruky. Stejně jako všichni přítomní chtěl slyšet, kam státní zástupce tou konstrukcí míří.

„Dovoluji pokračovat.“

Státní zástupce mluvil dál. „Zvažte, prosím, zda majetnická žárlivost pana Hamlina nemohla dosáhnout takové míry, že mu vadily i láskyplné projevy, jež slečně Gillettiové projevoval malý chlapec.“

Přes obličej Charlese Braemar Murphyho se kmitl náznak bolesti. Pak, k Toninu úžasu, souhlasil:

„Ano, to nemůžu vyloučit.“

Cože? Takový kolosální nesmysl!

„Nicholas mohl Billyho vážně štvát.“

Zástupce začal hřímat: „Pochopitelně, že ho štval! V Hamlinově paranoidním, drogami zpustošeném mozku nebyl Nicholas Handemeyer nevinné sedmileté děcko, je to tak? Představoval stejnou hrozbu jako vy!“

„Možná.“

Charles potřásal hlavou, jako by si přál, aby to nebyla pravda.

„Hrozbu, které bylo třeba se zbavit. Zneutralizovat ji. Vymazat.“

„To snad ne.“ Charles se zachvěl, jako by ho podobná hrůza ještě nenapadla. „Kristepane, to snad ne!“

Parchant! šílela Toni v duchu. Billy by Nicholasovi nikdy neublížil a Charles to sakra dobře ví. Takhle se Billymu mstí za to, že si troufl po mně vyjet.

„Billy je fajn kluk.“ Charles nepřestával tím nožem v ráně otáčet. „Ale v táboře Camp Williams byl mezi námi prostě outsider.“

„V jakém směru?“

„V každém. Společensky, ekonomicky, vzděláním. Přiznám se, že jsem ho až litoval. Všichni jsme ho litovali. Nedokázal se smířit s tím, že Toni dala přednost mně.“

To už Billy nevydržel.

„Lháři!“ zahulákal a vyskočil jako bodnutý. V obličeji doslova zfialověl vzteky a žíly na čele a krku mu nabobtnaly, jako by užuž měly prasknout. „Toni mě miluje a já miluju ji!“

Porotu rozhodně nepřesvědčil. Billy vypadal jako šílenec. Rozrušením si rozcuchal vlasy, zběsile gestikuloval a z očí mu šlehaly plameny vášně. Bylo zřejmé, že je tou dívkou posedlý. Toni bylo do pláče. Charles ho vyprovokoval a Billy mu naletěl jako trumbera. A co hůř, naletěl i Billyho obhájce.

„A teď v sobě ani nemá drogy,“ poukázal státní zástupce nevzrušeně, čímž dokonale vystihl myšlenky porotců. „Děkuji, pane Braemar Murphy. Nemám dalších otázek.“

Následující dva dny byly zasvěcené nápravám škod.

Leslie Lose dotáhl množství svědků z Billyho minulosti, kteří potvrdili jeho dobrou a milou povahu: učitele, trenéry, sousedy. Všichni se shodli v tom, že Billy Hamlin, kterého znali, by neublížil mouše.

Jeff Hamlin žádal, aby mohl také svědčit, ale Leslie Lose mu to nedovolil. „Jste emocionálně rozrušený. To by nám neprospělo.“

„Tak nechte promluvit Billyho. Potřebuje šanci ukázat lidem, jaký je ve skutečnosti!“

Podle původního plánu chtěl Lose Billyho vytasit jako svou tajnou zbraň, protože svým milým vystupováním a přirozenou pokorou by porotce zaručeně přetáhl na svou stranu. Bohužel, po výpovědi Charlese Braemar Murphyho by tahle loď daleko nedoplula.

„Čím míň toho Billy řekne, tím líp,“ zabručel Leslie. „Od téhle chvíle se soustředíme na fakta.“ Fakta stále hovořila v Billyho prospěch.

Projevil Billy Hamlin nedbalost, když na pláži ztratil z očí sedmileté dítě? Ano, projevil.

Udělal chybu, když užíval drogy a pil alkohol v době, kdy pracoval jako táborový instruktor s malými dětmi?

Samozřejmě udělal.

Ale zavraždil William Hamlin malého Nicholase Handemeyera? Zavinil chlapcovu smrt úmyslně? Navzdory jeho katastrofickému výbuchu žárlivosti neexistoval jediný důkaz, že by to udělal. Dokonce neexistoval ani náznak takového důkazu.

Leslie Lose zakončil svou řeč slovy:

„Billy Hamlin není vrah. Není ani zrůda. Je to normální mladík a milující syn. Nedopusťte, aby se z tragédie jedné rodiny stala tragédie hned dvou rodin.“

Obhájce se posadil. Cítil na sobě senátorův pohled. Nebylo to vůbec příjemné. Pod vlněným oblekem mu naskočila husí kůže.

V duchu se modlil, aby mu porota uvěřila.

Když stání večer skončilo, Walter Gilletti se před soudní síní obrátil k advokátovi, kterého najal kvůli Toni.

„Jak to vidíte?“

„Zproštění viny. Bez diskuse. Tím výbuchem vzteku si nepolepšil, ale obžaloba na něho nemá nic.“

Toni postávala o pár kroků stranou a natahovala uši. Po těch slovech si vydechla úlevou. Advokát jejího otce byl ten nejlepší, jakého bylo možné si zaplatit. Billy bude zítra na svobodě. To dá rozum, že až se všechno vyřeší, musí mu ten nesmysl se svatbou vymluvit. Billyho měla ráda a byla mu hodně zavázaná, ovšem manželství ji nelákalo ani náhodou. Jenže to budou už fajn problémy, na které se Toni skoro těšila.

Její otec diskusi s advokátem ještě neskončil.

„Výborně!“ prohlásil Walter Gilletti rázně. „Pokud je výsledek tak jednoznačný, rád bych dnes večer odjel. Čím dřív z toho blázince zmizíme, tím líp.“

„Ale já odjet nemůžu, tati!“ vyjekla Toni poplašeně. „Musím si počkat na verdikt. Billy mě tam potřebuje.“

Walter Gilletti se obrátil k dceři s prudkostí útočícího hada. „Na Billyho Hamlina kašlu! Když říkám, že odjedeme, tak odjedeme!“ štěkl.

Nakonec však Gillettiovi strávili v Alfredu další noc.

Po řádné úvaze Walter Gilletti usoudil, že odjezd by mu mohl uškodit v podnikání.

7.

Soudce Devon Williams se usadil na svém místě a zadíval se na moře obličejů před sebou. Soudce Williams, statný muž a čerstvý sedmdesátník s úhledně zastřiženým bílým plnovousem a sněhobílým věnečkem vlasů kolem lysiny jako mnich, už předsedal mnoha obtížným případům. Krádeže.

Napadení. Žhářství. Vraždy. Málokterý z nich však byl takhle trýznivý. Či v konečném důsledku tak zbytečný.

Smrt Nicholase Handemeyera byla tragédie. Soudci Williamsovi bylo jasné, že nedošlo k žádné vraždě. Případ byl jednoznačnou ukázkou veřejné hysterie a nenávisti, vyvolané a živené soukromým žalem jedné rodiny. Ta štvavá kampaň nakonec převládla nad zdravým rozumem. Senátor Handemeyer byl odhodlaný srážet hlavy a obzvlášť pásl po hlavě mladého Hamlina. Nějaká pravda a spravedlnost mu byly u zadku. Když se však odhlédlo od emocí, hlavní roli v tomhle případě – i všech dalších – hrál zákon. A zákon se dal vyložit jediným způsobem: pokud Billy Hamlin spáchal vraždu, pak soudce Devon Williams měl za strýce opičáka.

Zákon nelze využít abstraktně, musí promluvit prostřednictvím dvanáctičlenné poroty. Soudce Williams sledoval, jak na svá místa usedá dvanáct mužů a žen – deset bílých a dva černí, převážně ve středním věku, reprezentanti běžných amerických občanů. A přesto na těch obyčejných lidech dnes spočívala obrovská zodpovědnost.

Normálně se soudce Williams v duchu bavil odhadováním verdiktu poroty podle reakcí jejích jednotlivých členů na každého svědka či na důkazy. Kdo reaguje emocionálně a kdo racionálně. Čí předsudky či povaha se projeví nejvíc. Když však dával předsedovi poroty slovo tentokrát, necítil obvyklé vzrušení ani napětí, pouze hluboký smutek.

Zemřel malý chlapec. Nic ho nevzkřísí. A teď se blíží ke konci soud kvůli vraždě, která se nestala. Vůbec to nemělo dojít až k soudnímu procesu. Od začátku bylo zřejmé, jak to dopadne.

„Dospěli jste k rozhodnutí?“

„Ano, Vaše Ctihodnosti.“

Ruth Handemeyerová pevně stiskla dceřinu ruku. Byla tak napjatá, že téměř zapomněla dýchat. Vedle sebe cítila sílu manželova hněvu a přetlak nenávisti. Neměla představu, jak ho uklidnit či co říct, aby ho utěšila. Od smrti malého Nicka se z nich stali cizinci, oddělení oceánem žalu.

Dívenka jí stisk vášnivě oplácela.

„Ať už to dopadne, jak chce, maminko, nikdy ho nepřestaneme milovat.“ Ruth Handemeyerová zdusila vzlyk.

Jeff Hamlin se ohlédl doprava. Leslie Lose se na něho povzbudivě usmál.

Bude to v pořádku, opakoval si Jeff už posté. Dával si za vinu, že Billyho do tábora Camp Williams vůbec poslal. Doufal, že Billy si tam udělá užitečné známosti, které se mu budou hodit do budoucna, ale když došlo na lámání chleba, ty prachaté a vzdělané elity držely při sobě. Stará paní Kramerová, rodina té mladé Gillettiové, dokonce i Handemeyerovi, ti všichni patřili do stejného pytle a hledali obětního beránka na oltář mrtvého dítěte. A kdo byl vhodnější než tesařův syn?

Billy je v průšvihu, protože není jedním z nich.

Z lavice obžalovaných civěl Billy na Toni Gillettiovou zamilovaně zblblým pohledem. Do večera bude volný.

Dnes večer začne jejich společná budoucnost.

Toni se dělalo zle od žaludku. Připadala si provinile, protože Billy toho pro ni tolik udělal, ale z jeho pohledu ji začalo nepříjemně mrazit.

Musím si s ním promluvit co nejdřív. Nemůžu dopustit, aby se těšil na společný život.

Všechno, co Toni Gillettiové kdysi na Billym Hamlinovi připadalo přitažlivé a vzrušující, vyhaslo spolu s životem nebohého Nicholase Handemeyera. Od té chvíle si už navždy bude Billyho spojovat s tím dnem. S hrůzou a zděšením. S tragédií a lítostí. S krví a vodou. Se smrtí.

Ne, to se nedá vrátit.

Mocný baryton soudce Devona Williamse proťal nedýchatelnou atmosféru soudní síně jako zavytí sbíječky.

„Pokud jde o obvinění z vraždy druhého stupně, jak jste ve věci obžalovaného rozhodli?“ Billy Hamlin zavřel oči. Konečně to skončilo.

„Vinen.“

8.

Toni běžela chodbou, zrychlovala. Otec za ní hulákal, ať se okamžitě vrátí, ale neposlechla. Musím mluvit s Billym. Musím mu říct, jak strašně mě to mrzí.

Jak mohla porota dojít k názoru, že je vrah? To je nesmysl, k smíchu! A soudce si nejspíš myslel totéž. Vyčetla mu to z očí, když vynášel rozsudek: dvacet let, podmínečné propuštění nejdřív za patnáct let, což za vraždu druhého stupně byl sice nejnižší možný trest, ale v podstatě to pořád bylo skoro doživotí.

„Promiňte, slečno.“ Soudní úředník zablokoval Toni cestu k cele. „Pouze úřední návštěvy.“

„Ale Billy mě potřebuje!“

„Čerta starýho!“

Než si Toni stačila uvědomit, co se děje, Billyho otec ji popadl za ramena a mrštil s ní na stěnu tak neurvale, až jí vyrazil dech.

„Bylas to ty, co? Tys to byla! Dovolila jsi mýmu klukovi, aby vzal vinu na sebe, ty zazobaná rozmazlená mrcho!“

„Pracky pryč od mojí dcery!“

Toni výjimečně potěšilo, že vidí otce. Walter Gilletti nebyl žádná vazba, ale sálala z něj autorita.

„Naprosto chápu vaše rozrušení,“ obrátil se k Jeffu Hamlinovi. „Ale Toni s tím nemá nic společného, rozumíte?“

„Jo, to zrovna!“ Jeff Hamlin couvl s očima plnýma slzí. „Jasně, hovno vaší dcerunky nesmrdí. Mýmu Billymu napařili dvacet let. Dvacet let!“

Walter Gilletti pokrčil rameny. „Pokud bude sekat dobrotu, dostane se ven za patnáct.“

Pracháčova bohorovnost představovala pro Jeffa Hamlina poslední kapku. Se vzteklým rykem se po Walteru Gillettim vrhl a zběsile se po něm rozmáchl pěstmi, zatímco policista se marně snažil oba muže roztrhnout. Toni využila příležitosti a bleskově seběhla po schodišti k celám, ale během chvíle ji zadržel další z policistů.

„Co to ksakru vyvádíte, slečinko? Nemůžete si to sem přihasit jenom tak, bez povolení!“

„To je v pořádku, Franku. Chlapec o její návštěvu požádal.“

Vedle Toni se nečekaně objevil Leslie Lose. V sinalém obličeji měl vážný, zasmušilý výraz. Rozsudek jím očividně otřásl.

Policista zdráhavě ustoupil stranou.

„Děkuju,“ podívala se Toni na Billyho obhájce.

„Prosím. To je to nejmenší, co můžu udělat.“

„Hele, to fakticky nebyla vaše vina!“

„Ale byla,“ namítl Lose přiškrceně.

Billy se při pohledu na Toni celý rozzářil.

„Díkybohu. Myslel jsem, že tě za mnou nepustí.“

Přišla. Jeho Toni. Jeho Helena Trójská. V jednoduchých pouzdrových šatech z krémového hedvábí, jež jí cudně sahaly po kolena, v lodičkách na nízkém klínku a kašmírovém svetříku vypadala starší, než jak si ji Billy pamatoval. Oblečení bylo přímo reklamou na její zámožný původ (pravdivý) a dívčí plachost (k níž měla Toni předaleko). Nic však nemohlo zamaskovat živočišnou smyslnost jejího těla.

Billy k ní mířil, přitahovaný jako magnet kusem železa či jako bezmocná můra k zářícímu měsíci.

„Ahoj.“

Toni ho objala a pevně ho svírala, až se mu její žhavé slzy vpíjely do límce a stékaly mu po krku.

„Strašně moc se omlouvám, Billy.“

„Za co?“ Billy vydoloval úsměv, odhodlaný zůstat v jejích očích hrdinou. „Bylo to moje rozhodnutí, ne tvoje. A kdyby se dal vrátit čas, rozhodl bych se stejně a hned.“

„Ale – Billy? Dvacet let!“

„Patnáct,“ opravil ji. „S podmínkou.“

„Vždyť jsi nic zlýho neprovedl.“

„Ty taky ne.“

„Billy, no tak. Já jo. Dobře víš, že jo. Víme to oba. Nicholas patřil do mé skupiny.“

„Byla to nehoda, Toni. Nešťastná náhoda. Na to nikdy nezapomínej!“ Billy vdechl vůni její pleti, podbarvenou náznakem citronového parfému, a touhou po ní se málem zalkl. Navzdory svému chvástání byl hrůzou bez sebe. Děsil se vězení, budoucnosti bez Toni. Zoufale ji strhl do náruče, vášnivě ji políbil, vecpal jí jazyk do úst jako vyhládlé kuře hledající potravu.

Toni se odtáhla. Dech měl zkyslý strachem.

„Ale jdi.“ Zkusila svůj odpor zakrýt smíchem. „Teď není vhodná chvíle.“

„Podle mě rychle pochopíš, že to je jediná chvíle, kterou máme. Za moment mě odtud odvezou.“

„A víš kam?“

„Do státní věznice, aspoň prozatím. Je to ve Warrenu, ale čertví, kde ta díra je.“ Billy se zasmál, ale vesele to neznělo. „Advokát mi slíbil, že mě zkusí dostat někam blíž. Takovou dálku by táta jen těžko mohl jezdit na návštěvy.“

„No jasně.“ Toni mdle přikývla. Kdyby ve vězení místo Billyho skončila ona, což správně měla, obtěžoval by se její otec s návštěvou věznice? Ale Toni za Billym nepřišla klábosit o jejich otcích. Musela Billymu povědět pravdu. Ukončit to mezi nimi. Vzhledem k okolnostem však neměla ponětí, jak začít.

„Hele, Billy,“ začala nervózně. „Dlužím ti toho tolik, že vážně nevím, co říct.“

„A co třeba ano?“

Opět na ni zíral tím oddaným štěněcím pohledem. Jako by tohle byl jen film nebo divadelní hra a za minutku oba sestoupí z jeviště a vrátí se do reality. A Nicholas bude naživu a Billy nepůjde do vězení a všichni budou šťastně žít až do smrti.

Ježíšikriste. Sklíčená Toni se vyděsila, že Billy poklekne na jedno koleno.

„Řekni, že si mě vezmeš, Toni. Řekni, že počkáš.“ Toni otevřela ústa k odpovědi, ale Billy ji předběhl.

„Vím, co si myslíš. Ale třeba to celých patnáct let nebude. Leslie podá odvolání. Možná to uzavřou jako zmateční řízení.“

„Na základě čeho?“

„To nevím.“

Vůbec poprvé od Nicholasovy smrti Toni spatřila, jak se hraná kuráž a mužná síla Billyho Hamlina rozpouští jako tající sníh. Když se mu teď podívala do očí, spatřila vyděšené dítě. K smrti vystrašené. Osamělé. V koncích, stejně jako ona.

„Ale Leslie tvrdí, že možná už za pár let budu venku. A pak bychom se mohli vzít a… tohle všechno.“

Billy se náhle odmlčel. Vyčetl snad z jejího výrazu hrůzu z té vyhlídky? Toni se opožděně pokusila vrátit se do role oddané přítelkyně. Vždyť pokud Billy potřebuje sen, na který se může upnout a jenž mu pomůže přežít úděsný vězeňský život, nedluží mu Toni aspoň tuhle maličkost?

„Prosím, Toni.“ Zoufalství v Billyho očích ji nesnesitelně deptalo. „Prosím tě, řekni ano.“

Než si stačila odpověď pořádně rozmyslet, slova se z ní překotně valila jako gejzír. „Ano. Teda jasně že ano. Ano, jasně! Zrovna v téhle chvíli jsem to nečekala, víš? Ale to dá rozum, že si tě vezmu, Billy.“

„Hned jak se dostanu ven?“

„Hned jak se dostaneš ven.“

Billy se škytavě rozbrečel úlevou. „Když já tě tak strašně moc miluju, Toni.“ Opět k sobě Toni přitáhl a tiskl si ji na prsa jako malé dítě plyšáka.

Objevil se dozorce. „Už půjdeme.“

„Hele, vím, že to zní bláznivě,“ pošeptal jí Billy přímo do ucha, „ale říkám pravdu. Tohle je nejšťastnější den mýho života. Děkuju.“

„Můj taky,“ ujistila ho Toni. „Buď silný,“ dodala ještě, ale to už Billyho odváděli.

Toni Gillettiová počkala, dokud se za ním nezavřely dveře cely. Potom se zhroutila na židli a rozplakala se.

Věděla, že Billyho Hamlina už v životě neuvidí.

Tři dny po vynesení rozsudku Leslie Lose odletěl do Washingtonu. Do hlídaných podzemních garáží vjel ve čtvrt na dvě v noci, přesně podle dohody.

Zpola počítal s tím, že klient pošle kurýra, někoho anonymního, aby transakci uzavřel místo něho. K jeho mírnému údivu se klient objevil osobně. Měl vysoké společenské postavení a už jeho pouhá přítomnost v Lesliem probouzela pocit důležitosti.

„Dvě stě tisíc. Jak zněla dohoda.“ Muž stáhl kouřově zabarvené okno lincolnu a podal Lesliemu tlustou obálku. „Zvládl jste to skvěle.“

„Věděl jsem, co dělám. Vtip je v tom, že člověk musí dobře odhadnout porotu. Řekněme, že všechny porotce jsem měl přečtené.“

„Pravda. Ke konci jsem se strachoval, že ho osvobodí. Ale dokázal jste to.“ Leslie s úsměvem lačně stiskl obálku v buřtíkovitých prstech.

„Měl jste mi víc věřit, senátore.“

Senátor Handemeyer se usmál. „Zřejmě jsem měl, pane Lose. To jsem nejspíš měl.“ Obhájce Billyho Hamlina mlčky sledoval, jak lincoln odjíždí do tmy.

Druhá část

9.

Oxfordshire, Anglie, současnost

„Och, Michaeli! Och, Michaeli, miluju tě, strašně moc tě miluju! Prosím tě, nepřestávej!“

Michael De Vere, nepohodlně zkroucený na zadním sedadle svého sportovního MG, se v duchu podivil: Proč ženy říkají právě tohle? „Nepřestávej!“ Copak zrovna v tomhle okamžiku někdo přestane? I když někteří muži zřejmě ano, jinak by se ženy vůbec neobtěžovaly to říkat, ne? A jak se Michaelovy myšlenky zatoulaly od toho, co zrovna dělal, erekce mu začala vadnout a potom už to prostě nedokázal zastavit. Co si Lenka, jeho nejnovější úlovek, myslela, že má v plánu místo ní? Že vytáhne výtisk Racing Post a začne vybírat favorita na dostih ve čtyři patnáct ve Wincantonu? A pokud si to myslela, jak ji mohlo napadnout, že výkřik „Nepřestávej!“ ho přiměje změnit názor?

„Přestal jsi.“ Lence se vyčítavě zachvěl hlas.

„Jen odpočívám, zlato. Odpočívám.“

Bylo nádherné květnové odpoledne, přesně čtyři patnáct, a Michael De Vere měl zpoždění. Lenku

měl na nádraží v Didcotu vysadit už před hodinou. Ale slunce zářilo a živé ploty stály v plném květu a Lenčina absurdně kratičká minisukně značky Marc Jacobs jí vyjížděla po snědých stehnech, zkrátka, jedna věc vedla k druhé. Či přesněji, jedna věc skoro vedla k druhé.

Lenka trucovala: „Copak tě nepřitahuju?“

„Zlato, to víš, že ano.“

„Nemiluješ mě!“

Michael De Vere si povzdechl. Bylo mu jasné, že na pokračování sexu se nevzmůže. Povytáhl si džíny, zapnul je a nastartoval.

„Lenko, jsi anděl, to přece víš. Ale pochop, pokud se dnes ukážu na matčině večeři pozdě, ufikne mi koule a naservíruje je jako moučník. Promiň, ale tohle mi asi pokazilo naši chvilku.“

Dívka po něm vztekle loupla očima. „Lžeš! Stydíš se za mě, v tom je ten problém! Bylo by ti trapný představit mě matce.“

„Nesmysl, miláčku,“ lhal Michael a uznale se kochal pohledem na Lenčinu minisukni, zpod níž vykukovaly kalhotky, a na obří silikonové poprsí, bujaře hopsající pod titěrným tričkem s logem PETA, organizace ochránců zvířat. „Matku bys určitě nadchla.“ Jo, byla bys v jedné škatulce s antraxem a Che Guevarou. „Prostě si nemyslím, že dnes večer je vhodná příležitost tě seznámit s rodinou, to je celé.“

O deset minut později Michael De Vere zamával Lence z nástupiště, úlevně vydechl a s největším potěšením vymazal její číslo z mobilu.

Sexy, ale hodně náročná na údržbu.

Michael měl už beztak dost vlastních problémů, protože čirou náhodou jeho matku jmenovali ministryní vnitra ve stejném týdnu, kdy se rozhodl odejít z Oxfordu. Vlastně nejenom rozhodl. On to skutečně udělal. Dnes ráno Michael zašel za svým ročníkovým učitelem a na studijní oddělení, podepsal všechny patřičné formuláře a sbalil si věci ze svého přepychového apartmá v Chapel Quad, aby se tam už nikdy nevrátil. Tu šťastnou novinu hodlal rodičům naservírovat během dnešní večeře.

Rodiče z toho klepne, a dvojnásob teď, kdy nová funkce dostala matku na přední stránky deníků. SYN MINISTRYNĚ VNITRA SE VYKAŠLAL NA STUDIA NA OXFORDSKÉ KOLEJI BALLIOL, ABY ZAHÁJIL

KARIÉRU KRÁLE VEČÍRKŮ. V Daily Mail vždycky používali expresivní slova jako „vykašlat se“. Hajzlové. Michael měl z těch negativně zabarvených článků bídný pocit, ale těžko s tím mohl něco dělat. Loni se svým nejlepším kamarádem Tommym Lyonem založil events company a spolu teď hrabali prachy plnými hrstmi. Budoucnost vypadala růžově a Michael De Vere cítil, že už je čeká pouze úspěch. Ani náhodou nehodlal zabíjet čas rozborem díla T. S. Eliota.

Matčin hněv nejspíš bude pouhý čajíček v porovnání s tím, co předvede otec. Ten vystudoval Balliol College stejně jako kdysi jeho otec a dědeček a pradědeček. S výjimkou znesvěcení dědečkova hrobu či oznámení, že je gay, nebo (absolutně nepředstavitelné!) podepsání přihlášky do Labour Party neexistoval v očích jeho otce horší zločin než ten, že by se syn vykašlal na studia v Oxfordu.

Jo, dnešní rodinná večeře bude dost velký průšvih i bez Lenčiných scén. Jediným světlým bodem celého pekelného večera bude přítomnost Michaelovy sestry Roxie, která jako vždycky bratra podpoří.

„Poslední karta!“

Teddy De Vere okázalým gestem práskl devíti kartami o zelenou desku karetního stolku. Patřilo k rodinným vtípkům, že Teddy v kartách nikdy nevyhraje, a po pravdě ani v žádné jiné hře, ať už šlo o Monopoly, Pictionary nebo šarády. Neexistovala hra, v které by Teddy neprohrával, pořád dokola a občas i naprosto tragicky. Teddy byl úspěšný, o čemž ostatně svědčila jeho funkce hlavního finančního manažera úspěšného investičního fondu City, nemluvě o jeho pověsti respektovaného historika s diplomem z Oxfordu. Zato doma hrál troubu dokonale a vychutnával si roli terče rodinných žertíků a krotkého cirkusového medvěda.

A jako obvykle dělala dcera Roxie první poslední, aby otci při podvečerní partičce karet dala výhodu. Ale dnes se zdálo, že Teddy výjimečně vyhrává i bez její pomoci.

„Skvělé, tati,“ usmála se Roxie povzbudivě. „Takže teď by se ti hodila dvojka.“ Na Teddyho devítku pomalu položila křížovou dvojku.

Teddy se zamračil. „Hmm. No, ale já žádnou dvojku nemám, co?“

„V tom případě si musíš vzít dvě karty, tati.“

„A kčertu!“

„Poslední karta.“

„Moment, tak počkej…“

Roxie položila na stůl křížový spodek a vítězoslavně se zaklonila. „Hurá!“ Teddy se zatvářil tak navztekaně, že se neubránila smíchu.

„Jen klid, tatínečku. Třeba vyhraješ příště.“

Otec s dcerou seděli v knihovně v Kingsmere v North Oxfordshire, což bylo starobylé sídlo rodu De Vere. Po té „nehodě“ přestěhovali Roxiinu ložnici do přízemí a propojili ji s koupelnou předělanou z Teddyho staré pracovny. Společenský salon se proto přesunul do patra a výhled z něj vedl do obory. Útulná knihovna, vínově rudě vymalovaná místnost s pohovkami a černými koženými křesly, s obrazy s loveckou tematikou a se psími pelechy vedle trvale praskajícího ohně, zůstala úplně beze změny.

Roxie tu místnost milovala právě kvůli její stálosti, neměnnosti. A ze všeho nejvíc ji milovala, když tu seděl její otec.

„Co dát si před večeří skleničku kvalitního suchého sherry?“ Teddy se v křesle rozvalil a natáhl nohy. Každý večer chodil doma v tmavě červených manšestrácích, v zimě v létě, za deště i za sucha.

Nahoře v šatně jich měl nejméně sto kusů. Pro Roxie každý otcův návrh nebo nápad znamenaly důvěrně známý rituál, chlácholivý záchytný bod v deprimujícím proměnlivém světě. „Matka už za minutku dorazí domů.“

Roxie to nemusel připomínat. Otočila vozík a dojela k baru, aby Teddymu připravila drink. Sama před večeří pila jen výjimečně, ale dnes ano, nalila světle jantarové sherry Manzanilla do dvou skleniček místo do jedné. Matka bude dnes večer nesnesitelná, samolibě se bude kochat svým obrovským vítězstvím. Ministryně vnitra. Ta slova jako by Roxie ucpala hrdlo. Jak se jí to povedlo? Proč ostatní Alexii neprokouknou? Proč nevidí, jaká je ve skutečnosti, když to dokázala i Roxie?

Matka jim u večeře předvede divadýlko, jehož hlavní a hnusně namyšlenou hvězdou bude ona a zase jen ona jediná. To přece dělala odjakživa.

Bývaly doby, dávno, předávno, kdy Roxanne De Vereová svou matku milovala. Jistě, Alexia byla vždycky ctižádostivá, sobecká a odtažitá, takže v ničem nepřipomínala maminky ostatních holčiček. Ale Roxie si přesto pamatovala šťastné chvíle. Dlouhé letní měsíce strávené společně na pláži v Martha’s Vineyard, kde místo klasického oběda mívali pikniky a hrávali si na víly a skřítky. Vánoce v Kingsmere, kdy Alexia zvedala malou Roxie, aby na stromek zavěsila šeredné, kýčovité, vlastnoručně vyrobené ozdoby. Vzpomínala si na závody v kolečku po zahradě a trochu nelogicky i na svou vlastní výrobu ostružinového džemu, protože Alexia byla nemožná kuchařka.

Ovšem pak přišla Roxiina puberta a všechno se od základu změnilo. Matka s dcerou se nepřestávaly hádat a přít. Válčily spolu kvůli všemu, od politiky až po hudbu, od módy po náboženství, od oblíbených knih po barvu Roxiiných vlasů. Navenek to vypadalo jako běžný generační střet. Postupně však Roxie cítila stále se prohlubující a podivně znepokojivou propast.

Alexia, v mládí považovaná za velkou krásku, jako by začala na dceřinu stále výraznější přitažlivost žárlit. Roxie to nedokázala přesně popsat a vlastně si jen stěží vybavovala konkrétní incidenty, protože Michael matku ustavičně hájil a Roxiiny pocity nepřestával zpochybňovat. Nicméně Roxie matčin odpor a nesnášenlivost vnímala silně, jednoznačně. Kdykoliv vylezla z bazénu, cítila na těle Alexiin pohled planoucí nikoliv mateřskou hrdostí, ale jedovatou, sžíravou kyselinou závisti. A když si Roxie začala vodit domů chlapce, bylo to pořád horší. Alexia jako by dělala první poslední, aby dceru

ponížila, při rodinných večeřích a obědech ji shovívavě srážela, v horším případě řídila konverzaci a všechny přítomné utvrzovala v tom, že to ona, nepřekonatelná Alexia De Vereová, je neustále středobodem pozornosti. Dokázala Roxiiny nápadníky důkladně vyslýchat, rodinným původem počínaje a jejich kariérními ambicemi konče. Bože, chovala se tak nechutně snobsky! Nikdo pro ni nebyl dost dobrý.

Naopak otec bral dceřino randění s pohodovým nadhledem, což Alexii pochopitelně dohánělo k šílenství.

„Nemůžeš jí něco říct, Teddy?“ hulákala v jednom kuse. „Přece vím, že se ti to taky nezamlouvá. Tak proč musím vždycky dělat tu zlou jen já?“

Ale Teddy neústupně odmítal nechat se do hádek zatáhnout a ze všech sil se snažil na domácím poli udržet klid a mír.

Takhle to vydrželo až do dne, kdy se Roxanne De Vereová poznala s Andrewem Beesleym. Pak se všechno změnilo.

Andrew Beesley byl tenisový trenér, kterého rodiče najali právě pro Roxie. Stal se její životní láskou.

Milovala ho hluboce a vášnivě, ale matka byla odhodlaná dceřino štěstí zničit. Usoudila, že Andrew nevyhovuje jejich úrovni a je obyčejný zlatokop. Nemilosrdně ho vyštvala z dceřina života. Teddy, milující otec, ale tváří v tvář manželčině zarytosti absolutní slaboch, dceru nepodpořil. A když se Andrew vrátil do Austrálie, Roxie puklo srdce. V zoufalství vyskočila z okna své ložnice v Kingsmere. Osmnáct metrů hluboká propast ji měla zabít. Krutou ironií Roxie ten pád přežila, ale až do konce života zůstane upoutaná na vozík, odsouzená k závislosti na rodičích. Už nikdy matce neunikne, zbytek svých dnů stráví jako mrzák pod Alexiinou střechou.

Teď už Roxie nezbylo nic, nač by matka mohla žárlit. Alexia De Vereová byla opět nejkrásnější ze všech.

O Roxiině nehodě se v Kingsmere nikdy otevřeně nemluvilo, a to hlavně kvůli Teddymu, který ty vzpomínky nezvládal. Jak u starší generace bývá typické, Teddy De Vere v sobě pohřbil žal co nejhlouběji a nemilosrdnou pravdu zarputile popíral.

S tím se Roxie dokázala smířit. Otce milovala. Jen nedokázala skousnout fakt, že matku nikdy nestihl trest za všechno, co provedla. Nikdy po právu netrpěla. Alexia De Vereová dál zůstávala šťastně vdaná, nadále budovala úspěšnou kariéru, stále byla proslavená svou krásou i inteligencí a od Roxiina pádu i svou statečností tváří v tvář krutému osudu. Za každý zločin by měl následovat trest.

Alexia De Vereová však netrpěla, naopak dál se pyšně naparovala na trůně, pouze jí na hlavu přibyl další věnec vítěze. A její nečekané jmenování do funkce ministryně vnitra byla jen nejnovější z dlouhé řady nezasloužených poct. Roxie se z toho zvedal žaludek.

„Na zdraví!“ Nevesele ťukla sklenkou o tu otcovu.

„I na tvoje, holčičko. Však já vím, že na dnešní večer se netěšíš. Ale snaž se všechno udržet v mezích zdvořilosti, už kvůli mně, když ne kvůli matce. Ale ta nová funkce je opravdu úspěch, to chápeš.“

„To nepopírám, tati.“

Matka sklízela samé úspěchy. Vždycky.

Gilbert Drake v první lavici maličkého venkovského kostelíka poklekl a pokřižoval se.

Byl vyděšený, třebaže bude konat po právu. Ale copak on, obyčejný a bezvýznamný taxikář, dokáže spravedlivě potrestat nejmocnější ženu celé Anglie?

Prosil Boha o odvahu a náhle mu v mysli vytanul verš z Deuteronomia.

„Buďte rozhodní a udatní, nebojte se a nemějte z nich strach, neboť sám Hospodin, tvůj Bůh, jde s tebou, nenechá tě klesnout a neopustí tě.”

Sandžaji Patelovi se stala křivda, padl a zůstal sám. Zradili ho přátelé, spravedlnost a především ta ďáblice Alexia De Vereová.

Gilbert Drake se v kostelíku modlil až do setmění. Potom si zatáhl zip na bundě s kapucí a vyšel do večera.

„Za vše, co nyní dostáváme, vždy zůstaneme vděčni Bohu, amen.“ Alexia De Vereová mlčky poslouchala, jak manžel pronáší modlitbu.

Na začátku manželství ji Teddyho rituál, na kterém zarputile trval, nesmírně lezl na nervy. Ani jeden z nich nebyl zvlášť zbožný, tak k čemu ten okázalý, veřejný výlev soukromé víry? Ale jak běžel čas, Alexia – stejně jako Roxie – nacházela v Teddyho neměnných zvycích útěchu. A když s ní vichřice života zmítala nejvíc, představoval pro ni manžel právě tu skálu, o niž se mohla opřít, jedinou, pevnou a skutečnou oporu, k níž se mohla přimknout. Tohle štěstí mělo jen pramálo politiků.

„Tak tedy.“ Alexia se velkoryse usmála na všechny u stolu. „Páni, vypadá to nádherně. Anna se jako obvykle překonala.“

„Stejně jako ty, drahoušku.“ Teddy se naklonil přes porci svůdného rostbífu, čerstvého rajčatového salátu s bazalkou a domácího chleba a pyšně políbil manželku na tvář. „Ministryně vnitra! No to mě podrž! Nejspíš to znamená, že tě tady uvidíme ještě míň než teď.“

„Doufejme,“ zamumlala Roxie.

„Věř mi, že hnědá ti vážně nesluší, zlato!“ odpálila Alexia s významným pohledem na dívčiny nevýrazné šaty z Next. Nikdo jí tenhle úspěch nezkazí, a už vůbec ne její rozmazlená a sebestředná dceruška. „Vypadáš v nich ještě depresivněji než obvykle. Příště zkus kapku barvy. Třeba tě to rozveselí. Bůhví, že bys to zatraceně potřebovala.“

Roxie zrudla vzteky a studem, ale mlčela.

Michael De Vere honem zvedl sklenku, aby další hovor zarazil.

„Blahopřeju, paní ministryně!“

Natáhl se k rostbífu a naložil si talíř masem. Špatné zprávy se nikdy nemají servírovat na prázdný žaludek.

„Děkuji, drahoušku,“ usmála se Alexia láskyplně na syna. „Jsi milý.“

„Překvapilo tě to jmenování? Chci říct, přece jen přišlo jako rána z modrého nebe.“

„Nesmysl!“ prohlásil Teddy oddaně. „V tomhle případě byla tvá matka nejžhavější kandidát. Vždyť na těch vězeňských reformách odvedla fantastickou práci.“

„Jsi sladký, drahoušku, ale Michael má naprostou pravdu. Byl to prostě šok. Pochop, že osobně s ministerským předsedou nevycházíme zrovna nejlíp…“

„Jo. Jasně. To jsi před námi omílala už tisíckrát!“ utrhla se Roxie a vysloužila si prosebný pohled od Teddyho i Michaela současně.

„Takové povýšení jsem nečekala ani ve snu!“ pokračovala Alexia bez ohledu na dceru. „A neřekla bych, že s tím vůbec někdo počítal. Ale dejte na mě, že ve straně tím pocuchal hodně peříček. Jenže proč by člověk měl hrát nutně podle toho, co čekají ostatní? Škoda neskočit po každé příležitosti, která se mu nabídne. Znáte to, chytťe býka za rohy a podobně. A samozřejmě, pokud přitom posloužím své vlasti, tím líp.“

Tohle už Roxie nevydržela. Ano, nezapomněla na svůj slib otci, ale až tak? Služba vlasti?

„No tak, nepřeháníš to, mami? Mohla bys mít aspoň tolik slušnosti, abys přiznala, že tady o vlast nejde ani náhodou. Jde jenom o osobní ctižádost a ješitnost. Ta práce je cíl a vyvrcholení tvé kariéry, ale tu děláš pro sebe. Nejsme novináři, jsme tvoje rodina. Nám lhát nemusíš jen proto, že lžeš i všem ostatním.“

Teddy káravě zasáhl: „Roxie, holčičko, trochu brzdi.“

Alexii se v prsou zaťala důvěrně známá pěst hněvu. Brzdi? Víc k tomu Teddy neřekne? Proč se na manželčinu stranu nikdy nepostaví rázněji? Proč ksakru pořád otročí Roxiinu komplexu oběti a chodí kolem ní po špičkách? Ta potvora využívá invalidní vozík jako zbraň a Alexia už toho měla plné zuby!

„Když už přišla řeč na využití příležitosti a chytání býka za rohy a… tak,“ ozval se Michael nejistě,

„měl bych pro vás taky zprávu.“

„Snad nám nechceš oznámit, že ses zamiloval do nějakého děvčete a chceš se ženit?“ poškádlil ho Teddy. „Myslím, že jsme se dohodli. Žádná svatba, dokud nedokončíš Oxford.“

„Bez starosti,“ kývl Michael. „Žádná svatba se nekoná. Ehm, aspoň ne taková, kde bych já byl ženich. Ale i tak, víte, tohle jsem chtěl říct: že už jsem to částečně udělal. Skončil jsem s Oxfordem.“

Hrobové ticho. Napětí by se dalo krájet nožem. Jako první si slovo vzala Alexia.

„Jak to myslíš, že jsi skončil, Michaeli? Vždyť jsi tam sotva začal.“

Michael upřel na matku žalostný pohled. „Vejška pro mě není, mami. Vážně.“

„Není pro tebe? Proboha, proč ne?“

„Čestně? Nudím se.“

„Nudíš se?“ vybuchl Teddy. „Při studiích na Balliol? Neplácej nesmysly.“

Michael přilil olej do ohně. „Pamatuješ si na Kingsmere Events, tu společnost, co jsme loni rozjeli s Tommym?“

Tommy Lyon a Michael se přátelili už celou věčnost. Poznali se v přípravce a od té doby nedali jeden bez druhého ani ránu.

„Vlastně ne.“

„Ale jo, určitě. Přece jsme loni v Saint Tropez organizovali oslavu třicátin na jachtě toho Rusa!“

„Dejme tomu.“ Alexia pozorovala Teddyho, jeho obvykle bodré rysy se křečovitě stáhly jako před výbuchem.

„Zkrátka jen na tomhle jsme vydělali dvacet tisíc, a to jsme zvládli sami dva!“ pochlubil se Michael pyšně. „A od té doby máme moře dalších objednávek na zorganizování firemních večírků i oslav bar micva.“

„Bar micva!“ Pro Teddyho to byla poslední kapka. „Jsi De Vere, prokristapána, a máš za sebou polovinu studia práv na Oxfordu! Ksakru, snad nečekáš, že s maminkou nadšeně odsouhlasíme, abys všechno tohle zahodil jen kvůli shánění klaunů a nafukování balónků pro židovské puberťáky ze čtvrti Golders Green!“

„Jejich rodiče patří k mým klientům,“ souhlasil Michael klidně. „A nad Golders Green bys neměl ohrnovat nos. Žijou tam židovské matky, co na Samuelův velký den vydají klidně i půl miliónu.“

„Půl miliónu? Liber?“ Ta částka udělala dojem i na Teddyho.

„Jen si představ tu příležitost, tati!“ Michaelovi zajiskřilo v šedých očích. „S Tommym si společně vyděláme osmdesát i sto tisíc za večer!“

„Dobrá, ale po titulu z koleje Balliol a s pomocí mých a matčiných kontaktů bys za pár let vydělával desítky milionů ročně. Je mi líto, Michaeli, ale tohle neprojde.“

„No, promiň, tati, ale o tomhle si rozhoduju sám. Dnes ráno jsem podepsal formuláře. Odevzdal jsem klíče a všechno.“

„COŽEEE?“ Teddyho hulákání se neslo až k bráně příjezdové cesty na pozemky Kingsmere. Roxie se pokusila bratra hájit a vzápětí na sebe řvali všichni tři a překřikovali se stejně vztekle až hystericky jako parlament na ministerského předsedu během interpelací.

Alexia zavřela oči. Nejdřív proklatá Roxie, která za každou cenu vrže tu starou, ohranou a zatrpklou

písničku pořád dokola. A potom Michael, jenž odpálil zase svůj granát. Tak tohle je rodinná večeře na moji oslavu.

Když jí komorník Bailey poklepal na rameno, skoro pocítila úlevu.

„Nerad vás vyrušuji u stolu, madam. Ale u brány je návštěva a trvá na tom, že s vámi musí mluvit.“

Alexia se podívala na hodinky značky Cartier, dárek od Teddyho k loňskému výročí. Bylo už po deváté. „Na návštěvy doma je dost pozdě. Kdo je to?“

„V tom je ten problém. Odmítli se představit a chovají se, víte, nevypočitatelně. Jennings si s nimi nevěděl rady.“

Alexia odložila ubrousek. „Dobrá. Zajdu tam.“

*

Alfred Jennings dělal v Kingsmere vrátného už skoro čtyřicet let. Dnes jako nahluchlý sedmdesátník se srdečními problémy už toho moc neuhlídal. Michael se o něm jednou vyjádřil, že je „nebezpečný jako právě narozené kotě“, a podle Alexie to byla naprosto výstižná Jenningsova charakteristika.

Ovšem po jmenování do funkce ministryně vnitra už její ochranka nemohla být k smíchu. Svými kontroverzními aktivitami v křesle náměstka pro vězeňství si udělala řadu nepřátel, z nichž někteří byli potenciálně nebezpeční a další jednoznačně vyšinutí. Například Sandžaj Patel, Ind, který ve Wormwood Scrubs spáchal po prodloužení trestu sebevraždu, měl obzvlášť zuřivou a nepříjemnou skupinku zastánců. Alexii De Vereovou jen tak nic nevystrašilo, ale na druhou stranu si nemohla dovolit nečekané „návštěvy“ odbýt jen mávnutím ruky.

Jako vrátnice sloužil v Kingsmere domek, jenž měl dole kancelář kombinovanou s obývacím pokojem a v patře ložnici a koupelnu. Jennings si vrátnici zařídil útulně a celý den si vychutnával pohled na planoucí elektrický krb.

„Omlouvám se, že jsem vás vytáhl ven, madam,“ zahuhlal unaveně, když se Alexia objevila ve dveřích. „Zvlášť uprostřed večeře. Ten chlápek už zmizel.“

„Ale to je v pořádku, Alfrede, lepší se ujistit, než později litovat. Mimochodem, kamery byly zapnuté?“

„No, to byly, madam.“ Stařec spokojeně zasípal. Byl hrdý, že odvádí dobrou práci. „Teď běží nepřetržitě. Pan De Vere na tom hodně trval. ‚Odteď ty kamery poběží bez přestávky, Jenningsi,‘“ povídal. Takže jo, zapnutý jsou.“

„Skvělé. Co myslíte, mohla bych se mrknout na záznam?“

Večeře byla u konce. Rozběsněný Teddy oddusal z kuchyně, kde zůstal Michael s Roxie. Chystali si čaj.

„Tak co?“ zazubil se Michael. „Podle mě to šlo hladce. Táta byl jako vždycky klidný a racionální.“

„A co jsi čekal?“ podivila se vyčítavě Roxie. Bratra upřímně milovala, jako ostatně každý: oplýval neodolatelným chlapeckým šarmem, vřelostí a smyslem pro humor. Michaela prostě nebylo možné nemilovat, ovšem Roxie trápilo, že otec je tak nešťastný a rozrušený. „Jako bys nevěděl, co tvoje studium na Balliol pro tatínka znamená.“

„Ano, ale studovat tam nemusí táta, ale já. Rozumíš?“

„Zbývaly ti jenom dva roky.“

„To všechno já vím, Rox, ale ukousal bych se tam nudou. Vážně nejsem typ knihomolskýho učence.“ Michael se lokty opřel o stůl, hlavu sevřenou do dlaní.

„Vážně? Neříkej!“ Roxie jízlivě povytáhla obočí.

„Ha ha. Mluvím vážně. To podnikání s Tommym, namouduši jsem přesvědčený, že bude fungovat. Táta je taky podnikatel.“

„To sotva.“

„Tak fajn, ale manažer nebo obchodník určitě. Rozhodně by to měl aspoň trochu chápat.“

„Nejde o to, že by tě nechápal. Prostě nechce, abys udělal chybu, to je všechno.“

„Jo? Neudělám. Máma tomu rozumí. Jasně, reportéři jí kvůli tomu budou chvíli zatápět, ale jí je jasný, že v životě si musím najít vlastní cestu.“

„Podle Alexie ti ze zadku odjakživa svítí slunce a nikdy nezapadne,“ broukla Roxie mrazivě. „Ta by při tobě stála, i kdybys oznámil odchod do výcvikových táborů Muslimského bratrstva na planinách Kašmíru.“

Michael zkrabatil čelo. Nesnášel, když sestra říkala matce jejím křestním jménem. Rozkol mezi matkou a dcerou byl nápadný sám o sobě, ale tahle slovní zlomyslnůstka jako by ho ještě podtrhovala.

„Má nás ráda oba, Rox.“ Dívka zvedla oči ke stropu.

„Vážně.“

„No, v tom případě to dává najevo hodně netradičně.“

Teddy objevil Alexii v její pracovně. Seděla za psacím stolem, před sebou prázdnou sklenku od vody, civěla do prázdna a pořád a pořád otáčela snubním prstenem na prsteníčku.

„V pořádku?“

„Hmm? Ale ano. V pořádku.“

Alexia vymáčkla úsměv. Pod její dokonale pěstěnou a upravenou fasádou profesionální političky viděl záblesky obrovské únavy. Alexii poznal jako pětadvacetiletou a vzali se před její třicítkou v malé katolické kapli za Cadogan Street. Tehdy byla oslňující kráska ve stylu klasických sedmdesátých let.

Superštíhlá, s dlouhýma pružnýma nohama a hřívou neposlušných plavých vlasů, jež za ní při každém pohybu vlály jako kometa. Ale už tehdy byla ambiciózní a při své první kandidatuře za londýnský okrsek prošla bleskovou proměnou. Ostříhala si vlasy a začala se oblékat usedleji, do kostýmků a lodiček. Margaret Thatcherová se stala ministerskou předsedkyní jen pár let předtím, než se Alexia De Vereová probojovala do parlamentu, ale britská Konzervativní strana zůstávala nepřátelským územím pro ženu, především pak pro ženu z nižších středních vrstev. Manželství s britským aristokratem Alexiiny vyhlídky rozhodně vylepšilo. Teddy se vzdal svého titulu, aby se jeho

mladá žena mohla vyhoupnout až do Dolní sněmovny, ale ona u jména De Vere zůstala a tím navázala na tradici De Vereových, kteří už od nepaměti patřili ke konzervativním mocenským kruhům.

Teddy moc dobře věděl, že jeho jméno, peníze a rodinné kontakty sehrály velkou roli v tom, že přitahoval tu bystrou, nádhernou a bezohledně ctižádostivou mladou ženu. On Alexii obdivoval a miloval a byl víc než ochotný položit na oltář její kariéry všechno, co měl. Než se seznámili, Teddy De Vere vedl přepychový, privilegovaný a k smrti nudný život. Manželství s Alexií Parkerovou mu do života přineslo dobrodružství.

Když dnešního večera seděla Alexia u psacího stolu, vypadala opravdu každým coulem jako ta mocná, schopná a dravě úspěšná žena, která se z ní během let stala. Manželka Teddyho De Verea – s elegantním melírem ze salonu Daniela Galvina, v dokonale padnoucím značkovém kostýmu a s diskrétně třpytivými diamanty na rukou, uších a kolem krku – byla typ ženy, se kterou je třeba neustále počítat. A při pohledu na ni se Teddy dmul pýchou.

Ministryně vnitra. To už bylo něco!

Dokázali jsme to, drahoušku. Všem jsme vytřeli zrak!

Manželství De Vereových si pochopitelně také vybralo svůj díl zkoušek a tragédií jak v partnerském vztahu, tak v rodině. Teddy byl dost inteligentní, aby si přiznal, že vztah mezi Alexií a Roxie se zřejmě už nikdy nezahojí o nic víc než dceřiny rozdrcené nohy. Problémy matky a dcery začaly už před lety, v podstatě s vypuknutím Roxiiny puberty, ale ta nechutná záležitost s mladým Beesleym to ještě tisíckrát zhoršila. Navíc Alexia nikdy nebyla vřelý mateřský typ, takže nedokázala dceru obejmout a ukonejšit. Teddy samozřejmě věděl, že Alexia jejich syna příšerně rozmazlila, zčásti i proto, aby si vynahradila všechno, co ztratila u Roxanny. Občas ho to dohánělo k šílenství, ale uměl to pochopit. Teddy De Vere byl pyšný na to, že svou ženu vždy chápal. On a Alexia k sobě patřili jako dvě strany jedné mince. Miloval ji z celého srdce.

„U večeře jsi nám chyběla.“

„Vážně? Přes ten křik jsem to ani nepoznala.“

Teddy přistoupil k manželce zezadu a jemně jí promnul ramena. „Promiň, že jsem to tak prožíval.

Kam ses vytratila?“

„Někdo se po mně sháněl u brány. Jenningsovi se ti lidi nezamlouvali, ale než jsem tam přišla, zmizeli.“

Teddy se zachmuřil: „Ani trochu se mi nelíbí, jak tě pořád špehují nějací magoři.“

„Vždyť nevíme, jestli to byl magor. Mohl to být kdokoliv – jeden z mých voličů, reportér.“

„Máme ho na záznamu?“

Alexia ani nemrkla. „Ne. Kamerový systém selhal.“

„Už zase?“

„Bohužel.“

„Prokristapána! Co s tím zatraceným krámem pořád je? Nemohla bys donutit MI5, aby na tebe trochu dohlédli, když už stojíš v čele téhle proklaté země?“

Alexia vstala a políbila ho. „Uklidni se, drahoušku. Nic se neděje. Jsem si jistá, že dostanu ostrahu, jakou budu potřebovat, ale přece nechceme žít jako vězni, uznej!“

„To ne.“

„Fajn. A teď – co s Michaelem, když nechal školu?“

Teddy zvedl ruce na znamení, že nemá pokračovat. Alexii De Vereovou dokázalo uprostřed věty umlčet jen velmi málo lidí, ale její manžel mezi ně rozhodně patřil. „Naprosto odmítám!“ prohlásil rázně. „Dnes večer nebudeme mluvit ani o jednom z našich dětí. Dnešní večer je tvůj. Půjdeme si lehnout a ty mi popíšeš svůj den do toho nejkrásnějšího, nejmenšího detailu. Ty moje ministryně vnitra.“ Škádlivě jí stiskl zadek.

Alexia vyprskla smíchy. „Platí. Postel je skvělý nápad.“

Ne poprvé v duchu děkovala svým šťastným hvězdám, že má tak báječného manžela, který jí poskytuje bezvýhradnou oporu.

Jen škoda, že mu musí lhát.

Záznam kamerového systému existoval. Byl nekvalitní, ale ne nepoužitelný. Zítra kazetu ukáže Edwardu Manningovi.

Edward si už bude vědět rady.

10.

Sir Edward Manning byl vrcholně vzrušený.

„Obličejem se polož na stůl, ty děvko.“

Pohlavní styk v Horní sněmovně ho vždycky vzrušil víc než co jiného. Drsný, dominantní sex s poddajným mladým členem obsluhy v tak starobylém vznešeném prostředí. Dnes večer to byl dvacetiletý rumunský mladíček, který byl obzvlášť vstřícný, bez říkání zamkl dveře a svlékl se hned v tom okamžiku, kdy večeře skončila a nudná tlupa čínských diplomatů odjela na své velvyslanectví.

„Roztáhni nohy.“

Jemně broušené vinné sklenky se znakem Sněmovny lordů se nebezpečně rozklepaly na rozhoupaném stole. Sir Edward Manning s kalhotami u kotníků, ale stále s dokonale uvázanou kravatou, přirážel stále prudčeji a rychleji, až mu naškrobená bílá košile potemněla potem.

„Ne tak drsně, Edwarde, prosím! To bolí!“

„Pro tebe sir Edward, hošánku. A já navíc chci, aby to bolelo. O to přece jde.“

Edward postrčil mladičkého Rumuna po stole trochu dál a sám se vyhoupl na vyleštěnou dřevěnou desku, přičapl nad svého milence jako žabák a násilím se prodral do slastně hebkého dvacetiletého těla. Sir Edward Manning po vlastním mládí netesknil, ale přesto uměl vychutnat rozkoš mladého masa, zvlášť když se mu tak ochotně nabízelo. Broušená sklenka spadla a s třesknutím se roztříštila na parketách. A hned za ní sletěla další. Sir Edward zrychlil tempo. Byla sice jedna hodina po půlnoci a on dveře zamkl, přesto o vyrušení nestál ani jeden z nich.

Konečně sir Edward s přidušeným výkřikem rozkoše vyvrcholil a všechno semeno rozstříkl po mladíkových nahých hýždích, načež sklouzl na podlahu. Vytáhl si kalhoty, uhladil vlasy a přitom se okouzleně kochal pohledem na svou kořist, stále nahou a roztaženou na stole.

„S těmi střepy se nenamáhej, Sergeji. Úklidová četa se o to ráno postará.“

Sergej Milescu se ohlédl po starci, jemuž právě posloužil jako sexuální hračka. Sergej nenáviděl sira Edwarda Manninga se stravující, vražednou vášní. Ještě víc však nenáviděl sebe, protože v rozkroku mu tepala obrovská erekce. Všechno, co s ním Angličan prováděl, bylo hnusné a bolestivé a ponižující, ovšem Sergej si to vychutnával skoro stejně jako ten, kdo ho zneužíval.

Ne snad že by se scházel se sirem Edwardem Manningem kvůli sexu. Manning byl vlivný a měl mocné známosti. A navíc byl boháč, byl tak bohatý, až se to vymykalo Sergejovým nejdivočejším snům. Jednoho krásného dne Manning zaplatí za všechno ponížení, jež si Sergej musel v minulých šesti měsících vytrpět, za všechny ty podlitiny a tržné rány na těle i v duši, které se nikdy zcela nezahojí.

„Pojď sem.“

Sir Edward Manning pohladil Sergeje po vlasech jako psa, kostnatými stařeckými prsty smyslně objížděl linie Sergejova obličeje.

„Líbilo se ti to, viď?“

Sergej přikývl. „To přece víte. Ale musíme to vždycky dělat tady, kde pracuju? Nemůžeme jít někdy

do vaší pracovny? Připadám si jako…“

„Jako co?“ zapředl sir Edward a dlaní sjel k mladíkově kamenně tvrdé erekci.

„Vždyť víte!“ zasténal Sergej. „Jako děvka.“

„Och, můj drahý hochu, ale v tom je přece ten vtip! Ty jsi moje malá děvka!“ Nenávidím tě, zuřil Sergej v duchu a svíjel se pod prsty svého milence.

Užuž explodoval orgastickou slastí, když sir Edward bez varování odtáhl ruku.

„Dobrá,“ souhlasil k Sergejovu úžasu. „Pokud ti to udělá radost, příště to budeme dělat u mě.“ Jo, udělá mi to radost. Velkou, nezměřitelnou radost.

„Opravdu?“

„Opravdu.“ Sir Edward mu poslal vzdušný polibek. „Před odchodem nezapomeň pozhasínat světla.“

Následujícího dne ráno seděl sir Edward Manning, odpočatý, osprchovaný a navoněný vodou po holení značky Floris, u psacího stolu a znovu si pročítal osobní spis své nové šéfky.

Alexia De Vereová (rozená Parkerová), poslankyně v parlamentu za North Oxfordshire. Narozena 8. dubna 1954. Roku 1982 sňatek s lordem Edwardem, Stanley, Ridgemont De Vere. (Titulu se zřekl r. 1986.) Dvě děti, Roxanne Emily (1983), Michael Edward Ridgemont (1985). Šest let pracovala na ministerstvu obchodu a průmyslu. Od r. 2009 až do současnosti hlavní náměstek ministra pro vězeňství.

Ve spise nové ministryně vnitra bylo jen pramálo zajímavých faktů. Ovšem přesně to sira Edwarda Manninga zaujalo. Než nový ministr nastoupil do funkce na jeho ministerstvu (stejně jako všichni vyšší státní úředníci i on považoval ministerstvo vnitra za svoje království. Ministři přicházeli a odcházeli, ale sir Edward a jeho personál trvale zůstávali na svých pozicích. V podstatě to tedy byli oni, kdo řídil zemi.), většinou už měl od MI5 spis tlustý jako korán a mnohem oplzlejší. Sir Edward pracoval pod pěti různými ministry vnitra jak labouristické, tak i Konzervativní strany, a každému z nich chrastilo ve skříni víc kostlivců, než připadalo na průměrnou morovou jámu v Londýně. Nikdy to však proti nim nikdo nevytáhl. Jak jinak? Úkolem sira Edwarda bylo dohlédnout, aby k tomu nedošlo, což byla jedna z mála oblastí politiky, v nichž se překrývaly jeho vlastní zájmy se zájmy šéfů. Ve Westminsteru se na vrchol
potravinového žebříčku dostali pouze hadi, typ lidí, kteří skandálem proklouzli stejně snadno jako úhoř mořem oleje.

Alexia De Vereová byla jiný případ. Její svazek připomínal svou objemností spíš brožurku, reklamní leták. Až do loňského roku, kdy články na titulních stranách všech novin doslova cupovaly její nový trestní sazebník, jako by byla neviditelná. Životopis začínal až jejím krátkým zaměstnáním u poslance parlamentu za Liberální stranu, kterému jako hodně mladá dělala sekretářku. Následovalo několik poklidných let v lokální politice a pohádkově výhodný sňatek s bohatým britským lordem, čímž se jí otevřely dveře do nejvyšších pater společenské a politické elity. Dvě děti, jedno z nich kripl.

(Roxanne De Vereová se údajně pokusila o sebevraždu z nešťastné lásky, ale to byl jediný stínek na jinak dokonalém rodinném zázemí.) Zpočátku nepříliš úspěšnou politickou kariéru zřejmě hodně vylepšilo osobní přátelství paní De Vereové s novým ministerským předsedou Henrym Whitmanem. (Další zádrhel, který siru Edwardu Manningovi vrtal v hlavě: Pro všechno na světě, co téměř

šedesátiletá paní De Vereová měla společného s mladou a čerstvě ženatou hlavou politické strany? Nějaká vazba mezi těmi dvěma prostě musela existovat, ale i kdyby se sir Edward upsal ďáblu, stejně by ji žádnou nenašel.)

A tak nic, opravdu vůbec nic nenapovídalo, proč Alexia De Vereová povýšila z náměstka na druhořadém ministerstvu pro vězeňství skokem až do funkce ministra vnitra.

Kde jsou ty mrtvoly, nepřátelé, jež likvidovala během svého nenápadného, zato bleskurychlého letu do horních pater politického nebe?

Kde jsou minová pole, spletitá pavučina nevybuchlých bomb, mezi nimiž bych mohl prokličkovat k cíli?

Spis Alexie De Vereová nebyl zajímavý tím, co sděloval, ale především tím, co neuváděl.

Nová ministryně přede mnou skrývá tajemství. Ale já ji odhalím. Pokud mám ochránit tenhle úřad a naši práci, potřebuji zjistit, co je zač a co tady kčertu pohledává.

„Dobré ráno, Edwarde. Vy jste ale ranní ptáče!“

Slabší povaha by leknutím nadskočila. Sir Edward Manning jen nevzrušeně zaklapl spis, strčil ho do zásuvky svého psacího stolu a jestřábí rysy naaranžoval do úsměvu.

„Ale vůbec ne, paní ministryně. Je skoro osm.“

Novou šéfku sice sám požádal, ať ho oslovuje křestním jménem a vynechá titul, ale kdykoliv mu De Vereová řekla Edwarde, kdovíproč ho to podráždilo. Možná za to mohl její řezavý, pseudourozený přízvuk. Nebo to bylo jednoduše tím, že šlo o ženu? Sir Edward Manning už pro ženy pracoval, ale nikdy ne z vlastního rozhodnutí. Své vlastní sexuální preference nikde nehlásal, ale – po pravdě – ženy obecně ho odpuzovaly.

„Potěšilo by mě, kdybych pro vás byla Alexia.“

„To vím, paní ministryně. Snad mohu říct, že vypadáte trochu unaveně.“

Alexia na okamžik zahlédla svůj odraz v okně pracovny a nespokojeně zamrkala. Edward nežertoval. Oči měla napuchlé a zrudlé, pleť suchou a každou vrásku v obličeji nápadně hlubší než před týdnem. Říká se, že ve vysoké funkci člověk zestárne. Nejspíš už to začalo.

„Minulou noc jsem neprožila dvakrát klidně.“

„To nerad slyším.“

„Někdo se ochomýtal kolem našeho domu. Muž. Chtěl se mnou mluvit, ale než jsem se dostala k bráně, zmizel.“

Sir Edward se zamračil. „Nevíte náhodou, o koho jde?“

„Jistá si nejsem, ale podezření mám.“ Alexia stručně shrnula potíže kolem případu Sandžaje Patela a výhrůžky, které ho doprovázely. „Máme ho na kamerovém záznamu, i když jde o nekvalitní obraz.“ Z kufříku vytáhla stříbrný disk a podala ho sekretáři.

„Výborně. Okamžitě to předám policii. V pátek ve tři hodiny máme dojednanou schůzku kvůli vaší ostraze. Počká to do té doby?“

„Jistě,“ přikývla Alexia stroze. „Beztak je to spíš mrzutost než problém. Nemyslím, že bych se měla bát. A teď se dáme do práce.“

V hlavě mu zněly hlasy, hlasy z jeho minulosti. Jeho nejlepší přítel.

Jeho manželka. Bývalá manželka. Jeho dcera.

Dceřin hlas ho vždycky uklidnil, přiměl ho k úsměvu. Ale nikdy ne na dlouho. Protože pořád slyšel ten hlas.

Občas měl dojem, že k němu promlouvá hlas našeho Pána, překypující spravedlivým hněvem. Jindy mu více připomínal ďábla: zkreslený, zlověstný, nelidský. S jistotou věděl jen tolik, že ten hlas mu naháněl hrůzu. Vyprávěl o příšernostech a stejně strašné věci žádal i po něm. A hlasu nešlo odmítnout poslušnost, nešlo mu vzdorovat. Ovšem jak může poslechnout příkaz, když se ani nedostane do její blízkosti?

Alexia De Vereová byla nedotknutelná.

„Říkal jste něco, pane?“

Paní Marjorie Daviesová si podezřívavě měřila svého posledního platícího hosta. Už pětadvacet let vedla rodinný minipenzion v Cotswolds, kde k noclehu nabízela i snídani. Za tu dobu se setkala s mnoha podivnými týpky. Tak třeba jeden pár z kalifornského poloostrova Baja si každé ráno donesl k snídani křišťály a rozložil je kolem klobásek a fazolí do kruhu „kvůli pozitivní energii“. Nebo gayové z Francie, kteří jí odmítli zaplatit, protože ve vaně objevili pavoučka, nemluvě o adventistech z Kanady, kteří si ke svačině objednali čaj s koláčky, rohlíky, džemem a smetanou, a pak ještě třikrát totéž – každý! – a skutečně všechno naráz snědli! Ovšem tento poslední zákazník nebyl jen výstřední. Byl každým coulem divný, povídal si pro sebe, coural se v noci domem a brblal si náboženské žvásty.

Dnes ráno se u snídaně objevil v pocintané košili a očividně se ani neoholil. Paní Daviesovou teprve teď napadlo, že by mohl být nebezpečný.

„Omlouvám se,“ zahuhlal muž. „Nějak mi nedošlo, že mluvím nahlas.“ Jednoznačně magor. Paní Daviesová zvedla konvici jako zbraň.

„Ještě šálek Earl Grey?“

„Ne, díky. Dejte mi jenom účet, prosím. Po snídani odjíždím,“ oznámil. Šťastnou cestu.

Paní Daviesová zahlédla, že zpod talířku s toasty vykukuje jízdenka na vlak z Didcotu do Londýna a doufala, že problém se vyřeší sám od sebe.

„To mě mrzí,“ zadrmolila automaticky. „Líbilo se vám u nás v Oxfordshire?“

Muž se zamračil, jako by nepochopil otázku. „Musím mluvit s Alexií De Vereovou.“

„Pardon?“

„Povídám, že musím mluvit s ministryní vnitra!“ Muž praštil pěstí do stolu. „Čeká na mě. Jsme dávní kamarádi.“

Marjorie Daviesová odcouvala. Muž se opět soustředil na snídani, a tak chvatně odpelášila do recepce a připravila mu účet. Kufr měl už postavený v chodbě; dobré znamení. Jakmile host skončil s jídlem, paní se vrátila ke stolu.

„Asi bude nejlepší, když vyrazíte hned. Bereme karty Visa i MasterCard.“

Ráznost vlastního hlasu paní Daviesovou téměř vylekala. V přítomnosti toho blázna už ale nehodlala strávit ani minutu. A už vůbec ne ve svém vlastním domě.

Hosta tou žádostí nezaskočila. Podepsal účet, vzal si kufr a beze slova odešel z domu.

Po jeho odchodu se paní Daviesová zadívala na podpis pod účtem a na okamžik měla dojem, že to jméno už kdysi slyšela nebo četla v novinách. Snad v souvislosti s nějakým nechutným zločinem či protivládním spiknutím.

Pan William J. Hamlin. Hamlin.

To jméno by si měla zapamatovat.

11.

Vězeňský život Billymu Hamlinovi vyhovoval.

Bylo to hodně zvláštní tvrzení, nicméně pravdivé. Jakmile si jednou zvykl, ten pravidelný, rutinní řád, přátelství s ostatními vězni, celé to prostředí mladíkově nekonfliktní a milé povaze skutečně nepřipadalo tak tvrdé.

Nejhorší byl první rok. Když Billyho tři měsíce po odsouzení převezli do věznice blíž otcovu bydlišti, Jeff Hamlin zemřel na infarkt, což Billyho doslova zdrtilo. Pořád dokola si zkoušel namluvit, že otcovo zdraví nezničil stres ze synova uvěznění a soudního procesu, ale v hloubi duše znal pravdu. Pocit

viny ho doslova hryzal.

Mezitím Billyho obhájce Leslie Lose tu a tam poslal vzkaz o chystaném odvolání, ale ubíhaly týdny, potom měsíce a nakonec i roky, aniž by k odvolacímu řízení vůbec došlo. Billy si nakonec rezignovaně uvědomil, že odsedí celý trest.

Představa dvaceti let za mřížemi byla nesnesitelná. Dokonce i patnáct let při podmínečném propuštění za dobré chování představovalo tak hořkou pilulku, že se mu z ní zvedal žaludek. Pud sebezáchovy Billymu velel soustředit na poslední světlý bod, který mu v životě ještě zbýval: na Toni Gillettiovou.

Až vyjdu ven, Toni na mě bude čekat.

Byl to líbezný, návykový sen a Billy Hamlin na něm visel stejně zoufale jako na záchranném člunu.

Až se odtud dostanu, sliboval si každou noc na studené palandě, budu se s Toni milovat každý večer, klidně pětkrát za noc. Vynahradím si všechen ztracený čas.

Usínal do snů o Tonině hebkém smyslném těle a probouzel se s vůní její kůže v nose, s něžným šimráním hedvábných plavých vlasů na hrudi. A jak ubíhaly roky a Toni se ani jednou neozvala, nenavštívila ho a nenapsala mu žádný dopis, Billy si začal vymýšlet, jen aby její nezájem sobě i spoluvězňům nějak zdůvodnil.

Její otec jí v kontaktu stále brání.

Toni je na cestách a někde předaleko, možná se toulá po Andách, aby trochu zahnala stesk po Billym, než se opět sejdou.

Toni pracuje a šetří peníze na dům, kde bude s Billym žít, až mu skončí trest.

Časem ty vysněné historky zněly pořád směšněji, až to trklo i Billyho. Nakonec přestal se spoluvězni o Toni mluvit. Místo toho ji v mysli zasunul co nejdál dozadu, do trezoru své duše, který slastně otvíral až poté, co zhasla světla a lůžko mu poskytlo vytouženou samotu. V noci se Billy utěšoval romantickým sněním, ale během dne se snažil na sobě co nejvíc pracovat. Navštěvoval hodiny přírodních věd a strojírenství a dlouhé hodiny trávil prací na vězeňské farmě, což ho obzvlášť bavilo. Vrazi dětí se ve věznicích řadili za běžných okolností mezi nejnižší z opovrhovaných, stávali se terčem šikany spoluvězňů a často museli snášet fyzické týrání. V Billyho případě to neplatilo, jeho laskavá a nezlomně optimistická a milá povaha mu přinesla hodně přátel.

A proto také nikdo ze spoluvězňů neuvěřil, že Billy Hamlin skutečně zavraždil Nicholase Handemeyera. Jeho soudní proces byl obyčejná fraška.

V den, kdy po patnácti letech ve státním nápravném zařízení East Jersey State Prison vyšel Billy na svobodu, nebylo nikoho, kdo by ho před branou vítal. Otec dávno zemřel a další blízké příbuzné neměl. V místě bydliště měl jen pramálo známých, rozhodně ne přátel. Vyděšeně si uvědomil, že jeho skuteční kamarádi zůstali na opačné straně mohutných a pevně zamčených ocelových vrat. Billy Hamlin nebyl připravený vyjít do světa, rozhodně ne sám.

Udělal tedy to jediné, co mohl. Začal pátrat po Toni Gillettiové.

První zastávku Billy udělal u Toniných rodičů, kteří měli dům v New Jersey. Nikdy předtím tu nebyl, ale adresu se naučil nazpaměť a v Dream Homes – časopise o luxusním bydlení – viděl i fotografie jejich sídla včetně interiérů.

Služebná, která mu přišla otevřít, se chovala velmi laskavě. Její bratr Tyrone si odseděl osm let za drobné krádeže, a proto dobře věděla, co dlouhé uvěznění provede s lidskou myslí a duší. Přesto musela Billymu vysvětlit, že sem vážil marnou cestu.

„Už je to osm let, co starý Gilletti dům prodal. Od tý doby tady bydlí Carterovi. Právě pro ty dělám.“ Billy skryl zklamání.

„A netušíte, kam se Gillettiovi odstěhovali?“

„Kdepak, to nevím. Ale tipovala bych, že zpátky do New Yorku. Víte, Walter Gilletti přišel naráz o spoustu peněz, krachlo mu podnikání. Dlužil společníkům i bance. Taky proto dům narychlo prodal. Rodina měla hodně velký problémy.“

Billy si Waltera Gillettiho pamatoval jako arogantního, neomaleného a povýšeného hulváta, který se u soudu choval k jeho tátovi jako k člověku druhé kategorie. Tonin otec nebyl typ člověka, který by se s náhlým zvratem k horšímu dokázal jen tak vyrovnat.

Po krátkém pátrání a několika telefonátech s Walterovými bývalými zaměstnanci se Billy dopátral nové adresy Gillettiových. Byl to čisťounký, nicméně skromný byt v části Brooklynu, zabydlené středními vrstvami. Když Billy dorazil na místo, v první chvíli usoudil, že podnikl další zbytečnou cestu. Přišla mu totiž otevřít prastará scvrklá babizna v uválené sametové teplákové soupravě.

„Co tady chcete, kčertu?“

Teprve když přimhouřila zlomyslné oči a zachraplala: „Billy Hamlin? Tak tebe už pustili?“, Billy v ní poznal Toninu matku.

„Sandra?“

„Pro tebe paní Gillettiová, mladíku.“ Groteskně se zachechtala. Podle zaharašení v jejích prsou Billy hádal na rozedmu plic. Tajně zadoufal, že v téhle rodině neplatí staré přísloví o tom, že ze všech dívek se časem stanou jejich matky. „Toni je pryč, hochu. A už se nevrátí.“

Na jeden úděsný okamžik se Billy vyděsil, že Toni je mrtvá. Věc se má tak, objasnila mu Sandra Gillettiová, že dcera zmizela krátce po soudním procesu. Rodičům jen chladně oznámila, že s nimi do budoucna nechce mít nic společného a že hodlá začít nový život.

„Byl to šok,“ sípala. „Po dvaceti letech lásky a hýčkání se Toni prostě sebrala a odešla. S Walterem jsme už o ní nikdy neslyšeli.“

Billy si vybavil to jediné magické léto s Toni a dlouhé rozhovory, které vedli o jejích rodičích. Ve spojitosti s nimi nikdy nepronesla slovo jako láska a oddanost. Ani po těch letech nezapomněl, jak Toni litoval a jak byl vděčný za svůj vřelý vztah s otcem.

Paní Gillettiová pokračovala: „No, a Walter přišel úplně o všechno. Ale to už nejspíš víš. Jen pár měsíců po tom, co jsme se nastěhovali sem, dostal infarkt. Nenechal po sobě ani měďák, ten

chamtivej hajzl.“

Billy se podíval za Sandru Gillettiovou do čistého útulného bytu. V žádném případě to nebyl hotel Ritz, ale on sám by za takový domov zabíjel.

„Podle mě se vám nevede špatně, paní Gillettiová.“

Pohrdavě se ušklíbla. „To se ti zdá, protože jsi nenáročný. Zřejmě to byl hlavní důvod, proč ses pobláznil do naší Toni. Víš, neukázala se ani na pohřbu. Dokonce neposlala ani květiny, ta bezcitná mrcha.“

Billy odešel v hluboké depresi. Ve vězení měl alespoň své sny, skromný svět fantazie, který ho držel nad vodou. A ten svět se teď rozpadal, byl opršelý a zteřelý jako všechno v jeho životě.

Netýkalo se to pouze jeho života. Gillettiovi očividně také ztratili všechno. Jako by každý, kdo měl s tím příšerným létem v Kennebunkportu něco společného, byl navždy prokletý. Ve vězení skončil Billy, ale trest stejně dopadl na všechny. Každý prožíval své vlastní utrpení. Billy se snažil nemyslet na rodinu Handemeyerových ani na jejich nekonečný žal. Taky se nakonec rodina rozpadla? Rád by věděl, co s nimi bylo po soudním procesu. Přineslo jeho odsouzení senátoru Handemeyerovi úlevu, po níž tak prahl? Billy o tom kdovíproč pochyboval.

V příštích pár měsících Billy neúnavně pátral po Toni Gillettiové, ale stejně tak mohl chytat přízrak síťkou na motýly. Ze skromného dědictví po otci dokonce vyhodil tisíc dolarů na soukromého detektiva, ale bez výsledku. Ta jedovatá ježibaba, ve kterou se změnila Tonina matka, měla pravdu.

Toni byla pryč. A už nikdy se nevrátí.

A muselo uběhnout právě těch několik měsíců, než Billy Hamlin dokázal pojmenovat emoci, která v něm postupně narůstala: úleva. Odhodil svůj sen, zbavil se záchranného padáku a ke svému údivu zjistil, že se neocitl v pekle. Naopak měl pocit, jako by z něj spadlo obrovské břemeno.

Z Billyho se nestal svobodný člověk propuštěním z věznice. Osvobodil se až ve chvíli, kdy se nadobro vzdal nároku na Toni Gillettiovou. Konečně si mohl začít budovat vlastní život.

Ve vězení získal kvalifikaci automechanika a poslední peníze po Jeffu Hamlinovi vložil do podílu na sešlé autodílně v Queens. Do podnikání šel společně s Milem Batesem, svým spolužákem a dávným kamarádem ze střední školy. Milo sledoval Billyho případ i soudní proces v televizi a od začátku spolužáka litoval. Byl ženatý s jejich spolužačkou, milou a věčně rozesmátou Betsy, a společně vychovávali tři děti. Vzali Billyho pod ochranná křídla a díky jejich přátelství se opět postavil na nohy.

A právě Betsy ho seznámila se Sally Duffieldovou, která se později stala Billyho manželkou. Ti dva si okamžitě padli do oka. Sally byla zrzka s nádhernýma ledově modrýma očima a pletí jako starodávná porcelánová panenka. Měla útlý pas, mohutné poprsí a uměla se zvučně, nakažlivě smát. Byla laskavá, mateřská a pracovala jako sekretářka v advokátní kanceláři. Nedá se říct, že se Billy zamiloval, ale hodně se mu líbila a taky chtěl mít děti. V tom se shodli. Neviděli sebemenší důvod, proč svatbu odkládat.

Prvních pět let žili ve šťastném manželství. Měli plné ruce práce, Billy v autodílně a Sally s jejich novorozenou dcerou Jennifer. Jenny Hamlinovou rodiče milovali a hýčkali. Děťátko bylo buclaté jako koblížek, vonělo dětským pudrem a rozkošně vrkalo na každého, kdo se na něj usmál. Billy litoval

pouze toho, že jeho otec se nedožil vnučky a že nevidí, jak se jeho syn usadil a vede spokojený život. Jenny Hamlinová rostla, šikovná, hezká a zábavná nejen díky pohotové vyřídilce. Rodiče ji milovali stále oddaněji.

Bohužel, jejich vzájemná láska, která ve skutečnosti nebyla nikdy víc než přátelství, začala uvadat. Když se Sally vrátila do zaměstnání a pobláznila se do jednoho ze svých kolegů, Billyho mnohem víc než ženina nevěra trápilo to, že mu na tom nezáleží. Vůbec. A když s mužským nehne ani vědomí, že s jeho manželkou spí cizí chlap, něco není v pořádku. A tak se Hamlinovi v klidu, přátelsky a bez jiskřičky hněvu rozvedli.

Po letech, když se Billy zcela vážně dcery zeptal, zda pro ni rozchod rodičů znamenal otřes, dvanáctiletá Jenny Hamlinová se otci podívala do očí a v klidu prohlásila: „Tati, když rozbiju vajíčko, prožívá přitom víc emocí než vy dva.“

A když jí stejnou otázku položila matka, Jenny vstala, dramaticky lapla po dechu a chytla se za hlavu.

„Cože? Chceš říct, že vy jste rozvedení?“

Zkrátka Jenny Hamlinová byla šťastné, pohodové a šikovné dítě. Její matka žila v nadmíru dobrém druhém manželství, a ačkoliv Billy si další partnerku nenašel, byl dokonale spokojený se svou firmičkou, parťákem Milem i permanentkou na stadion Yankee.

A pak se začaly ozývat ty hlasy.

Začalo to jako mírná deprese. Autodílna Billyho a Mila spadla do finančních problémů a nakonec zkrachovala. Dluhy narůstaly a Billymu bolestně chyběl Sallyin plat, který by mu pomohl pád na dno zbrzdit. A když se po čase rozpadlo i Milovo a Betsyino manželství, Billy to nesl velmi těžce.

Nechápal, co se děje, ale jako by se kolem něho hroutil celý svět. Začal pít, nejdřív snesitelně, posléze hodně. Někdy v té době hranice mezi realitou a Billyho stále ponuřejší představivostí slábla, až po ní nebylo ani stopy.

Milo Bates se z města vytratil a nechal všechny dluhy na krku Billymu. Ten sám sobě namluvil, že kamaráda někdo unesl a zavraždil.

Tvrdil policii: „Neutekl by. Milo nikdy. Je to můj nejlepší kamarád. Unesli ho. Odvezli ho někam pryč a zabili.“

Když se vyptávali, kdo jsou „oni“, Billy dokázal odpovědět pouze „hlasy“. Zlověstný hlas podle všeho Billymu prozradil, že „oni“ unesli Mila Batese. Billy popisoval živé, úděsné výmysly o Batesově mučení a vraždě, o anonymním pachateli a žádal policii o vyšetření případu.

Opakovaně mizel na několikaměsíční tajemné výpravy. Nikdy neřekl, kam míří, a po návratu se odmítal třeba jen slůvkem svěřit, kde byl a co zažil. Hlas mu přikazoval cíl cesty a vystrašený Billy vždycky poslechl. Nikdo netušil, kde na ty výpravy bere peníze, a on to zřejmě také přesně nevěděl. Trval na tom, že peníze se mu prostě jen tak objevily na bankovním účtu. Sally i Jenny ho prosily, ať vyhledá lékařskou pomoc, ovšem on zarputile odmítal. Byl přesvědčený, že pokud by neposlechl příkazy „hlasu“ a nechal ho lékaři nebo psychiatry umlčet, stalo by se něco příšerného.

Občas se Billy upnul na konkrétního člověka. Někdy to byl známý nebo člověk ze sousedství, kterému podle něho hrozilo nebezpečí. Ale jindy šlo o veřejně známou osobnost. O hráče baseballu. Politiky.

Herce.

A terčem poslední, bezkonkurenčně nejšílenější obsesí Billyho Hamlina se stala Alexia De Vereová. V časopisu Time se objevila fotografie nové britské ministryně vnitra u jejího profilu v rámci rubriky věnované vlivným ženám. Billy se na článek upnul. Dlouhé hodiny trávil u počítače a prozkoumával minulost britské političky i všechny podrobnosti o jejím rodinném zázemí.

„Musím ji varovat,“ svěřil se dceři.

Už zase, povzdechla si Jenny v duchu. Vždyť se poslední dobou zdál mnohem lepší!

„Před čím ji chceš varovat, tati?“ vzdychla nešťastně. „Tu ženskou ani neznáš.“

„To není důležitý.“

„Ale, tati…“

„Je vážně ohrožená. Prozradil mi to hlas. Musím ji varovat. Musím odletět do Anglie, chápeš?“ Nikdo, ani Jenny Hamlinová nevěřil, že Billy skutečně odcestuje.

Teddy De Vere vešel do kuchyně sídla v Kingsmere s rozrušeným výrazem v obličeji.

„Co je, tati?“ všimla si ho Roxie. „Babička by ti řekla, že jsi ztratil zlaťák a našel jenom měďák.“ Teddy se nezasmál. „Viděla jsi Dannyho?“

Danny byl starý psí člen rodiny, drsnosrstý jezevčík s inteligencí vařené kapusty, jehož všichni De Vereovi milovali. Obzvlášť Teddy.

„Dnes ráno nepřiběhl ani na zavolání. Chtěl jsem ho vzít na procházku, ale nemůžu ho najít.“

„Nejspíš někde usnul,“ usoudila Roxie. „Nebo se odbatolil k hájovně, aby tam vyžebral párek. Mám ti pomoct s hledáním?“

„Mohla bys? Vím, že se chovám vyplašeně, ale dělám si kvůli němu starosti.“

Po půl hodině si starosti dělala i Roxie. S otcem prohledali celý dům jednou, dvakrát a obešli všechny Dannyho obvyklé schovávačky na pozemku. Bylo jasné, že pes zmizel.

„Možná matce vyběhl ven, když ráno odjížděla do Londýna,“ nadhodila Roxie. „Co jí zavolat a zeptat se?“

„Už jsem jí volal. Tvrdí, že se do pelechu nedívala, ale nevzpomíná si, že by Dannyho viděla. A za bránu se prý nemohl dostat.“

„Vaše Lordstvo.“

V kuchyňských dveřích stál Alfred Jenning. Teddy De Vere se titulu vzdal už před desítkami let, kdy

Alexia poprvé kandidovala do parlamentu, ovšem Alfred opravdu nedokázal pana De Verea oslovit jinak.

„Našel jste ho?“ Teddyho oblá tvář se rozsvítila nadějí.

Starý vrátný zíral do podlahy. „No jo, Vaše Lordstvo. Bohužel už jsme ho našli.“

Alexia De Vereová odhrnula přikrývky a vklouzla do postele ve svém londýnském bytě. Měla za sebou dlouhý den – po jejím jmenování do funkce ministryně vnitra byly dlouhé všechny dny – a hebké pohlazení bavlny po nahých nohou bylo úžasně příjemné. Alexia obvykle spala v pyžamech od Turnbull and Asser, ale Londýn prožíval třídenní vlnu veder a jediný luxus, který dům v Cheyne Walk postrádal, byla klimatizace.

„Ať se propadnu, jestli budu platit za takovou hloupost, když jsme beztak celé léto pryč!“ nedal se zviklat Teddy. „Když bude horko, stačí prostě otevřít ta zatracená okna.“

Občas je Angličan do morku kostí, pomyslela si Alexia láskyplně.

Teddy jí z Kingsmere během dne volal. Sir Edward předal Alexii tři vzkazy, neměla ovšem jedinou volnou minutu, aby manželovi zavolala nazpátek. Telefon zadrnčel přesně v okamžiku, kdy po něm natáhla ruku.

„Miláčku, moc se omlouvám. Nevěřil bys, jaký tu mám blázinec, musela jsem zvládnout dva výbory, první oficiální jednání vlády, a taky…“

„Alexie, něco se stalo.“

Tón Teddyho hlasu ji vmžiku umlčel a hlavou jí prolétly ty nejhrůznější scénáře. Nehoda. Michael. Roxie.

„Někdo otrávil psa.“

Alexii na zlomek vteřiny zaplavila úleva. Jde jenom o Dannyho. Ne o děti. Ale vzápětí na ni drtivou ranou dopadl smysl Teddyho zprávy.

„Otrávil? Naschvál?“

„Nejsem si jistý, ale žádný ze zahradníků se nepřiznal, že by na pozemku nastražil jed na krysy, a podle veterináře ho Danny měl plný žaludek.“

„Měl? Je mrtvý?“

„No ano, je mrtvý. Proto jsem se ti snažil dovolat. Celý den.“

Alexia slyšela, jak se Teddymu chvěje hlas. Psího dědouška miloval. Náhle se zděsila. Tajemný návštěvník. Dannyho našli mrtvého. Pravděpodobně to spolu nesouvisí. Ale co když ano? Co je to za psychopata, že zabil malého roztomilého pejska?

Po pár minutách chlácholení manžela ukončila Alexia De Vereová hovor. Sotva to udělala, přístroj znovu zadrnčel. Alexia po něm chňapla a v duchu se modlila, aby to nebyla tchyně, která s oblibou volala pozdě večer. Ovdovělá lady De Vereová byla ve svých šestadevadesáti hluchá jako poleno, ovšem tato vada jí ani v nejmenším nepřekážela v nadšené telefonické komunikaci. Obzvlášť se vyžívala v hulákání rodinných receptů přímo do sluchátka a odmítala si přiznat, že pokud jde o vaření, snacha se za téměř šedesát let nevzmohla na víc než na topinku a teď už zřejmě ani tu ne, protože má na práci takovou maličkost jako řízení celé země. Typický tchynin telefonát začínal slovy:

„Teddy je blázen do úhořů v aspiku. Máš po ruce tužku a zápisník?“

Ale nevolala Teddyho matka. Tiché cvaknutí na lince Alexii okamžitě prozradilo, že jde o mezistátní hovor, jenže žádný hlas se neozval.

„Haló?“ Někdy došlo na lince ke zdržení, hlavně při Lucyiných telefonátech ze Států.

Lucy Meyerová, Alexiina letní sousedka z Martha’s Vineyard byla snad jediná osoba, která by v tuhle hodinu mohla zavolat. Blížily se prázdniny, takže Lucy se ozývala častěji. Byla to milá připomínka mírumilovného života, jaký existuje nezávisle na chaotickém vesmíru politiky. Škoda, že Lucy nežije v Anglii; život by byl mnohem příjemnější a snazší.

„Pokud jsi to ty, Lucy, vůbec tě neslyším. Zkus to znovu.“

Ale Lucy to nebyla. Ozvalo se temné syntetizátorové chrčení: „Veliký den Hospodinův je blízko, je blízký a převelice rychlý. Onen den bude dnem prchlivosti, dnem soužení a tísně, dnem ničení a zkázy, dnem tmy a temnot.“

Hlasový syntetizátor měl posluchače vyděsit. Fungovalo to. Alexia křečovitě sevřela sluchátko.

„Kdo je to?“

„Sešlu na lidi soužení a budou tápat jako slepci, neboť zhřešili proti Hospodinu.“

„Povídám, kdo volá?“

„Jejich krev bude odklizena jako prach, jejich vnitřnosti jako mrva. Ty zabijácká mrcho!“ Sluchátko oněmělo. Alexia ho odložila a křečovitě zalapala po dechu.

Zavřela oči a náhle se jí vybavil výhled z okna nové pracovny: stříbrná Temže a její vražedné proudy svíjející se kolem ní. Odřízly ji jako Rapunzel ve věži.

Někde tam venku je člověk, který mě nenávidí. A voda nepřestávala stoupat.

12.

Alexia De Vereová netrpělivě ťukala stříbrným plnicím perem do stolu.

Vedoucí odboru pro bezpečnost ústavních činitelů Grant z Metropolitní policie, který měl osobně na starost zajištění její ostrahy, se na schůzku ve tři hodiny odpoledne opozdil. A pokud Alexia něco nesnášela, tak to byla nedochvilnost.

Po vstupu do politiky byl jejím prvním šéfem nechutný liberální poslanec Clive Leinster, dochvilností přímo posedlý, a tahle lekce poznamenala další Alexiinu kariéru. Bože, ten Clive byl ale vážně děsný parchant! Práce pro něho jí sice změnila život, ale on sám byl ztělesněný hnus a děs. Věk kolem pětačtyřiceti, ženatý, odporný slizký chlípník – a to i podle měřítek v parlamentu. Zakrslík s páchnoucím dechem, velkými kostnatými koleny, na holé lebce naježené řiďounké chmýří a čelní lysinu báječně doplňovala ustupující brada. Alexia Parkerová (jak se tehdy jmenovala) považovala za zázrak, že Clive Leinster vůbec někdy sehnal nějakou ženskou do postele, natožpak několik.

„Moc je totiž fantastické afrodiziakum, Alexie!“ kázal jí sípavě po jedné ze svých dlouhých alkoholických pauz na oběd. Po měsíci bylo třeskutě jasné, že Alexia není typ osobní asistentky, který Clive hledal. „Račte si konečně uvědomit, že pokud nezačnete hrát podle zaběhnutých pravidel, ve Westminsteru to moc daleko nedotáhnete.“ S úšklebkem sledoval, jak si Alexia balí věci ze svého psacího stolu.

„Ale já bych to ráda dotáhla spíš vysoko než daleko!“ odsekla. „A do hry se ochotně zapojím. Jenom ne s vámi.“

Vypochodovala z Leinsterovy kanceláře s hrdě vztyčenou hlavou a přesvědčením, že novou práci sežene mrknutím oka. Nakonec strávila dlouhých šest měsíců za barovým pultem podniku U kočáru a koní na Half Moon Street.

„Žádný mizerný poslanec mizernýho parlamentu mě nebude osahávat!“ stěžovala si jednomu z pravidelných zákazníků, relativně mladému, plachému finančníkovi jménem Edward De Vere. „Jako bych měla mor nebo tak. Ten chlívák Leinster nejspíš otrávil celou studnu.“

„Kdybyste chtěla, můžu se poptat v Carlton Club. Zjistím, jestli o vás nekolují nějaké pomluvy.“

„Vy máte členství v Carltonu?“ Poprvé si uvědomila, že Edward De Vere musí mít skvělé kontakty. Přesněji řečeno skvělé kontakty ve vysoké politice. Klub Carlton byl nejexkluzivnější ze všech exkluzivních klubů v St. James’s. Stejně jako všichni, kdo se toužili prosadit v Konzervativní straně, i Alexia by za přístup do klubu prodala vlastní duši, ovšem do jeho prostor ženy nesměly. A i kdyby směly, tak neznámá barmanka bez rodinného zázemí a vlivných konexí jistě nefigurovala na čelním místě členského výboru klubu.

Uběhly dva večery a Edward De Vere se opět ukázal v baru.

„Tak co, povedlo se vám něco vyšťárat?“

„Po pravdě ano.“

„A?“ Alexia se dychtivě předklonila nad barovým pultem a čirou náhodou tak hostu nabídla skvostný výhled do svého výstřihu. „Nenapínejte mě.“

„Prozradím vám to za dvou podmínek.“

„Dáváte si podmínky?“ Zamračila se.

„Vlastně mám hned tři podmínky.“

„Tři?“

„Tři.“

„A ty jsou?“

„Za prvé, že nezastřelíte posla.“

A sakra, pomyslela si Alexia. Musel se doslechnout něco hnusnýho. Doopravdy hnusnýho.

„To bych nikdy neudělala. A dál?“

„Za druhé si přeju, abyste mi říkala Teddy. Edward zní, jako bych byl škrobený panák.“ Alexia vyprskla smíchy. „Fajn, Teddy. A třetí podmínka?“

„Že se mnou v pátek večer půjdete na večeři.“

Alexia chvilku horečně přemýšlela. Na páteční večer si už domluvila schůzku se sólistou Královského baletu, který se jmenoval romanticky – Francesco. Její gay kolegové z baru byli z té novinky nepříčetní vzrušením.

„Ty máš ale kliku!“ rozplýval se majitel podniku a nestydatě hodnotil Franceskův rozkrok na fotografiích z premiéry, s kterými se mu Alexia pochlubila. „Že má ale pořádný bágl, co?“

„Byla to láska na první punčocháče?“ hihňal se barman Stephane.

Naopak Edward De Vere neboli „říkej mi Teddy“ připomínal neohrabaného školáčka. Teddy s ducatými ruměnými tvářemi, rozpačitý a v přítomnosti žen až bolestně plachý, ztělesňoval archetyp muže z horních britských vrstev, ale ne v kladném slova smyslu. Přesto sebral odvahu, aby Alexii pozval na večeři. A byl zábavný. A byl členem klubu Carlton. A zaujal ji hlavně tím, že věděl, proč se Alexia ocitla na černé listině parlamentních poslanců, a odmítal jí to prozradit dřív, dokud mu Alexia schůzku neodsouhlasí.

„Tak dobře. Platí. Půjdu s tebou na večeři, Teddy.“

„V pátek.“

„Ano, v pátek. A teď, prokristapána, co jsi vlastně slyšel?“ Teddy De Vere se odhodlaně nadechl.

„Clive Leinster roznesl po celé Dolní sněmovně, že se s tebou vyspal a chytil od tebe muňky.“

„Já… on…“ zajíkla se Alexia, která vzteky ztratila řeč. „Doprdele! Sprosťák jeden! Ten prolhanej chcípáckej…“

„Vyzvednu tě v sedm!“ rozzářil se Teddy. „Půjdeme do Rules.“

Rules nepatřila k typu restaurací, kam Alexia běžně chodila. Od doby, co přišla do Londýna, jen výjimečně dostala pozvání do elegantního podniku, kde podávali šampaňské a ústřice a kde pompézní vrchní šikanoval svou zámožnou klientelu tím způsobem, že jim upíral ty nejlepší stoly.

Rules se těmto podnikům absolutně vymykal. Jistě, bylo tam draho, ale menu připomínalo rozpis týdenního jídelníčku internátní školy: yorkshirský pudink s klobáskami, buchta s ovocem, toasty se sýrovou omáčkou, ledvinkový nákyp, roláda s džemem. Průměrný věk číšníků se dal odhadnout na osmdesátku, pokud ovšem měli dobrý den, a všichni jako by oblečením – dlouhá černá zástěra a tvrdě naškrobená košile – i způsoby vykročili z Dickensova románu. Nechybělo nic: rozvařená zelenina, vůně včelím voskem naleštěné podlahy, zvuky ostře se odrážející od stěn. Všechno bylo tak dokonale britsky urozené jako v Buckinghamském paláci.

Sotva Alexia prošla dveřmi podniku, rázem si uvědomila dvě věci. Za prvé že ona sem nepatří.

Za druhé že Teddy De Vere ano.

„Snad nejsi ještě naštvaná kvůli těm muňkám, nebo ano?“ nadhodil Teddy hlasem, který by mu nejradši o několik decibelů ztlumila.

„Nejsem naštvaná,“ odpověděla šeptem. „Já zuřím vzteky. Všichni vědí, že do Dolní sněmovny se žena nedostane jinak než jako sekretářka. Mám kvalifikaci jak bůh, ale teď jsem vinou toho grázla definitivně bez šance. Pochop, copak by se na světě našla ženská, od které by Clive Leinster dostal muňky při SEXU? Kdoví jestli už na tom smradlavém úchylovi nebydlí.“

Teddy De Vere se krátce zachechtal. „Jsi fantasticky výřečná, Alexie. Měla bys vstoupit do politiky.“ Alexia dloubala do nechutného yorkshirského pudinku. „Časem snad.“

„Proč ne dnes? Zrovna se nabízí volná kandidátka za okrsek Bethnal Green.“ Alexia se kysele zasmála. „Na mě zaručeně nečeká.“

„Třeba čeká,“ namítl Teddy vážně. „Včera večer jsem v klubu Carlton trochu špionil, myslím kromě špionění pro tebe. Hledají pokud možno netradičního kandidáta. Tristan to popsal jako ‚mladší, modernější a neokoukanou tvář‘.“

„Tristan? Jako Tristan Channing?“

Teddy De Vere přikývl. „Studovali jsme spolu na Etonu.“

Jasně, že se divím. Tristan Channing stál v čele Konzervativní strany, v jejímž rámci zaujímal místo hned po bohu. „Mladá a modernější tvář je jedna věc, Teddy, ale vážně myslíš, že žena s mým původem má na tu funkci vůbec šanci?“

„Proč ne?“ pokrčil rameny. „Ale o tom se přesvědčíš jen jediným způsobem, je to tak? Zapomeň na ty nesmysly o práci sekretářky a hoď svoje jméno do klobouku. Co hrozného by se mohlo stát?“

Alexii připadalo neuvěřitelné, že se tento rozhovor odehrál už před třiceti lety. Od té doby to dotáhla na ministryni vnitra. Odjakživa byla ctižádostivá. Ovšem sama pro sebe si přiznávala, že nahoru ji postrkoval Teddy. To on jí dodával sebevědomí a otevíral zamčené dveře.

„Paní ministryně? Pan Grant právě dorazil.“

Alexiin osobní tajemník sir Edward Manning ji vytrhl ze vzpomínek. Dokonale upravený úředník v ještě dokonalejším obleku a s vlasy ulízanými k lebce nevtíravě voněl kolínskou Floris, kterou používal i Teddy.

„Už bylo načase, ksakru! Ve čtyři patnáct se mám setkat s ruským velvyslancem. Mám příšerně nabitý program.“

„To chápu, paní ministryně. Nemělo by to trvat dlouho.“

Dva vlivní ruští oligarchové sídlící v Londýně prskali vzteky nad novými vyhláškami, jejichž návrh Alexia předložila parlamentu. Jejich účelem bylo uzavřít daňové skuliny pro nejzámožnější poplatníky a znemožnit praní ruských peněz přes City. V důsledku toho si velvyslanec vyžádal osobní schůzku a sir Edward mu ji dojednal. Oligarchové z Ruska nepatřili k lidem, které by si ministerstvo vnitra chtělo znepřátelit. Vedoucí odboru Grant si zase musí poradit s tím pronásledovatelem.

„Omlouvám se, paní ministryně. Zrovna dnes dopoledne jsme řešili poplach v Burnley, možná utajená buňka islamistických teroristů.“

Vedoucímu odboru pro bezpečnost ústavních činitelů Grantovi se blížila padesátka a byl to vypasený a v každém ohledu nepřitažlivý chlap. Z tvarohově bledého těstovitého obličeje zírala prasečí očka a teninké rty si neustále vlhčil nervózně kmitajícím jazykem. Vedle úhledného Edwarda Manninga vypadal ve svém zmuchlaném nylonovém obleku a laciné kravatě na gumičce plné kávových fleků příšerně neupraveně.

Alexii pohled na něho neuklidnil. Jen doufám, že v hlavě to má Grant srovnanější, než jak vypadá jeho smysl pro pořádek.

„Jde snad o záležitost, o které bych měla vědět?“

„Jistě, madam. Nebezpečí jsme neutralizovali, ale váš úřad dostal podrobnou zprávu.“

„Myslel jsem, že to všechno probereme po schůzce,“ nadhodil sir Edward Manning nevtíravě.

„Ale copak teroristická hrozba není důležitější než pár bláznů, kteří straší u mého domu a úchylně blábolí do telefonu?“

„Jak jsem uvedl, paní ministryně, hrozba už není aktivní. Vaše osobní bezpečí je životně důležité. Snad bych mohl…“

Grant nečekal na souhlas, z kufříku vytáhl notebook a položil ho na Alexiin psací stůl. Bez ptaní odstrčil stranou štůsek dokumentů a spustil PowerPoint pro prezentaci.

„Jako náměstek ministra pro vězeňství jste během posledního roku sklidila nejvíc výhrůžek ze všech konzervativních politiků.“

Alexia usoudila, že to je hodně neomalený úvod. Nebojí se mě. To je fajn.

„Uznávám, že pár lidem jsem šlápla na kuří oko.“

„Zdaleka jich nebylo jenom pár, paní ministryně. Tady mám seznam incidentů, které měly narušit vaše bezpečí. Všechno, od protestních pochodů až po házení vajíčky a nenávistné dopisy, je tady; od nejzávažnějších incidentů až k těm nejméně důležitým. Mou povinností je odlišit závažné nebezpečí od, ehm…“

„Všeobecného oceánu nenávisti?“ usmála se Alexia. Grant jí úsměv oplatil.

„Chtěl jsem říct ‚od pouhých nepříjemností‘.“

„Dobrá. A v čem vám mohu pomoci?“

„Pokud jsem siru Edwardovi správně rozuměl, od vašeho jmenování do funkce ministryně vnitra došlo k třem závažným incidentům. Nějaké individuum se snažilo proniknout do vašeho venkovského sídla. Vašemu manželovi otrávili psa. A výhrůžný telefonát do vašeho londýnského domu.“

„Správně. A vy se domníváte, že ty tři věci spolu souvisejí?“

„Nedomnívám.“

Alexia povytáhla obočí. Tak jednoznačnou odpověď nečekala.

„Možná že zabití psa nějak souvisí s noční návštěvou v Kingsmere. Ovšem ten telefonát považujeme za samostatný incident. Prozatím jsme zjistili tohle.“

Vedoucí odboru kliknutím rozevřel nový soubor. Alexia hleděla do tváře muže zhruba ve svém věku. Měl prořídlé plavé vlasy, přitažlivé, azurově modré oči a v obličeji mírný, i když trochu zmatený výraz.

„William Jeffrey Hamlin. Dospěli jsme k závěru, že právě tento muž se večer objevil u Kingsmere.“ Alexia zvolila patřičně nechápavý tón: „Proboha, jak jste to zjistili?“

„Naši technici si pohráli s tím kamerovým záznamem. Získali záběr na část obličeje. Váš vrátný uvedl, že návštěvník mluvil s americkým přízvukem, takže jsme zkusili portrét zaslat našim přátelům na ministerstvo zahraničí Spojených států a taky FBI. Nu, a měli jsme štěstí. Kdyby neměl záznam v trestním rejstříku, nejspíš bychom ho nikdy neidentifikovali.“

Sir Edward okamžitě zbystřil: „Byl uvězněný? Pokud ano, za co?“

„Vražda druhého stupně.“ Alexia si nervózně skousla ret.

„Ve skutečnosti nešlo o nic hrozného. Počátkem sedmdesátých let utonulo nešťastnou náhodou dítě, na které měl Hamlin dohlížet. Na svobodu se dostal koncem osmdesátých let. Žádné záznamy o násilných činech ani o jiné trestné činnosti. Podle toho, co jsme zjistili, je vysoce nepravděpodobné, že vašeho psa by otrávil právě on, paní ministryně.“

Alexia se zadívala do laskavých očí Williama Hamlina na monitoru notebooku a v duchu souhlasila.

„Co tady dělá?“ zajímal se sir Edward. „Myslím v téhle zemi.“

„To nevíme. Možná si jen vyjel na dovolenou. Podařilo se nám zjistit, že dlouhodobě trpí psychickými problémy.“ Policejní prezident se obrátil k Alexii. „Paní ministryně, vy snad víte o nějakém důvodu, proč by se tento člověk mohl zajímat právě o vás?“

Alexia zavrtěla hlavou. „Ani v nejmenším.“

Soustředěně si prohlížela obličej na monitoru. Z jeho rysů čišel bezbřehý smutek.

„A neříká vám nic ani jméno William Hamlin?“

„Je mi líto, ale ne.“

Sir Edward se ozval: „Je nebezpečný?“

„Nezdá se. Jak říkám, v záznamech není o násilných činech ani zmínka. Ovšem v případě schizofreniků se nevyplatí situaci podcenit. Podle nás zatím nevycestoval ze země, a pokud to je pravda, musíme ho co nejrychleji najít. Daleko větší starosti nám však dělá ten výhrůžný telefonát do domu v Cheyne Walk.“

Fotografii na monitoru vystřídal další snímek. Místo obličeje Williama Hamlina teď Alexia viděla navztekané, drsně neotesané rysy dalšího stárnoucího muže. Tentokrát byl Alexii povědomý.

Instinktivně zaťala zuby.

„Gilbert Drake.“

„Přesně tak.“

Sir Edward Manning se zatvářil ustaraně. „Kdo je Gilbert Drake?“

„Taxikář z East London,“ objasnil policejní prezident.

„A kamarád Sandžaje Patela,“ dodala Alexia trpce.

„Ach.“

Sir Edward o případu Patel samozřejmě věděl, stejně jako v Británii doslova každý. A ze všech případů to byl právě tenhle, který pronásledoval Alexii De Vereovou už ve funkci náměstka ministra pro vězeňství a dokonce v jistou dobu ohrožoval celou její kariéru.

Veškerý lidský soucit, který v Alexii případ Sandžaje Patela snad zpočátku probouzel, dávno vystřídal mrazivý vztek. Kromě toho, že jí Patelovi stoupenci vyhrožovali a chovali se agresivně, bulvární tisk v čele s deníkem Daily Mail o tom chlápkovi žvanil, jako by to byl Gándhí.

„Povězte mi všechno, co o Drakeovi víte,“ požádal sir Edward.

„Za výhrůžky na adresu paní De Vereové si už dvakrát vysloužil napomenutí,“ vysvětlil Grant. „A má za sebou čtyřměsíční vězení za držení zbraní.“

„Jste přesvědčený, že ten telefonát z minulého týdne má na svědomí právě Gilbert Drake?“

„Možné to je.“

„Ale jak se taxikář z East London dostal k soukromému číslu ministryně vnitra?“

Vedoucí odboru bezpečnosti se zamračil. „Tohle nám taky vrtá hlavou. Nevíme, jestli to byl Drake. Jisté indicie na něho ukazují. Ví se o něm, že v minulosti už vyhrožoval. Ten volající z minulého týdne používal biblické citáty stejně jako on.“

Alexii při té vzpomínce naskočila husí kůže. „To je pravda.“

„Víme, že z Drakea se stal aktivní stoupenec církve adventistů. Napsal bezpočet prohlášení v podobném znění. Navíc v minulém měsíci podnikl dvě nevysvětlitelné výpravy k venkovskému sídlu paní ministryně. A proto předpokládáme, že jeho zájem o paní De Vereovou je stále živý.“

Alexia vstala a přistoupila k oknu. Zkreslený hlas v telefonu ji vyděsil víc, než byla ochotná přiznat. Představa, že by za tím vším stál šílený stalker Gilbert Drake, ji nejen děsil, ale i urážel.

„Podle mě to Drake nebyl.“

„Mohu se zeptat proč?“

„Jsem si jistá, že šlo o mezistátní hovor. K tomu přidejte fakt, že byl nevysledovatelný a dotyčný navíc použil hlasový syntetizátor. Gilbert Drake na tohle nemá hlavu ani prostředky. Je to typ, co hází kameny, ale taková strategie mi k němu nesedí.“

Grant chvíli přemýšlel. „V tomhle máte možná pravdu, paní ministryně. Aspoň doufám. Ale přesto bychom na Patelův případ neměli zapomínat.“

Alexia zvedla oči ke stropu. „Musíme? Jméno Sandžaj Patel už nemůžu ani slyšet. Člověk by myslel, že to byl světec a ne drogový dealer a pašerák lidí, který dostal adekvátní trest v souladu s britskými zákony.“

Vedoucí odboru jí v duchu připsal body. Ta její pověst nelže. Paní De Vereová mu byla sympatičtější, než se mu zamlouvalo, ale byla tvrdá jak staré kožené holínky.

„Mohla byste mi ten případ vylíčit vy, madam? Z vaší perspektivy.“

„Ale tady nejde o perspektivu, pane Grante. Fakta jsou fakta. Všechny informace jsou veřejně dostupné.“

„Prosím, udělejte to pro mě, paní ministryně. Jsme přece všichni na jedné lodi.“

Alexia si povzdechla. „Dobrá. V roce dva tisíce dva zatkli v Doweru jistého Ahmeda Chana. Do země dorazil s dvanácti dalšími lidmi. Šlo o část skupiny ilegálních imigrantů, která se sem dostala lodí.

V dodávce, kterou Chan potom použil, policie objevila drogy, převážně heroin. Při výslechu Chan uvedl, že v Pákistánu se bál o život – tohle tvrdí všichni, jak jinak – a že mu jeho bratranec Sandžaj Patel zařídil, aby se dostal se do Anglie. Popřel, že by o heroinu cokoliv věděl.

Žádný z ostatních uprchlíků se nezmínil o nikom konkrétním. Při výslechu padlo pouze Patelovo jméno. On také najal řidiče. Patel skončil ve vazbě. Přiznal pomoc bratranci Chanovi, ale zarputile lhal, že o drogách neměl ani potuchy. Zkrátka skončil před soudem s obviněním z pašování drog a převaděčství. Soudce mu dal trest na dolní hranici sazby. Mám dojem, že to bylo dvanáct let.“

„Patnáct,“ opravil ji Grant.

„Vážně? Tak ano. Odvolací řízení mělo proběhnout v červnu roku dva tisíce čtyři, ale mezitím nabyla účinnosti moje reforma trestního práva. Odvolání bylo zamítnuto a trest se zpětně navýšil podle nových sazeb.“

„Na dvaadvacet let.“

„Ano.“

„Poměrně velký skok.“

Alexia zlověstně přimhouřila oči. „Že bych ve vašem hlase slyšela soucit?“

„Do jisté míry ano, paní ministryně. Každý potřebuje naději, dokonce i zločinci. Jakmile jim vezmete i tohle, vyrobíte si absolutní zoufalce.“

Na okamžik zavládlo napjaté ticho, ale pak se Alexia zeširoka usmála. Připadalo jí osvěžující, že si někdo troufl mít vlastní názor a navíc ho i hájit. Ovšem vedoucí odboru Grant se mýlil, jak jinak. Alexii však byl i přesto stále sympatičtější.

„Inu,“ kývla shovívavě, „Sandžaj Patel by s vámi jistě souhlasil. On sám se na Štědrý večer roku dva tisíce osm oběsil v cele. Jeho stoupenci mě od té doby nepřestali obviňovat.“

Pokud v ní případ vyvolával aspoň sebemenší pocit viny, tajila to dokonale. Sir Edward Manning pracoval v politice už třicet let, ale s tak tvrdou a neemocionální povahou se setkával jen vzácně.

„Snad mě paměť neklame, ale Sandžaj Patel odjakživa trval na tom, že je nevinný,“ nedal se Grant.

„Ze zkušenosti víme, že u odsouzených zločinců jde o běžný jev.“

„Jistě, ale zrovna v Patelově případě převládal názor, že důkazy proti němu jsou velmi slabé.“

„Čí názor převládal? Bulvárních plátků jako The Daily Mail?“

Sir Edward Manning sledoval, jak ti dva kolem sebe krouží jako dvojice zkušených šermířů.

„Copak Patela neodsoudili jen na základě Chanova tvrzení? S drogami ho nespojily ani vzorky DNA, ani otisky. A policie nikdy nenašla žádného prostředníka ani důkaz, který by Patela dal dohromady s pašováním drog.“

„Porota důkazy zřejmě považovala za dostatečné. Ani já ani vy, pane vedoucí odboru, nemůžeme její závěr zpochybnit.“

„Takové právo skutečně nemáme, paní ministryně. To je věcí odvolacího soudu, ale v Patelově případě se žádné odvolací řízení nekonalo.“

„Ne, nekonalo.“

„V důsledku vašich reforem trestního práva?“

„V důsledku toho, že reformy se díky hlasům většiny parlamentu a masové podpoře britské veřejnosti změnily na zákon, ano.“ Alexia se usmála. „Sledujete svými otázkami něco konkrétního, pane?“

„Chci jen poznamenat, že výhrůžky Patelových příznivců považujeme za reálné nebezpečí. Ode dneška u nich budeme volit stejný postup jako u ostatních teroristických výhrůžek namířených proti ministerstvu vnitra či proti vám osobně.“

„Dobrá,“ přikývla Alexia vážně. Tohle už nebyla slovní pinkaná. Grant mluvil smrtelně vážně. „A co William Hamlin?“

„Samozřejmě ho budeme hlídat. Tedy až ho najdeme. Hamlin i Drake jsou pro nás zájmové osoby. Budeme vás průběžně informovat.“

„Buďte tak laskav. A nezapomeňte ani na otrávení Dannyho.“ Grant v prvním okamžiku nechápal, o čem Alexia mluví. „Danny?“

„Náš jezevčík. Přiznávám, že to mohla být jen nehoda, ale byl to náš mazlíček. Ráda bych věděla, co se vlastně stalo.“

V hale se sir Edward Manning obrátil k vedoucímu odboru bezpečnosti s vlastní otázkou: „Skutečně věříte, že obhájci Patela jsou nebezpeční?“

„Předpokládám, že u Gilberta Drakea to za jistých okolností nemůžeme vyloučit. A navíc v tom není sám. Některé z anonymních dopisů, které ministryně dostala v průběhu minulého roku, se vyjadřovaly opravdu nevybíravě. Podřezávání krků a potoky krve a na co si jenom vzpomenete. Na druhou stranu psané nebo telefonické výhrůžky a jejich realizace jsou dvě naprosto odlišné věci.“

„A co ten Američan?“

„Neškodný. Ale přesto jsem se vás chtěl na něco zeptat, Edwarde. Neoficiálně.“

„Ano?“

„Ta záležitost se psem. Před ministryní jsem ji úmyslně bagatelizoval. Nemá smysl, aby zpanikařila, ale mně osobně se to nezamlouvá.“

„A nemáte nějaká vodítka? Stopy?“

„Nic. Co víte o jejích rodinných poměrech?“

„Mnohem míň, než bych očekával,“ přiznal sir Edward po pravdě. „Paní De Vereová je nečitelná až k uzoufání, věřte mi. Vím hlavně to, co se povídá. Napjatý vztah s dcerou. Ta matku očividně nesnáší, ale možná je to jen přehnané zdání. Dosud bydlí s rodiči.“

Náměstek odboru bezpečnosti ústavních činitelů Grant si zamyšleně promnul bradu.

„Stejně jako ten pes.“

13.

Sergej Milescu znovu uhladil polštáře na posteli. Položil se na ni a překontroloval úhel televizoru s plochou obrazovkou nad krbem, aby se ujistil, že člověk ležící na zádech na ni vidí bez zkreslení.

Dnes poprvé zažije sex v bytě Edwarda Manninga. Všechno muselo být dokonalé.

Sergej se ohlédl po nástěnných hodinách: 18:23. Edward se vrátí co nevidět a bude vyžadovat rozkoš. Dnes dopoledne půjčil Sergejovi klíče.

„Všechno připrav. Hrát začneme v tu chvíli, kdy překročím práh bytu.“

Sergej málem nevěřil vlastním uším, když Edward navrhl společnou noc s obrácenými rolemi. Už celé měsíce se Sergej snažil nenápadně změnit dynamiku jejich vztahu, prosadit se spíše jako oficiální sexuální partner než jako pouhá hračka. A zrovna když se vzdával veškeré naděje, že se ten starý parchant někdy změní, Edward nejenom souhlasil se sexem u sebe doma, ale sám Sergejovi navrhl převzít dominantní roli. Mladý Rumun se už řadu dní chvěl vzrušením při pouhé představě svého scénáře. Ale jak se okamžik pravdy blížil, ke vzrušení se připojil i stejný díl strachu.

Co když to zmotám?

To nesmím. Nesmím to zkazit. Další šanci už nejspíš nedostanu.

Dveře bytu se otevřely a zase zaklaply. Sergej zaslechl, jak Edward postavil na podlahu kufřík, a pak odkládání saka a bot.

„Kde jsi?“

„Tady.“

Sir Edward Manning vcházel do ložnice rozechvělý prudkým vzrušením. Milence si sem nepřivedl už hodně dlouho. Po pravdě celé roky. Nedokázal si ani vzpomenout, kdy přesně se to stalo naposledy. A stejně tak si nevzpomínal, kdy naposledy ho nějaký mladík vzrušoval tolik jako Sergej. V jeho případě Edwarda opájela kombinace nenávisti a touhy. Sergej Milescu byl přesvědčený, že svou nenávist tají úspěšně, ale sir Edward ji vnímal stejně hmatatelně jako kamenně ztopořený úd v rozkroku mladého Rumuna, což ho vzrušovalo k téměř nesnesitelné extázi.

Chovám se pošetile, když ho pouštím do bytu? Když mu dovolím hrát dominantní roli? Možná. Ale právě ten podtón nebezpečí mi dnešní večer okoření víc než co jiného.

„Pěkný bydlení.“

„Děkuji.“

„Svlékni se a lehni si na postel!“

Edward zaváhal, rozhlédl se po různých pomůckách připravených kolem lůžka. V koutě stála kamera na trojnožce a na prádelníku okázale ležel kotouč provazu.

„Žádné natáčení. Ve svém postavení si to nemohu dovolit.“

Odkudsi přiletěla facka, tvrdá a nečekaná. „Řekl jsem, že se svlíkneš!“ Sir Edward se poslušně zařídil podle rozkazu.

Tohle se mi bude líbit.

A prvních třicet minut si skutečně vychutnával. Sergej byl tak přirozený otrok, až Edwardovi připadalo neuvěřitelné, jak dovedně a bez problémů zvládl i dominantní roli. Přivázal Edwarda k posteli, nejprve jen za zápěstí, později mu připoutal i kotníky, a s jeho tělem prováděl takové věci, jaké si Edward nedokázal představit ani v nejdivočejších snech. Prozkoumával ho, škádlil, občas až k hranici bolesti, ale nikdy nepřekročil míru, takže neodpuzoval, netrýznil. Mladík překypoval energií mladého býčka a vynalézavostí šachového velmistra. Chvílemi dovedl Edwarda až k prahu extáze, ale nikdy mu nedovolil vyvrcholit. Po dlouhém vyčerpávajícím dni vyplněném obskakováním nové a náročné šéfky byla noc plná nevázaného sexu přesně to, co Edward potřeboval. Proč by se někdo měl svou sexuální preferencí chlubit, když utajený druhý život skrýval tak skvostnou rozkoš a neodolatelnou příchuť zakázanéh o ovoce?

„Zůstaň v klidu. Chci ti ukázat takovou hloupost.“

Edward, který bezmocně ležel s roztaženýma rukama a nohama, se stříkanci dosud teplého vosku kolem bradavek a rozkroku, neměl jinou možnost než se podřídit. Doufal, že porno bude aspoň dobré. Dalo se říct, že mezi fanoušky pornofilmů nepatřil, před scénáři toporně hrajících „herců“ vždy dával přednost vlastní fantazii. Ale tohle možná patřilo k zábavám mladší generace, možná to byla daň, kterou bylo nutné platit za společnost pružných a vzrušujících těl.

Začátek filmu byl zcela předvídatelný, mladý stopař obsloužil nerealisticky vyhlížející skupinku kamioňáků na parkovišti kamionů. Ovšem už po deseti minutách se scény zvrtly do přehnaného a úchylného násilí, které se Edwardovi hnusilo. Mladého stopaře rdousili, očividně trpěl.

„Tohle nefunguje. Vypni to.“

Když se Sergej k němu obrátil, sir Edward mu z obličeje vyčetl zběsilé vzrušení. A vůbec poprvé ucítil záblesk nefalšovaného strachu.

„Mám to vypnout? A co kdybych vypnul já tebe, dědku?“

Sergej ze zásuvky prádelníku vytáhl srolovaný pár ponožek a nacpal je Edwardovi do úst. Potom, ležérně, jako by zhasínal svíčku, mu pevně stiskl nozdry.

Okamžitá, bezvýhradná panika. Sergej mě zabije.

Edward zběsile bojoval navzdory vědomí, že všechno úsilí je marné, ale přesto se vzpínal v poutech a odmítal se vzdát. Cítil, jak mu v mozku bouří přetlak krve, uměl si představit, že oči mu zrůdně vylézají z důlků. Věděl, že ztrácí vědomí, bílý strop nad jeho starožitnou mahagonovou postelí se rozmazal a vzápětí zčernal. Edward se připravil na smrt.

„To by stačilo. Žádný kecy. Budeme se dívat.“

Zázračně, neuvěřitelně pustil mladík Edwardovy nozdry a z úst mu vytáhl zmuchlané ponožky. Do plic starého pána bolestivě vtrhl vzduch a z očí mu vyhrkly slzy.

„Ježíši!“ vzlykal zajíkavě. „To není zábava, probůh! Už jsem se bál, že mě zabiješ.“ Sergej Milescu na něho pohlédl a usmál se.

„Možná to udělám.“

Henry Whitman cítil, jak se mu po zádech valí pot. Zvětšil sklon běžeckého pásu. Každodenní cvičení ministerského předsedy byla dřina, ale s jeho odolností vůči stresu dělalo zázraky.

„Pane ministerský předsedo? Nerada vás vyrušuji, ale volá vám ministryně obrany.“ Henry se na svou sekretářku Joyce Withersovou zamračil. „Nemůže počkat?“

„Zřejmě ne, pane.“

Henry zaváhal. Bylo mu jasné, že Joyce musí připadat jako trouba. Ksakru, já jsem přece ministerský předseda! Alexia De Vereová pracuje pro mě, ne já pro ni. Přesto hovor přijal. Strach mu nedovolil jednat jinak.

Po telefonátu běžel po pásu tak dlouho, až se mu nohy třásly vyčerpáním, ale úzkost a zoufalství ho nepřestávaly svírat jako železná obruč. Jak se jen mohl zamotat do tak pekelného průšvihu?

A hlavně, jak se z něj má kčertu zase vymotat?

Sir Edward Manning civěl na laptop očima vytřeštěnýma hrůzou. Na polštář před ním Sergej Milescu vyrovnal Edwardovy kuchyňské kvalitní japonské nože do tvaru vějíře.

„Pochop, tomu já říkám pravá láska,“ předl Sergej zálibně. „Nejde jen o ochotu zemřít pro druhého, ale nechat se uvařit a sníst. Jestlipak bys to pro mě udělal, Eddie? Miluješ mě tak moc?“

Na monitoru laptopu nesledoval nic hezkého. Sergej pouštěl Edwardovi několik měsíců staré zpravodajství CNN, věnované slavnému případu, kdy homosexuální psychopat zavraždil, rozporcoval a následně snědl svého milence. Jeho součást tvořil reálný dokument, v němž milenec dobrovolně

souhlasí se svou vraždou. Následovala smršť zhrozených komentářů o nebezpečí sadomasochismu a o otázce, zda dobrovolný souhlas s vlastní násilnou smrtí vůbec umožní klasifikovat čin jako vraždu.

A nejvíc ze všeho děsil Edwarda výraz v Sergejových očích, takže útroby se mu měnily v led a po zádech i hrudi mi stékaly pramínky studeného potu.

„Tak. Kdepak začneme? Že by tady?“ Sergej zvedl nůž se zubatým ostřím a přitiskl ho k Edwardově levé bradavce. Starý pán nepříčetně ryčel do roubíku.

„Nebo snad tady?“ Sergej nožem přejel k ukazováčku a trhnutím ruky proťal kůži. Edward přidušeně vřeštěl, zornice stažené šíleným děsem a bolestí. Řez byl malý, ale hluboký. Krev byla náhle všude, vpíjela se do prostěradla jako temně rudá kaluž.

„Nebo tady?“ Pomaloučku, jako by si rozkošnicky vychutnával každou vteřinu, Sergej přejel špičkou nože přes Edwardovo břicho a zarazil ho až u konce penisu. „Líbilo by se ti to, Eddie? Líbilo by se ti, kdybych říznul?“

Sir Edward hystericky bojoval s pouty a provazy kolem zápěstí a kotníků škubal tak silně, až si je rozedřel do krve.

Smrt se blížila. Už si to nezapíral. Ale vlastní smrt Edwarda neděsila tolik jako muka, která jí budou předcházet. Bolest snášel velmi špatně. Odjakživa.

Jak jsem jen mohl provést takovou pitomost? Takový risk – kvůli čemu? Kvůli sexu?

V té ryzí hrůze si nečekaně vzpomněl na maminku. A na Andrewa, svého přítele z vysokoškolských studií a jediného muže, jehož kdy miloval.

„Zavři oči, Eddie,“ pošeptal mu Sergej do ucha. Sir Edward Manning v slzách uposlechl. Na genitáliích cítil tlak studeného ostří. Zkusil odhadnout, kdy omdlí, pokud tedy vůbec.

„Chtělo by to nějaké zvukové efekty, nemyslíš?“ S čepelí nože pořád v Edwardově rozkroku se Sergej natáhl a odstranil roubík. „Teď chci slyšet, jak prosíš o milost.“

„Prosím!“ Siru Edwardovi se hnusil vlastní žebravý tón, ale nedokázal se ovládnout. „Nedělej to. Přece to nemusíš udělat. Jsem bohatý, hodně. Já… můžu ti zaplatit.“

„Zaplatíš mi? Co mi zaplatíš?“

„Kolik jen budeš chtít! Kolik si řekneš. Urči si cenu.“

„Mám říct vlastní cenu? Ty jsi mě nepřestal považovat za děvku, co?“ Sergej sebral z polštáře druhý, větší nůž a sekl sira Edwarda napříč hrudníku jako Zorro. Ze starcova jekotu tuhla v žilách krev.

„Ne, prosím. Prosím! Pověz tedy, co chceš. Co si přeješ. Omlouvám se! Prostě mi jen řekni, co chceš, prokristapána!“

„Dobrá,“ souhlasil nečekaně Sergej. „Povím ti, co chci já.“ K údivu sira Edwarda Manninga se Rumun zvedl z lůžka a začal se oblékat. Sebral nože, zachrastil jimi těsně před Edwardovým obličejem, hlasitě se rozchechtal jeho zděšení a pak je neuspěchaně odnesl zpět do kuchyně.

Poprvé od dětství se sir Edward Manning modlil.

Prosím, prosím, ať už to skončí. Prosím, Bože, ať tohle není další trik, další způsob, jak prodloužit moje utrpení.

Snažil se nedoufat, potlačit naději ze strachu, že zklamání pak bude nesnesitelné. Tak nesmírně, neuvěřitelně zoufale si přál žít.

Sergej se vrátil do ložnice a široce se usmál. Sir Edward Manning mu úsměv chabě oplatil. Vzápětí si uvědomil, že mladík drží cosi za zády.

„Ne, prosím! Neubližuj mi! PROSÍM!“ Sir Edward Manning se propadl pod černou hladinu zoufalství. Sergej popošel blíž. „Moc pozdě!“ vyprskl smíchy. „Bum, bum!“

Než si sir Edward stačil uvědomit, že v Sergejově ruce není zbraň, ale jen iPhone, ztratil kontrolu nad vlastním měchýřem.

„Tak za prvé,“ oznámil mu Sergej, „si tě párkrát hezky vyfotím, Eddie. Bylo by fajn, kdyby ses u toho usmíval. Zvládneš to?“

Sir Edward zuřivě přikyvoval.

„A potom ty fotky rozešlu několika svým dobrým přátelům. No, a pokud by se mi něco stalo, případně kdybys mě neposlouchal na slovo, oni je ihned hodí na internet, aby se nad nimi bavil celý svět.

Rozumíme si?“ Další přikývnutí.

„A nakonec by tě moji kamarádi zabili. Uřízli by ti pinďoura, upekli ho na rozmarýnu a snědli.“ Sergej Milescu zkřivil horní ret. „Věříš mi, urozený sire Edwarde?“

„Věřím ti.“ Siru Edwardu Manningovi se samou úlevou zvedal žaludek. „Poslechnu tě na slovo, Sergeji. Na slovo.“

„To je dobře. Moji přátelé to uslyší moc rádi. A budou ještě radši, až jim předáš informace, které potřebují.“

„Informace?“

„O tvé šéfce. Ale teď pššt.“ Sergej s úsměvem přitiskl ukazovák na Edwardovy rty. „Nejdřív ty fotky. Řekni sýýýr!“

14.

Billy Hamlin seděl ve vlaku směr Londýn. Venku vytrvale, šedivě mžilo a okna pokrýval špinavý film stékajících krupiček vody. Voda byla všude, stahovala ho ke dnu, topila ho. Nekonečné proudění, kterému Billy nedokázal uniknout, i když plaval doslova o život.

„Jedete si prohlídnout londýnské památky?“ nadhodila mladá maminka, jež seděla vedle něho.

„Předtím jsem zaslechla americký přízvuk. Jste tady na dovolené?“

Žena byla přitažlivá, ale vypadala unaveně. Měla u sebe dva mrňouse s ulepenými prstíky a bezpochyby doufala, že Billy je na chvilku nějak zaujme. Při pohledu na ten obrázek normálního života, neposedné děti, mokrý pršiplášť a tašky s nákupem zaklíněné pod sedadlo pocítil Billy tak bolestnou závist, jako by se mu v srdce obracel nůž.

„Vlastně ne, nejsem. Jedu navštívit Alexii De Vereovou.“

Mladá matka se zasmála. „Fakt? To já jedu přímo za královnou. Hned z nádraží jedeme rovnou do Buckinghamskýho paláce, nemám pravdu, děti?“

„Mluvím vážně,“ potřásl Billy hlavou. „Musím Alexii De Vereovou varovat.“

„Varovat? Varovat ji před čím?“

Billy se na ženu zadíval, jako by před sebou viděl blázna. „Před hlasem. Musím ji varovat před tím hlasem.“

Mladá žena se odvrátila a ochranitelsky přivinula děti blíž k sobě jako kvočna. Teď si konečně všimla, že v očích Billyho Hamlina plane šílenství.

„Omlouvám se.“ Billy si k uchu přitiskl mobil. „Tenhle hovor musím přijmout. Haló?“ Oko za oko, Billy. Oko za oko.

Ucítil, jak mu vyschlo v hrdle a žaludek se mu roztekl jako tající hrouda sněhu. Kdo zemře jako další?

Hlas. Vrátil se.

Billy začal žadonit: „Prosím! Neubližujte jí!“ Komu nemáme ublížit, Billy? Tvé dceři?

„Ne, nemluvím o Jenny.“ Tak o paní De Vereové?

„Neubližte žádné z nich.“ Vyber si jednu.

„Ale vždyť obě jsou nevinné! Proč to děláš? Prosím, prosím, nech mě na pokoji!“

Jenže to nemůžu, Billy.

„Tak mi poraď, co mám udělat.“ Ty to víš.

„Ale na to potřebuju čas. Není to snadné. Je to ministryně vnitra! Těžko ji můžu odchytit někde na ulici.“

„Není vám zle, pane?“ Mladý muž, který jel zřejmě do zaměstnání, vzal Billyho za loket a upíral na něho zvědavý, udivený pohled jako předtím ta mladá maminka.

Má mě za cvoka, pomyslel si Billy. Všichni si to o mně myslí. Nic nechápou.

„Jsem v pořádku,“ vysvětlil trpělivě. „Jenom volám, víte?“

„Vždyť tady není signál, kamaráde,“ poučil ho mladý muž laskavě. „Jedeme tunelem, vidíte?“ Billy vyhlédl kalným oknem do černi. V panice zahulákal do mikrofonu.

„Haló? HALÓ?“

Mladík měl pravdu. Přístroj mlčel. Hlas se vytratil.

Jednání vládního výboru se dostávalo do varu.

„Se vší úctou, paní ministryně…“

„Nechte si ty řeči o úctě!“ uťala větu Alexia De Vereová. „V tom je přece ten háček, nechápete? Tihle lidé totiž žádnou úctu nemají. Neváží si našich hodnot, našich institucí ani naší vlajky. A my jsme příliš zbabělí, než abychom se jim dokázali postavit.“

„Zbabělí?“ zamumlal si ministr zemědělství pod vousy. „Copak ženská může ksakru vědět o boji za zatracenou vlajku?“

Alexia se k němu obrátila vztekle jako chřestýš. „Co jste říkal, Charlesi?“

„Ale nic.“

„Ne, prosím. Pokud máte co dodat, laskavě to povězte nám všem.“

Šest mužů sedících u stolu si vyměnilo nervózní pohled jako školáčci, kteří upadli do nelibosti své učitelky. Přišli projednat problém imigrantů pracujících v zemědělství, kteří momentálně demonstrovali na Parliament Square. Protesty začaly přerůstat do vandalismu a obyčejných výtržností. Minulý týden se dva sběrači červené řepy vymočili na britskou vlajku a tento incident

rozdmýchal ve sdělovacích prostředcích novou diskusi o imigraci, bez níž by se ministerstvo vnitra klidně obešlo. Rozčílení byli všichni, ale ministryně vnitra byla dnes ráno obzvlášť popudlivá. Chudák Charles Mosely, ministr zahraničí, se tvářil zděšeně. Jako by mu užuž chtěla ufiknout koule.

„Považujete mě snad za občana druhé kategorie, Charlesi?“

„Samozřejmě že ne, Alexie.“ Podle mě jsi prvotřídní mrcha a zbytek ministrů jakbysmet.

„Fajn. Protože když jsem si to ověřovala naposledy, muži a ženy byli v téhle zemi rovnoprávní.“

„To samozřejmě uznávám, paní ministryně. Jde o to, že nikdo z nás nevěří, že měnit zákon kvůli těm dvěma dělníkům něco vyřeší.“

„Jsou nesmírně chudí,“ ozval se ministr obchodu a průmyslu zvolna, jako by malému dítěti vysvětloval něco jednoduchého, základního. „Jsou to doslova žebráci.“

„To je nepodstatné!“ sykla Alexia sžíravě. „Jsou to vandalové a močí na ruku, která je krmí. Celá naše vláda je pak k smíchu.“

Alexia rázně došla k nádržce s vodou, natočila si kelímek a silou vůle se snažila uklidnit. Uvědomovala si, že přehání, že si všechno bere příliš osobně. Měla však za sebou příšernou probdělou noc. Stresovala se kvůli včerejší schůzce s Grantem a ta šestice nepříliš přátelských a zahořklých obličejů, které ji pozorovaly, ji vytáčela víc než obvykle.

Alexia si včera hrála na hrdinku, protože před sirem Edwardem Manningem a vedoucím odboru bezpečnosti ústavních činitelů odmítala ukázat i jen náznak slabosti. Žena v politice za nic na světě nesmí ztratit ostražitost, nikdy. Ale ve skutečnosti byla Alexia hrůzou bez sebe, zahlcená zlověstným tušením, jehož se zaboha nemohla zbavit. Tohle samozřejmě nebyly první výhrůžky, už jako náměstkyně ministra pro vězeňství si v tomhle směru užila své. Ovšem záležitost s Williamem Hamlinem a přízračným hlasem dštícím biblickou síru a oheň, to bylo jiné.

A ten pes. Kvůli pejskovi se cítila strašně.

Normálně by Alexia bez mrknutí oka zvládla vést jednání, kde všichni přítomní stojí v jednom šiku proti jejímu názoru. Závist a nepřátelství bylo teď kolem stolu téměř hmatatelné, ale pro ni to neznamenalo žádnou novinku. Ovšem dnes se cítila unavená, zranitelná. A jako by to nestačilo, když včera v noci konečně usnula, trápila ji noční můra, ten hrůzný sen o tonutí. Mocné temné proudy ji táhly pod hladinu, plíce jí zaplnila voda a znemožnila dýchat. Chudák Teddy se ustaraně snažil manželku uklidnit, ve čtyři ráno jí donesl sklenici vody. Pak rychle usnul, ale Alexia dál bděla a vyčerpanýma zrudlýma očima sledovala úsvit, jenž se zvolna klubal nad řekou.

Za dva týdny měl parlament zahájit dlouhé letní prázdniny. Alexia se jich nemohla dočkat. Už jen pomyšlení na letní dny v domě na Martha’s Vineyard a báječnou společnost Lucy Meyerové, její jediné skutečné kamarádky, v ní probudilo doslova nepopsatelnou touhu.

„Alexie? Slyšíte mě?“ To na ni mluvil Giles Fring z výboru pro imigrační problematiku.

„Promiňte, Gilesi. Co jste říkal?“

„Potřebujeme se dohodnout na společném prohlášení, paní ministryně.“ Fringův hlasitý povzdech vydal za romány. „Musíme dospět k nějaké shodě.“

„Ale my se přece shodli.“

„Ne, neshodli!“ odpálil ministr obchodu a průmyslu bez obalu.

„Ale ano, shodli, Kevine. Tohle je moje hřiště a já tady určuju pravidla! Rozhodnu o opatřeních a vy mi je schválíte. A tím vzniká shoda. Konsensus.“

Muži kolem stolu se po sobě zoufale a dopáleně podívali.

„Shodli jsme se na následujícím závěru: Vláda odmítá tolerovat násilí či nenávist vůči Velké Británii nebo jejím občanům. O osudu pana Silšeka a pana Vladmizce rozhodne soud. Ovšem ministerstvo vnitra vydává nařízení, podle kterého je nutné bez dalších administrativních průtahů vyklidit náměstí před budovou parlamentu. Dále: pracovní víza všech osob zapojených do výtržností z posledního týdne budou přehodnocena, a to s okamžitou účinností.“

Jako by v místnosti vybuchl granát.

„To nemůžete myslet vážně, Alexie! Odebrat víza? A co svoboda slova?“

„Nemluvím o odebrání, ale přehodnocení víz.“

„Jenže s úmyslem ty lidi deportovat! Za pokojný protest.“

„Kevine, s tou vlajkou pokojně nezacházeli!“

„Ministerský předseda s tím návrhem nebude souhlasit!“

Alexia se pousmála. Ministr obchodu a průmyslu jí vážně už lezl na nervy. „Och, radši počítejte s tím, že Henry s ním souhlasit bude. V téhle záležitosti neuhne ani o centimetr.“

Rozzuřený Kevin Lomax vztekle mrštil papíry na stůl a vyřítil se na chodbu. Dveře za ním práskly.

Charles Mosely si odkašlal. „Pokud už nic jiného, pak bych doporučoval znovu zvážit tón prohlášení. Zní totiž…“

„Nekompromisně?“ nadhodila Alexia.

„Chtěl jsem říct stalinisticky. Pokud si nebudete brát servítky, žádné volby už nikdy nevyhrajeme.“

„Dovolím si nesouhlasit.“

„Proboha, Alexie, mějte přece rozum. Všichni se…“

„Jednání je u konce. Přeji příjemný den, pánové.“

O deset minut později se Alexia uvelebila na zadním sedadle ministerského daimleru a s těžkým povzdechem vyklouzla ze střevíců.

„Co je s těmi lidmi, Edwarde? Vážně jsou všichni tak zbabělí?“

Sir Edward Manning rozpačitě poposedl a zavrtěl se. Řeznou ránu na prstě si zavázal a vymluvil se

na nehodu při vaření, ovšem dlouhé řezné rány, které mu Sergej Milescu udělal na hrudi, se daly ovázat jen velmi těžko. Jednak pekelně bolely, za druhé byly zdrojem trvalého děsu, že krev mu prosákne košilí. Sergej na něm vymáhal informace o paní De Vereové, něco dostatečně skandálního a vážného, aby ji to vypudilo z funkce. Zrovna teď Edward neměl ani potuchy, jak by se k takovému tajemství dostal. A tohle všechno mu nedovolilo se soustředit.

„No tak, můžete mi to nějak vysvětlit, Edwarde? Copak zapomněli, kolik lidí pro tu vlajku zemřelo?“

„Upřímně pochybuju, že Charlie Mosely na to zapomněl,“ procedil sir Edward přes zaťaté zuby. Ta bolest byla skoro nesnesitelná. „Před třemi lety mu zabili syna v afghánské provincii Helmland.

Bomba nastražená na cestě ho roztrhala na cucky.“

Alexia zalapala po dechu. „Bože! Vážně? O tom jsem neměla tušení.“

„Měla jste to uvedené v podkladech na dnešní jednání.“

„Vážně? Ksakru! Není divu, že zmínku o vlajce bral tak osobně. Proč jste mě nezarazil, Edwarde?“

Alexia i sir Edward samozřejmě věděli, že jde o řečnickou otázku. Jízda chvíli probíhala v tichu, oba byli zabraní do svých vlastních myšlenek.

Alexia zkoumavě pozorovala sira Edwarda Manninga, jenž nehybně civěl z okna. Připadal jí ještě koženější a studenější než obvykle.

Nevěřím mu.

Uvědomila si to nečekaně, ale šlo spíše o instinktivní reakci než o kritický výsledek dlouhého hodnocení.

Nevěřím mu, ale potřebuju ho. Mám-li v téhle jámě plné zmijí přežít, bez dobrého osobního tajemníka se neobejdu. Musíme zkrátka najít způsob, jak spolu fungovat.

„Máte nějaký návrh, Charlesi?“

„Návrh ohledně čeho, paní ministryně?“

„Jak si mám usmířit Charlese Moselyho. Obvinila jsem ze zbabělosti člověka, který ztratil syna v boji.“

„Ze zkušenosti vím, paní ministryně, že prvním krokem by měla být omluva.“

„Takže mám zavolat?“

„Na vašem místě bych napsal. Dopis, ne e-mail. Formální, rukou psaná omluva svědčí o patřičné míře lítosti.“

Alexia De Vereová se usmála.

„Děkuji, Edwarde. Zařídím se podle vás.“

Netrvalo ani hodinu, než se Henry Whitman doslechl o bouřlivé poradě na ministerstvu vnitra. Těžká urážka Charlese Moselyho. To výbušné rozhodnutí ministryně vnitra dokonce mířilo k reportérům bez Whitmanova vědomí či schválení. Před týdnem Alexia De Vereová vážně urazila Rusy tou hloupou zbrklou poznámkou v parlamentu o praní peněz a teď provedla další přešlap.

Henry Whitman nepříčetně běsnil.

„Mám vás spojit s ministryní vnitra, pane ministerský předsedo?“ vyhrkla dychtivě Whitmanova sekretářka Joyce. Ženy v Konzervativní straně nenáviděly Alexii De Vereovou dokonce ještě víc než mužští členové vlády.

„Určitě!“ přisvědčil Henry Whitman, ale hned zaváhal. „Chci říct – ne. Jen zavolejte do kanceláře vlády a zajistěte, ať se to usnesení vládního výboru nedostane ven, dokud si ho nepřečtu a neschválím.“

Joyce povytáhla obočí. „Vy si nepřejete osobně mluvit s paní De Vereovou, pane? Jste si tím jistý?“

„Snad jsem to řekl! Copak jste nerozuměla?“ vyštěkl.

Sekretářka se vytratila. Ministerský předseda osaměl v kanceláři úřadu v Downing Street a na mobilu navolil soukromé číslo.

„Potřebuju tu informaci.“

„Dostanete ji.“

„Kdy? Co nevidět budu ve své funkci pro smích! Nutně potřebuju něco použitelného!“

„Brzy.“

„Ve vašem vlastním zájmu byste měl sehnat solidní zdroj.“

„Můj zdroj je dokonalý. Na skvělém místě. A vrcholně motivovaný.“ Následovala krátká pauza.

„Nezajímala by vás jeho fotografie?“

„Fotografie?“ Henry Whitman nechápal, co to má být, ale vzápětí se mu v in-boxu objevil symbol MMS. Klikl na něj a ihned toho krutě zalitoval.

„Ježíšikriste!“

„Ježíš Kristus, náš Pán a Otec, vás přivítá ve svém srdci.“

„Aleluja.“

Nová mladá kazatelka v St. Luke Church byla nesmírně milá. Gilbert Drake normálně ženy za kazatelnou nesnášel, ale dokonce i on byl v případě této mladičké blondýnky s rozpuštěnými vlasy, štíhlou postavičkou a dětsky pihovatými tvářemi ochotný udělat výjimku.

„Ježíš Kristus odpouští hříchy a myje vás ve svaté vodě Jeho lásky.“

„Aleluja.“

„Kmotři a sponzoři, ponořte laskavě své chráněnce.“

Gilbert Drake se dlaní opřel o chlapcovo rameno a stlačil ho hlavou až pod hladinu jezírka, v němž probíhal křest. Několik vteřin se pak Gilbert díval, jak se chlapcovy uhlově černé vlasy ve vodě rozvířily směrem vzhůru jako kadeře utonulého.

Jak snadné by bylo někoho utopit. Utopit dítě. K tomu stačí zabránit mu, aby se vynořilo nad hladinu. To ovšem byla hříšná myšlenka a Gilbert ji okamžitě vyhnal z hlavy.

„Ve jménu Otce a Syna a Ducha Svatého.“

„Amen.“

„A nyní pozvedněte své chráněnce očištěné z hříchů zpět na Boží světlo.“

Děti se vynořily z vody naráz a společně zalapaly po dechu. Shromáždění věřících zajásalo radostí. V bazénku se mokře objímali dospělí i děti. Kmotřenec Gilberta Drakea vzhlédl a ve vítězoslavném úsměvu odhalil mezery po vypadlých zoubcích. Hošíkova snědá pleť vynikala mezi bílými obličeji ostatních chlapců z East Endu.

„Dokázal jsem to, strejdo Gile. Já to fakticky dokázal!“

Gilbertu Drakeovi vhrkly slzy do očí. „Ano, dokázal jsi to, Nikile. Tvůj nejstarší bratr by na tebe byl pyšný.“

Pokoj, který si Billy Hamlin najal v hostinci Kings Cross, byl temný a zatuchlý a neútulný. Od stropu uboze visela jediná žárovka, plastové žaluzie na okně byly polámané a odpudivé lůžko páchlo cigaretovým kouřem a potem.

Billymu to bylo jedno. Lehl si na postel, zavřel oči a nechal se zaplavit pocitem klidu a míru. Za pár dní ji uvidí.

Za pár dní to všechno skončí. Usnul.

15.

Roxie De Vereová si zamračeně prohlížela své nahé tělo v zrcadle. Štval ji nenápadně zaoblený pas, jaký dřív nemívala.

Tloustnu. A pokud s tím něco neudělám, budu vypadat jako těhotná.

Zkusila, jak by to vypadalo. Na speciálně navrženém vozíku, který jí v Guy’s Hospital vyrobili na míru, aby se mohla sama sprchovat, se posunula zadkem kupředu, natočila se do strany a vystrčila břicho v typicky mateřské pozici.

„Takhle děsně jsem na tom ještě nebyla,“ zavrčela nahlas.

Roxiina nenávist k matce byla hmatatelná jako věc, jako medvídek, kterého mohla tisknout na prsa a hýčkat. Jindy jí zase připadala jako balvan, jako něco těžkého a zabetonovaného do země, k čemu by se mohla přivázat a přitom ječet bez zábran. Ale jednoho krásného dne to udělá. Vrhne ten balvan do oceánu vlastní sebelítosti a utone. A matka pak bude zatraceně litovat.

Nebo nebude? Roxie si tím už dávno nebyla jistá.

Naprosto přesně věděla jen tolik, že Andrew Beesley je jediný muž, kterého kdy bude milovat, a že díky matce je Andrew nenávratně pryč.

Roxie odjela do ložnice a oblékla se. Trvalo to dlouho, ale díky vynalézavosti zdravotnického týmu a statisícům liber, jež na ten problém vynaložil její otec, se o sebe dokázala postarat skoro sama.

„Mohla bys bydlet ve vlastním bytě, víš?“ hučela do ní nepřetržitě Marie, její hlavní fyzioterapeutka.

„Sežeň si vlastní bydlení. Nemusela bys pořád tvrdnout v domě svých rodičů.“

Roxie však Marii vysvětlila, že v Kingsmere zůstává kvůli otci. „Máma je skoro pořád pryč. Chudáček táta by zůstal hrozně osamělý.“ Ale ve skutečnosti Roxie doma zůstávala hlavně proto, aby naštvala matku. Přestože se jí bydlení pod stejnou střechou s Alexií vrcholně hnusilo, moc dobře věděla, že ji štve dceřina přítomnost ještě víc.

Proč by ta mrcha měla s tátou žít šťastně a v klidu po tom všem, co mi provedla? Zasloužila si trest. Zasloužila si trpět.

Roxie si stáhla plavé vlasy do ohonu a na tváře si nanesla růž. Navzdory zmrzačenému tělu byla pořád mladá a krásná.

Uvědomila si, že se blíží parlamentní prázdniny. Rodina se jako obvykle přesune na Martha’s Vineyard, kde stráví celé léto; Alexia v případě potřeby zaletí do Londýna, ale co nejrychleji se zase vrátí.

Kdyby tak existovala možnost doopravdy jí ublížit, zatoužila v duchu Roxie. Jediné, na čem Alexii vůbec kdy upřímně záleželo, byla její kariéra. Kdyby existovala spravedlnost, Alexia by o svou funkci přišla. Bohužel, Roxiina matka vládla téměř nadpřirozenou schopností politicky přežít každý průšvih.

Ale co když… jednoho krásného dne…

Alexia De Vereová zatím v londýnském bytě v Cheyne Walk listovala spisem, který jí sehnal sir Edward Manning. Ačkoliv o ty informace požádala včera, Edward jako vždy projevil mimořádnou zdatnost a dnes v osm ráno se u jejího psacího stolu objevil se spisem v ruce. A navíc – spis byl mnohem objemnější a podrobnější, než Alexia očekávala.

„Tohle všechno jste získal z Ministerstva zahraničních věcí Spojených států?“ podivila se.

„Mám to od spolehlivého zdroje, paní ministryně.“

„A nikdo jiný neví, že jsem si vyžádala právě tuhle věc? Neprobíral jste to s vedoucím odboru Grantem?“

Sir Edward Manning se zatvářil dotčeně. „Vyjádřila jste se jasně, paní ministryně. Pochopitelně jsem nic takového neudělal!“

Alexia si v duchu řekla, že možná Edwardovi křivdila. Třeba je skutečně důvěryhodný. Pokud už není oddaný jí osobně, tak státu zaručeně. Edward poslouží jako užitečný spojenec do chvíle, dokud budou sledovat stejný cíl.

„Určitě vám není zle, Edwarde?“ vzhlédla k tajemníkovi a odsunula složku ke straně. „Zdá se, že vás trápí bolesti. Na hrudi, že ano?“

Až pozdě si Manning uvědomil, že si opět tiskne dlaň k ráně. Včera si musel třikrát převléknout košili a ibuprofeny chroupal jako lentilky. Sergej Milescu se večer objevil v bytě a chtěl si promluvit o

„jeho pokroku“. Trval na sexu, což bylo pro Edwarda peklo, a zanechal po sobě nevyřčenou, ale tím zlověstnější výhrůžku.

„Moji přátelé nejsou zrovna trpěliví, Eddie. Chtějí výsledky!“

„Ale vždyť ani nevím, co mám hledat!“ žebronil sir Edward Manning. „Potřebuju čas. Ministryně mi nejdřív musí uvěřit. Nemůžeš jim to vysvětlit?“

Sergej Milescu pokrčil rameny. „To ale není můj problém. Brzy nashle, Eddie.“

Sir Edward se omluvně podíval na Alexii De Vereovou. „Měl jsem menší nehodu, paní ministryně. Cestou do zaměstnání jsem spadl z kola.“

Alexia se zhrozila. „Kdy?“

„Och, před pár dny. Koncem minulého týdne.“

„Propána, a proč jste nic neřekl? Okamžitě musíte jít domů a odpočívat!“

„To je zbytečné, paní ministryně.“

„Není to zbytečné. Už vám je přes šedesát, Edwarde. Člověk nesmí podobné věci podceňovat!“

„Jde jenom o pár škrábanců a modřin. Jsem stoprocentně schopný práce.“

Alexia zavrtěla hlavou. „O tom nemůže být vůbec řeč. Dnes odpoledne budu pracovat z domova, takže tady vás stejně nepotřebuju. Jen se vraťte domů. Můj řidič vás odveze.“

Zatímco si Alexia v domácí pracovně znovu pročítala spis, který jí ráno Manning donesl, jen tak mimochodem ji napadlo, že tajemník možná nešel domů, ale tajně se proplížil zpět do kanceláře, aby mohl pokračovat v práci. O vládních úřednících jeho ražení se vědělo, že skoro všichni jsou workoholici, nevyléčitelní závisláci na práci i cvrkotu westminsterského života. Ale pak se Alexia opět soustředila na spis a Edwarda pustila z hlavy.

*

Psychiatrická diagnóza – tajné: WILLIAM J. HAMLIN

U pacienta se hojně projevují klasické paranoidní příznaky schizofrenie, a to včetně bludů a sluchových halucinací, často iniciovaných telefonem či televizí. Tvrdí, že s ním promlouvá konkrétní hlas, jde tedy o klasickou dominantní negativní halucinaci, jež kombinuje kritiku pacienta s výčtem konkrétních úkolů, jež má pacient vykonat. Pacient obecně trpí obsesemi, jež jsou zaměřeny na ženy, ale převážně orientované asexuálně. Naopak jeví silnou závislost na rodině, konkrétně na dceři, o kterou se posedle strachuje. Mezi spouštěče jeho bludů a psychotických stavů zřejmě patří i vlastní rozvod, třebaže vztah s bývalou manželkou je údajně přátelský.

Občasné depresivní stavy, ale bez sebevražedných myšlenek. Žádné velikášství. Žádné zaznamenané projevy násilí. Agresivita značně utlumena.

Pacientův stav je zvládnutelný s pomocí léků a domácí péče, pokud s ní dotyčný souhlasí. Atypická antipsychotika se při léčbě tohoto pacienta osvědčila jako vysoce účinná, zejména pak léky jako Geodon (Ziprasidon). Bohužel podle záznamů je pacient neukázněný a léky odmítá. Stav a léčbu pacienta ztěžuje nadužívání alkoholu.

Zprávu o Hamlinově zdravotním stavu napsal psychiatr před osmnácti měsíci. Alexia si jeho poznámky pročítala stále dokola a snažila se z textu i z náznaků probleskujících mezi řádky slepit obraz mužova trýznivého vnitřního světa. Kdo je ten člověk, který ji tak usilovně hledá?

A co od ní Billy vlastně chce?

S ženami – manželkou, dcerou – má blízké a láskyplné vztahy, přesto právě ženy hrají značnou roli v jeho mentální nestabilitě.

Ženami si připadá opuštěný a zrazený, ale přesto netrpí záchvaty nezvladatelného vzteku, není násilník.

Slyší hlasy, děsivé hlasy.

Alexia se hořce usmála. Hádám, že právě tohle máme společné. Ovšem moje hlasy jsou skutečné. Neutlumí je ani hromada ziprasidonu.

Ale všechno, co si ve spisu přečetla, jen potvrzovalo názor vedoucího odboru bezpečnosti. William Hamlin určitě neotrávil psího mazlíčka De Vereových. A s největší pravděpodobností nechtěl ublížit ani Alexii. Navzdory tomu se Alexii ani v nejmenším nezamlouvalo, že Hamlin se zmateně toulá po Anglii a hledá ji, všude se na ni vyptává. Grant ho zatím nedokázal lokalizovat.

„S psychiatrickými pacienty je vždycky potíž. Pokud sami aktivně nevyhledávají pomoc či se nedopouštějí trestné činnosti, jsou v podstatě neviditelní. William Hamlin jako turista bez čísla zdravotního pojištění, bez pevné adresy a bez sociálního pojištění není nic jiného než prchavý přízrak.“

Alexia De Vereová měla z přízraků chorobný strach.

Bylo načase ověřit si, jak daleko sahá oddanost sira Edwarda Manninga.

James Martin, mluvčí ministerského předsedy, si sevřel hlavu do dlaní. Henry Whitman naléhal: „Jak moc je to zlé, Jamesi? Ale po pravdě!“

„Po pravdě, pane premiére? Vůbec to není dobré. Nerad bych použil slovo katastrofa, ale…“

Oba muži seděli u kulatého konferenčního stolu, pokrytém záplavou ranních novin. Prohlášení Alexie De Vereové ohledně sezonních dělníků v zemědělství vyvolalo v liberálních kruzích doslova bouři.

Navíc ta jiskra zažehla i aktivitu nejpravicovějšího křídla britské veřejnosti a vyvolala tak mohutné projevy rasistických útoků a veřejných protestů, jaké Velká Británie nezažila od šedesátých let po slavné „Řeči o proudech krve“ Enocha Powella.

V Burnley docházelo k rabování, v Doveru zaútočili žháři na ubytovnu imigrantů, v southamptonských docích se vášnivě demonstrovalo. Britská národní strana vyzývala občany, aby v sobotu uspořádali podobně masové bouře a protesty v Londýně, Manchesteru a Birminghamu.

„Ježíši. A jak se k tomu staví v novinách?“

„Radši se neptejte. V The Guardian označili Alexii za neřízenou střelu. The Times se ptá, jestli v čele vlády nestojí ve skutečnosti ministerstvo vnitra. Jinde zase navrhují žalovat ministryni vnitra kvůli podněcování k rasové nesnášenlivosti. V Sun pro změnu vynášejí Alexii jako hrdinku. A Telegraph zase otiskl tenhle komiks.“

James Martin podal šéfovi zmíněnou stránku. Kresba zobrazovala Alexii De Vereovou oděnou jako lady Britannia na vladařském trůnu, zatímco ministerský předseda jí posedává u nohou jako psíček. Alexia nabízí Henrymu kost s visačkou Evropské unie a pobízí ho: „No tak se do toho zakousni, mazlíku.“

„Domníval jsem se, že jste ji vyzval ke zmírnění toho opatření.“ Henry Whitman ponuře přisvědčil: „Samozřejmě vyzval.“

„Takhle to ale nemůže pokračovat, pane premiére. Musíte veřejnosti ukázat, že hlavní slovo ve vládě máte vy.“

„V tom případě zaleťte ještě dnes dopoledne do Burnley. Dokážete tam na šestou večer zorganizovat tiskovou konferenci?“

„To jistě dokážu, ale radil bych dnešní tiskovku udělat před polednem. Rozhodně nestojíte o to, aby se tam ministryně vnitra dostala dřív než vy.“

Telefonát Alexia přijala v autě.

Předem jí bylo jasné, že ministerský předseda bude zuřit. Ale ne až tolik zuřit.

„Řekl jsem vám, Alexie, výslovně jsem vám nařídil, abyste ta opatření zmírnila.“

„No ano, zmírnila jsem je.“

„Změnila jste jedno jediné slovo! Už jste viděla, co kolem toho vypuklo? Je z toho nefalšované povstání, celostátní bouře, Alexie. Budou umírat lidé!“

„Lidi jsou rozzlobení, Henry,“ upozornila Alexia nevzrušeně, „a já se jim nedivím. Britská veřejnost má už plné zuby toho, že ji v hrsti drží bandy vandalských imigrantů, kteří z nás jen ždímají sociální dávky a močí na naši vlajku. Zastala jsem se běžných voličů, co je na tom špatného?“

„Kecy. Snažíte se z toho problému vytlouct osobní politický kapitál! Když už máte chuť hrát si s členy kabinetu na přetahovanou, dělejte to laskavě v soukromí, ano?“

„Ale Henry…“

„MLČTE!“ Bylo to poprvé, kdy na ni Henry Whitman zvýšil hlas. „A MLČET budete dál, rozumíte mi? Nebudete říkat NIC. Ani mně, ani reportérům, NIKOMU! Zalezete někam do kouta a necháte mě, abych ten průšvih trochu vyžehlil. Jasné?“

Alexia mlčela.

„Máte vůbec představu, kolik lidí žádá vaše odvolání,?“ Premiérovo zoufalství bylo téměř hmatatelné, temné a kalné jako špinavá voda. „Víte, jaký tlak musím snášet? Všichni vás chtějí odstavit!“

„Ne, tu představu nemám!“ odsekla vzpurně. „A je mi to ukradené.“

„No, nemělo by. Mohou na mě zatlačit natolik, že nebudu mít kam couvnout. Zkuste na to nezapomínat.“

„Ale stejně tak na vás mohu zatlačit i já, Henry. Snad byste si to měl taky pamatovat.“

Alexia mobil vypnula. Sir Edward Manning, jenž seděl vedle své šéfky na zadním sedadle, si všiml jejích roztřesených rukou. Nepoznal však, jestli za to může strach či vztek.

„Mohu vám nějak pomoci, paní ministryně?“

„Ne. Děkuji, Edwarde. Jsem v pořádku.“

Dál jeli mlčky. Vjeli na Embankment, kde byla plynulejší doprava. Za několik minut měli dorazit na Parliament Square.

„Ale na něco se přece jen zeptám, Edwarde. Jde o ten spis o našem příteli Hamlinovi, který jste mi včera večer donesl. Víte, o tom Američanovi.“

Sir Edward Manning rázem zbystřil. Ministerský předseda zřejmě jeho šéfku seřval jako psa. Kvůli povyku kolem imigrantů je teď celá její kariéra v sázce, ale přitom si největší starosti dělá kvůli jedinému neškodnému bláznovi.

Proč?

„Co je s ním, paní ministryně?“

„Policii se nedaří ho vystopovat, tak mě napadlo, jestli neznáte nějaké… alternativní způsoby.“

„Chápu.“

„Ráda bych ho našla.“

Sir Edward chvilku mlčel, jako by se chtěl na něco zeptat i on, ale zřejmě si to zase rozmyslel.

„Samozřejmě, paní ministryně. Považujte ten úkol za vyřízený. Och, Bože!“

Na náměstí před budovou parlamentu vládl chaos. Dav nebylo možné označit přímo za lůzu, ale přecházely tam shluky rozzuřených demonstrantů, mávaly transparenty s nejrůznějšími hesly a stanovisky a hulákaly bojové slogany. Některé skupiny nesly Alexiinu fotografii zbožně jako ikonu, další hlouček zvedal její zhanobený či ironicky pozměněný portrét. Jedna tlupa převážně východoevropských dělníků se oháněla kreslenou podobiznou ministryně vnitra, kterou zdobily Satanovy rohy. K Alexii i přes zavřená okna vládního daimleru doléhaly urážky a skandované slogany příznivců i odpůrců tvrdé regulace imigrační politiky ministerstva vnitra. Anglické výkřiky

„rasistická svině“ se překrývaly a proplétaly s nenávistnými nadávkami a hesly v nejrůznějších slovanských jazycích.

„Objeďte to,“ nařídil podrážděný sir Edward Manning řidiči. „Dovnitř půjdeme zadním vchodem.“

„Ne, nic takového neuděláme!“ prohlásila Alexia neústupně. „Klidně zastavte tady.“ A než sir Edward stačil zasáhnout, otevřela dveře a vystoupila z vozu.

„Paní ministryně!“ zvolal sir Edward zděšeně, ale bez výsledku. Řev davu byl ohlušující. Jakmile si lidé uvědomili, kdo stojí přímo před nimi, vypuklo peklo. Naštěstí se k ministryni vnitra vrhli dva policisté, vzali ji mezi sebe, ovšem proti vzdouvajícímu se oceánu rozvášněných těl jí zdaleka nemohli

zaručit dostatečnou ochranu.

Už podruhé toho dne se Alexia vyděsila. Předchozí telefonát ministerského předsedy v ní zažehl hlodavý strach, třebaže to skrývala jak před Henrym Whitmanem, tak před vlastním personálem. Nikdy neukazuj svou slabou stránku. Nikdy necouvej. Pokud Alexii někdo zahnal do kouta, kopala kolem sebe o to víc. Zpětně si přiznávala, že její reakce i opatření kvůli zneuctěné vlajce byly přehnané, zkrátka a dobře se dopustila obrovského omylu. Otevřeně by to však neřekla, a už vůbec ne teď, když šlo o všechno. Musí vypadat silná před všemi, před členy vlády, před parlamentem, před voliči. Dávat najevo sílu, stát si zarputile na svém, to Alexia De Vereová uměla ze všeho nejlíp.

Ale tohle bylo něco jiného. Teď prožívala fyzický strach. Jednala zbrkle, impulzivně vyskočila z auta, ale sakra rychle si uvědomila, že udělala chybu. Měla jsem poslechnout Edwarda a do budovy parlamentu jít zadem. Tohle je sakra nebezpečné.

Bylo jí jasné, že reportéři ji fotografují, proto se mezi demonstranty, což byli skoro výhradně muži, proplétala s hlavou hrdě vztyčenou. Uvnitř však umírala hrůzou. Blízkost tolika mužských těl působila děsivě. Alexia cítila jejich páchnoucí dech zakyslý nenávistí a náhle se jí udělalo nevolno od žaludku. Kdovíodkud se k ní natáhla ruka, drapla ji za loket a vlekla kupředu. Na svého zachránce skoro neviděla, ale vytušila, že ji táhne k soukromému vchodu do budovy, směrem k bezpečí.

Moje ochranka. Díkybohu. Příště musím být opatrnější.

Alexia se uvolnila a nechala se vléct skrz hustou tlačenici, zakázala si vnímat rozhněvané obličeje kolem sebe a soustředila se pouze na dveře vpředu. Konečně největší nebezpečí pominulo, za záda se jí přesunul policejní kordon, který nejen že odřízl demonstranty od členky vlády, ale současně je zatlačoval zpět. Ruka, která Alexii svírala za paži, uvolnila stisk a Alexia vůbec poprvé vzhlédla do očí svého zachránce.

„Ty!“

„Já.“

Billy Hamlin se usmál. Pak pronesl dvě slova, o kterých si Alexia De Vereová myslela, že už je nikdy neuslyší. Dvě slova, která ji prudce udeřila zapovězenou minulostí a zmrazila Alexiino srdce bezvýhradným, ochromujícím děsem.

„Ahoj, Toni.“

Třetí část

16.

Toni Gillettiová se strachovala, že zmizet ve světě bude složité. Ve skutečnosti to bylo až překvapivě snadné.

Pár dní po vynesení rozsudku nad Billym Hamlinem vyklouzla před úsvitem z okna svého pokoje a utíkala. Běžela a běžela, a ani jedinkrát se neohlédla. A když už dál utíkat nemohla, vyčkávala. Na trest. Na otce Waltera, který si pro ni přijde. Nebo na svoje kamarády. Na policii. Na Billyho právníky, kteří připravovali odvolání. V nejmenším nepochybovala, že ji dostihne pravda. Skončí ve vězení a shnije tam zaživa.

Ale nestalo se nic. Žádné výzvy v televizi, po jejích stopách nečmuchala žádná drahá soukromá očka. Toni Gillettiovou nikdo nehledal. Nikomu na ní nezáleželo.

Tedy ne tak docela nikomu. Jediný člověk, kterému Toni nebyla ukradená, kvůli ní obětoval vlastní svobodu a nechal se označit cejchem vraha. Toni mu na oplátku slíbila, že se za něho provdá, obětuje mu svůj život stejně, jako on se obětoval pro ni. Oko za oko.

Jenže když pak došlo na lámání chleba, Toni to nezvládla. Nedokázala obětovat celý život na oltář jednoho pubertálního přešlapu. A to nejenom pro Billyho Hamlina. Pro nikoho. Jakmile si tohle uvědomila, spatřila před sebou volnou cestu. Toni Gillettiové nezbyla jiná možnost než útěk.

První dva roky svého nového života strávila v Mekce ztracených duší, v Las Vegas. Nevada jí připadala jako úplně jiná planeta, horká, vyschlá a bezduchá, která nikdy nespala a skvěle posloužila každému, kdo chtěl zmizet. Psal se rok 1975 a herní průmysl procházel bouřlivým rozvojem, každý měsíc se otevíraly nové hotely a zahajovala nová kasina. Pracovních míst se tam nabízelo nepřeberně a nikoho nezajímalo, jakou má člověk minulost. Zkrátka a dobře, pokud chtěl člověk projít znovuzrozením, Las Vegas sedmdesátých let k tomu bylo naprosto ideální. Toni tu příležitost využila bezezbytku. Přejmenovala se na Alexii Parkerovou (Alexia se jmenovala její nejlepší kamarádka na základní škole a jí se to jméno odjakživa úžasně líbilo, příjmení znělo civilně a realisticky) a začala pracovat jako barmanka. Neměla sice žádné doklady ani číslo sociálního pojištění, ale

zaměstnavatelé ve Vegas ochotně platili přímo na ruku. Alexia Parkerová byla přitažlivá dívka, což zákazníci kvitovali s potěšením. Navíc uměla vzít za práci a byla spolehlivá, což se zase líbilo majitelům podniků. Sexy děvčat bylo ve Vegas jako hub po dešti, ovšem Alexia Parkerová zvýšila svou hodnotu tím, že nepila alkohol a nikdy se nedotkla drog. A právě proto představovala hodně

vzácné zboží. Navíc zřejmě složila slib čistoty, protože nerandila ani se zákazníky barů, ani s kolegy z práce.

Toni Gillettiová šla z jednoho večírků do druhého, ale Toni Gillettiová byla po smrti. Alexia Parkerová žila výhradně prací. Po dvou letech si našetřila dost velkou částku, aby mohla vystudovat vysokou školu. Přihlášku si podala na Kalifornskou univerzitu v Los Angeles. Měla v plánu zapsat se na politologii.

Na rozdíl od majitelů podniků ve Vegas však po ní univerzita vyžadovala doklady. Alexia Parkerová neměla číslo sociálního pojištění, neměla pas ani rodný list, žádný doklad o svém původu a vzdělání. To byl samozřejmě problém.

Vyřešila to jednoduše. Přesunula se do Los Angeles, porušila svůj celibát a vyspala se s Duanem ze správy sociálního zabezpečení na Santa Monica Boulevard.

„Za tohle by mě mohli vyrazit. A možná i zavřít!“ sténal Duane, když do originálních formulářů vpisoval falešné údaje Alexie Parkerové, jež ho zatím zkušeně kouřila pod stolem.

„Vždyť mě taky,“ připomněla Alexia a vyplivla Duaneův cukající penis jako kuře nechutnou žížalu. „A to znamená, že o tom budeme oba mlčet, platí?“

„Co to vyvádíš? Teď přece nemůžeš přestat!“

„Povídám, že pro oba z nás to bude tajemství. Platí, Duane?“

„Jasně, samozřejmě, to dá rozum. Přesně tak. Nikomu to neřeknu. Hlavně prosím, prosím, nepřestávej!“

Alexia Parkerová vyšla z Duanovy kanceláře s čerstvě vyrobenou kartičkou sociálního pojištění a s antedatovaným rodným listem. Vysvědčení a diplom ze střední školy si už padělala sama.

Alexia se nepovažovala za podvodnici. Udělala přece jenom to, co musela. Dívala se kupředu, nikdy ne zpátky, problémy řešila okamžitě a při vytváření své nové totožnosti využívala i herecký a mimický talent.

První pravidlo politiky: Chovej se pragmaticky.

O pouhé dva roky později, protože dřela jako blázen, absolvovala magisterské studium s nejlepším možným prospěchem a okamžitě odletěla do Londýna. Bylo vyloučeno, aby si politickou kariéru budovala ve Washingtonu, protože dřív nebo později by narazila na přízraky vlastní minulosti. Teď už byla pevně odhodlaná věnovat se výhradně politice, takže přišel čas začít novou životní kapitolu.

Alexia Parkerová vystoupila na letišti Heathrow v zemi, kde neměla přátele ani kontakty, o rodině nemluvě. Její majetek činil pouhých dvě stě liber.

Bylo jí dvacet tři.

Billy Hamplin jí svíral loket stále naléhavěji.

„Prosím tě, Toni. Musím s tebou mluvit.“

Alexii se rozbušilo srdce. Chvatně se mu vykroutila z prstů.

„Bohužel, s někým si mě pletete. Žádnou Toni neznám. A teď mě omluvte.“

Vchod pro poslance parlamentu měla skoro na dosah. Zběsile k němu klopýtala a přitom se upřímně bála o život. Ale Billy Hamlin se k ní vrhl a opět ji chytil za paži.

„Toni, proboha, to jsem přece já! Billy!“

Alexia mu pohlédla do očí a spatřila tam nechápavé zoufalství. Co tady pohledáváš, Billy? Copak nerozumíš? Toni je po smrti. Zemřela před dávnými lety. Jsem Alexia, nový člověk, fénix zrozený z popela zničeného života. Nedovolím, abys mě tam zavlekl zpátky!

„Pusťte mě.“

„Jo, vím, že máš moc práce.“ Billymu Hamlinovi vyhrkly slzy. „Ale tohle je vážně důležité! Jde o otázku života a smrti. Mojí dceři hrozí příšerné nebezpečí!“

„Ustupte, pane.“ Jednomu z policistů se konečně podařilo odmanévrovat Billyho stranou. Alexia úlevou skoro zavrávorala, chvilku bojovala s mdlobami. Díkybohu se vchod v poslední moment otevřel, na prahu se objevil sir Edward Manning a chytil Alexii za ruku, aby jí pomohl co nejrychleji dovnitř.

„Jste v pořádku, paní ministryně?“

Alexia přikývla. Ještě stále se nepřestala třást. Přes zavřené dveře sem doléhal Billyho křik a prosby. Samozřejmě je slyšel i sir Edward Manning.

„Toni, prosím! Jde o mou dceru! O moji dcerušku! Proč mi to děláš! JÁ PŘECE VÍM, KDO JSI!“

Vyčkávali, až se rozruch zklidní a zavládne ticho. Potom se ozval sir Edward Manning: „Mám dojem, že si musíme promluvit, paní ministryně. Vy ne?“

Zamířili do Alexiiny soukromé pracovny. Sir Edward Manning za nimi zavřel dveře a zamkl.

„Byl to on, viďte? Byl to William Hamlin.“ Alexia přikývla. „Zřejmě ano. Ano, byl.“

„Poznal vás. Vy dva se znáte.“

Alexia se zadívala za Edwarda oknem na řeku. Po Temži se pomalu šinuly dva nákladní čluny, lenivě důstojné jako pár labutí.

Tohle je skutečnost. Londýn, parlament, moje manželství s Teddym. Současnost. Jsem Alexia De Vereová. Jsem ministryní vnitra Velké Británie.

Minulost je pryč.

Až na to, že minulost nezmizela. Čekala venku na náměstí, přede všemi ji chytil za loket a vymáhal si rozhovor. Ohrozil tím tak všechno – to, čím se stala, čeho dosáhla, všechno, pro co se tolik dřela.

„Paní ministryně?“ vytrhl ji z rozjímání sir Edward Manning. „Co máte společného s Williamem Hamlinem?“

„Vůbec nic, Edwarde.“

„Tomu nevěřím, paní ministryně!“ opáčil státní úředník bez zaváhání. „Ať už mi řeknete cokoliv, nedostane se mimo tyhle čtyři stěny nic. Ale skutečně potřebuju vědět, co se děje. Jinak bych nemohl dělat svou práci.“

Alexii v hlavě horečně vířily myšlenky, jak zběsile hledala řešení. Měla bych mu důvěřovat?

A mám snad na vybranou?

„Známe se, ale jen povrchně. Jako děti. To je všechno. S Billym jsem se neviděla už skoro čtyřicet let.“

„Ale policii jste tu informaci zatajila. Důvod?“

„Protože jsem sice vyrůstala tady, ale narodila jsem se ve Státech. V Británii to neví nikdo, ani reportéři, ani strana a dokonce ani moji nejbližší přátelé. Nerada bych na tom cokoliv měnila.“

Sir Edward Manning tuhle novinku chvilku zpracovával. Tak to je něco. Dotáhnout to tak daleko jako Alexia a utajit zásadní část své minulosti se musí cenit jako výkon hodný uznání.

„Smím se zeptat, proč jste se rozhodla tuhle věc nezveřejnit, paní ministryně? Místo narození přece není zločin.“

„Pravda. Ale já nejsem Američanka, Edwarde. Už před lety jsem se občanství vzdala, ještě před kandidaturou do parlamentu. Celý svůj dospělý život jsem strávila v téhle zemi a považuji se za stoprocentní Britku. Kromě toho nic netajím. Na dětství se mě vždycky ptali naprosto všeobecně, reportéry tak nudné téma prostě nezajímá. Ta věc zkrátka nepřišla na přetřes, co je celé.“

„Ovšem teď je aktuální.“

Alexia si povzdechla. „Ano. Tehdy večer, v Kingsmere, ta postava na záznamu bezpečnostní kamery. Připadala mi trochu povědomá. Nejdřív mi to nedocházelo, ale postupně se mi to všechno vybavilo. I s detaily.“

„Takže jste Hamlina poznala?“

„Ne stoprocentně. Nevěděla jsem, že to byl on. Nebyla jsem si jistá. Jak říkám, nepotkala jsem se s ním od dětství. Ale když pak vedoucí bezpečnostního odboru zmínil jméno…“

Nechala větu doznít do prázdna.

„Víte, že Hamlin strávil roky ve vězení?“

Alexia na okamžik zaváhala. Nakonec připustila: „Toho případu tenkrát byly plné noviny i televize.“

„O tom utonulém dítěti.“

„Ano.“ Alexii přejel po zádech mráz. Krev jí dodnes tuhla v žilách pokaždé, když zaslechla slovo utonout, utopený. „Ale neměla jsem ponětí, co s ním bylo dál. O jeho duševní nemoci, bludech, o tom všem.“

Sir Edward Manning nadhodil: „A proč se s vámi Hamlin snaží zkontaktovat právě teď?“

„To kdybych věděla. Četl jste jeho spis. Kromě duševní choroby si prošel i problémy v podnikání, měl velké dluhy a navíc ta duševní nemoc…“

Sir Edward Manning se zamyslel. Ano, rozpomínal se, že Hamlinova autodílna v krizových letech zkrachovala.

„Chcete tím naznačit, že jde po penězích?“

Alexia pokrčila rameny. „Už jsem vám stokrát řekla, že v tom také nemám jasno.“

„Byli jste milenci?“

Otázka přilétla tak neomaleně a nečekaně, že Alexia na okamžik zpanikařila.

„Já… my… Záleží na tom? Prokristapána, Edwarde, je to už čtyřicet let!“

„Záležet na tom může, paní ministryně. Má na vás Hamlin nějakou páku, cokoliv, čím by vás mohl vydírat?“

Alexia rychle uhnula pohledem. „Nemá. Aspoň mě nic nenapadá.“

„A co nějaké sexuální libůstky, věci v tomto duchu?“

„Nic.“ Sjela svého tajemníka pohledem, pod kterým by zamrzl i oheň.

„Drogy?“

„Nikdy! Tedy snad jen tu a tam joint v šedesátých letech.“ Prsty si nervózně pročísla vlasy. „Víte, když Grant potvrdil, že tehdy večer se kolem Kingsmere ometal Billy Hamlin, udivilo mě to stejně jako všechny ostatní. A právě proto jsem si od vás soukromě vyžádala jeho spis. Ale ty údaje mě hodně zneklidnily. Je nad slunce jasnější, že Billy není v pořádku. Je to psychotik, podivně posedlý slavnými lidmi. A teď se ukáže tady v Anglii, chová se zmateně a neskrývá přede mnou agresivitu. Vůbec se mi to nelíbí.“

„Však mně také ne, paní ministryně!“ prohlásil sir Edward Manning s porozuměním. „Mně také ne.“

Chvíli oba mlčeli. Na jednu stranu Alexia řekla Edwardovi pravdu. Skutečně netušila, co po ní Billy Hamlin chce. Zmínil se o dceři, které hrozí nebezpečí, ovšem podle psychiatrické zprávy k Billyho bludům patřilo i přesvědčení, že někdo ohrožuje život jeho blízkých. Nebo chce vážně jenom prachy. Kdo tohle ví?

Jednou věcí si však Alexia byla absolutně jistá, a sice tím, že Billymu Hamlinovi nedovolí, aby jí zničil život. Svou kariéru i manželství si vydřela příliš tvrdě, než aby si je nechala ukrást přízrakem z minulosti, navíc z minulosti, od které se naprosto a v každém směru odstřihla. Bude si je hájit do posledního dechu.

Kromě toho dívka, kterou Billy Hamlin hledá, je dávno po smrti. Alexia De Vereová pohřbila Toni Gillettiovou už před desítkami let.

„Edwarde?“

„Paní ministryně?“

„Ráda bych se ho nějak zbavila.“

Siru Edwardu Manningovi se zježily jemné chloupky na šíji. Náhle svou šéfku viděl v novém světle.

Čišelo z ní odhodlání, nemilosrdnost, kterou předtím nezaregistroval. Je neférový rváč. Bojuje podpásově, ale nakonec vždycky přežije.

Stejně jako on.

Co to Hamlin hulákal na Alexii, když ho policisté táhli pryč? Vím, kdo jsi.

Sir Edward Manning litoval, že nemůže tvrdit totéž, a to především z toho důvodu, že na tom závisel jeho život. Vzpomněl si na Sergeje Milescu a anonymní osoby, které mladíkovi platí. A vybavil si ostrou bolest, jak mu kuchyňský nůž pronikal kůží, ten ledový děs, když bezmocně ležel připoutaný k posteli a čepel nože se mu vznášela sotva milimetr nad genitáliemi. Vzpomněl si rovněž na kameru a ponižující zrůdnosti, k nimž ho Sergej přinutil.

Edward Manning měl zase svoje tajemství.

Uběhlo několik vteřin plných napětí, během nichž se vysoký státní úředník a ministryně současné vlády poměřovali pohledem přes psací stůl jako dva hadi, nehybně a mlčky se snažili odhadnout další tah svého protějšku. Stojí oba na jedné straně barikády, semknutí proti Billymu Hamlinovi? Či jeden z nich je dravec a druhý kořist?

„Rozumím, paní ministryně. Dokážu vás toho člověka zbavit. Tedy pokud to skutečně chcete.“

„Ano, chci, Edwarde. Chci.“

„V tom případě věřte, že hned teď můžete tuhle starost hodit za hlavu.“ Sir Edward Manning vstal, aby vyšel z pracovny, ale s rukou na klice dveří se ještě ohlédl. „Jen poslední otázečku, paní ministryně. Zaslechl jsem, jak vás Hamlin oslovil Toni. Smím vědět proč?“

„Moje přezdívka v dětství,“ odpověděla Alexie bez zaváhání. „Upřímně přiznávám, že nevím, kde se vzala. Bylo zvláštní slyšet ji po tolika letech.“

Sir Edward Manning přikývl: „To si dokážu představit.“ Dveře se za ním zavřely.

Celý incident měl nečekaně rychlý konec.

Žádní advokáti, žádné telefonáty, žádný soud ani možnost odvolání. Když Alexia De Vereová odmítla s Billym Hamlinem mluvit, policie ho hodila do nákladního prostoru dodávky k dalším šesti zatčeným demonstrantům a na westminsterské policejní stanici bez řečí šoupla do cely. Až po řadě hodin si ho vyzvedl elegantně oblečený muž.

„Pan Hamlin? Došlo k nedorozumění. Šel byste laskavě se mnou?“

Muž se choval blahosklonně a laskavě. Mluvil vzdělaně s přízvukem vyšších vrstev a na sobě měl

kvalitní oblek. Billy ho s naprostou důvěrou následoval do auta s řidičem. Předpokládal, že jedou přímo na ministerstvo vnitra. Ale sotva se dveře vozu zabouchly, Billymu nasadili pouta a vpíchli injekci se sedativy. Jen velmi matně vnímal, jak ho z luxusního auta překládají do anonymní bílé dodávky a vezou na letiště Heathrow. Všechno proběhlo jako rozmazaný, šílený sen. Sebrali mu pas a vrátili ho s nepřátelsky černými razítky na všech volných stránkách. Pak eskorta Billyho jenom tak, bez zavazadla, doprovodila do obyčejného linkového letadla společnosti Virgin Atlantic, přicvakla mu pouta k sedadlu, a zatímco sváděl předem ztracený boj se spánkem a obluzením z drog, stroj se vznesl k šedivé mživé obloze. Po probuzení Billy zjistil, že je v na letišti v New Yorku, že ho vyhodili z letadla na americké půdě jako balík bez příjemce, potupně vrácený odesílateli.

Zpola omámený se dovlekl k lavičce a hrabal se v kapsách, aby našel mobil. Neměl ho.

Ne! Nemohl zmizet! To nejde! Proboha, co se stane, až hlas znovu zavolá? Kdo ten hovor přijme? Billy Hamlin se zimničně rozklepal.

Proč si Alexia De Vereová nevyslechla, co jí chce? Proč ji nedokázal přesvědčit, aby s ním mluvila? Selhal. A teď poteče krev, pořád víc krve, a všechnu ji na rukou bude mít on, Billy.

Rozplakal se.

„Pane Hamline?“

Billy zbědovaně vzhlédl. Ani se nebránil, když ho popadly silné paže a odnesly ho pryč.

17.

„Výborně. Takže máme devět humrů, šest liber raků, čerstvá farmářská rajčata na salát. Kolik?“ Filipínka Lydia, rodinná kuchařka a hospodyně v jednom, zvedla obrovský naditý vak z pytloviny.

„Spoustu. Vystačilo by to pro celou armádu, paní Lucy.“

„Fajn. Protože nás taky bude celá armáda. Co dál? Hovězí?“

„Už se pomalu peče v troubě.“

„Čerstvý chleba?“

„Upečený.“

„Jahody? Tonic do Teddyho džinu? Uch, zatraceně!“ Lucy Meyerová si k zpocenému čelu připlácla ruku ověšenou třpytivými diamanty. „Došel nám džin! Pošlu pro něj Arnieho do města. Co myslíš, budou mít v supermarketu ještě otevřeno?“

„V jednu odpoledne? Jistě, paní Lucy. Stoprocentně.“ Hospodyně položila chlácholivě dlaň na šéfčino předloktí. Měla paní Lucy ráda, moc dobře se pro ni pracovalo. „Jen se uklidněte. Večeře dopadne báječně, to mi věřte.“

Lucy Meyerová v to upřímně doufala. Potrpěla si na dokonalost, ať už šlo o večírky nebo karamelově zlatý melír ve vlasech či vybavení letního sídla na Martha’s Vineyard. Jako dítě trávila s rodinou každé léto v nedalekém Nantucketu. Z těch prázdnin si pamatovala skvostné pikniky své maminky, pestré saláty a čerstvé mořské plody vyložené na elegantně nesourodých talířích z jemného francouzského porcelánu a pečlivě naškrobený běloskvoucí ubrus, rozprostřený přes piknikovou deku. A večerní hostiny působily jako výjevy z pohádky. Lucy si dodnes dokázala vybavit dlouhé starožitné stoly s třpytivým broušeným sklem a tím nejkvalitnějším porcelánem. Tehdy bylo nemyslitelné, aby muž přišel na společenskou večeři jinak než ve smokingu a ženy pro změnu oslňovaly v šifónu a flitrech, v hedvábí, krajkách a špercích. Lucy a její bratříček okouzleně přihlíželi všem velkolepým přípravám až do chv íle, než je chůva vyhnala nahoru do dětského pokoje.

Od šedesátých let se všechno změnilo. Jako dospělá dávala Lucy přednost Martha’s Vineyard, protože jí to tady připadalo živější a méně škrobené než Nantucket. Na Vineyard se grilovalo pod širým nebem, lidé se scházeli u bazénů a cpali se mořskými plody od místních rybářů. To ovšem neznamenalo, že by příprava večírku stále nevyžadovala hodně práce a starostí, zvlášť když šlo o večeři na uvítanou pro Alexii a Teddyho.

Lucy pomalu přešla do rozlehlého klenutého salonu a opět natřásla už beztak dokonale naaranžované polštářky na pohovkách značky Ralph Lauren. Přitom se snažila zařídit podle rady své hospodyně a uklidnit se.

Jen klid. Je to jenom večírek. Všechno bude v pořádku.

Pro všechno na světě, jak její kamarádka Alexia De Vereová zvládá stres, který provází všechny hlavní představitele každé země? Lucy Meyerová si to neuměla ani představit. Vyčerpávalo ji vedení obyčejné domácnosti.

Svět Alexie De Vereové byl tomu jejímu vzdálený jako cizí galaxie. Ale přátelství těch dvou fungovalo především proto, že ani jedna by za nic na světě neměnila. Lucy byla rozená hostitelka, strážkyně rodinného krbu, Alexia našla smysl života v politice a v boji o moc. Každá z nich ve svém oboru vynikala a navzdory tomu, že jejich osudy a životní styl se míjely snad ve všem, našly spoustu společného. Obě měly chápavé a oddané partnery, kteří pracovali ve finančnictví. Teddy De Vere byl manažer investičního fondu specializovaného na lukrativní evropské obchody. Arnie Meyer se angažoval ve spekulativních investicích na území celých Spojených států, v Asii i ve stále se zvětšujících trzích Střední Asie. Neměli sice společný podnikatelský zájem, ale rozuměli práci toho druhého. Hned od začátku si notovali snad ve všem.

Bylo až k nevíře, že uběhlo rovných dvacet let, kdy Arnie Meyer prodal De Vereovým jejich letní

dům. The Gables bylo pěkné stavení na okraji Pilgrim Farm, která patřila Arnieho rodině. De Vereovi měli u letního domu bazén, domek pro hosty a vzadu líbeznou zahradu s klematisem, růžemi a vysokánskými cesmínami. Arnie s Lucy využívali mnohem honosnější „panské sídlo“, nádhernou farmu z osmnáctého století, jež se chlubila klenutými stropy, původními podlahami z širokých dubových fošen a prostornými pokoji plnými slunce. Alexia a Lucy se poznaly jako čerstvé matky hned toho léta, kdy Teddy letní dům The Gables koupil. Lucy si první setkání s Alexií pamatovala tak živě, jako by k němu došlo včera. Alexia už byla poslankyní Britského parlamentu a svými ambicemi se netajila. Tehdy si však nikdo, a Lucy Meyerová už vůbec ne, nedokázal představit, že jejich sousedka to jednoho dne dotáhne až k závratně vysoké funkci ministryně vnitra.

Moje kamarádka je britská ministryně vnitra. Lucy se té věty nemohla nabažit.

A dnes měli důvod k obzvlášť velké oslavě, protože Alexia s Teddym sem přijedou trávit první léto po Alexiině oslnivém povýšení, a navíc se k nim po řadě let připojí i jejich až komicky pohledný syn Michael. Roxie sem jezdila každoročně. Chudák děvče, beztak se neměla jak zabavit a od toho neštěstí se skoro nehnula od svého otce. To Michael De Vere se v letním sídle neobjevil už od puberty. Lucy se na něho neuvěřitelně těšila a trochu naivně snila o tom, jak by bylo nádherné, kdyby se milý a báječný a zkrátka a dobře dokonalý Michael De Vere zakoukal do její dcery Summer. Pak by se z nich stala jedna velká šťastná rodina.

Lucyina dvaadvacetiletá dcera se nedávno rozešla se svou vysokoškolskou láskou, nesnesitelným a namyšleným Chadem Batesem. (Chad. Vážně. Uznejte sami, kdo sladkému novorozeňátku vybere zrovna jméno Chad?) Podle Lucy je Summer zralá znovu se zamilovat. A jen si představte, že Summer a Michael by se nakonec vzali a měli děti! Z Lucy a Alexie by se v jediném okamžiku staly nadšené babičky společného vnoučátka.

Možné je všechno. A Lucy tomu může trochu pomoct. Celé to dobrodružství začne už dnes večer.

Michael De Vere seděl v zadní lavici kostela na Woodlawn Avenue a hlasitě chrápal za znění písně Spoj nás všechny v jedno.

„Probuď se!“ dloubla ho do žeber Roxie. „Lidi se sem dívají.“

Michael se s trhnutím probudil. Rázem ho do žaludku udeřila prudká vlna nevolnosti. Co kčertu dělá zrovna tady? Copak mu přeskočilo, že dřepí v tomhle kostelíku s houfy škrobených amerických episkopálů? Proč sem na ostrov vůbec lezl?

Odpověď samozřejmě znal. Přijel sem ve snaze udobřit si otce. Teddy kvůli Michaelovu odchodu z univerzity zuřil tak příšerně, že mu pohrozil vyděděním.

„Každý penny nechám tvé sestře. Nemysli si, že ne!“

Ale Michael stál neústupně na svém a pracoval na realizaci svých plánů s kamarádem Tommym. Mladíci si pro svou firmu Kingsmere Events najali kanceláře v Oxfordu a vzápětí se na ně usmála štěstěna, protože dostali velkolepou zakázku, zorganizovat oslavy šedesátin pro miliardáře – realitního investora – na jeho nové zaoceánské jachtě. Před osmačtyřiceti hodinami Michael ležel v luxusním člunu, každou paží objímal jednu supermodelku a se zvrácenou hlavou vychutnával pohled na ohňostroj v ceně sta tisíc dolarů, ozařující oblohu nad East Hampton, a přitom v duchu slastně počítal čistý zisk. (Fajn, možná že termín „supermodelka“ byl kapku přehnaný. Ve skutečnosti to byly ruské společnice pro klienty z vyšších vrstev, ale platit si nechaly jako supermodelky a vypadaly jako bohyně, tak v čem je problém?) To poslední, oč Michael stál, bylo nasednout ráno do letadla směr ospalá díra Martha’s Vineyard, ostrov
pekelné nudy. Ale Teddy na tom trval. „Tvé matce hodně záleží na tom, aby ses tam letos konečně ukázal.“

Michael sice navenek hrál rozevlátého a absolutně nezávislého frajírka, ale ve skutečnosti upřímně lpěl na své matce i budoucím dědictví a nehodlal přijít ani o jedno. A tak teď s příšernou kocovinou trpěl v saku a kravatě, upnutý jako vánoční krocan s nádivkou, a ze všech sil se snažil nezvracet uprostřed kázání.

Jen co mše skončila, Michael vytlačil Roxiin vozík do zářivého slunečního svitu a přitom bolestně pomžikával za slunečními brýlemi značky Ray-Bans.

Alexia mu ovinula útlou paži kolem pasu. „Jsi v pořádku, zlato?“ naléhala. „Nevypadáš nejlíp.“

„Jsem v pohodě, mami, dík.“

„Má kocovinu,“ zavrčel nevlídně Teddy.

„Dojemné kázání,“ vymáčkl Michael zbožný úsměv, ale Teddy mu na to neskočil.

„Prosím tě, zkus něco jiného, mladej. I na tu dálku z tebe cítím chlast.“

Teddy De Vere chodil celý rok ve svých manšestrácích a sportovním saku a neviděl sebemenší důvod na tom něco měnit jen kvůli nedělní mši, i když to náhodou bylo v Americe a teplota venku se blížila třiceti stupňům. Michaelův otec byl navlas stejný jako lord Grantham ze seriálu Downtown Abbey, veskrze anglický jako černý čaj a okurkové chlebíčky. Kdyby v Disneylandu byl park tematicky zaměřený na Anglii, pak by jednou z typických postav byl právě Teddy De Vere.

Alexia mrkla na Michaela. „Kocovina nebo ne. Jsme rádi, že jsi to sem stihnul, broučku. Souhlasíš, Teddy?“

Znechucení se nedalo přeslechnout.

„Ale teď se musím jít pozdravit s otcem Timothym. Ahoj vy dva u večeře.“

„U večeře?“ zamračil se nechápavě Michael.

„U Meyerových,“ vysvětlila Alexia, políbila syna na tvář a hned mu kapesníčkem setřela otisk rtěnky.

„První drink je v šest.“

„Já pusu nedostanu?“ uryla jízlivě Roxie.

Alexia zívla. „Přehoď už konečně desku, Roxanne. Dost by mě zajímalo, jestli ti vůbec dochází, jak jsi otravná.“

„Mrcho,“ zamumlala Roxie skoro neslyšně, když se matka obrátila k odchodu.

Michaelovi zacukal koutek rtů. Hádky mezi Alexií a sestrou nesnášel odmalička. Dostrkal Roxiin vozík na druhou stranu ulice do kavárny Even Keel, kam rádi chodívali už jako děti, a na usmířenou koupil sestře frappuccino.

„Teď ji nejspíš začneš hájit, co?“ nadhodila Roxie téměř útočně.

„Nezačnu. Nechci se do toho plést.“

„Jsi v tomhle stejný poseroutka jako táta. Nikdy se jí nepostavíte.“

„Vážně nevím, jestli to dnes večer u Meyerových zvládnu,“ změnil Michael mazaně téma. „Hlavu mám jako ve svěráku, fakt.“

„Jo, a pokud mě v tom necháš samotnou, tak ten svěrák utáhnu ještě víc! Přece nechceš, abych se tam dlouhé hodiny styděla sama, jak se máma vytahuje: jednání Gé sedm tady, hlasování v parlamentu tam. Lucy Meyerová bude lapat po každém jejím slově jako pudl po mouchách. Blééé.“

Michael se sice mračil, ale nechal to bez komentáře.

„A Summer přiletí extra kvůli tomu večírku,“ popíchla Roxie bratra škádlivě. „Nezapírej, že se jí nemůžeš dočkat.“

Michael zvedl oči k nebi. Summer Meyerová si v dětství hrávala s ním i s Roxie. Byla tichá, plachá a odjakživa zoufale zamilovaná do Michaela. V pubertě příšerně ztloustla. Když se s ní Michael viděl naposledy, bylo jí kolem sedmnácti a vážila nejméně sto třicet kilo. Její uzavřenost tehdy už hraničila s autismem. Představa dlouhého večera stráveného po boku milé, ale němé dvojnice Rosie O’Donnellové mu rozbouřený žaludek podráždila ještě víc.

„Když půjdu, přemluvíš tátu, aby mě připsal zpátky na závěť?“

Roxie vyprskla smíchy: „Ne. Ale pokud nepůjdeš, tak ti ze zděděných peněz nedám ani floka a pošlu tě do chudobince.“

„No dobře, tak jdu, ale odmítám sedět vedle Summer Meyerové. Tečka.“

„Michaeli, ty sedíš tady. Hned vedle Summer. Pokud se objeví včas.“

Lucy Meyerová ukázala na prázdnou židli po Michaelově pravici. Roxie se zhroutila v záchvatu přidušeného smíchu, čímž si vysloužila vražedný pohled od Michaela, který se přitom stačil na Lucy zdvořile usmívat. Z druhé strany mu sousedku dělala skoro hluchá vdova po senátoru Brabermanovi, která se s blížící se osmdesátkou pyšnila bohatou sbírkou nemocí, což jí skýtalo nevyčerpatelné téma k hovoru. Michael De Vere znal Vagie Brabermanovou už od dětství a věděl o ní a jejích svéhlavých vnitřnostech zřejmě tolik jako její lékař, což bylo každopádně víc, než si přál. Vagie odmítala nosit naslouchátko, zato používala ušní trumpetku po babičce, s níž vypadala jako komická ilustrace viktoriánského románu. Trumpetkou neomaleně tloukla mládež ve své blízkosti, kdykoliv dobře neslyšela, protože – podle ní – ti mladí POŘÁD hrozně huhlají!

Židle po Michaelově pravici zůstávala rezervovaná pro Summer Meyerovou. Michael se utěšoval tím, že její letadlo startovalo z Bostonu se zpožděním, takže přinejmenším během prvního chodu ho nebude spalovat vášnivě zamilovaný pohled Lucyiny dcery. Ale moučník prý stihne určitě. Pokud paměť Michaela neklamala, žádná síla na světě by Summer Meyerové nevyrvala její moučník.

Vyhlídka na Lucyino tiramisu by sama o sobě přiměla Summer připlavat až z pevniny. První letošní velryba, kterou u ostrova zahlédnou.

Mezitím štíhlá a hezoučká Lucy v bílých bavlněných šatech a sandálech na klínku kmitala kolem

stolů jako ukázková hostitelka. Na rozdíl od Michaelovy matky působila ochranitelsky a mateřsky, ale současně si udržovala skvělou přitažlivou postavu. V dětství ji Michael považoval za stejně milou jako maminky z čítanek a teď ho potěšilo, že se vůbec nezměnila.

„A teď, pokud jste všichni na svých místech, chtěla bych na uvítanou pronést pár slov!“ zazněl salonem její melodický dívčí hlas. „Všichni, kteří jsme se tu dnes sešli, se známe dlouhou řadu let. S Arniem vás považujeme za příbuzné, rozvětvenou rodinu. Všechny vás máme rádi, ale jeden z hostů si dnes zaslouží zvláštní pozornost.“

Přítomní se ohlédli po Alexii, která lehce zrudla.

„Naší paní De Vereové nestačilo řídit parlament, rozhodla se velet celé zemi!“

„Znáš snad někoho lepšího?“ zachechtal se pyšný Teddy.

„Já ne. Vy ostatní ano? Takže berte nás večírek i jako opožděné, ale upřímné blahopřání naší milé Alexii. I když jsi proklatý republikán…“

„Konzervativec,“ opravila ji Alexia.

Lucyin otec byl významný politik a celá rodina patřila k zarytým demokratům.

„Tak na Alexii!“

Patnáct starožitných broušených skleniček se zatřpytilo a líbezně cinklo mezi hlučnými gratulacemi. Michael během přípitku mžikl po sestře, které také zvedla sklenku, ale kdysi něžné rysy měla tvrdé na kámen. Michael si smutně pomyslel, že o její tvář by šlo škrtnout sirku. Z Roxiiných očí hleděla vražda.

„Omlouvám se za zpoždění.“

Hosté vzhlédli. Během přípitku vstoupila do místnosti vysoká snědá dívka a s žuchnutím spustila batoh na dřevěnou podlahu. Na sobě měla jen vyrudlé levisky a bílé tričko s dost hlubokým výstřihem, aby jí na opálené kůži svítily bílé čáry po bikinách. Dlouhou hřívu kaštanově hnědých vlasů si svázala do obyčejného ohonu a z nenalíčeného obličeje jí zářilo zdraví a mládí, i když byla viditelně unavená. Stručně řečeno, vypadala neuvěřitelně.

„Summer, holčičko!“ Arnie Meyer se zvedl, aby objal dceru.

„No konečně!“ tleskla Lucy. „Miláčku, běž si sednout. Máš místo vedle Michaela.“

Summer zrudla a loupla po matce vyčítavým pohledem. Páni, to byla ostuda. To už ji Lucy rovnou mohla pohladit po hlavince jako batole a postrčit ji k pískovišti, aby si hrála s tím hodným chlapečkem.

„Tak se přece pozdravte!“

„Ahoj,“ kývla Summer rozpačitě na Michaela. „Už je to doba, co?“

„Jasně.“

Michael by rád dodal něco světáckého, ale úžasem mu spadla brada. Ksakru! Kdyby ji Arnie nepřivítal jménem, vůbec by ji nepoznal.

„Zůstaneš na ostrově dlouho?“ zeptala se Summer Michaela zdvořile.

„Ehm… já, ééé…“

„Bohužel nezůstane,“ odpověděla Alexia místo syna a celému stolu oznámila: „Michael si v Anglii právě založil firmu. Jsme moc rádi, že se sem dostal aspoň na pár dní, nemám pravdu, Teddy?“

„Hmm.“ Teddy nesouhlasně zavrčel.

„Takže se s námi co nevidět rozloučí.“

„No… ještě uvidíme,“ zakoktal Michael s pohledem přilepeným na Summeřiny ladné lícní kosti a zářivou bronzovou pleť. A ty rty, hebké a světlounce růžové, vábně pootevřené při doušku vychlazeného bílého vína. Takové rty měla už před lety? Proč si jich nikdy dřív nevšiml? „Možná se zdržím trochu déle. Kdyby to jinak nešlo, Tommy to tam chvíli zvládne i beze mě. Víte? Kdyby to jinak nešlo.“

„Vážně?“ zaradovala se Alexia. S Michaelem bylo doma vždycky příjemněji. „To je báječné. Určitě si to zařídíš?“

„Ale jistě, mami. Pro tebe cokoliv.“

Roxie De Vereová žasla, že její bratr se i v téhle chvíli dokáže tvářit vážně.

Později Alexia pomáhala v kuchyni Lucy s přípravou kávy.

„Večeře měla obrovský úspěch, Lucy. Strašně moc ti děkuju.“

„Ale ne, všechna zásluha patří Lydii. A vůbec, nech večeři večeří,“ mávla Lucy rukou a opatrně stavěla šálky s růžičkami na talířky z teninkého porcelánu. „Povídej. Jaké to je? Myslím, jaké to je doopravdy?“

„Práce? Vzrušující.“ Alexia se usmívala, ale z očí jí číhala ostražitost. Něco tajila.

„Ale?“

„Žádné ale. Je to pro mě velká čest a taky zodpovědnost.“

„Kamarádko,“ napomenula ji Lucy laskavě, „tady nejsi v televizním studiu. Nemusíš mě krmit stranickými hesly. Hernajs, já přece ve staré dobré Anglii stejně nemůžu volit, tak co kdybys vyklopila pravdu?“

Alexia se zazubila. „Jo, asi máš pravdu. Zkrátka, práce je úžasná, ale patří k ní hromada stresu. Už jsem zažila jednu nebo dvě nepříjemné chvilky, to mi věř.“

„Což u vás v Anglii znamená…?“

„Výhrůžky. Před pár týdny hodně divný telefonát.“ Alexia popsala přítelkyni ten zlověstný syntetizátorový hlas a fanatické biblické proklínání. „Jako že prolije mou krev do prachu. Nevím přesně.“

„Och bože!“ vyjekla Lucy zpanikařeně. „To je hrůza!“

„Hele, nemá cenu to zveličovat. Jen mi vrtá hlavou, kde ten magor sehnal moje soukromé číslo.“

„Jo, to chápu,“ přikývla Lucy soucitně. „Teddy o tom ví?“

„O telefonátu ano.“

Lucy znala svou přítelkyni natolik dobře, aby uměla číst mezi řádky.

„Takže je toho víc. A ty ses mu nesvěřila.“

Bylo to tak nevýstižné, že Alexia pobaveně potřásla hlavou. „Lucy, já mu toho nepověděla spoustu. Věř mi, nemáš představu. Kdyby o mně věděl všechno, bez váhání by mě opustil.“

„Teddy a opustit tě? Nikdy!“

„Ale ano, udělal by to.“

Alexia se usadila do houpacího křesla v koutě kuchyně. V téhle důvěrně známé útulné místnosti, po boku své největší kamarádky, byla na hony daleko od napětí a shonu Londýna i parlamentu a všech potíží, že náhle zatoužila svěřit se, vypovídat, zbavit se břemene. Přála si mít na světě aspoň jedinou spřízněnou duši, která by znala všechno o její minulosti. Celou pravdu. Toužila po někom, kdo by jí odpustil.

Dokázala by to Lucy Meyerová?

Lucy odložila šálky a přisedla si k Alexii.

„Och bože, zlatíčko, vždyť ty se celá třeseš. Co se děje? Ať je to, jak chce, mně to říct můžeš. Určitě to nebude tak hrozné, jak si myslíš.“

Že nemůže?

„Někdo se mě před pár týdny pokusil zkontaktovat. Člověk z mé minulosti.“

„Jaký člověk? Někdo, s kým jsi dřív chodila?“

„Tak trochu, aspoň myslím.“ Alexia si rukama podepřela čelo. „Ráda bych ti o tom řekla, ale nevím kde začít. Nevíš o mě hodně věcí. Neví to nikdo. O té hrůze.“

Lucy Meyerová podvědomě tušila, že by neměla naléhat, protože pak se jí Alexia sama svěří, až bude připravená.

„A ten člověk z tvé minulosti… o těch věcech ví?“

„Jistě. Přišel za mnou, ale má za sebou dlouhé vězení a dlouhý záznam v psychiatrické kartě.“

„No tohle, Alexie! Měla bys to Teddymu říct. Ten člověk mi připadá obrovsky nebezpečný.“

„Víš, už jsem to zařídila.“

„Jak?“

„Nechala jsem ho deportovat.“

„Fajn.“

„Fajn? Pochop, zpětně si nejsem jistá, jestli jsem udělala správně. Tomu člověku jsem zavázána. Kdysi dávno pro mě něco udělal, něco ušlechtilého a velkého, a sám za to zaplatil vysokou cenu. Ale teď potřeboval on mě a já ho odehnala.“ Alexii upřímně zaskočilo, že se rozplakala. „Byla jsem příšerně vynervovaná, nediv se. Ty výhrůžky v telefonu, potom se zničehonic objeví Billy…“

„Jmenuje se Billy? Ten člověk, co jsi ho znala zamlada?“

Alexia přikývla. „A do toho se semlela ještě spousta dalších věcí. Celý kabinet mě nenávidí. Vím, že skoro denně mě budou otravovat reportéři. A taky nám otrávili psa. Byl to vlastně Teddyho pejsek. A z toho jsem taky moc smutná.“

Lucy se zatvářila patřičně zděšeně.

„Občas mám pocit, že všechno spolu souvisí, ta nenávist. Jen nevím jak a v čem. Je to nesnesitelné. Nevím a to mě dohání k šílenství. Měla bych prožívat nejšťastnější období svého života, ale zatím si připadám pořád šílenější.“

„Víš,“ pronesla Lucy rozvážně, „všechno nasvědčuje tomu, že v pozadí všech nepříjemností stál Billy. Ale pokud jsi ho dala deportovat, věci se postupně zklidní, uvidíš.“

„To doufám,“ popotáhla Alexia. „Ale co když s tím nic společného neměl? Vyhrožovat mi mohl kdokoliv, třeba některý z vězňů, kterým jsem navýšila trest, nebo někdo z jeho rodiny. Nenávidí mě neuvěřitelně mnoho lidí, Lucy. Dokonce i vlastní dcera ke mně cítí jen nenávist. Pokud budu sama k sobě upřímná, pak pokud někdo touží prolít mou krev do prachu, je to právě Roxanne.“

„Ne, tak to není!“ namítla Lucy oddaně, i když tušila, že je. Roxiinu nabručenost u dnešní večeře nešlo přehlédnout, kromě toho sebou dívka štítivě trhla při každém zaslechnutí Alexiina hlasu, jako by ji uštknul jedovatý had. Bylo jasné, že od poslední návštěvy De Vereových se problémy v rodině ještě umocnily. Na druhou stranu se Alexia k dceři uměla chovat hodně jízlivě, i když si to hodně často neuvědomila.

Do kuchyně nahlédl Arnie Meyer a udiveně sledoval, jak jeho manželka vkleče konejší vzlykající Alexii De Vereovou. Arnie v životě neviděl u Alexie ani slzičku, dokonce ani tenkrát, když Roxie bojovala v nemocnici o život.

„Propána, stalo se něco?“

„Kdepak, v pořádku!“ zvedla Alexia honem hlavu.

„Můžu nějak pomoci?“

„Můžeš,“ rozhodla praktická Lucy. „Odnes ke stolům tu kávu, ano? Potřebujeme ještě minutku.“

„Nemám skočit pro Teddyho?“

„Ne,“ odmítla Alexia důrazně. „Chudáček Teddy je už beztak vynervovaný ažaž. Nech ho v klidu. Čestně, Arnie, jen jsem se na minutku rozlítostnila.“

Lucy vytáhla ze zásuvky dokonale vyžehlený bílý kapesníček a podala ho přítelkyni.

„Dlouho tu mluvit nemůžeme, je tu moc lidí.“

„Vím to. A promiň. Pokazila jsem ti večeři.“

„Nesmysl. A ostatně, ta večeře byla tvoje.“

„Můj večírek? Takže si na něm můžu brečet, jak chci?“

„Přesně!“ Obě ženy vyprskly smíchy. „Chtěla jsem ti na zítřek navrhnout procházku. Na severní straně ostrova je příjemná zastrčená pláž. Pokud vyrazíme dost časně, budeme ji mít jenom pro sebe.“

„Zní to nádherně, ale zítra nemůžu. Teddy se v úterý vrací na obchodní jednání, a tak jsem mu slíbila, že zítřek strávím s ním. Půjdeme plachtit.“

„Tak tedy příští týden. Až odletí. Já nikam neodjíždím.“

Alexia stiskla kamarádce ruku. Za jejich přátelství byla upřímně, hluboce vděčná. „Moc ráda.“

„A potom se mi můžeš ze všeho vypovídat.“ Jo, to kdybych mohla.

„A teď jdeme,“ prohlásila Lucy rázně. „Nemůžeme tu fňukat a přitom kašlat na hosty. Hele, pojď omrknout, jestli se ten tvůj pekelně krásný synáček konečně ráčil zahledět do mé dcerunky. Abys věděla, šaty na jejich svatbu mám ve skříni připravené už roky!“

Alexia se hlasitě rozesmála. Díkybohu za Lucy.

18.

Ráno po večírku Michael De Vere zatelefonoval Summer Meyerové a pozval ji na rande.

„To je od tebe milé,“ řekla Summer, „ale právě mám za sebou čerstvý rozchod. Na randění ještě nejsem připravená.“

„A co jídlo?“ naléhal Michael. „Už jsi začala jíst? Protože jídlo je důležité, abys věděla. V jedné škatulce s vodou. A vzduchem na dýchání. Dýcháš vzduch?“

Summer se rozesmála. „Ano, Michaeli, skutečně dýchám vzduch.“

„Díkybohu. A teď zpátky k tomu jídlu. Markova kuchyně je na ostrově ta nejlepší. Víc snad říkat nemusím.“

„Fakt? Díky za tip. Musím se tam jednou vypravit a otestovat to. Sama.“ Telefon oněměl.

Další den se Michael De Vere hned po ránu objevil na verandě domku v sousedství Pilgrim Farm.

„Donesl jsem ti dárek.“

Do rukou Summer Meyerové vrazil krásně zabalený balíček. Otevřela ho. Byla to kniha receptů.

Jídla pro jednoho.

„Tomu říkám pozornost!“ Snažila se potlačit smích, ale neúspěšně.

„Jsem nesmírně pozorný,“ připustil Michael. „Jak se hojí zlomené srdce?“

„Pomalu.“

„Nemám to urychlit?“

„Měj se fajn, Michaeli. A díky za knížku.“

Ve dvě hodiny ráno Summer vytrhlo z hlubokého spánku ostré zabubnování na okenní sklo. Vypotácela se z postele, otevřela okno a jen o fous uhnula před letícím oblázkem.

„Co blbneš?“ promnula si napuchlé oči.

V měsíčním světle se na ni zubil Michael. „Snažím se upoutat tvou pozornost. Povedlo se to?“

„Ne!“

„Přinesl jsem kytaru.“

„Tos neudělal!“

„Chceš si poslechnout serenádu?“

„Nechci! Ráda bych se vrátila do postele, ty cvoku. Je noc!“

„Tak jo, zpívat nebudu, když mi slíbíš společnou večeři.“

„Michaeli, tohle jsme si už vysvětlili.“

„Můžeš uvařit pro jednoho a já sním půlku.“

„Miluju někoho jiného, rozumíš?“

„Jasně. Miluješ Chada Batese. Prozradila mi to tvoje máti.“

„Takže to víš.“

„Co vím? Rozešla ses. Umím zahrát Barryho Manilowa, chceš?“ Michael výhrůžně potřásl kytarou. „A nebojím se ho použít!“

Summer se nakonec bezmocně rozhihňala. „Panebože. Ty jsi ale neodbytný!“

„To jsem zdědil.“

„No dobře, půjdu s tebou na večeři, ale jen jako kámoška z dětství, nic víc. A teď už, prokristapána, padej domů a mě nech ještě spát!“

Michael De Vere se vrátil domů, ale Summer Meyerová neusnula. Ležela v posteli a myslela na Chada. Na toho Chada, kterého tak dlouho milovala a upřímně mu věřila, že se vezmou. Jenže letos v květnu jí oznámil, že „potřebuje prostor“, a už jí víckrát nezavolal. Chad byl hrozně vážný a šprt a génius. Jednou se z něho stane významný žurnalista.

A pak si vybavila Michaela v kožené letecké bundě s tou směšnou kytarou hozenou přes rameno, symbol rozverné pohody proti smrtelně vážné důstojnosti. Michael byl sexy, nezralý a impulzivní. Michael se vykašlal na studia v Oxfordu a stal se profesionálním organizátorem mejdanů.

Tady mám odpověď, řekla si Summer v duchu. Michael De Vere není typ partnera, jakého v životě chci a potřebuji.

Absolutně, kategoricky není můj typ.

„Napsal jsem ti básničku.“

Seděli spolu u večeře, ne u Marka, ale v maličké nenápadné restauraci vedle Eastville Point Beach. Summer právě dojedla vynikající burger s hranolky, spláchla ho dvěma sklenicemi Sama Adamse a zrovna si začínala večer užívat (jasně, že dva staří kámoši si můžou spolu vyjít na večeři, neměla by z toho dělat vědu), když Michael vytáhl z kapsy obálku.

Summer se nešťastně ušklíbla. „Báseň? Myslela jsem, že dohoda platí. Zkus mi věřit, že zatím nejsem zralá na randění. A i kdybych byla, nepotrpím si na romantiku ani na básničky.“

„Jak to můžeš vědět? Ještě sis básničku ani nepřečetla.“

Summer otevřela obálku a četla nahlas:

Žil jeden Bates, pěkný ničema, co tančil rumbu s tyčema.

Zakopl však o boule, načež přišel o koule,

a randit už mohl jen očima.

Summer se zazubila. „Velmi romantické.“

„Líbí se ti to?“ rozzářil se Michael. „Napsal jsem už celou hromadu limeriků, ale tenhle je asi nejlepší. Pochop, ten trouba si tě nezasloužil.“

„Jak to můžeš vědět? Nikdy jsi ho neviděl!“

„Uznávám, ale pochop: Chad. Co je to za jméno?“

„Úplně normální.“

„Hele, upřímně, neumím si představit, že právě tohle jméno někdo křičí v extázi, víš? ‚Chade! Och, Chade! Nepřestávej, Chade!‘“

„Přestaň!“ Summer předstírala rozhořčení. „Hádám, že ‚Michaeli‘ by znělo o moc líp, že?“

„Přirozeně. To se jen překulí na jazyku. Kdybys chtěla, někdy ti to předvedu.“

Summer naklonila hlavu a zkoumavě si mladíka prohlížela. V opraných hnědých kraťasech značky Abercrombie, v žabkách a tričku s logem Veslařského klubu Balliol mu to seklo snad ještě víc než obvykle. Už jako malý kluk byl výjimečně krásný, ale schovává se za tou hezkou fasádou taky něco podstatnějšího?

„Jako malá jsem do tebe byla úplně blázen.“

„Jo, tušil jsem to,“ přikývl Michael.

„Houby, teď bys měl říct, že já se ti taky odjakživa líbila,“ popíchla ho Summer. „Nebo nelíbila?“

„Potíž je v tom, že…“ Michael zamyšleně kroužil zbytkem piva na dně své láhve. „Tys tenkrát zrovna malá nebyla.“

„No hele?“

„Ne, fakt. Bylas absolutně obrovská.“

Summer vytáhla z košíčku kousek chleba a mrskla ho po Michaelovi. „To od tebe nebylo moc dvorné!“

„Ale je to pravda.“ Rozesmál se. „Byla jsi monumentální a mlčela jako ryba. Pořád jsi na mně zírala jako hroch těsně před útokem. A pokud tě to zajímá, byl jsem z tebe podělaný strachy.“

Byla to zdaleka ta největší hrubiánská neomalenost, jakou kdy Summer někdo řekl do očí, ale od Michaela to kupodivu vyznělo vtipně.

„Jak se ti vlastně povedlo zhubnout?“

„Míň jsem jedla.“

„Geniální strategie.“

„Díky.“ Oba se usmáli. „Vlastně nevím,“ dodala Summer. „Možná jsem byla i šťastnější.“

„Víš, co je nejvíc k smíchu?“ pokračoval Michael, dopil pivo a objednal si další.

„Třeba to, že mám mít zlomené srdce, ale zrovinka teď jsem totálně šťastná?“ Michael vážně zavrtěl hlavou.

„Nebo že vím, že jsi děvkař a jenom hezky žvaníš, ale já mám stejně chuť se s tebou vyspat? Ne? Tak co?“

„Znám tě od tvých pěti let. Ale vlastně tě vůbec neznám.“

Michael se přes stůl natáhl k Summeřině ruce, obrátil ji dlaní nahoru a pomalu ji palcem laskal na vnitřní straně zápěstí. Chad Bates tohle nikdy neudělal. Summer cítila, jak se jí krev prudce hrne k rozkroku, jako by stékala do trychtýře.

Michael se zazubil. „Jdeme do postele!“

„Na co myslíš?“

Teddy De Vere se zadíval na svou ženu. V záři měsíčního srpku měla pleť stejně dokonalou, jako když spolu začali chodit. Noční šero smazalo vrásky a stařecké skvrnky, takže zůstal jen krásný profil, který měl Teddy vpálený do paměti: silná linie čelisti, dlouhý a jemně orlí nos, vysoké čelo. Alexii se blížila šedesátka, ale stále zůstávala smyslnou, přitažlivou ženou – přinejmenším v Teddyho očích.

Většinu své dospělosti zasvětil lásce k Alexii, která mu od základu změnila život. Pokud by ji Teddy měl popsat jediným slovem, byla by to síla. A na Alexiině síle byla nejkrásnější její nakažlivost. Svou sílu vlila i do Teddyho a on ji za to miloval.

De Vereovi večeřeli na verandě svého letního domu Gables. Seděli tam sami dva, na hvězdnaté obloze visel srpek měsíce a od jezírka na konci zahrady k nim doléhalo ospalé kvákání žab. V hostinském domku se svítilo, i když žádné z dětí nebylo doma. Roxie vyrazila na večeři s

kamarádkou, což byla v poslední době vzácnost, a Michael někde randil se Summer Meyerovou. Od uvítacího večírku u Meyerových běhal za Summer jak toulavé štěně. Teddy si to přiznával nerad, ale bylo to vlastně milé. Takovou zamilovanost u syna snad ještě nezažil, pokud tedy vynechal Michaelovu dětskou závislost na mamince.

Alexia si dlouze povzdechla.

Teddy se usmál: „Copak je? Máš starosti?“

„Ne, vlastně ne. Jen si říkám, jak je tady krásně. Mír a klid.“

Měla pravdu. Byla nádherná noc, tak typická pro letní měsíce na Martha’s Vineyard. Teplý vzduch byl sladký a skoro až lepkavý vůní růží a fialek a levandule, jež soupeřila s lahodným aroma kuřete

na citronu a česneku, které se k nim linulo z kuchyňského okna. Ale přesto Teddy vycítil, že Alexia se myšlenkami toulá kdovíkde.

„Kdepak, něco ti vrtá hlavou. Co se děje, lásko?“

Alexia sevřela v dlaních sklenku minerálky Pellegrino a přitáhla si kolena k hrudi. „To je to na mě tak vidět?“

„Ne, poznám to jenom já.“

„A když ti to povím, slíbíš mi, že nebudeš vyvádět?“

„Budu se snažit, Alexie. O co jde?“

„Vzpomínáš si na toho člověka, který mě v Kingsmere sháněl večer po mém jmenování do funkce?“

„Matně. Vím jenom, že jsi odběhla od stolu. Ale copak jsi nad tím nemávla rukou, že jde o prkotinu?“

„Ano, máš pravdu. A nejspíš to pořád nic neznamená.“ Teddy povytáhl obočí, „Nejspíš?“

„Víš, neřekla jsem ti, že před pár týdny jsem na něj narazila v Londýně. Znovu jsem ho viděla. Stejného člověka.“

„Počkej… ale tys ho poprvé přece neviděla. Pokud si vzpomínám, zmizel dřív, než jsi doběhla k bráně, a bezpečnostní kamera nefungovala.“

„Fungovala,“ přiznala Alexia opatrně. „Lhala jsem, aby sis zbytečně nedělal těžkou hlavu.“

„Prokristapána, Alexie, nejsem malý kluk. O tomhle musím vědět, rozumíš?“

„Uznávám a omlouvám se. Zkrátka, kamerový záznam jsem předala policii, a tak zjistili, kdo to je.“

„Ano? A kdo tedy?“

„Nějaký Američan, bývalý trestanec. Trpí duševní chorobou.“

„Ježíšikriste.“

„Není to tak zlé, jak to vypadá. Ten muž nemá sklony k násilí, nic takového. Potíž je hlavně v tom, že se objevil znovu během demonstrace u sídla parlamentu, víš? Stalo se to jen čtrnáct dní před parlamentními prázdninami při demonstraci imigrantů. Chytil mě, zrovna když jsem s Edwardem vystupovala z auta. My…“

„Tak prrr, moment, moment!“ Teddy se posadil zpříma. „Chytil tě. Jak to myslíš? Ublížil ti?“

„Neublížil. Vyděsila jsem se, ale neudělal mi nic.“

Teddy tu informaci chvíli zpracovával. Nesnášel, když mu Alexia něco tajila, zvlášť když šlo o tak závažné věci. Musel ji chránit. Považoval to za svou povinnost. A teď měl pocit, že snad ani není muž.

„A kde byla policie? Ta tvoje slavná ochranka?“

„Byli se mnou. Odtáhli ho pryč.“

„Doufám, že trváš na obvinění.“

Alexia se zatvářila rozpačitě. Teddy nevěřícně vytřeštil oči.

„Tak podáš žalobu, nebo ne?“

„Nebylo třeba. Edward se o všechno postaral.“

„Jak?“

„Deportovali jsme ho. V tichosti. Nepřála jsem si, aby se na tom vyžívali reportéři. Chtěla jsem se ho jenom zbavit.“

Teddy pochvalně přikývl. Tohle byla jediná dobrá zpráva, kterou se dnes večer dozvěděl. Pár minut seděli mlčky a Teddy si vychutnával své bordeaux. Náhle se k Alexii obrátil: „Jak se vlastně jmenuje?“

Alexia vypadala zaskočeně: „Záleží na tom?“

„Mně ano, záleží. Rád bych to věděl.“

„Ale to ti bohužel nemohu prozradit.“

Teddy zůstal na manželku užasle zírat. „Cože? Neplácej hlouposti, miláčku. Kdo to byl?“

„Řekla bych ti to, kdybych mohla, Teddy. Ale nesmím. V téhle věci mi prostě musíš důvěřovat.“

„Důvěřovat ti? To je snad vtip! Vždyť ty sama mi nedůvěřuješ dost na to, abys mi odpověděla!“ Teddy vztekle vyskočil a začal přecházet po verandě. Večer náhle ztratil všechnu pohodu a mír. Teddy měl pocit, jako by se mu do žaludku zaryla ledová pěst.

Alexia zaprosila: „Nezlob se. Věděl jsi přece, do čeho jdeme, když jsem se zapojila do politiky.“

Vážně jsem to věděl? pomyslel si Teddy hořce.

„Už nejsem řadový poslanec v parlamentu. Jsem ministryně vnitra.“

„Vím, jakou funkci zastáváš, Alexie!“ Teddy zcela netypicky vypěnil, protože se zřejmě už nedokázal ovládnout.

„V tom případě bys neměl zapomínat, že jsou věci, a bude jich časem hodně, o kterých zkrátka budu mlčet!“ odsekla Alexia. „Na tom těžko něco změním.“

„Tak proč mi vůbec něco říkáš? Nejdřív se přiznáš, že ti ten slídil nahnal strach, a pak mi nedovolíš, abych ti pomohl!“

Z manželova hlasu Alexia vyčetla zoufalství a ukřivděnost. Ano, možná si měla všechno nechat pro sebe. Potíž byla v tom, že včera večer v Lucyině kuchyni pocítila stále naléhavější touhu se ze svých strachů někomu vypovídat.

„Pověděla jsem ti o tom, protože ses ptal. A taky jsem chtěla být upřímná – v rámci možností.“

„Pcha, v rámci možností! Tak abys věděla, mně ten tvůj rámec nevyhovuje!“

Alexia se zvedla, objala Teddyho zezadu kolem pasu a přitiskla se k němu. Bylo to láskyplné gesto. Zranitelné. Kajícné. Toužebné. Teddy ucítil, že zatvrzelost v srdci mu samovolně roztává.

Obrátil se k manželce a přivinul ji do náruče.

„Chci tě chránit, Alexie! O nic víc nestojím. Copak to nechápeš?“

„Vždyť mně chráníš,“ pošeptala mu Alexia. „Zrovna teď. Strašně moc tě potřebuju, Teddy. Bez tebe bych nic nedokázala.“

Teddy ji vášnivě políbil na ústa. Nikdy po ní nepřestane toužit. Nikdy.

Summer Meyerová, nahá a ukojená, si hověla v Michaelově objetí. Vzhlížela ke stropu a zubila se od ucha k uchu.

Bylo to definitivní.

Právě se vyléčila z Chada Batese.

V uchu ji šimral Michaelův dech a na zádech cítila horký tlak jeho těla. Voněl potem a kolínskou a sexem a Summer si byla jistá, že ještě nikdy po nikom netoužila tolik jako po Michaelovi. Políbila ho na hřbet ruku a zašeptala: „Tak jsem přemýšlela o tom, cos říkal předtím.“

„Že tvůj zadek je osmý div světa?“ Michaelova ruka se sunula níž.

„Ne, to ne,“ zahihňala se Summer.

„Protože to tak je, rozumíš? Čestně, kdybys byla Angličanka, nechal bych ho vycpat do muzea pro další generace. Jenže vy Američani nemáte sebemenší smysl pro kulturní historii národa.“

„Myslím to, jak jsi řekl, že ani po těch letech se navzájem vlastně vůbec neznáme.“

„Aha, tohle.“

„Měl jsi pravdu.“

„No, tak teď už to zase až taková pravda není.“

Michael zvedl ruce k dívčiným ňadrům a ukazovákem jí lenivě obkroužil bradavky. Summer zakňučela slastí. Každý jeho dotek jí přinášel nezkalenou slast. Radši nemyslela na to, kde a jak tu techniku pochytil a vybrousil.

„Mluvím vážně. Mám dojem, že celou tvoji rodinu znám líp než tebe. Tvoje máma je stroj. Tvůj táta je světec.“

„To je možná kapku přehnané,“ zabručel Michael.

„A Roxie byla vždycky hrozně milá a pořád se smála… víš, předtím.“

„To je fakt,“ vydechl Michael smutně. „Změnila se.“

„Ale o tobě nevím, co by se za nehet vešlo. Ne doopravdy.“

Michael se překulil na záda a rozhodil paže jako sexy Ježíš. „Klidně se ptej, na co chceš. Jsem otevřená kniha.“

„Fajn.“ Summer se zvedla a podepřela se lokty. Michael se nemohl vynadívat na vodopád vlasů, jenž se jí rozléval po ramenou k prostěradlu.

„Proč jsi odešel z Oxfordu?“

„To je jednoduché,“ pokrčil Michael rameny. „Byla to nuda. Další otázka.“

„Znudíš se snadno?“

„Hodně snadno. Jé, ta hra na otázky mě baví.“

„Nudí tě ženy?“

„Když jsou nudné, tak jo. Neboj, ty nudná nejsi.“

Prsty zajel Summer mezi stehna, ale ona mu ruku rázně odtáhla.

„Já se nebojím. Ty taky nejsi nudný. Zatím.“

Michael se zasmál. Tahle přetahovaná se mu zamlouvala.

„Další otázky, slečno Meyerová, nebo už můžeme svědka propustit?“

„Kdepak, mám ještě spoustu otázek. Proč vždycky stojíš na straně matky, když si s Roxie vjedou do vlasů?“

Michael se zamračil. „To že dělám?“

„Při včerejším večírku jo.“

Chvíli nad tím přemýšlel. „Hájím ji nejspíš proto, že nikdo jiný to nedělá. Roxie mám stejně rád jako rodiče a všichni jsme hrozně nešťastní, že tak dopadla. Ale mámě fakt často křivdí. Obviňuje ji úplně ze všeho, ale to je nesmysl.“

„Copak to tvoje matka nezavinila?“ dotírala Summer.

„Občas je na Roxie dost hnusná,“ uznal Michael. „Za to určitě může.“

„Ale copak to nebyla ona, kdo vyhnal Roxiina přítele? Aspoň se to říká.“

„Nemůžeš vyhnat někoho, kdo se nechce nechat odehnat, Byl dospělý chlap, ne koza.“

Michael se rozzlobil, ale sám netušil proč. O tomhle zatím nemluvil s nikým, dokonce ani se svým nejlepším kamarádem Tommym. V rodině se o té tragédii prostě mlčelo. Náhle si uvědomil, že možná i tohle tabu je součást problému, možná tohle sestřin nešťastný osud ještě umocňuje.

„Vysvětlím ti, jak k tomu došlo. Máma na jedno léto najala tenisového trenéra. Jmenoval se Andrew Beesley.“ Michael to jméno vyplivl jako jed.

„Nebyl ti sympatický?“

„To nebyl. Hned od začátku mi připadal jako had. Pěkný chlap, ale sakra dobře to věděl.“ Od tebe to sedí, ušklíbla se Summer v duchu, ale moudře mlčela.

„Beesley se zajímal jen o tahání ženských do postele. Podle mě mu Roxie byla úplně ukradená, ale ona se zamilovala až po uši.“

„A vaše máma byla proti.“

„Oba byli proti. A já jakbysmet a taky většina Roxiiných kamarádek. Než si Andrew začal s Roxie, ošoustal dobře polovinu Oxfordshire.“

A ty jsi stoprocentně ošoustal tu druhou.

„No, začal s Roxie chodit a po pár měsících ji požádal o ruku. Okamžitě souhlasila, ale máma ho podezírala, že jde jenom po penězích. Později se ukázalo, že měla sakra pravdu. Nakonec ho k nám pozvala na oběd, když Roxie byla v Londýně. Jak jsem pochopil, nabídla mu peníze, když zruší zasnoubení, vrátí se do Austrálie a už se Roxie slovem neozve.“

„Uplatila ho.“

„Přesně. I když táta s tím nesouhlasil.“

„Kolik mu nabídla?“

Michael opět pokrčil rameny. „Nemám páru. Rozhodně dost, aby mohl rozjet vlastní tenisový areál se soukromými trenéry. Tipoval bych to na pár set tisíc liber. Andrew ty prachy shrábl, divže matce neutrhl ruku, takže jen potvrdil, jak málo mu na Roxie záleželo. Chtěl se jen přiživit na jejím dědictví. Když mu máma vysvětlila, že Roxie by po svatbě nedostala ani vindru, odsvištěl rychleji, než si Boris Becker v tom úklidovém kumbále stáhl kalhoty na orál.

Roxie všechnu vinu hodila na mámu. Tvrdila, že se do toho neměla plést, že Andrewa proti ní poštvala. V jednu dobu vyšilovala tak, až mámu obvinila, že s ním taky spala.“ Michael smutně potřásl hlavou. „Bylo to šeredné.“

„To věřím,“ soucítila s ním Summer upřímně. Pro všechny to muselo být bolestivé období.

„Abych pravdu řekl, Roxie tenkrát totálně hráblo. Byla do toho parchanta zamilovaná tak šíleně, až to bylo destruktivní. Jeho útěk ji doslova zlomil. Myslím, že ani máma nečekala, jak špatně to Roxie ponese.“

Michaelovy oči zvlhly slzami a Summer ho ostýchavě pohladila po tváři.

„Jestli nechceš, tak o tom nemusíme mluvit.“

Michael ji vzal za ruku a vtiskl jí polibek do dlaně. „Ne. Je příjemné se vypovídat. Uleví se mi. Asi dva týdny po Andrewově odjezdu mi táta volal, že Roxie vyskočila z okna ložnice v Kingsmere. Vážně chtěla umřít. Nebylo to žádné volání o pomoc, žádné divadýlko. Nechala dopis, kde chudáka mámu proklela.“

„To pro vás všechny muselo být hrozné.“

„Bylo,“ potvrdil Michael. „Ale neumřela. Mohlo to skončit hůř.“

„Ale něco umřelo.“

„Ano, máš pravdu. Umřela stará Roxie i naše stará rodina. Je to k podělání smutná věc, ale nemohl jsem tomu zabránit a nemůžu to ani vylepšit.“

Summer ovinula kolem Michaela paže a přitiskla mu hlavu k měkké podušce svých ňader. „To dá rozum. Ale to vážně není tvoje vina.“

„Matčina taky ne. Aspoň ne úplně. Ale když si prostě nemohla pomoct. Po tom neštěstí se táta choval tak láskyplně a soucitně a máma… přesně naopak. Ne snad, že by jí na Roxie nezáleželo, ale neumí projevovat city, chápeš?“

Je prostě zatracený stroj, dodala Summer v duchu. Z Alexie měla v dětství strach a dodnes ji to úplně nepřešlo. Michaelova matka si svou přezdívku Železná dáma nevysloužila náhodou. Vztah s dcerou měla na ostří nože už předtím, než se na scéně objevil Roxiin nápadník.

Michael jí zřejmě četl myšlenky. „Moje máma není tak vřelá a citově založená jako ta tvoje. Má ke všemu čistě praktický přístup a jde rovnou k věci. Nesnáší kňourání a sebelítost.“

„Podle ní to Roxie přehání se sebelítostí? Vzhledem k okolnostem to je dost necitelné, nemyslíš?“

„Ani ne,“ namítl Michael vzdorně, ale vzápětí couvl. „Nevím. Možná. Moje máma je tvrdá, rozumíš, a Roxie tvrdá není. Tipuju, že máma především vůbec nechápe, proč Roxie udělala, co udělala.“

„A co ty?“ zajímala se Summer.

„Co já?“

„Ty to chápeš?“

„Ne. Snažil jsem se, ale nechápu. Rozumím, co je to milovat, ale ne se tak totálně pobláznit. Není to zdravé.“

Není, souhlasila Summer v duchu. Zdravé to není. Ale lidské ano.

Ráda by věděla, jestli Michael De Vere byl vůbec někdy pořádně zamilovaný. Ale to byla ta jediná otázka, kterou se bála položit.

19.

Alexia De Vereová zavřela oči a snažila se vychutnávat slaný vánek ve vlasech a teplý písek mezi prsty nohou. Plážím se vyhýbala dlouhé roky, dokud se jí nenarodily děti. Nejvíc ji zneklidňovaly zvuky: rytmické pleskání příboje, vzdálený dětský smích. Už jen z pomyšlení na ty zvuky se jí zvedal žaludek. Ale když ji počátkem devadesátých let Teddy přemluvil ke koupi domku na Martha’s Vineyard, pomalu v sobě opět našla lásku k oceánu. Považovala trochu za ironii, že Teddy, Angličan tělem i duší, koupil letní sídlo zrovna ve Státech, ale nabídka Arnieho Meyera byla tak lákavá, že prostě nešla odmítnout. Netrvalo dlouho a Alexia i Teddy si ostrov upřímně zamilovali.

Nekonečnost oceánu Alexii poslední dobou spíš uklidňovala, než děsila. Ráda porovnávala nesmírnost přírody s nepatrností vlastního života a svých problémů. Alexia De Vereová se celý život snažila být osobností, někým důležitým, kdo nežije nadarmo. Kvůli ní zemřel malý chlapec a slušnému člověku zničila život. Oběma dlužila příliš, proto se snažila svým život ovlivnit osudy lidstva, běh historie. A tak jí pocit vlastní uklidňující bezvýznamnosti vedle oceánu připadal jako krutá ironie.

„Tak sebou přece hoď, dělej!“ Pokus Lucy Meyerové o generálský tón byl až trapně nepovedený, ale Alexii rozesmál. Protože Lucy byla v domácnosti skutečný generál, i když rozkazy vydávala mile a s úsměvem. Ovšem Alexia líp než kdo jiný věděla, že zdání klame.

Tady na útesech si užívala pocit volnosti. Poslední dobou měla až příliš často pocit, že stojí na palubě Titaniku a pluje vstříc zkáze. Před parlamentními prázdninami si vyříkala věci s premiérem, přinejmenším ona si to myslela. Navzdory tomu, že velká část jejích spolustraníků nesouhlasila s řešením imigrantských incidentů, výsledky průzkumů veřejného mínění byly pro Alexii nesmírně lichotivé. Bohužel si ten úspěch nemohla užít, protože v soukromí měla stále víc problémů. Deptalo ji

vědomí, že na jejich řešení je naprosto sama. Včera večer Teddy zpanikařil při pouhé zmínce o Billym Hamlinovi, čímž potvrdil, že jeho manželka si svoje tajemství musí nechat pro sebe.

„Promiň!“ houkla na Lucy. „Už běžím!“

Lucy s Alexií si konečně vyšetřily čas na odkládanou výpravu směrem k majáku Gay Head. Cihlová stavba trčela nebezpečně blízko hrany drolících se útesů. V roce 1844 nahradila původní dřevěnou věž, kterou navštívil i prezident John Quincy Adams, a stala se oblíbenou turistickou atrakcí. Lucy díky svým encyklopedickým znalostem ostrova vymyslela trasu po kamenitých a písčitých cestičkách, na kterých nebudou potkávat otravné hloučky turistů a výletníků.

Od večera, kdy spolu v Lucyině kuchyni mluvily o Alexiině nové funkci a o všem, co s tím souvisí, se k tomu tématu už nevrátily. Lucy věděla, že Alexia se jí s tajemstvím svěří, jenom když sama bude

chtít, a Alexia se k tomu zatím neodhodlala. Mlčení přítelkyně Lucy většinou vyplnila brebentěním o jejich zamilovaných dětech.

„Přiznám se ti, že už slyším svatební zvony.“

„To je pro tebe typické!“ vyprskla Alexia smíchy. „Jsi hotový Quasimodo, ten taky pořád slyšel zvony.“

Alexia se zoufale chtěla vypovídat o svém traumatu z Billyho Hamlina a svého mládí, ale udělat první krok bylo těžší, než si představovala. Tehdy v kuchyni z ní před Lucy promluvila upřímnost zcela přirozeně, ale za denního světla své přízraky držela pevně pod zámkem.

Jak má začít po dlouhých čtyřiceti letech mlčení? Nakonec ten led rozbila Lucy.

„Tak!“ prohlásila, když se konečně zastavily na oběd na plošince mezi nejvyššími útesy. „Ještě pořád máš chuť vyprávět mi o Billym?“

To jméno si zapamatovala. Přemýšlela o tom.

„Ale pokud nechceš, v pohodě. Jen jsem se chtěla zeptat, víš, kdyby tě to pořád trápilo.“

Lucy tu otázku položila jenom tak mimochodem mezi sousty vajíčka a chleba s řeřichou. Dokonce vybrala i zcela neškodná slova. Billy Hamlin Alexii „trápil“. Neděsil ji, neterorizoval, nestrašil. Trápil ji jako obtížná moucha nebo puchýř na patě.

Alexia si skousla ret. Když se neodhodlá teď, tak už nikdy.

„Co když se ti přiznám, že jsem provedla něco strašného? Položila bych život, abych to vzala zpátky, ale už na tom nic nezměním.“

Lucy pečlivě skrývala rozrušení.

„Řeknu ti ‚vítej ve světě lidí‘. Všichni máme leccos na svědomí, Alexie, obzvlášť v našem věku.“ No ano, jenže Lucy nezná pravdu. Zatím.

„Lucy, není to žádná maličkost, je to noční můra, kterou jsem pohřbila na celých čtyřicet let. Nikdo o tom neví, ani Teddy. Kdyby se to dostalo na veřejnost, stoprocentně by to znamenalo konec mé politické kariéry. Možná i konec manželství s Teddym.“

Lucy Meyerová se dlouze, odhodlaně nadechla.

„Poslouchám.“

Teddy De Vere se pohodlně rozvalil na sedadle v první třídě a zavřel oči, zatímco Boeing 747 mohutným tahem stoupal nad Boston. Nerad Alexii opouštěl, zvlášť když Roxie byla stále protivnější, ale těžko mohl vysadit práci na celé léto. Kromě toho potřeboval v Londýně zařídit ještě další záležitosti.

Alexia ve funkci ministryně vnitra byla samozřejmě veřejnou osobou a s jistou mírou pozornosti musela počítat. Současně však byla i manželka Edwarda De Verea, matka jeho dětí a členka jednoho z nejstarších a nejurozenějších rodů v Anglii. Teddyho prvořadou povinností byla ochrana rodinného jména, což ovšem nemohl, pokud neznal všechna fakta.

Nejvyšší čas promluvit se sirem Edwardem Manningem.

„Jaký byl výlet?“

Summer v kuchyni Pilgrim Farm zrovna rovnala ve váze nejnovější kytici, kterou dostala od Michaela De Verea, když do domu vešla matka. Dívka ve žlutých letních šatech a žabkách a s právě umytými vlasy vlhce spadajícími přes záda vypadala jako ztělesněné štěstí. Lucy však dceři nevěnovala pozornost a zamířila kolem ní ke schodišti do patra.

„Mami? Stalo se něco?“

„Všechno je v pořádku,“ odpověděla Lucy strojově.

V ložnici se zhroutila na postel. Alexiin příběh jí otřásl do morku kostí. Byla ráda, že tu není Arnie, který by na ni dotíral nekonečnými otázkami. Potřebovala přemýšlet.

Vzpomněla si na Teddyho De Verea. Podle Alexie neměl potuchy o její minulosti a nebyl důvod tomu nevěřit. Pro Lucy to byl příšerný šok. Třicetileté a očividně pevné manželství její kamarádky stojí na základech úděsné lži! Alexia De Vereová byla fantom, vymyšlená osoba, podvodnice před téměř čtyřmi desítkami let stvořená ze silné vůle a popela dívky jménem Toni Gillettiová.

Dívky z Ameriky. Zkažené, zlé dívky.

Dívky bez naděje, bez budoucnosti a vyhlídek.

S Toni Gillettiovou by se Lucy Meyerová nikdy nespřátelila. Ani za milion let. A přesto je Alexia její nejlepší kamarádka, skoro sestra, už od mládí.

Když Alexia skončila svou zpověď, Lucy zachovala rozvahu a ujistila ji, že deportace Billyho Hamlina bylo to nejrozumnější, co se dalo udělat.

„Musíš zajistit bezpečí pro sebe i celou rodinu. Není co řešit.“

„Ale Lucy, vždyť zaplatil tak vysokou cenu, aby mě ochránil!“

„Bylo to jeho rozhodnutí. Za to nese zodpovědnost sám. Ty zodpovídáš za vlastní život.“

Lucy doufala, že navenek vystupuje chápavě, klidně, jako opora. Uvnitř se však zalykala zběsile rozbouřeným vírem emocí.

Zaslechla ostýchavé zaklepání na dveře.

„To jsem já. Vážně nic nepotřebuješ?“ Summer nesla džbán plný pivoněk jako ratolest míru. „Můžu ti pomoct?“

Lucy nasadila svůj obvyklý úsměv.

„Nic se neděje, zlato. Asi jsme se s Alexií moc unavily, víš. Radši si lehnu.“

„Mám ti napustit vanu?“

Lucy políbila dceru na tvář. „Ne, díky, holčičko. Tak stará ještě nejsem, zvládnu to sama. Ty by ses měla jít na pláž bavit s Michaelem.“

Summer se rázem rozzářila jako sluníčko.

Bože, mladá láska je tak kouzelná! zatesknila Lucy v duchu. A tak nebezpečná!

Právě mladá láska Billyho Hamlina a Toni Gillettiové způsobila tragédii, jež určila celý další život Alexie De Vereové. Alexia měla skvělou kariéru, dařilo se jí všechno, nač sáhla, ale za cenu zmařených životů. Lucy usoudila, že hlavní, skutečnou obětí byl chlapeček Nicholas, ne Billy Hamlin, kterého Alexia tak nepochopitelně litovala, a už vůbec ne Alexia. Nicholasova tragédie zmizela ve stínu Alexiiny slávy a úspěchu. Dítě se časem změnilo na kulisu, na startovní schůdek pro všechny následující události.

Pro to, čím se Alexia stala. Čeho dosáhla. Co by teď ztratila, kdyby Billy Hamlin nebo některý z bezpočtu jejích nepřátel vyhrabal dávno pohřbenou pravdu.

Lucy Meyerová to tajemství uchová. Sestry musejí držet spolu, stát při sobě v dobrém i zlém. Lucy Meyerovou vychovali v úctě k rodinným hodnotám a dodnes na nich lpěla.

Lucy to tajemství neprozradí.

Ovšem po dnešní Alexiině zpovědi už to mezi nimi nikdy nebude jako dřív.

20.

Byl to typický londýnský večer na konci léta: deštivý, šedý a studený. Nebylo divu, že hospody praskaly ve švech.

V podniku Old Lion na Baker Street měl Simon Butler svou obvyklou večerní šichtu, když dovnitř vklopýtal zmatený muž.

„Bacha na něho.“ Majitelka podniku a Simonova šéfka si návštěvníka také všimla. Rázem poznala ta nahrbená ramena, vrávoravý krok, tupý pohled a beznadějný a zanedbaný vzhled typického bezdomovce. „Zdá se, že už někde přebral.“

Vandrák se vrhl rovnou k barovému pultu. „Pivo, prosím.“ Před Simona vysypal hrst umatlaných drobných.

„Už se to nese.“

Nepřišel za kamarády, chce se opít. Zapomenout.

Simon postavil před muže láhev a zaslechl, že muž si něco mumlá, nejdřív tiše, potom stále rozčileněji. Typické svárlivé brebentění paranoidního schizofrenika. Simonův bratr trpěl schizofrenií, proto Simon poznal to vnitřní peklo na první pohled.

„Chlast není řešení, kamaráde,“ řekl vlídně. Muž vypadal zblízka ještě hůř, měl zažloutlou pokožku a krví podlité oči. Páchl zoufalstvím a špínou a pro svět nebyl o nic užitečnější než spirála kouře ve větru.

„Ona se za mě vdá.“

Muž nemluvil se Simonem, ale se sebou, s nikým, se vzduchem.

„Tenkrát mě milovala. Milovali jsme se.“

„Rád věřím. Určitě to tak bylo.“

Chudák zbědovaný. Nebyl nebezpečný, jenom ubohý. Jo, svět je kruté místo k životu.

Brook’s byl jeden z nejelitnějších pánských klubů v celém Londýně. Adresu měl na západní straně St.

James’s Street. V šedesátých letech osmnáctého století ho založila čtveřice vévodů a dalších šlechticů, původně jako politický salon whigů, tehdejších liberálů.

Dnešní členové byli různorodější, ale stále převládali diplomaté, politici a vysocí státní úředníci. Nepsaným pravidlem zůstávalo, že členy byli pouze muži, Britové a výhradně z vyšších vrstev.

Teddy De Vere mezi zdejší členy nepatřil, měl členství v klubu Tory Carlton Club hned přes ulici, ale do Brook’s chodíval velmi často. Dnešní oběd tedy nepředstavoval žádnou výjimku.

Sir Edward Manning, Alexiin osobní tajemník na ministerstvu, se s Teddym vřele přivítal. K ministryni si udržoval formální odstup, ovšem u jejího manžela to bylo zbytečné. Oba muži se zběžně znali, a jelikož měli shodné společenské postavení, na jejich přátelském chování nebylo nic nepatřičného.

„Díky za ochotu, Manningu. Tuším, že čas si musíte doslova krást.“

„Nejsem na tom o nic hůř než vy, starý brachu.“

Objednali si džin s tonikem a proslulou zdejší specialitu – skvělý rybí filet s křupavými hranolky. Teddy šel rovnou k věci.

„Jde mi o Alexii.“

„Předpokládal jsem to. Co vás zajímá?“

„Je to dost trapná záležitost. Naznačila mi, že má problémy s chlápkem, kterého znala před léty.“

Sir Edward Manning nedal ani mrknutím najevo, jak je překvapený. Billyho Hamlina deportovali tak bleskově a navíc natolik utajeně, že o detailech nebyl informován nikdo, ani ochranka paní ministryně. Pokud Hamlin držel klíč od Alexiiny temné minulosti, jistě si ani náhodou nepřála, aby se o ní dozvěděl její milý, nicméně trochu natvrdlý manžel Teddy.

„Pochopil jsem, že ten člověk ji obtěžoval.“

Sir Edward stále neodpovídal. Teddy De Vere se také neptal, pouze konstatoval. Sir Edward Manning by to ve vládních kruzích nedotáhl tak daleko, kdyby odpovídal i na pouhá prohlášení.

„Problém je v tom, že Alexia mi odmítá prozradit jeho jméno. Vím jen to, že jste všechno zařídil.“ Teddy si ukrojil šťavnatý kus masa a vložil ho do úst. „Chci tedy vědět: Je to tak?“

„Jistě,“ potvrdil sir Edward typicky odměřeným tónem. „Jak bylo v mých silách.“

„To znamená co?“

„Neoficiálně?“

„Jak jinak.“

„Dotyčný muž je občan Spojených států.“

„Ano, o tom se Alexia zmínila. A také že to je bývalý trestanec, navíc psychicky nemocný.“

Sir Edward povytáhl obočí. „Tyhle detaily bych vynechal. Jde ale o to, že vzhledem k jeho národnosti máme omezené prostředky, jak zasáhnout.“

„Copak jste ho nedeportovali?“

„Ale ano a do pasu jsme mu dali razítko NEŽÁDOUCÍ. Promluvil jsem s našimi americkými kontakty a vyrozuměl, že ho zavřeli do ústavu někde na východním pobřeží Států.“

Teddy De Vere se netvářil zrovna spokojeně. „Někde? Nic bližšího nevíte?“

„Vím, že to není uspokojivá informace,“ připustil sir Edward. „Ale všechny zprávy jsou neoficiální a navíc vyhoštění neproběhlo podle úředních pravidel, takže se s tím musíme spokojit. Víc bych se v tom pitvat nechtěl. V žádném případě nepotřebujeme, aby to prosáklo na veřejnost. Občané by zřejmě souhlasili, že nic jiného s bývalým trestancem a schizofrenikem, který ohrožoval člena vlády, ani udělat nešlo, zvlášť když jde o Američana. Víte, Američany tady nemohou ani cítit.“

„Jistě,“ souhlasil Teddy De Vere. „Ale v čem je hlavní háček?“

„Kdyby tu záležitost rozmázly sdělovací prostředky, někdo by ji mohl zveličit a překroutit, takže by získal zbraň proti ministryni. Nemusím vám říkat, kolik lidí horečně hledá škvírku v jejím brnění. Tomu musíme předejít, proto bych celou věc nechal spát. Musíme se spokojit s tím, co víme.“

Muži se několik minut věnovali svým rybím filetům, ale pak Teddy nadhodil: „Znamená to, že ten cvok může do země přicestovat nelegálně?“

„Všechno je možné.“ Sir Edward usrkl burgundské a zdvořile si lněným ubrouskem osušil rty.

„A pokud to udělá? Co se stane pak?“

„Pak ho zatkneme jako každého ilegálního emigranta a vyhostíme ho zpátky. Poslyšte, De Vere, chápu vaše obavy. Na vašem místě bych je měl také.“

Teddy si marně zkoušel představit, že na pohled bezpohlavní sir Edward má manželku.

„Ale upřímně řečeno, nevěřím, že vám nebo paní ministryni vnitra něco hrozí. Ten člověk je nemocný a bez prostředků. Mluvil jsem s ním a není to žádný úchylný násilník. Nemá dost důvtipu ani peněz, aby se do Británie vrátil.“

Dojedli hlavní chod. Teddy si objednal lepkavý karamelový pudink s likérovou omáčkou. Sir Edward dbal na svou postavu, takže si dal dvojité espreso. Sergej Milescu si přál, aby se udržel fit. Edward upřímně doufal, že co nevidět dá mladíkovi to, co si přeje, a tak se ho zbaví. Definitivně. Až do té doby si moučníky zakázal.

Sir Edward podepsal účet. Oba muži si v šatně vyzvedli převlečníky.

Pak se sir Edward obrátil k Teddymu: „Vracíte se do Bostonu? Pořád ještě máte dovolenou, nemám pravdu?“

„Mám i nemám. Za Alexií odlétám už dnes večer. S dcerou jsou pořád problémy, takže ty dvě nerad nechávám o samotě.“

Už podruhé během jediné hodiny sir Edward Manning zamaskoval údiv. Domníval se, že hovor o napětí mezi paní De Vereovou a její dcerou Roxanne je tabu, ale Teddy se o tom zmínil zcela otevřeně.

„Vyřiďte, prosím, paní ministryni mé pozdravy. Už se těšíme na její návrat.“

„Vyřídím,“ slíbil Teddy. „Vřelé díky za oběd. A ještě něco,“ dodal jakoby mimochodem.

„Ano?“

„Zřejmě vás nepřemluvím, abyste mi prozradil jméno toho člověka, viďte?“

V dalším týdnu se bezdomovec ukázal v hospodě každý den, u pultu vždy pomalu vysrkal dvě piva, nikdy víc, a nikdy nevyměnil jediné slovo s nikým jiným než se Simonem Butlerem.

Se Simonem Butlerem a hlasem ve vlastní hlavě.

Simon už o něm něco věděl. Do Londýna přijel za kamarádem. Miloval auta. Měl dceru. Měl se ženit, ale nakonec z toho sešlo. Tyhle věci mohly být pravda, ale většinu dalších řečí muži očividně diktovala jeho paranoia.

Pasou po něm britští tajní agenti. Ministryně vnitra se ho snaží umlčet.

Profesionální zabiják ho má odstranit a postupně likviduje jeho nejbližší.

Muž se Simonovi s tím „hlasem“ svěřil. Zní v telefonu. V jeho hlavě. V jeho snech. Poroučí mu. Terorizuje ho. Nikdo mu to nevěří, ale ten hlas je skutečný.

Odmítal se Simonovi představit jménem, to patřilo k jeho bludům: nikomu nevěřit. Ale o dceři Jennifer mluvil pořád dokola. Jednou po šichtě Simon řekl šéfce: „Rád bych tu dceru našel. Ten chudák nikoho jiného nemá a potřebuje pomoc. Dcera se o něho jistě strachuje.“

Majitelka hospody se na mladého barmana dívala s pochopením. Byl to slušný chlapec, ne jako ten grázl její syn se svou partou. Nerada si přiznávala, že Simon je lepší než její Arthur. „To by bylo pěkné, ale znáte jen křestní jméno. To vás moc daleko nedovede.“

Simon pokrčil rameny.

„Pokud tu pomoc myslíte vážně, zavolejte na sociálku. Třeba si budou vědět rady.“

„Možná,“ souhlasil Simon. „Ale stejně potřebuju dceřinu adresu.“

Nebyl v nemocnici, ale ve vězení.

Jistě, byli tu doktoři a personál v bílém, ale neměli zájem mu pomoct. Kdepak, chtěli mu jen poroučet, držet ho v pasti. Billy Hamlin si pamatoval pouze zamčenou celu, kde ležel přikurtovaný k posteli a nadopovaný až po hlavu. To všechno ho mělo uklidnit, vypnout hlas a udržet ho v trvalé apatii.

Hlas zmizel. Podle lékařů to byl pokrok. Ale v Billym narůstala panika.

Čas se krátil.

Billyho ten hlas sice děsil, ale byl životně důležitý. Jenom hlas mu mohl povědět, co dělat dál. Závisel na něm Jennyin život.

Bylo to k nevíře, ale Billyho zachránila právě Jenny. Ještě pořád byla v pořádku. Otce nějak vystopovala a denně ho chodila navštěvovat. Billy jí nesměl prozradit pravdu o hlasu, nechtěl ji vyděsit. Stěžoval si však dceři na mlhu v hlavě a utlumené smysly i emoce. A mluvil o své touze dostat se na svobodu. Jenny nakonec lékaře přesvědčila, že se o otce postará doma. Nemohla tušit, že ve skutečnosti Billy dohlížel na ni. Noc co noc bděl v jejím skromném bytečku v Queens a hlídal ji ve spánku.

Billy nechtěl dceru opustit, vyplížit se ven bez rozloučení a bez vysvětlení. Ale hlas mu to poručil a hlasu se neodporuje.

Billy zaťal pěsti a přitiskl si je k očím, aby potlačil pláč. Musel zůstat soustředěný. A pozitivní. To byl základ úspěchu.

Už zase byl tady, v Londýně. Zvládl to. Jenže rychle zjistil, že Alexia De Vereová je v zahraničí. Parlament měl dlouhé letní prázdniny a ministryně vnitra trávila třítýdenní dovolenou na Martha’s Vineyard. Pane jo, sotva sto padesát kilometrů od nemocnice, kde věznili Billyho. Klidně mohl zůstat ve Státech! Ta krutá ironie mu svírala hrdlo jako ledová ruka škrtiče.

Alexia De Vereová tady nebyla. Ale vrátí se. Stačilo pár dnů počkat.

Simon Butler byl vzteky bez sebe. Sociální odbor byl stejně užitečný jako stříkací pistolka při lesním požáru.

„Dáme vám letáky,“ informovala ho znuděná idiotka na takzvané lince pomoci. „A taky si na našem webu můžete najít nejbližší noclehárnu pro bezdomovce.“

Simon si vzpomínal, že na stejnou zeď lhostejnosti narážel i v případě svého nemocného bratra.

„Dočtu se na tom webu stejný sračky, kterýma mě tady krmíte?“ vybuchl dopáleně.

„Chápu, že jste rozrušený, pane.“

Simon Butler zavěsil. Určitě existuje lepší způsob pomoci.

Billy Hamlin pookřál.

Vyšlo slunce a Londýn už nevypadal šedivě. Ženy si opět oblékly minisukně, chodci na ulicích se na sebe usmívali a hospody vytáhly stoly na předzahrádky, kde lidi kouřili a smáli se a vychutnávali si večeři pod širým nebem.

Za devět dní bude opět zasedat parlament. Alexia De Vereová se měla vrátit už za šest dní. Čekání se blížilo ke konci.

Obvykle chodíval do hospody Old Lion na Baker Street. Byl to rušný a anonymní podnik, kde popíjelo víc turistů než štamgastů. Billy tam měl rád barmana, který působil sympaticky, ale nevtíravě, a občas mu podstrčil sáček čipsů a buráků zdarma. Ale u Old Lion teď měli předzahrádku a Billymu davy lidí na chodníku vadily, takže výjimečně zamířil do podniku Rose a Crown na Marylebone.

První dvě piva vypil v klidu, ale jak se přiblížil večer, padla na něho deprese.

„Vdá se za mě, víte?“

„Kdo?“

Skupinka mladíků v módních oblecích, zřejmě manažerů, seděla u baru. Jak dlouho tu byli? Všiml si jich až teď.

„Toni. Toni Gillettiová.“

„Fajn. Tak to jo.“ Mladíci se odvrátili a pokračovali v zábavě.

Billy se kdovíproč rozzlobil a jednoho z mladíků drapl za loket. „Hele, hele, já vím svý, rozumíš? Vím tajemství o ministryni vnitra. Můžu zlikvidovat britskou vládu! Proto po mně pořád jdou!“

„S čím máš problém, kreténe?“ Mladík se mu vytrhl a přitom ho nechtěně srazil z barové židličky. Billy ztratil rovnováhu a s třeskem přistál na nejbližším stole. Kolem se rozlétly talíře s příbory, kdosi zaječel.

Potom Billy ucítil, jak ho praštil některý z naštvaných hostů. Zpanikařeně začal kopat a hulákat, ale to už ho personál tvrdě vyváděl na ulici.

„Ještě jednou se tu ukážeš a zavolám policii!“ křikl za ním rozzuřený číšník. „Magore podělanej!“

Teprve když se Billy cestou domů proplétal neznámými uličkami, matně si uvědomil, že to s pitím zatraceně přehnal. Měl rozseknutý ret, zvedal se mu žaludek, točila se mu hlava a jedno oko otékalo. A co hůř, zabloudil. Kolemjdoucí se teď na něho nedívali přátelsky jako dřív, ale vrhali po něm pohledy plné odporu či dokonce nenávisti.

Mají ze mě strach.

To pomyšlení Billyho rozesmutnilo.

Než se dovlekl k noclehárně v opršelém viktoriánském činžáku u Edgeware Road, blížila se půlnoc. Vyčerpaně se vyhrabal po schodech do patra. Před dveřmi jeho pokoje stál nějaký muž.

„Billy Hamlin?“

Zatěkal očima do stran jako lapená krysa, ale neměl kam uprchnout. „Kdo jste? Co chcete?“

„Nemusíš se bát, Billy,“ usmál se muž. „Nejsem od policie. Žádné problémy ti nehrozí, chci ti jen pomoct.“

Muž měl vzdělaný britský přízvuk a hovořil tónem profesionálního sociálního pracovníka. Billy to ve Státech slýchal k uzoufání často. Ale jak zjistil, kde jsem? Kdo vůbec ví, že jsem v Anglii?

„Hele, jsem v pohodě. Bez pomoci se obejdu.“

„Všichni občas potřebujeme pomoc, Billy. Není zač se stydět.“

„Nevím, kdo vás posílá, ale je to zbytečný. Nechte mě na pokoji, prosím pěkně.“ Nejistě šátral v kapse po klíčích.

„Ukaž.“ Cizinec k němu přistoupil zezadu. „Pomůžu ti.“

Nůž byl tak ostrý, že Billy Hamlin ani neucítil, jak se mu boří mezi lopatky a probodává srdce.

21.

Alexia De Vereová upíjela vychlazený brusinkový džus a zadumaně se dívala oknem letadla do tmy. Na klíně jí ležela složka s návrhem nového zákona. Řešení imigrace v Británii 21. století. Kdovíproč ji ten nadpis odpuzoval. Jako by jí do obličeje vychrstli sklenici ledové vody. Alexia zatím nesebrala odvahu a sílu tomu čelit.

Dovolená na Martha’s Vineyard jí prospěla po všech stránkách. Především ji povzbudily rozhovory s Lucy Meyerovou, která ji ujistila, že udělala dobře, když zabouchla dveře za Billym Hamlinem a celou svou minulostí. Probuzením přízraku Toni Gillettiové by ničím nepomohla ani své kariéře, ani rodině. Billy je nemocný a Alexia věřila, že sir Edward Manning jí ho nejen odklidil z cesty, ale také mu obstaral pomoc. Bylo načase myslet zase na to, co ji čeká ve vládě. A pokud šlo o Teddyho, bylo to jednoduché: Co nevěděl, to mu nemohlo ublížit.

Teddy teď pochrupoval vedle ní, pokojně spal s nedopitou sklenkou skotské Glenfiddich v jedné ruce a se včerejšími Timesy v druhé. Typicky dvorný Teddy přiletěl na Martha’s Vineyard, aby tam s Alexií strávil posledních pár dní dovolené, i když na ni mohl v klidu čekat v Londýně. Kolik manželů političek nalétá tolik tisíc kilometrů týdně jen proto, aby dělali společnost vlastní ženě?

Alexia ocenila Teddyho společnost hlavně z toho důvodu, že Michael s Roxie se do Anglie vrátili už před týdnem. Michaelovi se zoufale nechtělo od sladké malé Summer, ale musel pomáhat Tommymu s podnikáním. Roxie odmítla zůstat jenom s matkou a odletěla s bratrem. Ty poslední dny na ostrově prožili manželé jako druhé líbánky a Alexia věděla, že na ně bude vzpomínat dlouho a s hlubokou radostí.

Do manželství jsem nešla zamilovaná, přiznala si Alexia, ale dnes ho miluji. Miluji náš společný život, všechno, co jsme vybudovali.

Opatrně, aby Teddyho neprobudila, mu z ruky vytáhla noviny. Prolistovala rubriku zpráv z domova. Během celé dovolené jí Edward Manning posílal dvakrát denně e-mail s výtahem nejdůležitějších událostí, takže o vývoji na domácí politické scéně měla slušný přehled, ovšem britské noviny nedržela v ruce už tři týdny.

NEZAMĚSTNANOST ROSTE

Titulek ji podráždil. Proklatí reportéři v proklatých Timesech. S fakty manipulovali až trestuhodně. Ve skutečnosti ve veřejném i soukromém sektoru vznikalo množství nových pracovních pozic, což Alexia ve včerejším telefonickém příspěvku pro BBC News nezapomněla patřičně zdůraznit. Jasně, Timesy patří Murdochovi, ale podle Alexie tam všichni redaktoři byli hnusní trockisti.

Na druhé stránce Alexia našla nezajímavý článek o větrných farmách. Diskuse o obnovitelných zdrojích energie ji nudily k smrti, ale ekologická témata byla dobrou vějičkou na voliče, proto si je pečlivě pěstovala každá parlamentní strana. Zajímalo by ji, jestli ostatní vládní ministři vědí o románku Henryho Whitmana s Laurou Llewellynovou, zapálenou ekolobistkou, jejíž manžel Miles Llewellyn byl nejštědřejším sponzorem Konzervativní strany? Alexia o tom pochybovala, protože sama to zjistila jen náhodou, když je nachytala během výroční stranické konference v hotelu. Ale i kdyby to věděli ostatní, Alexia by zřejmě byla poslední, komu by se to doneslo, protože všichni její takzvaní kolegové byli úzkoprsé, pokrytecké a neupřímné svině.

Na čtvrté straně si všimla kratičkého sloupku.

SMRTELNÉ BODNUTÍ ZŮSTÁVÁ ZÁHADOU

Alexia četla dál.

Policie nemá žádné indicie, které by mohly ukázat na vraha Američana v ubytovně na Edgerware Road. William Hamlin, jenž si odseděl trest za vraždu, trpěl psychickými problémy…

Alexia se křečovitě zachytila područek sedadla.

… a po odepření víza přijel do Spojeného království ilegálně. Objevili ho mrtvého přede dveřmi pokoje s kuchyňským nožem dosud zabodnutým v srdci.

Ne. To nemůže být pravda. Ne Billy! Je přece v Americe. Je v bezpečí. Edward se o to postaral. Pokračovala ve čtení.

Simon Butler, barman podniku Old Lion na Baker Street, kde Hamlin během léta patřil k pravidelným hostům, popsal oběť jako „ztracenou duši“. Pan Butler se nedávno obrátil na sociální odbor kvůli Hamlinovu vážnému psychickému stavu, ale údajně se setkal s nezájmem. Policie hledá svědky násilného zabití.

Písmo se Alexii rozmazalo před očima, srdce jí bušilo a v ústech i v hrdle měla sucho, jako by polykala písek. Zatřásla Teddym, aby ho probudila.

„Podívej se na tohle!“

Teddy De Vere se posadil tak prudce, až mu whisky vyšplíchla na košili. „Kčertu s tím! Co se stalo, zlato?“

„Podívej!“ Alexia ukázala na Billyho fotografii, policejní snímek starý určitě pár desítek let. „To je on.“

„Kdo on?“

„Ten člověk, o kterém jsem ti vyprávěla.“

„Prosím tě, nemluv v hádankách, Alexie, ještě zpola spím.“

„William Hamlin!“ sykla Alexia podrážděně.

„Aha, takhle se tedy jmenuje! Vždyť jsi mi to nechtěla prozradit!“

„Jmenoval,“ zavrčela Alexia. „Zabili ho. Zavraždili.“

„A neříkala jsi náhodou, že ho deportovali?“

„To je pravda, ale nějak se vrátil. A teď je po smrti. Přečti si ten článek.“

Teddy poslechl a při čtení si vzpomněl na svůj rozhovor se sirem Edwardem Manningem, k němuž došlo teprve před týdnem. Sir Edward ho přesvědčoval, že Hamlin nemá možnosti ani prostředky k návratu.

A takhle to dopadlo. Teddymu přejel mráz při představě, jak málo chybělo, aby si ten šílenec znovu počíhal na Alexii – a tentokrát jí třeba i ublížil.

„O tobě není v článku ani zmínka.“

„Není. Nikdo mě s ním nedává do souvislosti.“

„Výborně.“ Teddy ubrouskem vysušil jantarovou tekutinu z košile a natřásl si polštář. „Takže se nemáš čeho bát. Dobrou noc.“ Obrátil se na bok.

Alexia šokovaně namítla: „Že se nemám čeho bát? Teddy, vždyť ho zavraždili!“

„Přesně tak. Těžko už tě bude znovu otravovat, ne? To beru jako plus.“

„Proč jsi tak necitelný?“ hněvala se Alexia. „Nezasloužil si umřít. Byl nemocný, zmatený!“

Teddy se unaveně posadil. „Poslyš, Alexie, ten člověk ti vyhrožoval. Nemůžeš po mně chtít, abych s ním soucítil nebo ho měl rád. Odmítám pokrytecky předvádět žal nad smrtí cizího člověka, který obtěžoval mou ženu.“

„Máš pravdu. Omlouvám se.“ Alexia se předklonila a políbila manžela na tvář. „Jsem rozrušená, to je všechno. Býval to hrozně milý kluk.“

„To Hitler taky,“ ucedil Teddy nesmiřitelně. „Zkus spát.“ Za minutku už zase slyšitelně pochrupoval.

K Alexii přistoupila letuška: „Přejete si něco k jídlu, paní ministryně? Co třeba sýrový talíř nebo ovoce? Vím, že dáváte přednost lehčím jídlům.“

Alexia se silou vůle zklidnila. Teddy měl pravdu, ať to s Billym bylo jakkoliv, je to minulost. Ostatně možná si to tak v hloubi duše sama přála. A jeho smrt přece nezavinila. Je to tragédie, ale zřejmě to je nejlepší řešení.

S úsměvem vzhlédla k letušce: „Dám si sýr, děkuji. Ne zrající ani modrý. A šálek silné kávy. Do přistání potřebuji stihnout spoustu práce.“

22.

Následující rok byl pro Alexii De Vereovou triumfální. Britská ekonomika se vzchopila a nálada mezi lidmi se rozjasnila jako slunce po dlouhé temné zimě. Podle průzkumu veřejného mínění se Henry Whitman stal nejoblíbenějším ministerským předsedou od dob Churchilla a zbylí členové kabinetu se hřáli v jeho záři. A pokud šlo o ministryni vnitra, v popularitě doháněla Whitmana.

Jak k tomu došlo? Ještě před dvěma lety patřila De Vereová k nejméně oblíbeným postavám britské politiky. Jednak si ji všichni spojovali s přísnými reformami vězeňství, jež vyvolaly i demonstrace, za druhé byla pekelně prachatá, mluvila povýšeně a vdala se do rodiny, která se urozeností vyrovnala vládnoucím Windsorům. Nic z toho řadový občan neodpouští. Ovšem po roce a půl ve funkci se zapomnělo i na její přehmaty v imigrantské politice, protože posílila policejní složky, do ulic vyslala víc hlídek a celkově udělala ve vedení policie pořádek. Občané oceňovali její liberální postoj ke školství i k domácímu vzdělávání, boj za zachování okresních nemocnic i zákon o domácí péči, jenž ochránil starší lidi před zneužíváním a šikanou v rodinách a sociálních zařízeních. Jistě, Alexia De Vereová byla tvrdá jako kámen, ale navíc byla schopný, výkonný dříč a měla dost kuráže bojovat proti z
astydlým britským tradicím i institucím. Symbolizovala boj nového věku s minulostí. Její nepřátelé na ni neměli sebemenší páku a jen bezmocně sledovali výsledky její práce i raketový vzestup její popularity.

Poté, co dojednala vybudování velkého závodu automobilky Renault v East Midlands, čímž pro tamní obyvatele zajistila desítky tisíc nových pracovních míst, dostala Alexia pozvání na čaj k premiérovi do Downing Street číslo deset.

„Měl jsem z vás udělat ministryni zahraničí,“ prohodil ministerský předseda a pohodlně si natáhl nohy, zatímco obsluha jim nalévala šálky. „Francouzi vám zobou z ruky. V Paříži vás považují za módní ikonu.“

„O tom bych pochybovala,“ odpověděla Alexia skromně. V případě Henryho Whitmana si nikdy nebyla jistá, jak přesně myslí svá slova. Kolegové z vlády si stěžovali, že Alexia má u něho hanebně velkou protekci, ale ona pod jeho úsměvy často cítila podtón neupřímnosti a znechucení.

„Ochutnejte ten čokoládový dort,“ naléhal Henry. „Je z Daylesfordu. Chutná božsky.“

„Díky, ale ne.“ Alexia dávala přednost štíhlé postavě před sebelahodnějšími sladkostmi. „Hlavně ať Ian nezaslechne, jak mluvíte o jeho funkci. Jako ministr zahraničí si vede dobře, nebo ne?“

„Ale ano,“ souhlasil Henry, „ale upřímně řečeno, na titulních stránkách novin se ten šereda nevyjímá ani zdaleka jako vy.“

Alexia se zasmála. Věděla, že její vzhled i praktické rázné vystupování jí získaly body u Francouzů a tyhle sympatie přispěly k uzavření nejnovější smlouvy. Ale Henry Whitman si ji určitě nepozval jen proto, aby jí lichotil.

„Chtěl jste se mnou mluvit o něčem konkrétním?“

„Vlastně ne,“ upíjel Whitman čaj. Alexia na sobě cítila jeho zkoumavý pohled plný nedůvěry a ostražitosti. Nechápala to. Co chce premiér zjistit? A proč se mě na to nezeptá rovnou? „Máte nějaké plány na léto? Zřejmě zamíříte zase do Států, jak jinak, že?“

Rozhovor probíhal stále podivněji. Co je Henrymu Whitmanovi po mé dovolené? Má v plánu se mě nějak zbavit?

„Nezamíříme, aspoň pro letošek. Zůstaneme v Anglii. Ta Teddyho oslava v Kingsmere bude ještě monumentálnější a pracnější akce než summit G sedm.“

„Ach ano,“ kývl Henry. „Ta oslava.“

Touhle dobou už všichni ve Westminsteru věděli, že Alexiin všeobecně oblíbený a dobrácký manžel uspořádá obří slavnost na počest třistaleté rodinné historie, a to přímo v Kingsmere, což je jedno z nejskvostnějších sídel v celé Anglii. Pozvánku dostal každý, kdo něco znamenal nejen v evropské politice, ale i v šoubyznysu a finančnictví. Bude to jako festival White Tie & Tiara Ball pořádaný Eltonem Johnem v úžasném prostředí Old Winsdor, ale bez vulgárního kýčaření.

„Předpokládám, že přijdete?“ nadhodila Alexia.

„Samozřejmě.“

„S Charlotte?“

Henry Whitman se zamračil: „Přirozeně že s Charlotte. V naší branži se na podobné akce bez doprovodu nechodí, Alexie.“

„Pochopitelně.“ Opět to ctila. Chlad.

„Sice se vrátíme jenom o den dřív ze Sicílie, ale rozhodně si oslavu nenecháme ujít.“

Po trapné odmlce se ministerský předseda zdvořile zeptal na Alexiinu blížící se cestu do Paříže s Kevinem Lomaxem. Jako ministr obchodu se podílel na uzavření smlouvy s Renaultem, ačkoliv všichni věděli, že hlavní zásluhu na úspěšném podpisu dohody má Alexia.

„Jaké teď vy dva máte vztahy?“ zajímal se Henry Whitman.

„Dobré,“ zalhala Alexia. „Srdečné.“ Všichni věděli, že Kevin Lomax by nejradši nabodl její hlavu na kůl, proto ji ta Henryho otázka udivila.

„Nepředpokládáte tedy na cestě nějaké problémy?“

„Ne, pane ministerský předsedo. Vůbec ne.“

„Výborně.“

Henry Whitman vstal na důkaz toho, že jejich trapné setkání je u konce. Alexia došla až ke dveřím,

když na ni zavolal.

„Chtěl jsem se optat ještě na jednu věc.“ Alexia se zastavila. „Ano?“

„Váš osobní tajemník. Jste s ním spokojená?“

Alexia se zatvářila překvapeně. „S Edwardem? Absolutně. Je fantastický!“

„Skvělé,“ usmál se Henry Whitman. „Vynikající.“

„Proč se ptáte?“

„Och, jen tak, prostě mě to napadlo. Ministerstvo vnitra považuji za mateřskou loď vlády, to je celé. Jenom si ověřuji, že do podpalubí nikde nezatéká.“

Alexia povytáhla obočí. „Proč by mělo?“

„Nehledejte v tom žádný důvod, opravdu. Moc čtete mezi řádky. Jen jsem vám chtěl nabídnout podporu, kdybyste ji potřebovala. Pokud vám sir Edward Manning vyhovuje, pak je všechno v pořádku.“

„Ano, vyhovuje.“

„Skvělé!“ zasmál se ministerský předseda bodře. „Pak je všechno v pořádku.“

„To jistě je, Henry.“

Pět minut poté, co Alexia vyšla z budovy, sáhl Henry Whitman po telefonu.

„To jsem já. Právě odešla. Myslím, že máme problém.“

Michael De Vere svižně rázoval po oxfordské Broad a spokojeně si pohvizdoval.

Bylo to zvláštní, ale během těch dvou let, které strávil v koleji Balliol, ho zdejší úchvatná barokní architektury a pohádkové věže doslova míjely. Z té doby si vzpomínal jen na šíleně nudné přednášky, déšť a spoustu příšerných večerů prochlastaných v Old Boar Inn ve společnosti dívek, co pořád něco přemoudřele klábosily a v životě si neoholily ani chloupek. Ovšem dnes, kdy se zbavil studijní otročiny, se Michael blaženě kochal všemi krásami města. Slunce ozařovalo kvetoucí třešně a všude vládla optimistická a energií nabitá atmosféra. Oxford jako všechna univerzitní města patřil mladým. Když Michael míjel Exeter a budovy kolejí, prožíval hlubokou radost z vědomí, že je taky mladý, ale navíc úspěšný a pracuje v oboru, který ho baví a v kterém vyniká. Na začátku podnikání si s Tommym pronajali prostory v Oxfordu, aby se vyhnuli vysokým londýnským nájmům. Dnes měli osm zaměstnanců a vydlávali tolik, že klidně mohli přijmout další a podnikání rozšířit, ale ani Michael, ani Tommy o to nestáli. Život už nemohl být lepší.

Michael se podíval na hodinky. Dvanáct patnáct. Nesmí se opozdit.

Mířil do San Domingo’s, zřejmě nejluxusnější restaurace v celém Oxfordu. Měl tam poobědvat s matkou. Michael zaplatí za oba a pak si to vyúčtuje na provozních nákladech své firmy. Rodič v roli klienta měl svoje výhody. K Michaelově úžasu a nadšení Alexia přemluvila Teddyho, ať synovi i Tommymu svěří organizaci letní slavnosti v Kingsmere.

Michael se rozhodl, že to provedou co nejlevněji a osekají všechny možné příplatky. Teddyho De Verea by kleplo, kdyby mu Michael napálil ceny jako prachatým londýnským klientům, ale na druhou stranu ta akce poslouží pro Kingsmere Events jako naprosto neocenitelná reklama.

Michaelův společník Tommy si zrovna dnes pročítal aktualizovaný program oslavy.

„Už jsi to viděl? Mick Hucknall zapomene, že je v důchodu, a předvede sólový výstup naživo. Manželka prince Michaela z Kentu pronese přípitek a právě přišel souhlas Nigela Kennedyho, že před večeří nám k drinkům zahraje na terase houslový recitál. A za to všechno můžeme děkovat tvé máti.“

„No, Kennedyho jsem dojednal já,“ upřesnil Michael. „Loni jsme se seznámili na pařbě při vydání jeho autobiografie.“

Ale samozřejmě chápal, jak to Tommy myslí.

S nápadem oslavit tři sta let Kingsmere přišel sice Teddy, ale obrovskou společenskou událost z ní díky svým kontaktům a vlivu udělala Alexia. Hvězdy politického i šoubyznysového nebe, celebrity všech druhů, členové urozených evropských rodů, prezidenti, princové, osobnosti vážené i milované a uctívané. Michael věřil, že kdyby byl Ježíš naživu, jistě i on by si v diáři vyhradil čas na Teddyho oslavu.

V restauraci San Domingo bylo narváno jako vždy, ale Michaela uvedli k velkému stolu u okna s vyhlídkou na řeku a slavnou oborou u Magdalen College. Sotva mu donesli lahev jiskřivé minerálky, vplula dovnitř Alexia v okázalém temně zeleném kalhotovém kostýmu od Prady a v krémové halence, v jedné ruce kufřík na spisy a v druhé Blackberry. Na první pohled z ní čišela moc a rozhodnost.

„Zlatíčko. Čekáš dlouho?“

„Ale vůbec ne, mami. Ty vždycky vypadáš úžasně.“

Zvedla oči ke stropu jako obvykle, políbila ho na obě tváře a posadila se. Objednala si filet z uzeného mořského ďasa a hlávkový salát, ani se nezdržovala pročítáním jídelního lístku, zatímco Michael zůstal u svého oblíbeného bifteku s hranolky.

„Promiň, že mám tak naspěch,“ omluvila se Michaelovi, „ale bohužel mě zítra čeká ta proklatá cesta do Paříže v doprovodu ministra obchodu, který mě nemůže ani cítit. Vyšetřila jsem si sotva vteřinku na pročtení programu návštěvy a do toho tvůj otec najednou chce, abych před odjezdem přespala v Oxfordshire.“

„Proč?“

„Má dojem, že musím s tvou sestrou trávit víc společného času. Jako by to bylo řešení.“

Michael měl během minulého roku tolik práce, že Roxie vídal jen zřídka. Připadal si kvůli tomu provinile. Chvíle vzácného volna se snažil trávit se Summer, což bylo složité, protože studovala žurnalistiku v New Yorku a on podnikal tady v Oxfordu.

„Už s Roxie vycházíte líp?“

„Pořád stejně. Když já otevřu dveře, ona je zabouchne.“ Alexia se pousmála, ale Michael dobře poznal, že ji to bolí.

„Vážně ty dveře otvíráš, mami?“ nadhodil opatrně. „Někdy jsi na ni dost hnusná, víš.“

„Vím,“ připustila Alexia s povzdechem. „Dohání mě k zoufalství, takže se občas neovládnu. Ale snažím se, nechci to s Roxie vzdát, Michaeli, ale podle všeho to se sebou vzdala ona sama.“

„Já vím,“ kývl smutně Michael.

„No, dost hloupých řečí. Jak se vede tobě, zlato? Jak pokračujete s přípravou tátovy oslavy?“

„Suprově, dík za optání.“

„Potřebuješ s něčím pomoci?“

Ne.“ Michael se napil minerálky. „Už jsi toho udělala víc než dost. Tommy říkal, že kdyby tě omrzelo řízení Velké Británie, mohla bys šéfovat v naší firmě.“

Alexia se hlasitě rozesmála. „To je od Tommyho milé. Že ho pozdravuju.“

„Hele, Rox bys neměla jen tak hodit přes palubu!“ vyhrkl Michael ostře. „Vezmi si, o kolik se za ten rok zlepšil vztah mezi mnou a tátou!“

„To je něco jiného.“

„Ne úplně.“

„Tvoje sestra se nikdy nesmíří s tím, že ji Andrew Beesley zradil. Občas nevěřím, že to vůbec překonat chce. Jako by jí víc vyhovovala role oběti, a tak radši není šťastná.“ Alexia si ukrojila kousek ryby. „Připadá ti to ode mě moc tvrdé?“

To připadalo, i když Michael si chvílemi říkal totéž. Roxie se líbilo být obětí a Teddymu se líbilo o oběť pečovat. Jistým zvrhlým způsobem jim ta tragédie vyhovovala.

Michael svraštil čelo. „Andrewa Beesleyho dodnes nenávidím. Je to tak strašná nenávist, až mě z toho bolí na prsou.“

Alexia se na syna pozorně zadívala. „Opravdu?“

„Jo. Pořád si říkám, že kdyby ho Roxie nikdy nepoznala, všechno by bylo úplně jiné. Normální. Ty na to nemyslíš?“

„Ne,“ přiznala upřímně. „Nikdy nemyslím na minulost. Co se stalo, stalo se. Nedá se to změnit.“

„Takže ty k němu necítíš nenávist?“ ujišťoval se Michael nevěřícně.

„Necítím.“

„Ale vždyť by to byla normální emoce! Máš na to právo!“

Alexia se zasmála, spíš nervózně než pobaveně. Michaelův tón ji nezvykle rozrušil. „Proč bys chtěl, abych ho nenáviděla?“

„Nechci. Říkám jen tolik, že by ti to nikdo nemohl vyčítat. Zlí lidé si zaslouží trpět. A třeba i umřít.“

Nálada u stolu se nečekaně změnila. Když přišla, vítal ji rozzářený a usměvavý Michael, ale náhle byl odtažitý a studený. Alexii zamrazilo po těle. Zmocnil se jí stejný pocit jako na schůzce u ministerského předsedy, když se Henry Whitman tak podivně zajímal o její vztah k siru Edwardu Manningovi.

Snažil se jí Henry něco naznačit? Snaží se o cosi podobného i Michael?

„Jak se vede Summer?“ zamířila Alexia šťastnějším směrem. Aspoň v to doufala.

„Asi fajn.“

„Proč asi? Ty to nevíš?“

Michael nervózně muchlal ubrousek. „Vlastně už jsem se s ní dva měsíce neviděl. Je v New Yorku a já jsem tady. Není to jednoduché.“

„Ale voláte si? A co Skype?“ Neurčitě přikyvoval.

Propána, vylekala se Alexia. Potíže v ráji? To snad ne.

Zpočátku nesdílela Lucyino nadšení nad tím, že se jejich děti milují, ale Summer měla na Michaela dobrý vliv. Zklidnila ho, takže zvážněl a změnil i své chování k rodině. Teď už by Alexii nevadilo, kdyby se ti dva vzali. Summer Meyerová by zaručeně byla lepší snacha než kterákoliv ze servírek, modelek a potrhlých studentek, jež v předchozích letech plynule procházely Michaelovou postelí.

„Ale pořád vám to spolu klape, ne?“

„Mhmmm-mhmm.“ Ubrousek byl už zkroucený jako uzel.

„A na oslavu přijede?“

„Ehm-ehm. Přiletí s Lucy a Arniem. Můžeme změnit téma?“

„Jistě.“ Matka se synem strávili zbytek času pohodovým klábosením o Teddyho posedlosti rodinným sídlem a slavnou historií. Než se rozloučili, Michael měl už zase svou původní sluníčkovou náladu a matku objal s úsměvem.

„Takže zítra Paříž?“

„Zítra Paříž,“ povzdechla si Alexia. „Už si ale nevzpomínám, kdy naposledy jsem měla tolik práce.“

„Vážně?“ zazubil se Michael. Kam mu sahala paměť, matka byla šílený workoholik a předtím to jistě nebylo lepší. „Poslyš, mami, s tou Roxie jsem to myslel vážně. Nepřestávej se snažit. Hluboko v srdci tě miluje. Vím to.“

Alexia políbila syna na obě tváře. „Díky, zlatíčko.“ Bez ohlédnutí vyšla na ulici.

Obchodní jednání v Paříži bylo klasicky nudné a obzvlášť to platilo v dopoledních hodinách. Ve Francii si všichni dají k obědu víno, takže odpoledne jim utíká maličko snesitelněji. Bohužel, Alexia byla zapřísáhlý abstinent, což její pařížské hostitele velmi zaujalo.

„Ale večerní sklenku vína si snad dáte, madame?“

„Ne, nepiju.“

„Ach, qui, je vois. Nepijete v práci, chápu. To je britský zvyk, N’est-ce pas?“

„Víte, alkohol nepiju nikdy.“

„Promiňte, ale nerozumím.“

„Nechutná mi to.“

„Nechutná?“

„Ne. Není mi to příjemné.“

„Ah, d’accord. Ale kapku Château Latour si snad dáte, že? To není žádný alkohol, madame. To je prostě skvělé víno.“

Alexia byla skálopevně přesvědčená, že právě Kevin Lomax stojí za pomluvami, že ministryně nepije, protože je abstinující alkoholička. Nechala to však plavat, protože o hádku s Kevinem nestála ani v nejmenším. Setkání s Lomaxem bylo stresující i za těch nejlepších okolností a alkohol by to rozhodně nevylepšil. S úlevou využila možnosti alespoň na dvě hodinky uniknout. Zatímco ministr obchodu se dal provádět po ředitelství Renaultu a dolévat si sklenku, Alexia se nechala zavézt na Avenue Montaigne, aby stihla pár nákupů. Předem ji rozmrzelo, že po návratu najde zbylé delegáty mírně – nebo víc – ovíněné a že během odpoledních schůzek se tedy zvládne pramálo práce, ale přesto se snažila soustředit na splnění úkolu, který si sama uložila: koupit šaty pro Roxie. V obchodě Christian

Dior prodávali pouze muži, dokonale oblečení elegáni jako komorníci z viktoriánské doby, a všichni ovládali bezchybnou techniku nevtíravé a přesto okouzlující komunikace se zákaznicemi.

„Co pro vás mohu udělat, madame? Hledáte kostýmek na obchodní schůzky nebo něco slavnostnějšího na večer?“

„Ráda bych koupila něco pro dceru,“ vysvětlila Alexia. „Dárek.“

Michaelovu radu si skutečně vzala k srdci a rozhodla se projevit Roxanne více dobré vůle. A protože v osobní komunikaci selhávala, připadalo jí rozumné udělat první krok darem na usmířenou. Prostě vlastnoručně vybranou pozorností.

Prodavač ji zlehka uchopil za paži. „Ano, madame, máme i klasické hedvábné šály a šátky. Velmi šik, velmi krásné. Zrovna dorazila nová kolekce.“

„Myslela jsem spíš šaty. Blíží se naše letní slavnost a dcera určitě chce, aby jí to slušelo. Máme stejnou velikost.“

„Jistě je stejně krásná jako madame,“ zavrkal prodavač automaticky.

Alexia pocítila nával podráždění, ale rázně ho potlačila. Vždyť je směšné žárlit na krásu a mládí vlastní dcery. Zlobila se sama na sebe. Ve skutečnosti Roxie upřímně milovala a nikdy se na tom nic nezmění.

Prodavači zakmitali, vyměnili si pár tichých slov a Alexie se rázem ocitla v závějích hebce šustících látek všemožného druhu, střihu i barvy. Už dávno nenakupovala oblečení v obchodě, všechno si objednávala z katalogu e-shopu Net-A-Porter, případně poslala osobní asistentku, aby jí někde pár kousků vybrala. Už si ani nepamatovala, jak je nákup v reálném obchodě vysilující.

Navíc zapomněla, jak neotesaně se dokážou Američané chovat v obchodě, zvlášť na dovolené v zahraničí. Ve zkušební kabince vedle té její si oblečení zkoušela žena podle přízvuku z Texasu, která na celé kolo vulgárně okřikovala manžela, ať vypne svůj iPad a laskavě jí věnuje pozornost.

„Hernajs, Howie, pokud hned ten krám neztišíš, utratím tady tolik prachů, že ti nezbyde na taxi do Four Seasons, ty kreténe!“ Alexia se amerického přízvuku zbavila už před čtyřiceti lety a teď jí připadal trapný. Ta husa si navíc okázale dávala záležet, aby celý obchod slyšel, že se svým Howiem bydlí v tom nejdražším pařížském hotelu.

„Hele, zavři klapačku, Loreen!“ zahlaholil její manžel buransky. „Poslouchám, co je doma novýho, ty důro!“

„Zprávy si můžeš poslechnout až na hotelu, né? Tady chci nakupovat!“

„Myslím opravdový zprávy, ne ty zdejší komunistický bláboly!“

„Opravdové zprávy“ byla stanice Fox, kterou Alexia upřímně nesnášela, ale Howie natruc zesílil zvuk iPadu nadoraz, takže obsluha a další zákazníci málem ohluchli. Očividně chtěl předvést, kdo v jejich rodině nosí kalhoty.

Personál obchodu zachovával neotřesitelnou zdvořilost.

„Pane, bohužel vás musím požádat, abyste ten přístroj vypnul.“

„Žádat můžeš do alelujá, Pierre!“ odsekl Texasan hrubiánsky. „Ty zprávy si poslechnu, kdyby ses stavěl na hlavu. Máš ponětí, kolik prachů jsem vysolil v tomhle kšeftě za posledních osmačtyřicet hodin?“

„Ne, pane, netuším.“

„No, každopádně to je víc, než ty vyděláš za rok, tak kušuj a zařaď zpátečku, jo, Pierre?“

„Howie! Nechovej se jako blb a pojď mi pomoct vybrat šaty!“

Manželská hádka pokračovala, ale Alexia se mechanicky soustředila na hlas moderátora. Prezident Spojených států přednesl projev během své návštěvy Izraele. Americké výdaje na obranu opět stouply, už potřetí během posledního roku. Chyba, pomyslela si Alexia. Kurz eura vůči dolaru poklesl. Na Miami hodlá v prezidentské kampani kandidovat známý podnikatel. A pak přišla poslední zpráva, která Alexii vyrazila dech.

„Moře včera vyplavilo u Jersey znetvořené tělo mladé ženy, kterou dnes identifikovali jako Jennifer Hamlinovou, dvaadvacetiletou sekretářku z Queens v New Yorku.“

Jennifer Hamlinová!

To jméno explodovalo Alexii v uších jako granát. Vzpomněla si, jak ji Billy Hamlin před rokem prosil na náměstí u parlamentu:

„Toni, prosím! Jde o moji dceru! Moje dcera!“

Bál se o sebe i o svou dceru a potřeboval moji pomoc. Já ho odehnala. A teď je jeho dcera po smrti. Zavraždili ji stejně jako chudáka Billyho.

V pudu sebezáchovy se Alexia zkusila utěšit, že možná jde o jinou Jenny Hamlinovou. Třeba to vůbec není Billyho dcera. Ale předem věděla, že taková shoda okolností je nepravděpodobná. Vybavila si Billyho spis. Ano, měl dceru Jennifer. Rodina žila v Queens. Co mi Billy chtěl o dceři povědět? Proč jsem se chovala tak zbaběle a sobecky? Co když jsem je oba mohla zachránit?

Alexia jako ve snách vrátila šaty prodavači a vyšla na ulici. Z Avenue Montaigne zatelefonovala do kanceláře.

„Zavraždili dceru Billyho Hamlina.“

Sir Edward Manning na druhém konci linky zachoval chladný klid. „Chápu.“ Naprosto stejně reagoval i na loňskou, dosud neobjasněnou smrt Billyho Hamlina. Nic jiného od svého tajemníka nečekala, ale stejně ji to nelogicky podráždilo.

„Přejete si něco, paní ministryně?“

„Ano. Sežeňte mi všechny informace o tom případu. Všechno. Vytáhněte je od policie, ministerstva zahraničí, FBI. Kašlu na to, jak to uděláte a kdo se o tom dozví. Než se vrátím z Londýna, chci mít na stole zprávu o vraždě Jennifer Hamlinové!“

„A když se někdo bude zajímat, proč tyhle údaje chcete právě vy?“

„Tak jim řekněte, ať se ksakru starají o sebe!“

Alexia celá roztřesená hovor ukončila. Náhle jí obchodní jednání i ta pitomá letní oslava v Kingsmere připadaly bezvýznamné. Nedokázala myslet na nic než na Billyho a jeho nešťastnou dceru. Minulost na Alexii opět zaútočila, ale tentokrát ji nedokázala ignorovat. Nemohla schovat hlavu do písku nebo jednoduše utéct. Umírali lidé – kvůli ní?

Alexia ještě večer chytila spoj Eurostar do Londýna. Srdce měla zamrzlé zlověstným tušením. Roxanne De Vereová se svého dárku na usmířenou nikdy nedočkala.

23.

Lucy Meyerová se posadila na okraj postele a pečlivě začala vybalovat kufr.

„Proč to děláš?“ brblal Arnie. „Brnknu na recepci, ať ti pošlou pokojskou.“

„To určitě, aby mi nějaká nedovzdělaná holka z východní Evropy opatlala ten drahý model, co zvlášť pro mě navrhla Alaia? Děkuju pěkně!“ zavrčela Lucy. „To radši udělám sama!“

Arnie se zasmál. Pobavilo ho, že dokonce i tady, v londýnském přepychovém hotelu Dorchester, kde zarezervoval jedno ze dvou královských apartmá (to pro skutečné krále bylo očividně to druhé), jeho žena nevěří cizincům natolik, aby si od nich nechala vybalit oblečení. Po jejich dlouhém manželství připadaly Arniemu ty Lucyiny předsudky spíš k smíchu než k vzteku. Sám působil v mezinárodním bankovnictví a polovinu života strávil v cizích kulturách, proto mu nešlo do hlavy, proč je tak úzkoprsá vůči všemu evropskému. Ovšem pokud se věci dělaly jen trochu jinak než v Americe, bylo to nepřijatelně špatně.

Meyerovi přiletěli kvůli letní oslavě, jež se měla příští víkend konat v Kingsmere, rodinném sídle De Vereových. Všichni sousedi na Martha’s Vineyard věděli, že Teddy a Alexia letos vynechají letní pobyt na ostrově kvůli Teddyho mega mejdanu. Až po přistání v Londýně si Lucy s Arniem uvědomili, jak výjimečná a obří ta akce bude. I britský premiér s manželkou se vraceli až ze Sicílie, aby oslavu stihli. V každém anglickém deníku se to hemžilo momentkami různých světových celebrit, jež se v Londýně houfovaly jako exotické ptactvo – všichni na počest urozené britské ministryně vnitra. A značný počet zmíněných celebrit se ubytoval právě v hotelu Dorchester, což bylo vzrušující. Lucy už dole v baru zahlédla monackého prince Alberta a přímo před ní a Arniem se na recepci ohlásil španělský premiér s manželkou. Úžasné! Lucy házela dojmy na Facebook jako po běžícím pásu, protože TOHLE si prostě n emohla nechat pro sebe!

„Jen doufám, že Summer si doveze dostatečně formální šaty,“ brblala Lucy, když na ramínko věšela svou stříbřitou róbu. „Pamatuješ, jak loni o Vánocích měla v Bílém domě jako jediná šaty jen po kolena?“ Lucy se při té vzpomínce otřásla hrůzou.

„Summer to přece vždycky sluší,“ prohlásil Arnie Meyer láskyplně. „A navíc tu akci organizuje

Michael, tak jí určitě vysvětlil, v čem má jít.“

„Snad se nemýlíš,“ kývla Lucy ustaraně. „Ale pro jistotu skočím ještě do Harrods a vyberu jí pár modelů. Znáš to, co kdyby…“

„Jenom pár?“ zavtipkoval Arnie. „Nebylo by jednodušší vykoupit celé patro s módou, drahá? Tak bys nic neriskovala, chápeš?“

„Ještě se směj.“ Lucy ze stolu u dveří vzala kabelku Chanel. „Ale při podobných příležitostech je oblečení pro ženu naprosto zásadní.“

„Uznávám, klenote.“

„A hlavně nezapomeň, že Summer se tam představí jako potenciální snacha.“ Arnie Meyer zvedl oči ke stropu.

Jak by vedle Lucy trvale posedlé svatební horečkou mohl zapomenout?

Summer Meyerová čekala u přepravního pásu číslo osm na svoje zavazadlo. Čekala.

A čekala.

Nakonec zamířila k pultu s nápisem Informace.

„Poslyšte, z letadla jste vyložili už všechno?“

„Bohužel ano, slečno. Máte po ruce číslo zavazadla? Mělo by být na rubu palubní vstupenky.“

Summer hrábla do kabelky, kde měla jako obvykle absolutní chaos: make-up a propisovačky a nedojedené tyčinky a útržky papíru počmárané nápady na články. Palubní vstupenka žádná.

„Musela mi vypadnout v letadle.“

Muž u přepážky byl vstřícný, nechal si od Summer popsat neoznačený pohřešovaný kufr, ale oba věděli, že se s ním shledá jenom zázrakem. Vyčerpaná a deprimovaná Summer nasedla do prvního vlaku směr Londýn a napůl v slzách sebou plácla na sedadlo.

Co se to se mnou ksakru děje? Vážně bych se měla dát do kupy!

Nestranný pozorovatel by Summer dokázal odpovědět hned po prvním pohledu na její kruhy pod očima a nezdravě pobledlou pleť. Za poslední měsíc toho Summer moc nenaspala. Studium žurnalistiky na NYU bylo náročné a vyžadovalo spoustu celonočního šprtání a další dlouhé hodiny trávila na přednáškách či na praxi v redakci Post. Ovšem skutečná příčina jejího nevyspání byla jiná.

Michael se už řadu měsíců choval podivně. Když to krátce po Vánocích začalo, Summer to sváděla na přepracovanost. Firma Kingsmere Event byla pořád relativně nová a Michael s Tommym dřeli jako koně, aby vynášela. Často to znamenalo vyčerpávající zahraniční cesty, jedna party byla večer v Cape Townu a hned den nato další oslava v Paříži nebo v New Yorku. Zaměstnanců bylo málo a Michael většinou fungoval jen díky adrenalinu a kofeinu, takže přirozeně neměl na romantiku ani pomyšlení.

Navíc je dělila velká vzdálenost. Summer měla školu a přátele v New Yorku, stejně tak své sny a plány. Nemohla ustavičně létat do Anglie a hrát Michaelovi oddanou ženušku. Ale za Michaelovým odstupem, rozpačitými telefonáty, odřeknutými schůzkami, netypickými záchvaty vzteku, když se nakonec přece jen sešli, a potom provinilými omluvami, muselo být něco víc. Ať už v tom byla ženská intuice nebo žurnalistický čuch, Summer si zkrátka nějak byla jistá, že se něco děje a Michael to před ní tají. Nepotřebovala být Einstein, aby si spočítala, co to může být.

Michael De Vere byl odjakživa děvkař. Už jako puberťák si vybíral ze zástupu děvčat, která neustále střídal. To nebylo žádné tajemství. Věděla, co všechno ve vztahu s Michaelem riskuje, ale naivně si namlouvala, že Michael se dokáže změnit. A co hůř, věřila, že ho změní ona. Klasický romantický kýč.

Včera, těsně před jejím odjezdem na letiště, Michael nečekaně zavolal.

„Víš, trochu jsem si to srovnal v hlavě. Co kdybys prvních pár dní zůstala s vašima v hotelu Dorchester? Budu mít spoustu práce s posledními detaily. Víc zábavy si užiješ s Arnieho kreditkou na Bond Street, než kdybys trčela sama v mém bytě.“

Summer souhlasila, protože v opačném případě by vypadala jako ukňouraná závislačka. Srdce jí však krvácelo. S Michaelem se neviděli už měsíce, a místo aby netrpělivě počítal hodiny zbývající do setkání, jako naschvál se jí vyhne.

Pokud už ke mně nic necítí, proč to na mě nevybalí na rovinu? Proč mi to trápení prodlužuje?

Strašně se na Michaela zlobila a na sebe ještě víc, protože v sobě nenašla dost odvahy, aby mu zavolala a promluvila si s ním. Summer netušila, kdy a jak se to stalo, ale zamilovala se do něj tak hluboce, že se v tom bezmocně plácala jako kotě hozené do jezera.

„Příští zastávka London Victoria. Vlak ve stanici končí.“

Skončí vztah mezi Summer a Michaelem na letní slavnosti v Kingsmere? Nebo ještě dřív? Ta představa byla zkrátka nesnesitelná.

Michael De Vere měl mizernou náladu.

„Na to ti kašlu, Adžaji, jasný? Tu konstrukci jste měli dodat už včera!“ Michael dopáleně hulákal do telefonu a přitom nervózně přecházel po zahradě rodinného sídla jako hladový tygr. „Trčím tu s kytkama za sto tisíc, které by stačily na ozdobení Královské flotily, a ledovými sochami, co sem dovezli předevčírem, jenom ten zatracený velký stan na jejich zastínění chybí. Tak hele, pokud ten krám tady nebude do hodiny, nezaplatím ti ani floka. Tečka!“

Pozemky sídla Kingsmere vypadaly v červnovém slunci přímo velkolepě: vodopády kvetoucích jabloní a vonících komulí oslňovaly barvou a bujnou zelení. Dům se koupal v nazlátlé záři podvečerního slunce, vlídný a příjemný navzdory své velkoleposti. Teddy sledoval přípravy s důležitým výrazem, i když vůbec nechápal, co se kolem něho děje a kam to směřuje. Přesto spokojeně uznal, že počet kuchařů a kuchařek, číšníků a číšnic vypadá impozantně a že jejich pilná a dokonale zorganizovaná práce svědčí o tom, že se v oboru vyznají. Ve venkovních přípravách se Teddy sice neorientoval, ale neustálý ruch kolem domu a v parku ho přesvědčil, že všechno se vyvíjí podle Michaelova plánu.

Původně se zdráhal svěřit organizaci slavnosti synovi, ale postupně se uklidňoval. Ti lidé, které Michael kvůli oslavě najal, byli dokonale sehraná parta, skuteční profesionálové, což Teddymu lichotilo.

Michael otci se sebevědomým úsměvem zamával. Ovšem Teddy nemohl tušit, že je to příslovečné mávání tonoucího. Za necelých dvaasedmdesát hodin se začnou sjíždět hosté podle matčina nekonečného seznamu a Michael De Vere stál v zahradě plné dělníků, jídla, rekvizit, ale bez velkého stanu, ksakru! Mezitím Alexia, jež se z pracovního jednání v Paříži vrátila bílá jako stěna, téměř vzápětí a bez vysvětlení odjela do Londýna a teď nebrala telefon. Roxie byla protivnější než jindy, protože se děsila očumování tak početným publikem. A jako by toho bylo málo, dnes do Anglie přiletěla Summer a logicky očekávala, že se jí Michael bude věnovat.

Michael si přiznával, že je zbabělec. Měl bych s ní jednat na rovinu a ne to vysvětlení pořád odkládat. Jenže teď byl dost vystresovaný i bez setkání se Summer. Michael prožíval zvláštní pocit, protože po ní toužil a současně se schůzky děsil. Práce mu zajistila vítanou záminku nic neřešit – prozatím.

Zabzučel mu mobil. Michael si přečetl esemesku a usmál se. Podíval se na hodinky.

„Snad se nechceš vypařit?“ zabručel útočně jeho partner a nejlepší kamarád Tommy Lyon. „Naspěch máme všichni, kámo!“

„Nech toho. Tvrdnu tady už od půlnoci,“ upozornil ho Michael nevzrušeně.

„Myslíš u chrámu? Jo, byl jsem to okouknout. Jak to vypadá, za měsíčku jste vykopali obrovskou díru a zalili ji betonem. Mimochodem, vypadá to suprově.“

„Ha ha.“

Chrám, o kterém mluvil Tommy, měl původně tvořit centrální bod oslav třistaleté historie sídla Kingsmere. Teddy De Vere objednal stavbu zmenšeniny řeckého chrámu i se sloupovým průčelím a vybral pro ni místo u jezírka, ovšem stavbu doprovázel jeden problém za druhým, nejprve špatně projektované odvodnění, potom se bortily základy. Nakonec musel zasáhnout Michael. Protože termín už hořel, nechal nehotovou stavbu vyklidit a základy zalít betonem. Při troše štěstí beton do zítřka ztvrdne a Tommyho dekoratéři vybaví novou terasu obřími olivovníky v kontejnerech, natáhnou pár žárovkových řetězů – a čárymáry fuk! Vznikne imitace florentské zahrady!

„Vrátím se cobydup!“ ujistil Michael Tommyho. „Čtyřicet minut. Hodina maximálně.“

„To dnes ty ženský odbýváš takovým fofrem?“ popíchl ho Tommy. „Chudák holka. Ať je to, kdo chce, hluboce s ní soucítím.“

Michael se ušklíbl.

„Takže mě kryj, platí?“

„Spolehni se. A co když se ukáže tvoje přítelkyně a bude chtít vědět, kde jsi?“

„Neukáže. Je v Londýně a nakupuje.“

Tommy Lyon se díval za kamarádem, jenž dupl na plyn svého nového motocyklu Ducati. V duchu si říkal, že Michaelovi se ta nevázanost jednou vymstí.

Ale na druhou stranu mu trochu záviděl.

Arnie Meyer zarezervoval stůl pro tři v restauraci Scalini. Spaghetti alle vongole tam měli nejlepší v celém Londýně, a když jste si k nim objednali láhev vína Sangiovese, druhou přidali zdarma. Navíc to bylo blízko obchodního domu Harrods, takže Lucy se po nákupech nemusela vracet do hotelu jen proto, aby se převlékla do večerních šatů – mohla vyrazit rovnou v nich. Arnie věděl, že dcera bude po dlouhém letu unavená a vyhládlá, proto stůl zamluvil už na půl osmou.

Lucy trávila všechen čas na nákupech, takže Arnie se s ní tady v Londýně viděl sotva pět minut. O to víc se těšil na dnešní večeři. Nu, a dceřina přítomnost bude třešinka na dortu.

„Váš obvyklý stůl, pane?“

„Ano, buďte tak laskav, Giacomo.“

Arnie se usmál. Ve Scalini nebyl už přes čtyři roky, ale tihle lidé se snažili až obdivuhodně. „Než přijdou dámy, dám si džin s tonikem.“

„Samozřejmě, pane Meyere.“

Arnie Meyer miloval Anglii. Byl rád, že sem vyrazili, byl rád, že ho Teddy De Vere přemluvil, ať přijede celá rodina. Jen co se objeví jeho dvě děvčata, večer nebude mít chybu.

Summer probudilo prudké brzdění vlaku. Vážně spala celou hodinu? Kaštanové vlasy měla zplihlé a zcuchané a na rameni měla hnusný mokrý flek, jak si ze spaní slintala na tričko.

Toužila po sprše, čistém oblečení a po voňavé posteli, kde by prospala nejmíň rok. Místo toho se musela do patnácti minut objevit v italské restauraci. Kufr se jí vypařil někde nad Atlantikem, takže neměla šanci se převléknout v nádražní umývárně. Spokojila by se s čistým tričkem a jedním stříkancem parfému.

Nejradši by tu proklatou večeři vynechala, ale kdyby se neukázala, taťka by byl zklamaný. Představila si jeho láskyplný úsměv a rozesmála se, jenže smích se zvrtnul v pláč.

Fakt se musím dát do kupy.

Udýchaná Lucy Meyerová se ve Scalini objevila s nákladem papírových tašek plných luxusního oblečení.

„Promiň mi to zpoždění.“ Líbla Arnieho na tvář.

„Sakra velké zdržení.“

„Já vím, zlato, ale úplně jsem se do těch nákupů zabrala.“ Zahanbeně se usmála.

Arnie potlačil roztrpčení. Jak to ten Teddy De Vere dokáže, že vždycky trpělivě čeká na manželku a hraje druhé housle? Ten člověk je světec. No, Alexia má patrně lepší omluvy než nákupní orgie v Harrods.

„Kde je Summer?“ rozhlédla se Lucy, jež si manželovy nabručenosti vůbec nevšimla.

„Netuším. Smysl pro dochvilnost zdědila nejspíš po matce.“

„Určitě se ukáže co nevidět. Můžeme si zatím objednat aperitiv. Ty nákupy mě příšerně zmohly.“ Jo, světec.

Nic než světec.

Summer měla zpoždění.

Mapka města, podle které chtěla Summer restauraci najít, byla buď chybná, nebo si ze Summer dělala legraci, protože v ulici vlevo za nádražím žádná restaurace nebyla a navíc tam neviděla žádné chodce, kterých by se mohla zeptat na cestu.

Konečně se ocitla před podnikem, to už se blížila devátá. Vypadal spíš útulně než luxusně, ozářený výhradně svíčkami, a otevřeným oknem proudil na ulici vzduch prosáklý vůní česneku a lanýžového oleje a k vstřícné atmosféře přispěl i tichý šum smíchu a hovoru.

Panebože, proč nejsem v pohodě, proč se do té restaurace vůbec nehodím? Ale teď už nesmím couvnout!

Summer si nasadila úsměv a hrdě vztyčila hlavu. Vešla dovnitř, bez problémů našla správný stůl a přisedla si k němu.

„Summer! To mě podrž, co tady děláš?“

Michael De Vere zesinal, jako by spatřil přízrak.

„Musíme si promluvit, Michaeli. Nemyslíš?“

Arnie Meyer zavěsil. „Aspoň je v pořádku. Jela rovnou do Oxfordu za Michaelem.“

Lucy vytřeštila oči. „Do Oxfordu? Rozhodla se nějak narychlo. A proč nám aspoň nezavolala?“

„Protože jí je třiadvacet a je stejně ohleduplná jako muška octomilka?“

Lucy se rozesmála. „Nejspíš jsi to vystihl, Arnie. Neříkala… Myslíš, že je to mezi nimi v pořádku?“ Arnie zvedl oči ke stropu. „Jak to mám vědět, kčertu? Jen utrousila, že potřebují něco probrat.

Nemám ponětí, co to znamená. Dáš si tiramisu?“

To Lucy nesměla, protože v sobotu by nemusela dopnout šaty. Ale když ten moučník na vozíku vypadal tak lákavě! A navíc za sebou měla vyčerpávající odpoledne.

„Tak dobře,“ mrkla na manžela. „Žijeme jen jednou, viď?“

Summer se vrhla do Michaelovy náruče a připadala si jako husa. Když jí důvěřivá sekretářka v Kingsmere do telefonu sdělila, že Michael má v oxfordském podniku Bepe rezervovaný stůl pro dva, vůbec nepochybovala, že ho tam nachytá s milenkou. Bez dalšího rozmýšlení hupla na první vlak z Paddingtonu do Londýna, aby si to s ním konečně vyříkala, ale Michael seděl u stolu sám.

„Kde máš společnost?“ uryla jízlivě.

„Na toaletě.“

„Aha. A nevadí, když počkám? Ráda bych si ji prohlídla.“

„Fakt?“

Michael vypadal spíš zmateně než vyděšeně, ale Summer to pochopila v tu chvíli, kdy se z toalety vrátil jeho společník: okouzlující džentlmen indického původu Adžaj Singh, padesátník, jenž lehce voněl po terpentýnu a patřil k hlavním dodavatelům Michaela a Tommyho.

„Ale já ti přece vysvětlil, že dnes večer mám práci,“ poznamenal Michael, když později mířili úzkou uličkou k jeho bytu. Byla teplá, bezmračná oxfordská noc a hvězdy se třpytily nad řekou jako světlušky. Ve tmě je míjely páry zamilovaných studentů a nedaleko odbíjely zvony z Christchurch Cathedral navlas stejně jako už dlouhých osm set let.

„Jasně, vysvětlil.“ Summer vzala Michaela za ruku. „Ale mně se po tobě hrozně stýskalo. Musela jsem přijet. Ty snad nejsi rád, že jsem to udělala?“

„Ještě ses neudělala.“ Michael si přitáhl dívku do náruče a lačně ji políbil na ústa. Takovou vášnivost neprojevil už celé měsíce a Summer se náhle přestala bát. „Ale dočkáš se.“

Dodržel slovo. Když se dostali do postele, milovali se stejně divoce a báječně a horce jako tehdy poprvé na Martha’s Vineyard. Jakmile se jí Michael dotkl, ze Summer vyprchala všechna únava a zoufalství. Připadala si jako rosa políbená žhavým sluncem.

Všechny ty problémy existovaly jenom v mé hlavě. Michael tvrdě pracuje a navíc nás dělí oceán. Ale teď jsme spolu a všechno bude fajn.

Lenivě pohladila Michaela po zádech.

„Jsi kvůli té sobotní oslavě moc nervózní?“

„Nervózní? Jsem hrůzou bez sebe. Tommy včera brblal, že z toho sere ježky. A já jsem na tom podobně.“

Summer vyprskla smíchy, protože to bylo legrační a taky proto, že Michael se už nechoval chladně jako cizí člověk.

„Tohle si musím zapamatovat. Zrovna mám v Post za úkol napsat článek o senátoru Brownlowi. Jo, a ten vážně sere ježky hrůzou z blížících se primárek v Iowě. Tak to by mohlo zaujmout. A co vaši? Ti jsou v klidu?“

„Máma jo. Ta je klidná vždycky.“

Zdálo se to Summer, nebo v jeho hlasu zaslechla lehké podráždění?

„A co Teddy?“

„Bere to tak, že na tomhle mejdanu závisí rodová hrdost, dobré jméno i celá budoucnost. Tři sta let De Vereových v Kingsmere. Nic jiného v hlavě nemá. Myslím, že si ani neuvědomil, že ten večírek má význam především pro máminu kariéru. Všichni hosti se sem sjedou hlavně kvůli mámě, protože rodokmen nějakých De Vereových je každému ukradený.“

Náhle to Summer nevydržela: „Myslela jsem, že dnes večer máš rande. S jinou. Chtěla jsem tě nachytat.“

„Aha.“ Michael svraštil čelo. „Tak proto jsi přijela?“

Přikývla, skousla si ret a ze všech sil potlačila slzy. „Promiň. Ale poslední dobou to mezi námi bylo… tak divné. Jako bys byl úplně cizí.“

Michael jí přitiskl ukazovák ke rtům. „Pšt, nebudeme o tom mluvit. Omlouvám se. Vážně tě miluju.“

Začali se líbat a Summer se úlevou udělalo až mdlo, jako by v posledních šesti měsících zadržovala dech a teď konečně směla vydechnout. Když se od sebe na okamžik odtáhli, šeptem poprosila:

„Slíbíme si, že mezi sebou nikdy nebudeme mít tajemství, platí? Ráda bych, abychom se navzájem znali na sto procent.“

„Víš, to asi nejde.“

Summer povytáhla obočí. „Myslíš snad, že nedokážeme být upřímní?“

„Do jisté míry určitě,“ vysvětlil Michael. „Ale nějaké to tajemství má každý, to je logické.“

„Fakt?“ posmutněla.

„Asi jo, ale hele, to nemusí znamenat nic špatného. Tajemství je jako břemeno. Chci říct, že když člověk něco ví, nemůže to někomu předat, nemůže to zahodit. Tu tíhu s sebou tahá od rána do večera. Obrazně to ber jako ztrátu nevinnosti. No a člověk nemá právo házet tu tíhu na jiné, zvlášť když má někoho rád.“

Summer se posadila. „Ty mě děsíš. Chceš se mi snad s něčím svěřit, Michaeli?“

„Ne. A teď se snaž uvěřit mi, že není s čím.“

„Vážně mi nechceš něco říct? Nějakou konkrétní věc?“

„Tenhle hovor jsme vůbec neměli začínat.“ Michael se nutil do smíchu, ale lehkost a pohoda předchozích chvilek se vytratily. „Nemáš proč se takhle užírat. Ty problémy se nás dvou netýkají. Věříš mi?“

„No dobře,“ připustila váhavě.

„Teď budu mluvit čistě hypoteticky. Představ si, že víš o špatnosti, kterou spáchal někdo jiný.“

„Tak jo.“

„Ale mysli něco hodně špatného, nějaký zločin. A že ho má na svědomí člověk, kterého mám rád.“

„Ale teď nemluvíme o nás, že ne?“

„Ne, o nás nemluvíme. Ale řekla bys tomu člověku, že to víš? Vybalila bys to na něj na rovinu?“ Summer se zamyslela: „Asi záleží na tom, co je to za člověka. A co je to za tajemství.“

„To není odpověď.“

„Jenže ty jsi mi nepoložil otázku, ale hádanku! Tak dobře, já ti tedy odpovím! Řiď se svým svědomím. Udělej to, co považuješ za správné.“

Michael se na Summer zadíval. Pod očima měla větší a temnější kruhy než obvykle. Je takhle unavená právě kvůli mně? Ale pořád je krásná. Samou prací dočista zapomněl, jak je krásná.

Jsem idiot. Totální idiot.

„Víš, co teď považuju za správné?“ zazubil se.

„Co?“

Michael se na Summer překulil. „Tohle.“

Byl rád, že přijela do Oxfordu. A byl ještě radši, že se ho rozhodla vyhledat v restauraci Bepe a ne o pár hodin dřív v jeho bytě. Proboha, to by byl horor! Pocit viny ho na vteřinku téměř ochromil, ale rázně ho zahnal. Už se to jednou stalo, tečka. Jen co tahle šílená oslava skončí, bude se Summer víc věnovat, vynahradí jí všechno zanedbávání a bolest, kterou jí způsobil.

A ta svá tajemství si vezme do hrobu.

24.

Konečně nastal den letní slavnosti v Kingsmere. Alexia De Vereová se probudila před úsvitem po další zpola probdělé noci. Odplížila se do koupelny, aby neprobudila Teddyho, a postavila se před zrcadlo. Spatřila starou ježibabu. Zpod ještě nedávno plavého přelivu se drala šeď, pokožku měla seschlou a skvrnitou jako zatuchlý suchar, u očí a kolem rtů se jí prohloubily vrásky z vyčerpání a stresu.

Takhle přece nemůže mezi lidi!

Zapnula BlackBerry a bleskově napsala e-mail své soukromé asistentce, aby na dopoledne objednala kadeřnici i kosmetičku přímo do domu. O Alexiin politický život se staral sir Edward Manning, o její soukromí pečovala nedocenitelná Margaret Frenchová. Alexia se zachumlala do kašmírového županu a seběhla do své přízemní pracovny.

„Dobré ráno, madam. Jste ranní ptáče. Přejete si kávu?“

Díkybohu za Baileyho. Dobrý komorník byl téměř vyhynulý druh, ale v Kingsmere měli toho nejlepšího.

„Prosím, buďte tak laskav, Bailey. A co nejsilnější, s mlékem a sladidlem. A k tomu žitný toast.“

„Opečený co nejméně. Už dávno vím, co máte ráda, madam.“

Bože, ta nádhera být doma, kde fungují maličké rituály a život proudí stále stejným korytem. Od toho okamžiku v Paříži, kdy se Alexia v obchodě Dior dozvěděla o vraždě Jennifer Hamlinové, jako by její život zešílel. Na ministerstvu měla jako obvykle nabitý program, ale vzadu v hlavě jí pořád strašil přízrak Billyho Hamlina a jeho nešťastné dcery. Ať už obědvala nebo spala nebo si dívala na televizi, pořád před sebou viděla Billyho obličej jako výčitku, jako němou prosbu o spravedlivou pomstu.

Přišel jsem za tebou kvůli své dceři. Potřeboval jsem od tebe pomoc.

A tys mě odehnala.

Každý den klepal na Alexiino srdce pocit viny jako žebrák na dveře a chtěl vstoupit. Billymu Hamlinovi dlužíš za všechno, co máš, a vrátila jsi mu toho pramálo. Zatím se jí s vypětím všech sil dařilo provinilost odhánět, držet ji vně sebe. Zločiny minulosti měla na svědomí Toni Gillettiová, a ta už byla po smrti. Místo ní je tady Alexia De Vereová: milující manželka, schopná matka a úspěšná politička, jež svou novou vlast mění k lepšímu. Alexia De Vereová nikoho nezabila. Neměla s tím nic společného.

Pocit provinilostí sice vytěsnila, ale zvědavost v ní sílila, až nakonec byla k nevydržení. Kdo zabil Billyho a Jennifer Hamlinovy? A proč? Existuje mezi jejich smrtí souvislost, nebo jde o dva samostatné násilné činy, dva projevy krutosti v krutém, krutém světě? A především – skutečně se policie snaží pachatele dopadnout? Svou politickou kariéru Alexia zasvětila ochraně obětí před zločinci a prosazování co nejtvrdších trestů pro ty, kdo terorizovali slabší a bezmocnější. Billy i Jennifer byli také slabí a bezmocní.

Toni Gillettiová nepomohla Billymu, když to potřeboval. Ale snad by Alexia De Vereová mohla aspoň teď využít svého vlivu…

Posnídala kávu s toastem a otevřela kufřík, aby vytáhla spis, do kterého sir Edward Manning shromáždil informace o vraždě Jennifer Hamlinové. Edward odvedl úctyhodnou práci, dokonce se neoficiálně obrátil i na FBI a Interpol. Promluvil s newyorskými reportéry a spoustu získaných informací pak zkušeně protřídil, aby ministryni předal pouze hlavní a ověřená fakta. Alexia to jako vždy přijala s uznalou vděčností. Edward se už dávno stal jejím nejbližším politickým spojencem, kterému důvěřovala možná víc než vlastní rodině. Jednou mu musí pořádně poděkovat.

Na prvních šesti stránkách našla snímky dívčina zrůdně znetvořeného těla. Alexia je neviděla poprvé, ale vždy nad nimi prožívala stejně propastný šok. Které zvíře je schopné takové brutality? Billy zemřel aspoň čistě, popravený jedinou ranou přímo do srdce, ale chudinku Billyho dceru před smrtí mučili. Jennifer měla popáleniny na všech údech a kolem zápěstí, kotníků i krku zůstaly stopy po pevně utažených poutech. Podle výsledků pitvy Jennifer při pádu do vody žila. Oficiální příčina smrti: utonutí.

Utonutí.

Alexia potřásla hlavou, jako by z ní chtěla vyhnat nezvané vzpomínky. Je to pouhá shoda okolností? Nebo snad způsob smrti Billyho dcery v sobě nese symbolický vzkaz?

Náhle si Alexia přiznala, že o Billyho dceři ví jen to, jak zemřela. Její život, povaha, to všechno je velká neznámá. Jennyina matka Sally a její přátelé mluvili o Jenny jako o tiché přemýšlivé dívce, kterou bavila její práce asistentky v právnické firmě. Měla vážný vztah s místním pekařem Lukou Minottim. Partneři obecně patří mezi první podezřelé, ale o Minottiho nevině nebylo pochyb. V týdnu, kdy Jenny zmizela, byl v Itálii u příbuzných a den její smrti strávil v pekárně, což mu potvrdilo víc než třicet zákazníků.

Jenny Hamlinová byla navíc těhotná. Luca Minotti o dítěti věděl a na roli otce se těšil. Společně s Jenny si šetřili na svatbu. Byla to nevysvětlitelná tragédie. Kdo chtěl ublížit tak mírné a rodinně založené mladé ženě?

To nevěděl nikdo, tedy s výjimkou Billyho Hamlina.

Billy byl dlouhé roky přesvědčený, že Jennifer je v ohrožení života. Dva roky před smrtí si na policii, FBI, u místních reportérů a tak donekonečna stěžoval na výhrůžné telefonáty. „Hlas“ mu chtěl ublížit a plánoval i vraždu jeho dcery. Bohužel Billy policii řekl, že stejné nebezpečí hrozí řadě dalších lidí, například dvěma slavným hráčům baseballu, guvernérovi Massachussets a australské modelce Danielle Hyamsové, kterou byl při jedné ze svých depresí Billy dlouho posedlý. Nebylo divu, že všechna ta oznámení spadla do škatulky příznaků jeho mentální choroby. Policie nenašla žádné důkazy o telefonátech a Billy nepředložil jedinou nahrávku. S Jennifer Hamlinovou o tom nikdo nikdy nemluvil, ostatně tak jako s nikým, koho Billy v této souvislosti zmínil.

Alexia nadskočila, protože jí zazvonil BlackBerry. Bylo krátce po šesté. Proboha, kdo jí může volat tak brzy po ránu?

„Alexie? Tady Henry. Probudil jsem vás?“ Z hlasu ministerského předsedy čišelo napětí.

„Ne, ne. Jsem vzhůru. Děje se něco?“

„Neděje se nic. Žádná krize. Asi bych neměl volat tak časně, ale chtěl jsem vám s dostatečným předstihem oznámit, že s Charlottou to k vám večer přece jen nestihneme.“

„Och.“ Alexia potlačila zklamání i vztek. Pokud se nedělo nic zásadního, taková omluva na poslední chvíli byla společensky neúnosná. „To je škoda.“

„Ano. Vynořil se… soukromý problém,“ přiznal Henry neochotně. Alexii napadlo, že jím je zřejmě Laura Llewellynová, manželka jistého stranického sponzora, ale řekla jen: „To mě opravdu mrzí.“

Vypnula telefon. Její počáteční hněv se přetavil v zlověstné tušení. Ministerský předseda se k ní poslední dobou choval hodně divně. Takovou opatrnost a vyhýbavost u něho ještě nezažila. Ti parchanti ve vládě by prodali duši ďáblu, jen aby mě vyšachovali. Taky je možné, že premiéra vydírají. Neví o tom něco Edward Manning? Souvisí to nějak s Henryho nedávným zájmem o mého osobního tajemníka, kdy mě skoro nutil k jeho výměně?

Ale možná je problém jen s Charlotte Whitmanovou. Manželky často žárlí na manželovy profesionální vztahy s jinými ženami. Ale copak pro ni ve svém věku mohu představovat hrozbu?

Pravděpodobnější je, že manželovi přišla na románek s Laurou Llewellynovou, jinak by Henry těžko zrušil tak dlouho ohlášenou účast při veřejné události.

Po pěti minutách naprosto marných spekulací Alexia usoudila, že je zbytečně paranoidní. Příliš podléhá nevyspání a stresu z vražd obou Hamlinových, k tomu nervozita před dnešním večírkem a věčné vypětí z povinností ve vládě i řízení ministerstva. Snad poprvé v životě si přiznala, že potřebuje dovolenou.

Telefon zabzučel. Tentokrát přišla esemeska od Lucy Meyerové.

„Uz se nemuzu dockat!“ a řádek rozjásaných a líbajících smajlíků. „Vecer bude patrit nam!“

Alexia se hlasitě rozesmála. Po Lucy se jí moc stýskalo. Potřebovala její dobrou náladu a nakažlivé nadšení. Lucy vytesají smajlík i na náhrobek.

Uložila spis Jennifer Hamlinové do zásuvky a zamkla ji.

Čert vem Henryho Whitmana. S Teddym se dnes báječně pobavíme ve společnosti přátel. Bude to zábava.

Michael De Vere přidal plyn, takže se svým silným strojem Ducati Panigale doslova letěl po silnici. Hlavou mu vířil horečný chaos.

Cestu z Oxfordu do Kingsmere znal stejně důvěrně jako dlaň vlastní ruky, ale dnes si pro změnu zvolil postranní silničku přes Witham Woods, stařičký les, který lemoval North Oxford a táhl se až do údolí Evenlode. Nádhernější den si na zahradní oslavu nemohli přát. Sluncem zalitá čirá obloha, rozkvetlé živé ploty plné bzučících včel a pestrých motýlů. Za jiných okolností by si Michael vychutnával rychlou jízdu, vítr ve tváři a hřejivé slunce v zádech. Dnes byl však navztekaný a

nervózní a zatáčky řezal až se mstivou útočností.

Některé ze svých pocitů uměl snadno pojmenovat, třeba pocit viny, jenž mu dřepěl na srdci jako tlustá ropucha a vysával z něho všechno štěstí. Včera to se Summer bylo o fous. Až ho zamrazilo. Nechtěl jí lhát, protože nechtěl potvrdit svou legendární přelétavost, parodii svého nejhoršího já. Když s ním Summer nebyla, namlouval si, že má všechno pod kontrolou, že vztah se Summer a život v Anglii dokáže oddělit. Ovšem včera večer mu poprvé došlo, jak trapný sebeklam to je.

Miluju ji.

Miluju ji a jsem idiot a tohle musí přestat.

Komplikovaný milostný život nebylo to jediné, čím se užíral. Už týdny předstíral, že všechno je normální. Jako by nic nevěděl. Přejížděl mezi Kingsmere a Oxfordem a organizoval přípravy slavnosti, jako by se vůbec nic nestalo.

Ale stalo. Něco strašlivého.

A Michael De Vere neměl ani páru, co s tím udělat.

Potřeboval si s někým promluvit. Ale s kým? Matka nepřicházela v úvahu. Možná by mu uměla poradit, ale vzhledem k jejímu přeplněnému programu bylo vyloučeno odchytit ji o samotě a přimět, aby se na chvíli soustředila. A táta? Teddy De Vere žil odjakživa ve vlastním vysněném světě dávné rodinné slávy a archaického pojetí rytířskosti, čemuž Michael nikdy neporozuměl. Teddy by pravdu nezvládl. Rozlomila by ho, roztříštila na tisíc střípků jako vánoční kouli. Ne, za otcem jít nemohl.

Zbývala Roxie.

Michael zuřivě přidával plyn. Chudinka Roxie! Kdysi tak veselá, energická a vstřícná sestřička se kvůli ničemnému vypočítavému milenci změnila v samotářského, zahořklého mrzáka. Ne, ta si další trápení nezaslouží. Michael nemá to srdce jí ublížit. Takže ze hry vypadla i Roxie.

Včera večer se málem svěřil Summer, ale včas se zarazil. Kdyby to řekl nahlas, konkrétnímu člověku, z té noční můry by se stala realita. Michael De Vere si včera jasnozřivě uvědomil, že tohle nechce.

Ne, přál si, aby ta věc zůstala pohřbená. Tak rád by se vrátil ke své nevinnosti, ale nemohl, a ta bezvýchodnost v něm probouzela touhu řvát a řvát… a nikdy nepřestat.

Musím tu večerní slavnost nějak vydržet, dotáhnout ji k úspěšnému závěru, rozdávat úsměvy. A potom začnu řešit tohle. Rozhodnu se, co s tím kčertu udělat.

Blížil se k vrcholu kopce Coombe Hill. Z jeho nejvyššího bodu se dalo dohlédnout na věže Oxfordu po jedné straně a na okolní krajinu, kilometry a kilometry sluncem zezlátlých vesniček a šťavnatě zelených údolí, pořád ještě bíle tečkovaných ovcemi, jež kdysi byly hlavním zdrojem obživy i slávy tohoto kraje. Michael mrkl na tachometr. Jel stovkou, ale na té úzké opuštěné silničce se mu zdálo, že jede rychleji. Ještě přidal plyn, aby ve stejné rychlosti zdolal poslední část cesty, jež ho dělila od vrcholu, přes který se přehoupl tak bleskově, až se mu kola na okamžik odlepila od země. Prožíval stejné rozjaření jako v dětství, když s Tommym řádili na kolech a přejížděli klenuté můstky. Ovšem stroj Ducati byl jiná káva, líté nebezpečné zvíře, jako by jel na levhartovi.

Michael byl naštěstí zkušený řidič. S jistotou dopadl na obě kola a ladně řízl zatáčku, zatímco se řítil po prudkém svahu. Ubral plyn, protože sklon byl stále strmější, ale jehla tachometru šplhala pořád

výš, jako by stroj na svahu ještě zrychlil. Michael lehce stiskl přední brzdu. Nic se nestalo. Překvapený, ale pořád ještě nevyděšený řidič zabrzdil víc a instinktivně nalehl na přední kolo, aby ho zpomalil vlastní vahou.

Nic. Co to kčertu…

Konec svahu se bleskově blížil a Michael začal panikařit. Naštěstí na silnici nebyla žádná auta, ovšem následující zatáčka se stáčela v prudkém, téměř pětačtyřicetistupňovém úhlu a za ní čekala křižovatka s rušnou A 40. Michael se silou vůle zklidnil a znovu překontroloval tachometr.

Sto deset. Sto dvacet.

Při této rychlosti by zadní brzdy použil jen šílenec, protože pak by nad strojem mohl ztratit kontrolu, ale jinou možnost neměl. Co se radí při smyku při použití zadní brzdy? Aha. Nespouštěj oči z horizontu.

Vzhlédl, ale v očích ho štípaly slzy. Panikařil. Obzor už nebyl rovný, plochý, byla to přílivová vlna polí a oblohy, jež se na něho řítila krkolomnou rychlostí.

Sto čtyřicet. Sto padesát.

Michaelovi se roztřásly ruce i nohy. Popadl zadní brzdu, opatrnost hodil za hlavu a vší silou s ní zatočil k sobě. S napjatým tělem čekal na smyk, na prudké zastavení stroje, ale nic se nestalo. Brzda se mu neúčinně protáčela v dlani.

A v tu chvíli to pochopil. Ježíšikriste, já umřu.

Zaplavil ho zvláštní vnitřní mír, zpomalil mu srdeční tep a náhle se všechno kolem něho odehrávalo jako ve zpomaleném filmu. Věděl, že zemře, ale jako by pozoroval někoho jiného, jako by stál stranou a sledoval burácející kamiony na hlavní silnici před sebou, neschopný se hnout nebo aspoň stočit řídítka stranou. Nevyhnutelnost ho ochromila jako paralyzér.

Poslední, co se Michaelu De Vereovi mihlo hlavou, byla lítost, že ráno odešel od Summer bez rozloučení. Měl jsem se rozloučit.

Potom přišel náraz a tma a v ní už neexistovaly žádné myšlenky a na ničem tam nezáleželo.

Roxie De Vereová pozorovala svůj odraz v zrcadle.

Okázale tvrdila, že kašle na to, jak vypadá. I kdyby nebyla polámaná a zmrzačená, po Andrewovi už o žádného muže nestála. Sexuální touha v ní vyhasla spolu s touhou po životě i lásce – ze strachu z

bolesti, jež s nimi souvisí. Přesto dnes večer, kdy ji uvidí celý svět, se vyžívala ve zvrhlé radosti, že bude vypadat krásně. Co je dojemnějšího než úchvatná kráska připoutaná na vozík? Navíc Roxie dobře věděla, že její krása i teď nepřestala dráždit její matku.

Na dnešní slavnost záměrně vytáhla zbraně nejtěžšího kalibru. Husté plavé vlasy si vyčesala do skvostného uzlu, který upevnila starožitnými viktoriánskými jehlicemi s barevnými korálky. Dlouhé diamantové náušnice nosívala Teddyho babička lady Maud De Vereová. Jejich třpyt líbezně ladil s Roxiinou hebkou, lehce opálenou pletí. Šaty zvolila jednoduché, nic tak okázalého, co jí chtěla vybrat Alexia v pařížském Dioru. Byly pouzdrové, z krémového hedvábí. Diskrétně halily roztříštěné nohy, zato zvýraznily plné poprsí v podprsence s kosticemi. Celek působil nevinně i smyslně, což Roxie ještě umocnila světle růžovou rtěnkou. Tváře si přejela třpytivým broskvovým pudrem.

Roxie dojela k oknu a vyhlédla na množství personálu v jednotných livrejích, který se po pozemku hemžil jako mravenci. Tommy Lyon přecházel sem a tam. Jako ustaraný generál před bitvou vydával rozkazy, hulákal a velel vojsku. Kde je Michael? K nevíře, že by se neukázal před zahájením nejdůležitějšího odpoledne v jejich společné pracovní kariéře. Tommy neměl potuchy, kam se kamarád zašil a proč má dokonce hluchý mobil, když normálně ho neodlepí od ucha. Napětí rostlo. Hosté se měli sjíždět už za hodinu. Roxie doufala, že v Michaelově zmizení neměla prsty Summer, která se včera večer nečekaně objevila přímo v Oxfordu. Jestli Michaela nachytala s některou z jeho děvek, mohlo se stát cokoliv. Ne snad, že by si nekoledoval o to nejhorší, ale Roxie měla Summer ráda a těšilo ji, že se s bratrem dali dohromady. Moc by ji mrzelo, kdyby Michael ten vztah zvoral.

Roxiin mobil na toaletním stolku zazvonil. Na displeji se blesklo Michaelovo jméno. My o vlku…

„Doufám, že máš extra dobrou výmluvu, Houdini. Chudáka Tommyho tady co nevidět klepne.“

„Slečna De Vereová?“

Hlas v mobilu nepatřil Michaelovi.

„Ano. Kdo volá?“

„Policie Oxfordshire. Bohužel došlo k nehodě.“

„Jak vypadám?“

Alexia se před Teddym zatočila jako středoškolačka před maturitním plesem. Teddy se blaženě nadmul pýchou. „Vypadáš báječně, lásko. Budu na tebe hrdý.“ Výborně, řekla si v duchu Alexia. Přesně to sleduju.

Ranní neupravená čarodějnice zmizela spolu s ženou vystrašenou snímky zohavené mrtvoly Jenny Hamlinové i s paranoidní političkou, pořád se ohlížející přes rameno po pomyslných nepřátelích. Dnes večer nezbude místo pro žádné nepřátele. Pro žádnou smrt. Žádný strach. Žádná nepěkná překvapení. Ministerský předseda a jeho manželka ji možná zklamali, ovšem Alexia se postará, aby své dnešní nepřítomnosti proklatě litovali. Oslava bude fantastická, přesně jak předvídala Lucy.

Alexia se na poslední chvíli rozhodla pro temně zelené šaty z těžkého hedvábí s vysokým orientálním límcem. Vypadala v nich dramaticky, trochu jako Cruella De Vil, ale v dobrém smyslu slova – elegantně a přesto decentně. Perlový náhrdelník tvořil součást rodinného dědictví De Vereových.

Teddy byl blažený jako malé dítě. Alexia s čerstvým přelivem, dokonalým účesem a bezchybným nalíčením mu vyrážela dech. Teddy tomu láskyplně říkal, že je v plné zbroji.

„Kčertu s tím krámem! Kde je Bailey?“

Teddy před zrcadlem zápolil s kravatou. Nosil je už desítky let, ale přesto na každou sahal, jako by ji vázal poprvé.

„Nech Baileyho na pokoji, stejně neví, kam skočit dřív.“ Alexia přistoupila k manželovi. „Nad, dokola, pod, skrz. Tak. To není žádná jaderná fyzika, drahý.“

Teddy objal manželku oběma rukama kolem pasu a přivinul ji k sobě. Zavřela oči a nadechla se jeho důvěrně známé vůně. Bezpečí. Domov. Teddy ji nikdy nepřitahoval sexuálně, ani v mládí ne, ale jeho fyzická přítomnost ji uklidňovala i utěšovala jako mateřská náruč, připadala jí spíš příjemná než vzrušující. Prostě mazlivý, trochu ošoupaný, ale pořád hluboce milovaný medvídek. A právě tohle cítila i teď a litovala, že si ten pohodový, opojný pocit nemůže schovat i na později, až na ni opět začne drtivě doléhat pracovní stres a hrůzy z minulosti.

„Miluju tě.“

Teddy De Vere žil s Alexií přes třicet let a znal ji dost dobře, aby věděl, že slovní vyjádření lásky není její obvyklý styl.

Ustaraně jí přitiskl dlaň k čelu. „Neblouzníš, miláčku?“

Alexia ho rozpačitě třepla po ruce. „Přestaň si ze mě utahovat. Proč bych tu a tam nemohla vlastnímu manželovi vyznat lásku?“

„Ale já si z tebe neutahuju.“ Náhle pochopila, že Teddy mluví vážně. „Drahá, drahá Alexie,“ zašeptal naléhavě. „Kdybys jen tušila, jak tě miluju, jak daleko bych zašel, abych tě ochránil…“

„Cože?“

„Vyděsilo by tě to.“

Vzápětí Alexii políbil, vášnivě ji vnikl jazykem do úst jako puberťák v zadní řadě kina. Alexii tak zaskočil, že mu polibek oplácela. Bylo to vzrušující, jako by se líbala s neznámým člověkem, ale náhle koutkem oka zahlédla otevřené dveře. Nebyli s Teddym sami. Na prahu ložnice stál invalidní vozík a Roxie v krémových hedvábných šatech zářila jako čerstvě rozkvetlá růže – tedy zářila by, kdyby její líbezný obličej nezkřivil šokovaný, nevěřící výraz.

Alexii ruply nervy. „Co je, Roxanne? Tos ještě nikdy neviděla, jak manžel líbá manželku?“

„Brzdi, miláčku,“ zamumlal Teddy, ale Alexia nebyla k zastavení.

„To se na mě nezlob, Teddy, ale proč bych měla brzdit? Taková drzost! Už mám plné zuby toho, jak kolem ní chodíme po špičkách a bojíme se ve vlastním domě trochy přirozených emocí. S tvým otcem se milujeme, Roxanne. Jsme spolu šťastní, neuvěřitelně šťastní, a pokud se ti to nelíbí, tak… tak máš

zkrátka smůlu!“

Roxie otevřela ústa k odpovědi, ale zase je sklapla. Snad celou věčnost seděla nehybně jako socha. Když konečně promluvila, hlas měla ochraptělý jako stařena.

„Michael.“

Alexiino srdce sevřel ledový spár hrůzy. „Michael? Co je s Michaelem? Stalo se něco?“

„To jsem vám právě přišla říct.“ Roxie se po tvářích valily slzy. „Stala se strašlivá nehoda.“

25.

Summer Meyerová vyskočila z taxíku a vletěla do prosklených, automaticky se otvírajících dveří nemocnice John Radcliffe Hospital, která vzhledem ke své poloze jen několik kilometrů od centra Oxfordu představovala jedno z nejvytíženějších úrazových a pohotovostních center celé Anglie. Byl teprve podvečer, ale slunce už zapadlo a hospody postupně otvíraly. A protože Oxford je prostě Oxford, Summer se k recepci musela prodrat mořem opilých studentů, hlasitě kvílejících nad zraněními, za něž si většinou mohli sami.

„Michael De Vere,“ vyhrkla bez dechu. „Nehoda na motocyklu. Je tady už pár hodin.“ Prosím, prosím tě, drž se, Michaeli. Prosím tě, neumírej.

Summer nemohla dorazit dřív, protože všechno se proti ní doslova spiklo. V Michaelových dokladech byla jako nejbližší příbuzný uvedená Roxie, která dívce okamžitě zavolala. Jenže ta měla vybitý mobil a zprávu si přečetla až po dvou hodinách na záznamníku, když se z nákupů vrátila do Michaelova bytu. Samozřejmě čekala Michaelův hlas a zpráva jeho sestry jí vyrazila dech. Roxie se dusila pláčem, ale přesto dokázala vykoktat, že Michaela srazil kamion, že to byla příšerná bouračka a teď ho vezou do nemocnice. Summer se do paměti navždycky vpálila především poslední slova Roxiina vzkazu:

„Možná to nepřežije.“

Summer se vyřítila z bytu bosá a s vlasy mokrými ze sprchy, ale volný taxík hledala čtvrt hodiny a dalších pět minut uprošovala řidiče, aby ji svezl i takhle polonahou a hysterickou. Konečně se rozjeli, ale na městském okruhu uvízli v zácpě.

Recepční na pohotovosti vyťukala Michaelovo jméno do počítače.

„De Vere. Ano, je u nás.“

„Jak je mu? Operují ho?“

Recepční vzhlédla od monitoru. „A vy jste?“

„Summer. Summer Meyerová.“

„Příbuzná?“

„Chodíme spolu.“

„Je mi líto. Přístup má jen rodina.“

„Vždyť říkám, že spolu chodíme!“

„Můžeš chodit se mnou, jestli teda chceš… máš fajn šukací prdelku, kotě.“ Odporný opilec v obleku se přimotal k recepčnímu pultu a zkoušel chytit Summer za zadek.

Ta se k opilci rozzuřeně obrátila a odstrčila ho tak prudce, až vrazil do hloučku pacientů. „Odpal!“

„Poslyšte,“ uprošovala recepční, „volala mi Michaelova sestra, ať přijdu. Ta příbuzná je. Prosím. Jsem trochu taky jeho rodina a musím ho vidět!“

„Počkejte okamžik.“

Recepční vstala a šeptem se radila s kolegou. Oba soucitně pokyvovali hlavou. Bože, přišla jsem pozdě. Je po smrti. Chtěla se na to zeptat, přímo a bez vytáček, ale slova jí nevyšla z úst, takže tam jen němě a zoufale stála. Recepční se vrátila a strčila jí do ruky kartičku s číslem.

„Kdyby něco, všem tvrďte, že jste jeho příbuzná. ARO, čtvrté patro, výtah C po levé straně. Tady máte propustku.“

„Umřel?“ vydechla Summer konečně. Recepční před ní uhnula očima.

„Na čtvrtém patře vám všechno vysvětlí, děvenko.“

„Prosím! Řekněte, je mrtvý?“

Recepční si s kolegou vyměnila nešťastný pohled. „Víte, nesmíme nic říkat,“ zašeptala potom. „Ale podle mých záznamů už před hodinou vyhlásili Michaela De Verea za mrtvého. Je mi to moc líto.

Nahoře se dozvíte víc.“

Summer se jako ve snu vlekla k výtahům. Michael umřel.

Umřel.

Přišla jsem pozdě.

Zastavil ji zřízenec. „Není vám zle, slečno? Potřebujete pomoc?“

Summer zvedla ruku s kartičkou jako zombie a zřízenec mávl, ať jde dál. Výtahy C, vpravo na úrazové oddělení, vlevo na ARO.

Summer jako ve snách vnímala, že kolem ní se to hemží lidmi, pacienty, návštěvami, lékaři a dalším personálem. Z reproduktorů pod stropem zněla tichá hudba, v bufetu nabízeli kávu a sendviče v průsvitné fólii. Kolem obřího akvária posedávaly děti. Ale pro Summer se všechno zastavilo, čas i okolní ruch. Všechno viděla zdálky, jako z jiného vesmíru, a ztuhlá a sinalá spěchala chodbami jako stroj.

Je mrtvý. Michael umřel.

Bylo to šílené, ale vzpomněla si na dnešní slavnost. Co se dělo v Kingsmere, když se Michaelovi stala ta tragédie? Pokračuje se v programu podle plánu? Nebo se hlavy států hned po příjezdu obrátily ve dveřích? Kdovíproč si to zkusila představit.

„Omlouvám se, Vaše Výsosti, ale stala se tragédie. Syn hostitelů se právě zabil.“ Michael je mrtvý, přece nemůžou slavit!

Znělo to jako černý humor.

„Čtvrté patro. Dveře se otvírají.“ Michael umřel, leží mrtvý, konec oslav.

„Tady je oddělení ARO. Co pro vás mohu udělat?“

„Summer.“ Hlas Teddyho De Verea byl to první, co proniklo přes opar do jejího vesmíru. Obrátila se a spadla do reality. Chvíli trvalo, než zaostřila pohled, a pak spatřila laskavý, důvěrně známý obličej Michaelova otce.

„Teddy.“

Hystericky se rozplakala.

„No tak, no tak,“ objal ji otcovsky. „Neplač. Bude to v pořádku.“

„V pořádku? To teda nebude,“ kvílela Summer. „Umřel!“ Teddy se zatvářil nechápavě. „Ne, neumřel.“

Summer vytřeštila oči. „Michael neumřel?“

„Ne, ne, dítě. Kdo ti to řekl?“

„Recepční. U vchodu.“

Cítila, jak se jí podlamují kolena. Teddy ji dovedl k židli.

„Asi to popletla. Za mrtvého prohlásili Michaela záchranáři, ale pak se jim podařilo obnovit srdeční činnost. Teď tady leží na přístrojích.“

„Tak je v pohodě?“

Na Summer toho bylo moc. Z návalů naděje a zoufalství se jí zmocnila závrať.

„To asi ne. Je v kómatu. Víc zatím nevíme. Strávil tři hodiny na operačním sále. Teď už se dá jenom čekat.“

„Ale uzdraví se.“

Teddy si promnul vyčerpané oči. „To opravdu nevím, Summer. S lékaři mluvila hlavně Alexia, tak se zeptej jí. Teď je u Michaela.“

Sestřička postrčila dívku do Michaelova pokoje, který připomínal spíš řídící panel vesmírné lodi Enterprise. U stěn a na stojanech u lůžka stály a visely přístroje a kabely a světýlka, jeden přístroj byl dokonce připevněný ke stropu.

A na lůžku byl Michael.

Jakmile ho Summer spatřila, šokovaně si připlácla dlaň na ústa. Žádná krev. Byl dokonale omytý a ležel tak nehybně, jako by ani nebyl skutečný.

Tělo měl zakryté bílým prostěradlem a horní část obličeje zafačovanou obvazy. Vidět z něho byla jen brada a ústa, ale napůl je zakrývaly silné hadice a dýchací přístroj připojený k respirátoru za čelem postele. Dýchací přístroj sykavě pumpoval vzduch a Michaelův hrudník se zvedal a klesal, jako by se nic nedělo. Summer si připadala jako ve filmu, každou chvíli čekala nějaký filmový trik nebo něco podobného. Místo toho se ze židle zvedla Alexia a pozdravila se s ní.

„Summer, je milé, že jsi přišla.“ Alexia natáhla k dívce bezchybně pěstěnou ruku. Prsty měla jako led. Summer na ni tupě zírala. Je to ode mě milé? Copak jsou na nějakém koktejlovém večírku?

Nedochází jí snad, jak je situace vážná?

„Jak to s Michaelem vypadá, Alexie? Ty přístroje fakt potřebuje? Teddy říkal, že jste mluvila s lékařem!“

„S chirurgem, ano, s doktorem Crickdalem. Nesmírně příjemný člověk.“ Summer vyčkávala. A…?

„Jak se ukázalo, už jsme se setkali,“ vykládala Alexia s nehybným výrazem. „Znám ho z večírku místních městských zastupitelů. Jeho žena odvádí vynikající práci v nadačním fondu.“

Summer měla sto chutí prudce s ní zalomcovat. Kašlu na mejdany politiků a ty bys měla jakbysmet! Možná ti umírá syn! zavřískla v duchu, ale nakonec se přemohla a co nejklidnějším tónem se zeptala:

„A co doktor Crickdale o Michaelovi říkal?“

„Ach ano. Víš, Michaela uvedli do umělého spánku.“ Summer se vyděsila. „To mu jako udělali doktoři?“

„Museli. Bez toho by mu nemohli operovat mozek.“

„Operovali mu mozek?“ Summer se strachem sevřely útroby. Najednou se musela posadit, v několika

minutách už podruhé.

Alexia přikývla: „Ano. Při střetu s kamionem musel jet nejmíň stopadesátikilometrovou rychlostí. Vrazil do něj z boku, ale stejně je zázrak, že to vůbec přežil. Obě ruce i nohy má zlomené, taky menší vnitřní krvácení, ale nejhorší je zranění na hlavě. Z pravé dutiny lebeční mu vyjmuli šestnáct úlomků kosti.“

Alexia hovořila tak klidně a tak nepřirozeně se ovládala, jako by četla předpověď počasí.

„V mozku došlo ke značnému otoku a krvácení. Bohužel, první vyšetření na tomografu ukázalo jen nepatrnou úroveň aktivity. Čekáme na další testy, ale doktor Crickdale nám moc naděje nedává.“

„Přežije?“ skoro zaprosila Summer.

„V tomto stadiu nemohou nic říct. Možná ano. Ale nevím, jestli by to bylo to nejlepší.“

Summer na Alexii nevěřícně vykulila oči. Z Michaelovy matky měla od dětství strach. Vždycky jí připomínala rampouch, ale kde se v ní bere tolik bezcitnosti k vlastnímu synovi? K Roxie se chovala chladně vždy, ale Michael byl její miláček!

„Jak jste to myslela? Vy nechcete, aby přežil?“

„Pokud by zůstal ve vegetativním stavu, tak skutečně nechci. Zůstanu s ním přes noc.“ Alexia se odvrátila a královsky vznosným gestem položila ruku plnou diamantů na Michaelovu ochablou paži.

„Ráno se můžeš zase zastavit.“

Jako by císařovna znuděně odháněla otravné komorné. Dívčin šok nad Alexiiným odstupem se přetavil ve vztek.

„Zůstanu taky. Michael by to určitě chtěl.“

„Ne.“ Ocelový tón nesouhlasu nenechal prostor pro další smlouvání.

Summer otevřela ústa k protestu, ale Teddy ji vlídně uchopil za loket. „Teď ne!“ varoval ji. Až venku před pokojem si troufl mluvit víc otevřeně.

„Nesmíš ji soudit moc přísně, holčičko. Je v šoku jako my všichni.“

„Ale když je tak studená, Teddy!“

Summer nechtěla být neomalená, ale tohle jí vyklouzlo samo od sebe.

„Vím, že to tak vypadá,“ přikývl Teddy laskavě, „ale ten chlapec je pro Alexii smyslem života.“

„A nezkusil byste ji přemluvit, ať můžu zůstat? Co když…“ rozvzlykala se. „Co když Michael v noci umře?“

Teddy na ni upíral neskonale soucitný pohled. „Kdyby v noci umřel, nebude potřebovat žádnou z vás. Je to tak?“

Druhý den byly všechny nedělní noviny plné fotografií z oslavy v Kingsmere, která se nekonala, a barvitých reportáží o téměř smrtelné nehodě syna Alexie De Vereové. A The Sun přišel jako první s teorií, jež Alexii v dalších měsících pronásledovala jako zlověstný stín. PROKLETÍ RODU DE VEREOVÝCH? Bulvár blaženě přežvykoval tragédii ze všech stran a vrátil se k pozadí záhadného

„nešťastného pádu“ dcery ministryně vnitra, i když k němu došlo už před lety. Fotografie Roxie na vozíku se objevovaly stejně často jako snímky nemocnice, kde Michael ležel „v kritickém, nicméně stabilizovaném stavu“. A kdosi vykutal a vyvětral i stará fakta o Sandžaji Patelovi a jeho fotografie. Místo soucitu se Alexia dočkala hněvu, protože vrtošivá britská veřejnost si její stoicismus v případě Michaelovy havárie vyložila jako bezcitnost. Skoro přes noc se pozitivní image, kterou si Alexia celý rok u voličů tak pracně budovala, začala rozpadat. Zůstala osamělejší než kdy v minulosti.

Gilbert Drake ve svém bytě v East London doslova hltal všechny články o Alexii De Vereové.

Stejně jako ve Starém zákonu, kdy faraon odmítl pustit Boží lid z otroctví a Bůh za trest zabil všechny prvorozence lidské i zvířecí, tak i Alexia De Vere jen sklízela trpké plody za svůj zločin vůči nebohému Sandžajovi.

„Musí Bohu obětovat svého prvorozeného syna.“

Nesmím zhřešit pýchou, varoval se Gil v duchu. Pomstu vykonává Bůh, ne já. Jsem pouze jeho nástroj.

Gilbert Drake prosil Boha o radu. Projev mi svou vůli, ó Pane. Ukaž mi, po jaké cestě kráčet dál. Pomsta teprve začala, ale zdaleka nekončila.

*

Čtrnáct dní po Michaelově nehodě se Alexia sešla s ministerským předsedou na jeho žádost.

„Jistě víte, že máte nárok na rodinnou dovolenou,“ oznámil jí Henry Whitman. „Nikdo by vám neměl za zlé, kdybyste na chvíli polevila v tempu a dala přednost rodině.“

Alexia podezíravě přimhouřila oči. Ministři významných rezortů „nepolevovali v tempu“. Buď jeli naplno za všech okolností, nebo rezignovali. Henry Whitman to věděl stejně dobře jako ona.

„Snažíte se mě zbavit, Henry?“

„To pochopitelně ne!“ namítl Whitman překotně. „Nikdy bych se neopovážil!“

„Tak dobrá,“ odpověděla Alexia, ale úsměv premiérovi neoplatila. „Michael od té nehody vůbec nenabyl vědomí. Podle jeho lékařů se na tom zřejmě nic nezmění.“

„To je mi líto.“

„Ten soucit si laskavě odpusťte!“ Alexia zněla téměř rozzlobeně. Henry Whitman doufal, že z ní mluví žal, ale těžko se to dalo říct. „Záležet na mě, už dávno bychom ho odpojili od přístrojů, ovšem Teddy si postavil hlavu. Já ale nemám v úmyslu marnit život v nemocničním pokoji a držet nereagujícího syna za ruku, když mohu být užitečná tady. A pokud se to nějaké pokrytecké káče z Daily Mail nelíbí, její smůla.“

„Nikdo si to nemyslí, Alexie.“

„Že ne? Vsadím se, že Kevin a Charles s nadšením vítají všechny negativní články a reportáže, co se o mně objeví.“

„Ale vůbec ne,“ lhal Whitman. Alexiini nepřátelé ve vládě samozřejmě nemohli tuhle příležitost propást a Henry nebyl slepý ani hluchý, aby mu ohlas na Alexiinu tragédii unikl. Bez ohledu na její skutečné emoce veřejnost vnímala pouze chladné strojové fungování a umanutý důraz na vlastní

„užitečnost“ vzhledem k synovu tragickému stavu dráždil i její spolustraníky v Konzervativní straně.

Podobně mluvila i Charlotte Whitmanová, premiérova manželka. Včera večer v posteli prohlásila:

„Škodí tvé pověsti, Henry. Musíš se jí zbavit.“

„To vím, ale co mám dělat? Těžko jí budu diktovat, jakým způsobem správně truchlit pro vlastního syna.“

„Truchlit? Cha!“ Charlotte se jízlivě uchechtla. „Jestli je tohle žal, tak já jsem panna orleánská! Poslyš, ty jako ministerský předseda můžeš vládu reorganizovat. Tak vzhůru do toho!“

Kdyby to bylo tak jednoduché! Jenže Alexia De Vereová mu, obrazně řečeno, držela hlaveň u spánku. A třebaže o tom spolu nikdy nemluvili, dobře věděla, že Henry ji bude vždycky chránit. Kostlivce ve skříni má skoro každý.

Alexia upřeně pozorovala Henryho Whitmana a v duchu si říkala: Něco přece mnou tají. Zlověstné tušení, jež pocítila už před Michaelovou nehodou, u ní přerostlo do paranoidní podezřívavosti. V čem se to Henry Whitman veze? Bez vysvětlení se na poslední chvíli omluvil z večírku v Kingsmere. O pár hodin později byl Michael v kómatu. Logicky mezi oběma událostmi neexistovala žádná souvislost, ale Alexia se ji ve všem snažila najít, stejně jako zlověstný význam. Na každém kroku viděla nepřátele, doma i v zaměstnání. Kariéra se jí bortila pod rukama. Michael bojoval o život. Billy Hamlin i jeho dcera byli po smrti. Její vlastní dcera ji nenáviděla. Jako by jí neviditelná zlá ruka ničila život cihlu po cihle, likvidovala všechno, pro co dřela, čím se stala. Nebýt neochvějné opory, kterou nacházela u Teddyho a Lucy Meyerové… Lucy byla jako skála v rozbouřeném moři a nebýt jí, Alexia by se bála šílenství.

Po návratu na ministerstvo se svěřila siru Edwardu Manningovi.

„Všichni po mně jdou, Edwarde. Všichni. Henry jen číhá na příležitost, jak mě odstavit. To poznám.“

„Myslím, že se mýlíte, paní ministryně,“ namítl sir Edward zdvořile.

„Kdepak, můžete mi věřit. Vy jste jediný, ke komu mám důvěru, Edwarde. Potřebuji vaši pomoc víc než kdy předtím.“

„Spolehněte se na mě, paní ministryně. Nedělejte si starosti, tuhle bouři spolu ustojíme.“

Lucy Meyerová byla v Oxfordu a seděla se Summer u kávy. Od Michaelovy nehody uběhly dva týdny a Lucy s Arniem se chystali k návratu do Států. Lucy přemlouvala Summer, ať odletí s nimi.

„Přece tu nemůžeš zůstat navždycky, holčičko.“

Summer však trvala na tom, že nemůže Michaela opustit. Na rozdíl od lidí, které nechce jmenovat.

„Uvědomuješ si vůbec, že Alexia ho ode dne nehody ani jednou nenavštívila? Prostě se po ní slehla zem.“

Lucy usrkla kávu. „Jistě má pro to své důvody.“

„Jasně. Sobectví!“ vybuchla Summer vášnivě. „Proč tu ženskou v jednom kuse hájíš? U tebe jí vždycky všechno projde!“

„Jak jsi na to přišla?“ pokrčila Lucy rameny. Dceru rozzlobilo, že si včera vyšla s Alexií na oběd, aby jí dodala sil a trochu jí vylepšila náladu. „Holčičko, já přece chápu, že hledáš viníka, ale Michaelova matka za tu nehodu nemůže.“

„Možná.“

„Jak možná? Byla to přece nehoda!“

„Michael byl skvělý řidič,“ zuřila Summer. „Zkušený a znal svoje hranice. Jel po prázdné silnici za denního světla. Proč by zničehonic ztratil nad motocyklem kontrolu?“

„Protože jel příliš rychle,“ nadhodila Lucy racionálně.

„To ano, ale proč tak jel?“

„Mladí muži si na silných motocyklech dokazují ledacos. Nepotřebují žádný důvod.“

„Mami, ale až tak rychle? Něco se muselo stát. Večer předtím se choval zvláštně. Pořád mluvil o tajemství a ptal se na divné věci. Třeba jestli bych prozradila tajemství o někom, koho mám ráda.“

Lucy postavila šálek na stůl. „Jaké tajemství?“

„To je to. Vůbec nemám páru. Byl hrozně vyhýbavý, ale podle všeho šlo o něco nepěkného. A tak nějak tuším, že se to týkalo právě jeho matky.“

Lucy zamyšleně otáčela snubním prstýnkem na prstě. Kdysi ho dostala od otce a pomáhal jí pokaždé, když se potřebovala soustředit. Lucy přála dceřině vztahu s Michaelem, ale teď, po té nehodě, by

ráda měla dceru doma, co nejdál od všech zmatků. Lucy už o tajemství De Vereových věděla víc, než si přála, a chtěla před tím uchránit aspoň Summer.

Dívka dopila svoje dvojité espreso. „Musím zjistit, co tím Michael myslel. Co ho tak rozrušilo, že se…“

Provinile si uvědomila, že chtěla říct „zabil“. Ne, musí věřit, i když všichni ostatní už doufat přestali. Dokud Michael žije, existuje naděje.

„Že havaroval.“

„A nenapadlo tě,“ zeptala se Lucy, „že si Michael nepřál, abys to věděla? To tajemství? Mohl ti ho prozradit, ale neudělal to. Určitě by si přál, abys přestala myslet na minulost a byla v životě šťastná.“

„Ale já chci být šťastná!“ vzlykla Summer vzdorně. „S Michaelem. Pomůžu mu s uzdravením. To je pro mě štěstí.“

„Summer, holčičko…“

„Radši běž, mami, ať chytneš letadlo.“

Lucy Meyerová se podívala na hodinky. Ano, musejí vyjet. I když by si moc přála, aby Summer odletěla také, bylo jasné, že do života jí mluvit nemůže.

„Dobrá, ale ještě si o tom musíme někdy promluvit.“

„Jo, jo,“ souhlasila Summer otráveně.

„Tatínek už zavolal děkanovi na univerzitu, aby ti z rodinných důvodů dovolili přerušit studium, ale na moc dlouho to nebude.“

„To se rozumí. Ozvu se. Ahoj, mami.“ Summer se dívala za odcházející matkou.

Nikdy se nevrátím. New York a univerzita a praxe v Post jsou součástí mého starého života. Bezvýznamného a plytkého. Bez Michaela nic z toho nemá smysl.

Summer tu dálku k Michaelově bytu šla pěšky, proplétala se bludištěm uliček za kolejemi Exeter a Lincoln a mířila dolů k Magdalen a k řece. Matčina návštěva v ní ještě umocnila úzkost a bolest, znemožnila jí vychutnávat vřelost už téměř podzimního slunce a krásu věží zvedajících hlavu k obloze. V ulicích potkávala rozzářené milence v kraťasech a slunečních brýlích, kteří se fotografovali

„v městě snících věží“ nebo se líbali na starodávných mostech. Vrby posmutněle smáčely větve v něžně plynoucí řece, děti se cpaly zmrzlinou a hopsaly a chladily si prstíky nohou ve vodě, po níž vznešeně plula labutí rodinka.

Všichni byli šťastní, žili svůj život, jako by se nic hrozného nestalo. Jako by se svět nepřestal otáčet.

Summer sledovala ten okolní život se vzrůstajícím hněvem. Kde život bere tu drzost pokračovat jakoby nic? Jen pár kilometrů odtud Michael zápasí o každý dech.

Ale další hlas v hlavě ji uklidňoval. Matčin hlas. Michaelovi se stala nehoda.

Není to ničí vina.

Tak se konečně vrať domů.

Měla mamka pravdu? Hledá Summer skrytý význam v tom, co je prostě osud, náhoda, každodenní krutá realita, jež denně postihne miliony lidí na celém světě? Možná, ale zrovna teď věřila, že k Michaelově havárii nedošlo náhodou. Měla pocit, že její povinností je odhalit osudové tajemství, ať už si to Michael přál, nebo ne. Je to její poslání, ke kterému ji vyvolil osud.

Instinkt Summer napovídal, že by měla začít u Michaelovy matky, u chladné a necitelné Alexie De Vereové.

V bytě Summer skopla střevíce a doťapkala do Michaelovy pracovny. Počítač byl v režimu spánku, jako by Michael měl každým okamžikem přisednout ke stolu a pokračovat v nedokončené práci.

Vedle něj se kupila neuspořádaná hromada lejster, účtů, faktur, prospektů. Všechny souvisely s chystanou slavností v Kingsmere.

A stejný chaos vládl i v zásuvkách, vršil se na tiskárně a pohovce. Michael si na pořádek příliš nepotrpěl. Summer nešlo do hlavy, jak s takovým přístupem dokázal řídit prosperující firmu, a napadlo ji, jestli by stejný chaos našla i na psacím stole Tommyho Leona. Nebo je Tommy ten racionální, kdo řídí praktické stránky zakázek, zatímco Michael je tvůrčí polovina jejich dua a ze svého bohémského a roztěkaného mozku chrlí ohňostroj nápadů a plánů a představ?

Musím zavolat Tommymu.

Summer si sedla na Michaelovu židli, probudila počítač a s bolestí u srdce si vzpomněla, že uběhly teprve dva týdny ode dne, kdy se bez ohlášení přiřítila do Oxfordu, aby Michaela nachytala s jinou ženou. Toho večera ji ujistil – a ona mu věřila –, že jsou pár, jenže teď o tom zase začala pochybovat. Ale přesto, skutečně se jí chce prohrabat se mu počítačem, zprávami, fotografiemi, e-mailovou schránkou, vzkazy a kontakty na Facebooku? Co když objeví něco, oč ve skutečnosti nestojí?

Heslo. Monitor na ni panovačně blikl.

No jasně, počítač je zabezpečený heslem.

Zkusila zadat Michaelovo osobní číslo: znamení zvěrokruhu a datum narození. Nic. Vyzkoušela ještě pár jmen členů jeho rodiny, trochu z legrace i svoje jméno, ale neúspěšně. No dobrá, počítač může později svěřit profíkům, tedy pokud heslo nezná Roxie nebo Tommy.

Summer odstrčila laptop stranou a prohrábla nejbližší kupičku papírů. Spíš z bezradnosti je začala metodicky třídit do štosů. Faktury doprava, účtenky doleva. Třídila papíry na firemní, soukromé a všehochuť. Z kuchyně si donesla pytel na odpadky a házela tam obálky, letáky a další zbytečnosti. Čas jí při práci ubíhal a náhle bylo šest a slunce se pomalu sklánělo za obzor a přes žaluzie propouštělo na podlahu pracovny oranžové pruhy.

Summer vstala a protáhla se. Zrovna si chtěla z kuchyně přinést vodu, když si všimla jedné krabice v koutě proti dveřím. Celá Michaelova pracovna tonula v chaosu a nepořádku, ale tako kartotéční

krabice představovala výjimku na první pohled: výstřižky, fotokopie a další materiály byly řazené až s úzkostlivou přesností. Navíc krabice sice nebyla ukrytá, ale takhle zastrčená mezi stěnu a knihovnu vypadala velmi nenápadně.

Summer krabici opatrně vytáhla a odnesla ji ke kuchyňskému stolu. Skoro všechny výstřižky seřazené podle data souvisely s Alexiinou reformou trestních sazeb u jednotlivých trestných činů.

Nad některými z příběhů skutečně krvácelo srdce.

Rumunský imigrant Daja Ginescu dostal původně čtyři roky za krádeže v obchodech, ale trest se mu zvýšil na sedm let. Nepustili ho ani ke smrtelné posteli synka, jenž umíral na leukémii.

Následovaly další laciné plačtivé případy, zveličené reportéry až do tragických dimenzí. Summer však nedokázala soucítit třeba s Darrenem Nilesem, lupičem – recidivistou, kterého odkopla snoubenka poté, co se dozvěděla, že na svatbu si počká ještě dalších osmnáct měsíců.

Ovšem drtivá většina článků se točila kolem jediného muže. Sandžaj Patel dostal trest za pašování drog, i když jeho stoupenci věřili, že byl obviněn neprávem. Po prodloužení trestu se Patel ze zoufalství v cele oběsil.

Summer přejela prstem po snímcích jeho obličeje. Měl v sobě zvláštní jemnost, smutek. Pokud skutečně pašoval heroin, pak si drogová mafie vybrala dobře. Vypadal naprosto nevinně, bezelstně a z tmavých očí mu zářila upřímnost.

Zato jeho takzvaní přátelé nebyli žádná neviňátka. Michael měl tři kopie výhrůžných dopisů své matce. Dva byly psané rukou a měly stejného autora, nad jehož gramatikou a rukopisem by se začervenal každý třeťák. Dopisy obsahovaly hlavně nadávky a vulgarismy hraničící s gynekologickým slangem. Summer nezděsila vulgárnost, ale spíše míra nenávisti čišící z každého řádku. Pisatel hrozil Alexii, že ji podřeže krk, „až budeš kvičet jako špinavý prase“, těšil se, jak „ti ufiknu kozy a pak si to odskáčeš za každý svinstvo, ty smradlavá kundo“. Třetí dopis psal kdosi vzdělanější, hodně citoval bibli a svolával hněv pomstychtivého Boha na hlavu hříšné Alexie. Zaskočená Summer se neuměla rozhodnout, z kterého dopisu ji po těle mrazí víc. Sama mezi Alexiiny fanoušky nepatřila, ale nad těmi dopisy jí tuhla krev v žilách.

Jak se Michael k těm dopisům dostal a hlavně – proč si je schovával? Souvisely nějak s tím tajemstvím, o kterém se zmiňoval? Nebo se prostě jen strachuje o matčino bezpečí, třeba i v souvislosti se zabezpečením pozemku během plánované oslavy v Kingsmere.

Možná. Ale stejně to nedávalo smysl, Alexia měla dostatečnou ostrahu už z titulu své funkce. Michaelova amatérská snaha by byla zbytečná. Něco tady nesedělo.

A pak Summer učinila další objev: našla štos dokumentů, který souvisel se současným ministerským předsedou. Dopisy Henryho Whitmana Alexii a kopie jejích odpovědí zhruba z doby, kdy ji jmenoval ministryní vnitra. Jiné se týkaly pouze Whitmana: premiér slavnostně otvírá novou nemocnici, jeho žena Charlotte na charitativní akci. Nevinné články o premiérově podpoře zdrojů obnovitelné energie. Každý z výstřižků byl pečlivě označený datem a zařazený do pořadače. Michaelovi či někomu jinému jistě připadaly důležité.

Proč?

Zazvonění telefonu Summer vyděsilo k smrti. Kdo sem může volat, proboha? A sotva chce mluvit s ní.

Proč by jí někdo volal na Michaelovu pevnou linku?

Pokud to ovšem není nemocnice. Třeba je Michaelovi hůř. Ach bože.

„Haló?“ zajíkla se vyděšeně.

„Už podle hlasu ti musí být hrozně, maličká. Jak se držíš?“

„Teddy!“ Summer si dlouze oddechla. Díkybohu. „Jo, je mi fajn. Jenom jsem se lekla, že třeba volají z nemocnice.“

„No vidíš, a jsem to jenom já. Poslyš, volala tvoje máti a poprosila mě, abych na tebe trochu dohlédl. Nejspíš se děsí, že v tom ponurém bytě uvadneš nebo umřeš hlady.“

Summer se zasmála. „Možná jsi měl mamce připomenout, že si vařím už roky.“

„Ale nebrání ti v tom, abys na večeři přišla k nám do Kingsmere, je to tak?“

„K vám? Bude tam i Alexia?“

Teddy jí zřejmě četl myšlenky. „Alexia je v Londýně, tak tu jsme s Roxanne jako dva poustevníci. Potěš starce svou krásnou přítomností, děvenko.“

Summer náhle po setkání s Teddym a Roxie upřímně zatoužila, po laskavých a důvěrně známých lidech, kteří Michaela milovali stejně hluboce jako ona. Do nemocnice sice zašli jenom občas, ale Summer si byla jistá, že u nich za to může krvácející srdce, a ne bezcitnost jako u Alexie.

„Tak jo. To bude milé, díky. V kolik mám přijet?“

„Hned, dítě. Řidič tě každou chvíli vyzvedne.“

„Hned? Ale já se nestihla osprchovat ani převléknout!“

„To přece nevadí, sbal si věci na přespání, a ať už jsi tady!“

Přespání? Summer původně chtěla něco namítnout, ale hned si to rozmyslela. Proč by nemohla na chvíli vypadnout a odpočinout si? Postačí, když se vrátí zítra večer, aby stihla pravidelnou návštěvu u Michaela.

Summer naházela do batohu trochu oblečení a čekala na domovní zvonek. Od Teddyho bylo úžasně ohleduplné, že pro ni poslal auto. Vážně to je ten nejhodnější člověk na světě.

26.

Summer tlačila Roxiin vozík po příjemně chrupajícím štěrku dlouhé příjezdové cestě v Kingsmere.

„Je tady fakt krásně. Jako by ses každé ráno probudila do pohádky, viď?“ Roxie se usmála. „Ani ne, ale ano, hezky tu je. Asi bych nemohla žít jinde.“

Dívky vydatně posnídaly ovesnou kaši a zapily ji silnou černou kávou, načež se vypravily na ranní procházku. Těžko říct, jestli to bylo nadýchanou péřovou matrací v hostinském pokoji nebo skvělou večeří a několika sklenkami vína, ale Summer se dnes ráno cítila osvěžená a vitální jako už dlouho ne. Modrá obloha a štiplavý ranní vzduch v ní probouzely pocit naděje. Havrani skřehotající v korunách stromů jako by zvěstovali nový začátek.

Na konci příjezdové cesty se před nimi klikatila venkovská pěšina. Vysoké živé ploty z obou stran a převislé koruny prastarých dubů se nad ní klenuly jako zelený tunel.

„Doleva nebo doprava?“ nadhodila Roxie.

„V čem je rozdíl?“

„Vlevo je vesnice a napravo leží farma.“

„Tak doleva,“ rozhodla Summer. „Tvůj otec chtěl noviny a navíc jsem ještě neviděla, jak si žijou vaši sousedi.“

Roxie byla nadšená, že Summer zůstala přes noc. V dětství se spolu přátelily, ale od těch bezstarostných časů se samozřejmě hodně změnily. Roxie si pamatovala tlustou a uzavřenou holčičku, až nepřirozeně plachou. Zato Roxie byla tehdy sebejistá a krásná. A pro změnu svět dneska ležel u nohou Summer Meyerové. Život je pěkná mrcha.

„Asi mě máš za bezcitnou potvoru,“ vyhrkla náhle Roxie tiše, „že nenavštěvuju Michaela.“

„Nic takového si nemyslím,“ ujistila ji Summer.

„Pochop, prostě to nezvládám. Z nemocnic obvykle dostanu šílený záchvat paniky, ale z téhle obzvlášť.“

Summer už zapomněla, že po sebevražedném pokusu Roxie skončila právě v nemocnici John Radcliffe. Nebylo divu, že k tomu místu cítila odpor.

„Naprosto ti rozumím. A Michael by to taky pochopil.“

„Táta za ním byl dvakrát, ale pokaždé se vrátil celý rozhozený. Připadal si prý hrozně bezmocně. Nevěděl, co tam dělat a co říkat.“

„Asi je jedno, co tam řekneš. Hlavní je být s Michaelem.“

„Takhle to cítí ženy, ale znáš mužské a hlavně Brity! Pořád chtějí spravovat rozbité věci, dávat problémy do pořádku. Táta se nejspíš nemůže vyrovnat s tím, že tuhle věc nedokáže pro Michaela zařídit, stejně jako nezvládl spravit moje zranění. Asi věří, že historie se opakuje.“

„Prokletí rodu De Vereových,“ zamumlala Summer skoro neslyšně.

„Jediným prokletím téhle rodiny je mrcha moje matka!“ prskla Roxie zahořkle. Summer neuniklo, jak

se jí zkřivila tvář nenávistí.

Chvíli mlčely. Konečně dorazily do vesnice. Kolem trojúhelníkové zelené návsi, zastíněné podsaditým kostelíkem v anglosaském stylu, byl líbezný shluk kamenných chalup porostlých vistáriemi. Ospalá idylka jako z obrázku. Summer by nepřekvapilo, kdyby z chalup vykoukly pohádkové postavičky.

Ne, tady se nemohlo stát nic zlého. Realita tak úplně idylická nebyla.

Venkovský krámek totiž patřil Rose Hudgensové, nabručené babizně s bradavičnatým obličejem. Pozdravila Roxie pokývnutím, ale Summer prodala noviny bez toho, že by jí věnovala jediný pohled či úsměv.

„Taková je vždycky?“ zajímala se Summer, když vyšly z obchůdku.

„No jo. Stará Rose si nepotrpí na cizí lidi. A na Američany má obzvlášť pifku.“

Už se procházely hodinu a Summer pořád ještě nenašla odvahu ke zmínce o Michaelově kartotéce s výstřižky a dopisy ani o jeho temném tajemství.

„Víš, chtěla jsem se zeptat, jestli se ti Michael při přípravách Teddyho letní slavnosti nezmínil o něčem divném? Myslím, co by tě překvapilo.“

Roxie prudce vzhlédla. „Divném?“

„No, prostě jakkoliv nezvyklém.“

„Asi ne. Proč?“

„Nejspíš o nic nejde, ale večer před tou nehodou jsem za ním přijela do Oxfordu a povídal, že má tajemství. Mluvil o tom tedy hypoteticky, ale podle mě si dělal velké starosti kvůli něčemu, co se náhodou dozvěděl. Napadlo mě, jestli se ti nesvěřil.“

„Kdepak, nic takového. Mluvil jen o tom večírku. V posledních týdnech ničím jiným nežil a navíc se hrozně vztekal kvůli tátovu nápadu s chrámem. Taková hloupost! Navíc s tím byly samé problémy a Michael nechtěl tátu zbytečně zatěžovat. Ale tohle mi jako tajemství nepřipadá, Summer.“

„Vždyť říkám, že to nejspíš nic není,“ usmála se Summer chlácholivě. Nechtěla Roxie trápit svými obavami a podezřením, aspoň dokud neobjeví nějaké důkazy. Přinejmenším teď věděla, že sestře Michael svoje temné tajemství nesvěřil.

Po návratu do sídla odnesla Roxie Teddymu noviny a Summer si šla do patra sbalit věci a ustlat po sobě postel. Právě zatáhla zip na batohu, když se jí za zády ozval hlas. Leknutím nadskočila.

„Zdržíš se ještě na oběd?“

Na prahu pokoje stál Teddy ve žlutém pulovru, který mu obtahoval medvědí bříško. Připomínal Medvídka Pú v důchodu. Summer vůbec poprvé napadlo, že Michael se mu vůbec nepodobá, jako by z otce na syna nepřešel jediný gen rodu De Vereových.

„Páni, polekal jste mě! Myslela jsem, že jste dole s Roxie.“

„Od ní jsem se dozvěděl, že balíš, tak tě chci přemluvit, aby ses ještě zdržela.“

„Nemůžu. Byli jste báječní a odpočinula jsem si, ale musím jet za Michaelem.“

„V nemocnici těžko budeš celý den!“

„Jenže kromě toho mám ještě spoustu práce v bytě.“

„Prosím tě, jaké práce?“

„Papírování. Je toho spousta, ani byste nevěřil.“ Summer hlasitě zívla a Teddy ji otcovsky objal.

„Hlavně se nepřepínej, dítě. Měla bys poslechnout rodiče a vrátit se do Ameriky.“

„Ale já přece nemůžu opustit Michaela!“ zhrozila se Summer. Teddy chvilku bojoval s pohnutím. „Michael zemřel, Summer.“

„To není pravda!“

„Tělo možná žije, ale jinak… už nezbývá nic. Jeho matka má pravdu.“

„Ne, jeho matka se plete!“ Summer se na tváře vyřinuly žhavé slzy. „Omlouvám se, Teddy. Vím, že Alexii milujete, ale v tomhle pravdu nemá. Chce Michaela odpojit od přístrojů hlavně proto, aby to měla snazší. Skončila by tahle situace, s kterou nechce mít nic společného.“

„Ale tak to není, děvenko.“

„Tak to je, tečka! Pořád jen maká na svý hvězdný kariéře a nemá čas na detaily, jako je třeba vlastní syn!“

Teddy jen nešťastně vrtěl hlavou. „Uznávám, že Alexia neumí dát city najevo, ale Michaela nesmírně miluje. Lékaři nám vysvětlili, že skoro neexistuje naděje, že by ještě přišel k vědomí.“

„Skoro. Skoro žádná naděje. Ale to znamená, že nějaká naděje pořád je, ne? A kdo bude za Michaela bojovat, když ne my?“

Teddy něžně pohladil Summer po vlasech. Milá dívka, hloupoučká, ale moc milá. „V mém věku, Summer, budeš také vědět, že některé bitvy jsou předem prohrané.“

„Jenže kdybyste tomu věřil, souhlasil byste s odpojením přístrojů jako Alexia. Ale vy jste proti!“

„Já tomu opravdu věřím,“ vysvětlil Teddy vážně. „Ovšem jsem příliš sentimentální a slabý, než abych se řídil rozumem.“

„Jo, ze sentimentality a slabošství nemůže Alexii obvinit vůbec nikdo,“ povzdechla si Summer trpce.

„Alexia si chce Michaela pamatovat takového, jaký byl. Neměla bys jí to vyčítat jen proto, že hledáš viníka.“

Přesně tak argumentovala i matka při včerejším loučení. Summer nešlo do hlavy, proč Alexia De Vereová probouzí ve svých nejbližších takovou oddanost. Teddy. Michael. Dokonce i její matka Lucy. Čím si Alexia zasloužila tolik věrnosti a pochopení? Z jejích nejbližších ji realisticky hodnotila pouze Roxie.

Teddy s očima zamženýma láskou dál mluvil o své ženě.

„Alexia zažila mnoho tragédií a útěchu vždycky našla v práci. Dává jí smysl života, cíl, náplast na bolest. Nabízí ti dobrý vzor, co udělat dál.“

„Myslíte vrátit se do práce?“ ujistila se Summer.

„Samozřejmě. Vrať se do Ameriky, dítě, studuj a pokračuj v praxi v novinách. Neobětuj se pro mého syna, nepomůžeš mu tím a jenom uškodíš sobě. Proč zničit hned dva životy místo jednoho?“

Protože nemůžu. Nedokážu Michaela opustit a odletět do New Yorku, jako by se nic nestalo. To už bych spíš vzlétla do vesmíru než tohle.

„Aspoň mi dej slovo, že o tom budeš uvažovat.“

„Budu o tom uvažovat,“ zalhala Summer.

Teddy jí snesl batoh do přízemí. „Ukážeš se zase, viď?“

„Určitě.“ Summer ho políbila na tvář. „Řeknu Michaelovi, že ho všichni pozdravujete… Och.“ Na stole mezi ranní poštou zahlédla obálku s Michaelovým jménem, v rohu rudočerné logo firmy Ducati.

„Myslela jsem, že pošta mu chodí do bytu.“

„Občas zabloudí i sem,“ vysvětlil Teddy. „Většinou úřední záležitosti. Tohle dorazilo dnes ráno, asi v tom budou nějaké papíry k tomu proklatému motocyklu.“

„Směla bych si to vzít, prosím? Trochu tam Michaelovi dělám pořádek v papírech. Nevěřil byste, co je v tom bytě za binec.“

„Ale věřil, dítě,“ usmál se posmutněle Teddy a podal Summer obálku. „Škoda že jsi neviděla jeho dětský pokoj, připomínal Titanik po ztroskotání.“

O pár minut později se Teddy od domovního vchodu díval za vozem, jenž Summer odvážel. Chudák holka.

Mladá láska je krutá a ztráta v tomhle věku téměř k nepřežití.

Čím dřív Summer Meyerová zmizí domů a na Michaela zapomene, tím líp. Pro všechny.

Michael De Vere ležel na nemocničním lůžku bezvládně jako mrtvola. Z nosu mu trčely hadičky a

ústa měl napojená na dýchací přístroj vedle lůžka. Dvě kulaté elektrody těsně nad bradavkami hlásily

do monitoru v nohách lůžka údaje o srdečním rytmu. Uprostřed všech těch zázraků techniky připomínal bílý a nehybný Michael alabastrovou sochu, němou a záhadnou jako hrob.

Summer Meyerová ho držela za ruku a hladila každý ochablý prst zvlášť jako dítě svou oblíbenou panenku.

„Jsem tady, Michaeli,“ opakovala tichounce pořád a pořád dokola. „Jsem tady.“

Já jsem tady, ale kde jsi ty, miláčku? To byla otázka. Všichni mi tvrdí, že jsi umřel, odešel. Ale já tě cítím tady, u sebe. Neopouštěj mě, Michaeli. Prosím, prosím, neopouštěj mě.

To tajemství zjistím. Najdu pravdu.

A potom, pokud budu muset, nechám tě odejít.

27.

Alexia De Vereová zachmuřeně listovala novým vydáním Telegraphu.

„Už jsem viděla horší.“

„Já taky.“ Sir Edward Manning jí podal štos ostatních deníků. „V Sun vás označili za postřelenou kachnu. Guardian předpovídá, že do Vánoc vás odvolají. A Mirror vás přirovnává k agentovi gestapa.“

„Není to žalovatelné?“

„Zřejmě ano, ale soudní tahanice by vám nepomohly ani v udržení funkce, ani v přesvědčení voličů. Jestli tohle bombardování potrvá ještě pár dní, pak vám premiér vysloví svou plnou důvěru. Nu, a to bude polibek smrti.“

Za normálních okolností by se tomu Alexia vysmála, ale vypětí posledních týdnů si vyžádalo svou daň. Její hvězdná ministerská kariéra neodvolatelně skončila. Veřejná kritika ministryně jako matky, která netruchlí nad synovou tragédií, nepřestávala narůstat. Alexia se svůj postoj dokonce pokusila vysvětlit v televizní diskusi, což byla chyba, jež se jí krutě vymstila ještě větším propadem oblíbenosti. Nálepku bezcitné matky a bezohledné ministryně pak kritici vylepšili ještě nálepkou

„naprostá absence svědomí“. Alexia z toho nepokrytě šílela.

„Mohl by mi někdo laskavě vysvětlit, co se jim na mě nezdá?“ stěžovala si Edwardovi. „Jak si asi představují žal? To si mám rvát vlasy v přímém přenosu?“

V novinách i televizi se totiž donekonečna propírala Alexiina odpověď na moderátorovu otázku:

„Čeho v životě litujete nejvíc?“ Alexia bez váhání prohlásila: „Nelituju ničeho, Davide. Na to nemám čas.“ Tím si znepřátelila i zbylou hrstku stoupenců.

„Kdybych byla muž, voliči by mě za mou sílu vynášeli do nebe.“

„Zřejmě ano, ale vy muž bohužel nejste, paní ministryně.“

„To nejsem, Edwarde.“

„Konzervativní voliči očekávají od političek projevy aspoň základního mateřského instinktu.“

„Proboha, kde jste přišel na ten nesmysl?“

„Bohužel, paní ministryně, přesně tenhle nesmysl vyhrává u voličů, a to už nemluvím o přátelích přímo ve straně. Nezabilo by vás, kdybyste trochu zmírnila tón svých odpovědí,“ pokáral sir Edward Manning svou šéfku. „Zvlášť vzhledem k dnešnímu datu.“

Alexia si unaveně promnula oči. „Co je za datum?“

„Výročí sebevraždy Sandžaje Patela, paní ministryně. Snad jste nezapomněla?“

A sakra. Tak na to Alexia stoprocentně zapomněla. V tom zmatku a starostech o svou veřejnou image a strachu o Michaela strávila každou volnou chvilku mimo práci pátráním po okolnostech vraždy Jennifer Hamlinové. Newyorská policie neudělala ve vyšetřování žádný pokrok. Alexia se neubránila dojmu, že se nikdo moc nesnaží, stejně jako v případě vraždy Billyho Hamlina. Je možné, aby tak zvrhlá brutalita skončila bez potrestání? Zatímco na nešťastné Hamlinovy všichni kašlali, případ Patel ne a ne usnout.

Výročí jeho smrti bylo pro Alexii vždycky hodně nepříjemným dnem. Pod okny její westminsterské pracovny se sejdou demonstranti a hrstka jich možná dojde až před její dům v Chelsea. A letos budou ještě útočnější, protože jejich kořist je po dlouhém honu zesláblá.

Ale jestli se ty hyeny těší, že ji vyštěkají z funkce a donutí k pocitu viny, tak mají smůlu. Grázlové!

Uvědomovala si, že vzhledem k jejím klesajícím preferencím se jí kabinet zkusí zbavit. Nešlo jen o jejího dávného nepřítele z ministerstva obchodu a průmyslu, najednou se proti ní spikli úplně všichni. Henry Whitman ji nedokáže ochránit donekonečna. Alexia se navzdory všemu snažila soustředit na práci. Všichni by se divili, ale i ona měla city. Palba kritiky, tlak a především lidská a profesionální izolace ji začínaly ubírat síly.

Škoda, že Teddy nemůže zůstat v londýnském domě s ní, snad by to pak měla snazší. Manžel však zarytě trávil alespoň polovinu času v Kingsmere („Hospodářství se neřídí samo, lásko“) a Roxie je tam k němu přilepená jako pijavice. Minulý týden Alexia vyslechla další výhrůžný telefonát – od stejného náboženského fanatika jako naposled. Svěřila se s tím siru Edwardu Manningovi, ale odmítl předat případ k vyšetření, protože by mohl prosáknout na veřejnost a lidé by ji pak podezírali, že si tak chce vyžebrat soucit. A pokud Alexia něco nesnášela víc než nezaslouženou nenávist, byl to vyžebraný soucit.

Hlas sira Edwarda Manninga jí do myšlenek pronikl až po opakovaných pokusech: „Snad byste si měla vzít dovolenou, paní ministryně?“ Sir Edward hovořil jako typický Angličan – zřetelně, pomalu, každé slovo zvlášť, přesně jako Teddy. Hlas, který vyzařoval přirozenou autoritu.

„Dovolenou?“ Alexia nevěřila vlastním uším.

„Tak třeba osobní volno, pokud se vám to zamlouvá víc. Z rodinných důvodů.“

„Vy jste mluvil s ministerským předsedou?“

Sir Edward Manning se zatvářil dotčeně. „Samozřejmě ne, paní ministryně.“

„Henry Whitman mi před týdnem radil totéž. Snaží se mě zbavit, víte?“

„Možná se vám snaží pomoci.“

„Vyhazovem?“

„Nemůžete se dál tvářit, že se nic neděje, paní ministryně.“

„A proč bych nemohla, Edwarde?“

„Protože,“ ukázal podrážděně na noviny, „ještě pár dní podobného lynčování a máte definitivně po politické kariéře. Když zůstanete, Whitman vás při nejbližší reorganizaci stejně vyšoupne. Omluvte mi tu neomalenost, ale taková jsou fakta.“

Alexia se nevidomě zadívala z okna. „Ano,“ zamumlala spíš pro sebe. „To jsou fakta.“

O hodinu později seděla sama u stolu v nenápadné italské restauraci v Chelsea a nutila se jíst. Od Michaelovy nehody hrozně zhubla. Pravda, chuť k jídlu z ní vyprchala už v Paříži, kde se dozvěděla o vraždě Jennifer Hamlinové. V noci měla velké štěstí, když se jí podařilo ukrást aspoň tři hodiny spánku. Pochmurné, zlověstné myšlenky jí vířily vědomím jako kalná voda. Alexia, nadopovaná adrenalinem a kofeinem a zběsilým strachem, dřela v kanceláři i doma na nejvyšší výkon, protože věděla, že jakmile se jednou zastaví, temné myšlenky ji zaplaví a stáhnou pod hladinu. Pokud už usnula, opět prožívala trýznivé sny o tonutí, stále vyšší vlny se jí přelévaly do plic a okrádaly ji o vzduch.

„Vaše cioppino, paní De Vereová. Dobrou chuť.“

Alexia se podívala na kusy ryb a chobotnice v šafránově žluté, voňavé rýži a náhle se jí udělalo zle. Honem zkusila strčit do úst aspoň kousek chleba, ale bylo to ještě horší. Stres z ní vysával síly.

Vyděsila se, že omdlí.

Edward má možná pravdu. Nejspíš tu pauzu potřebuju. Příšerně se bojím o Michaela a šílím hrůzou, že mě vykopnou z ministerstva. Co když se mi premiér vážně snaží pomoci?

Najednou si Alexia vzpomněla na Martha’s Vineyard a svůj letní domek. Na zahradě se po laťkové konstrukci plazí vistárie, černočerná noc je posetá hvězdami, žáby chraplavě kvákají při svých lenivých námluvách.

Měla bych tam odjet. Na ostrově se cítím bezpečně. Tam si připadám odpočatě a dokážu myslet s chladnou hlavou.

Znamenalo by to opustit Michaela, ale teď mu beztak nejsem nic platná. A pokud se psychicky a fyzicky zhroutím, nebudu platná nikomu. Nakonec bych v nemocnici skončila i já.

Lucy Meyerová byla právě s Arniem ve Washingtonu, ale třeba by ji Alexia přemluvila, ať letí na ostrov s ní. Koneckonců Lucy nemá pracovní ani jiné povinnosti. Alexia se už nemohla dočkat, až si s Lucy popovídá hezky v soukromí, bez manželů a dětí.

Obě ženy si často telefonovaly a Lucy instinktivně chápala, proč Alexia musí i po synově nehodě pokračovat v práci. Proč musí neustále fungovat a nemůže se předvádět jako slabá hroutící se matka, i když britská veřejnost by si to tak představovala. Alexia se Lucy svěřila dokonce i s vraždou Jenny Hamlinové a svými obavami, že se stala cílem nějakého bizarního spiknutí. Lucy ji nesoudila,

nesmála se jí. Mlčky a trpělivě poslouchala, věrná a pevná jako kámen.

Teddy ji miloval, ale neznal ji tak dobře jako Lucy Meyerová, s níž se Alexia cítila přirozeně. Vedle ní mohla všechno hodit za hlavu a být sama sebou. A teď to potřebovala ze všeho nejvíc.

Jídlo mezitím vystydlo. Alexia požádala o účet. V půl třetí měla schůzi užšího výboru a ve čtyři hodiny hlasování. Potom zatelefonuje Lucy, zařídí si dovolenou a zmizí.

Bude to v pořádku, přesvědčovala sama sebe. Všechno bude v pořádku.

„Na to zapomeň, kámo, tohle je můj flek!“

Podsaditý fotograf odstrčil kolegu z nejlepšího místa na Cheyne Walk, přímo proti domu Alexie De Vereové.

„Říká kdo?“

„Říkám já. Tvrdnu tady od deseti dopoledne, jenom jsem si teď skočil přes ulici pro cigára.“

„Tvůj problém.“

Zatímco se muži hlučně hádali o místo, před domem ministryně vnitra v Chelsea Street pomalu narůstal počet demonstrantů s plaketami, na kterých měli snímek Sandžaje Patela. Zpočátku protest probíhal spořádaně, lidé respektovali policejní pásku nataženou tři metry před nemovitostí De Vereových, ale během odpoledne pokřik sílil, přibylo i skandování „De Vereová VEN“ a „Bez citu, bez hlasu“. Navzdory přítomnosti policie a dvou televizních štábů atmosféra houstla. K projevům násilí a vandalismu chyběl jen krůček.

Uprostřed davu se němě modlil Gilbert Drake.

Kéž dojde na Izajášova slova: „A budu stíhat zlobu světa a nepravost svévolníků. Učiním přítrž pýše opovážlivců, ponížím troufalost ukrutníků.“

Umírající syn není pro Alexii De Vereovou dostatečným trestem za utrpení, které způsobila Sandžajovi a mnoha dalším. Ta zlá osoba myslela vždy jen na sebe a svou sebestřednou existencí urážela Boha. Musela tedy sama přijít o život.

Oko za oko.

Gilbert Drake sáhl pod krátký kabát a láskyplně polaskal chladnou ocel pistole.

Henry Whitman byl na soukromé lince.

„Kolik jich tam je?“

„Zhruba padesát, šedesát, pane premiére.“

„Stačí to? Neřekl bych, že to je zrovna dav.“

„Stačí to.“

„Takže jdeme do akce?“

Hlas ve sluchátku zněl pobaveně.

„To záleží na vás, Henry. Vy jste šéf, vzpomínáte?“ Henry Whitman zavřel oči a rozhodl se.

„Mně se to nezamlouvá, Alexie. Ani v nejmenším.“ Teddy De Vere neskrýval obavy. „Předtím jsem jich pár zahlédl v televizi a zdáli se mi hodně agresivní. Nemůžeš se dnes večer vrátit sem, do Kingsmere?“

*

Alexia si na zadním sedadle ministerského auta tiskla k uchu mobil a snažila se načerpat útěchu z Teddyho hlasu, když už tu neměla jeho náruč. Potřebovala ho, potřebovala jeho oporu a lásku.

Schůze výboru překročila plánovanou dobu – jako vždycky – a hlasování se nekonečně táhlo. Chvilka klidu, kterou jí v poledne přineslo rozhodnutí utéct s Lucy na ostrov, vzala už dávno za své. Toužila po Teddym, ale při představě dlouhé cesty do Oxfordshire jí únavou bylo do pláče.

„Nemůžu, Teddy, věř mi. Jsem vyčerpaná. A Edward prověřil, že u domu je spousta policistů, takže výtržnosti dokážou zarazit.“

„Zbytečně riskuješ, zlato. Můžeš si trochu zdřímnout po cestě. Přijeď, Alexie, moc mi chybíš.“

„Ty mně taky.“ Alexia změnila téma. „Víš, nejspíš by neškodilo vzít si dovolenou.“

„Vážně? Nádhera!“ Doslova slyšela Teddyho úsměv. „Mám začít s balením?“

„Víš, ráda bych si udělala dámskou jízdu jen s Lucy. Na chvíli bychom se schovaly na Martha’s Vineyard. Nevadilo by ti to?“

Vteřinka váhání. Pak Teddy zahlaholil: „To se rozumí, lásko. Podle mě to je báječný nápad!“

„Fajn. Zítra to proberu s Henrym. Už musím končit, miláčku, jsme před domem.“ Telefon oněměl dřív, než se Teddy stačil rozloučit.

Daimler se zatmavenými skly zastavil před domem. Gilbert Drake odjistil pistoli a pevně ji sevřel v dlani. Alexia vystoupila z vozu. Cvakání fotoaparátů téměř přehlušilo křik protestujícího davu.

Nastal den Boží pomsty. Fotografie budou stát za to.

Henry Whitman zapnul televizi. Sledoval, jak Alexia De Vereová vystupuje z vozu, hubená jako elegantně oblečená kostra.

„Propána!“ poznamenala jeho manželka. „Vypadá hodně nezdravě.“

„Ano.“

„Proč nemůže prostě rezignovat? Proč se drží zuby nehty? Je to ubohé.“

„To je,“ přisvědčil Henry, i když ve skutečnosti neposlouchal. Soustředěně pozoroval dav na obrazovce, který na procházející ministryni vnitra pohrdavě bučel. Z těch projevů skutečně sálala nesmírná zloba.

Henry Whitman začal nenávidět sám sebe.

V nemocničním pokoji Michaela De Verea běžela televize a Summer Meyerová sledovala zpravodajství.

Sestřička, která upravovala pacientův polštář, zvesela prohodila: „To je jeho matka, viďte? Vypadá úžasně, ale dost zhubla.“

To je hodně nevýstižné, pomyslela si Summer. Alexia připomínala bezmocného ptáčka. Černý kostýmek Chanel se zlatými knoflíky na ní plandal jako na strašákovi.

„Lidi ji moc neberou, co?“

„Zdá se.“

„Člověk by řekl, že jí dají pokoj, když má tak nemocného syna a vůbec. Ale politik je asi zvyklý na ledacos.“

Summer sestřičku neposlouchala, soustředila se na reportáž. Těsně předtím, než se Alexia dostala za policejní kordon, zpozorněla. Zahlédla stříbrný záblesk v předních řadách davu.

„Proboha!“ hlesla Summer. „Proboha.“

Alexia s hlavou hrdě vztyčenou kráčela k přednímu vchodu, jako by nevnímala hněvivý ryk a rozzuřené obličeje podél vyhrazené uličky.

„PRYČ, PRYČ, PRYČ!“ ječeli demonstranti. Ovšem Alexia se nenechala šikanovat ani kolegy ve vládě, natož tímhle stupidním stádem.

Jdi dál, pořád stejným tempem. Už budeš uvnitř. A vida, tady je Jimmy, agent tajné služby, který ji měl na starosti. Usmál se. Alexia vešla za pásku oddělující chodník od soukromého pozemku a úsměv mu oplatila. Kamery cvakaly jako divé.

Zvláštní, ale jedno cvaknutí zaznělo jinak než ostatní. Alexia se obrátila po zvuku a pohlédla do očí planoucích zvířecí nenávistí.

„Něco pro vás mám, paní ministryně.“

Výstřel práskl hlasitě jako hrom. Alexia ucítila ostrou bolest a na mžik i pronikavý úžas. Vzápětí se všechno propadlo do tmy.

28.

„Alexie! Alexie, slyšíte mě?“

Hlas sira Edwarda Manninga zněl z velké dálky. Alexii udivilo, že jí říká křestním jménem. To nikdy nedělal. Asi se něco vážného stalo.

Alexia otevřela oči, ale viděla rozmazaně. Za ustaraným obličejem sira Edwarda moře dalších splývajících tváří. Všechno se houpalo jako na palubě lodi za bouře. Netušila, kde je. Světlo ji bodalo do očí a k nevolnosti se připojila řezavá bolest v boku.

Pak se vrátila tma a Alexia necítila nic.

Zachmuřený Henry Whitman tiskl telefon k uchu.

„Žije?“

„Žije, pane premiére.“

Na zlomek vteřinky pocítil Whitman ostudné zklamání.

„Střelil z malé vzdálenosti, ale kulka uvízla v žebru. Teď ji operují. Vyrozuměl jsem, že přežije. Měla proklaté štěstí.“

Ano, souhlasil v duchu Henry Whitman. Jako obvykle.

„Zatkli jste střelce?“

„Ano, pane. Gilbert Drake. Taxikář z North London s čistým trestním rejstříkem. Podle všeho se přátelil se Sandžajem Patelem. Vzdal se bez odporu.“

„Dobrá. Průběžně mě informujte.“

Ministerský předseda si nalil whisky a dopřál si dva dlouhé hluboké doušky. Gilbert Drake. Jenom idiot mine terč na dosah ruky. Henry Whitman doufal, že trouba Drake už z lochu nevyleze.

*

Černou vystřídala bílá. Bílé stěny, bílý strop, bílá postel, bílé světlo. Tak vypadá život po smrti?

Alexia mžourala do zářivého světla. Pomalu si uvědomila, kde je.

Nemocnice. Bolest v boku zmizela, vystřídal ji hřejivý a chvějivý pocit, jaký nezažila od puberty. Morfium. Sklopila oči. Ano, hadičky jí do paže pomalu ukapávaly neznámé léky na bolest.

Náhle se jí všechno vybavilo. Demonstranti za Patela. Cvakání kamer. Spalující oči plné nenávisti.

„Co se stalo?“

Hlas měla tak slabý, že sama sebe skoro neslyšela, ale k přivolání sestry to stačilo.

„Postřelili vás, paní De Vereová, ale uzdravíte se. Nemusíte se lekat.“ Alexia se mdle usmála. „Nelekám se nikdy. Čeká mě operace?“

„Už ji máte za sebou. Všechno šlo dokonale. Zavolám lékaře a ten vám všechno vysvětlí.“ Sestřička odběhla. Skoro vzápětí někdo zaklepal na dveře.

„Mami?“

Roxie vypadala příšerně. Bílá jako křída a s maskarou rozteklou po celém obličeji. Bylo jasné, že plakala. Dojela k lůžku.

„Viděla jsem to v televizi. Myslela jsem, že tě zabil.“ K Alexiinu úžasu se dcera natáhla k lůžku a vzala ji za ruku. Na okamžik se Alexia nevzmohla na sebemenší reakci. Bylo to první upřímně láskyplné gesto, kterého se od Roxie po dlouhých letech dočkala. Ale rychle se vzpamatovala a pohladila dceřiny prsty jako vzácné drahokamy.

„Plakala jsi,“ řekla něžně.

Roxie přikývla. „Už jsem přišla o Michaela. Já… nemůžu ztratit i tebe.“

Alexii vyhrkly slzy. Naráz v ní explodovaly všechny emoce, jež v sobě potlačovala po Michaelově nehodě. Jako by ten vodopád neměl konce.

„Teď pláčeš ty?“ vyjekla nevěřícně Roxie.

„To bude těmi léky,“ zasmála se Alexia přes bolest, protože bok se hlásil o slovo.

„Co se tady kčertu děje?“ Do pokoje vpadl tělnatý muž v obleku, očividně lékař. „Vydal jsem přece jasné instrukce! Potřebujete klid! Zákaz návštěv!“

Roxie se k lékaři obrátila i s vozíkem. „Trhněte si!“ odsekla nesmlouvavě. „Jsem její dcera a zůstanu tady!“

„To tedy nezůstanete, mladá dámo!“

Alexia sledovala hádku a vychutnávala si pocit štěstí. Vrátila se jí dcera.

A na ničem jiném už nezáleželo.

29.

Automechanik se zadíval na zdeformovaný motocykl Ducati Panigale a smutně potřásl hlavou.

„Věčná škoda, no jo. Škoda. Krásná mašina.“

Summer si to nemyslela. Pokud šlo o ni, Michaelův motocykl byl ta nejhnusnější věc na světě, odporná vražedná zbraň.

Vyzbrojena doklady z dopisu, který jí Teddy svěřil, si vyzvedla na policii torzo motocyklu. Vzhledem k tomu, že policie uzavřela případ jako nehodu a nepotřebovala stroj jako důkaz, motocykl dál zůstal soukromým vlastnictvím, které ochotně vydali tomu, kdo předložil patřičné dokumenty.

V Summer ožil investigativní novinář, takže si sepsala seznam možných způsobů pátrání; byla odhodlaná zjistit všechno, co se mohlo podepsat na Michaelově nehodě. S pomocí souseda naložila vrak na vozík a časně ráno se rozjela do East London. Na internetu si našla adresu autodílny specializované právě na motocykly značky Ducati. Každopádně mladík, kterému Summer stroj ukázala, zřejmě věděl, o čem mluví. Zkušeně trousil technické termíny a přitom láskyplně klouzal dlaněmi po odřeném rudém šasi.

„Oprava nemá smysl, vážně. Chci říct, technicky stroj zvládneme znovu postavit, ale měl by víc nových než starých součástek, Nevyplatí se to.“

„A co kdybych chtěla váš názor na některé části?“

„Například?“

„Nevím. Řízení. Brzdy. Kdyby na stroji byla technická závada, našel byste ji? Nebo chci nesmysl?“

Mechanik si prohlédl nádhernou dívku s předlouhýma nohama a lesklou hřívou vlasů, která přivezla motocykl po bouračce. Do jejich dílny moc takových zákazníků nechodilo. Ale v očích i v obličeji měla podivně zarputilý výraz. Byla neuvěřitelně přitažlivá.

„To nevím, dokud to celý nerozeberu,“ pokrčil rameny. „Ale pokud by tam byla závada, tak jo, na to bych asi přišel.“ Doufal, že na dívku udělal dojem. „Tyhle žihadla znám od a do zet.“

„A jak dlouho by to trvalo? Přibližně.“

„Vraťte se v šest, to už bych měl něco vědět. Ale dejte na mě, tyhle krasavice jsou dokonalý jako hodinky. Moc bych se divil, kdyby tam nebylo všechno v rychtyku.“

Summer nechala auto na parkovišti před autodílnou, protože v centru Londýna by nezaparkovala. Metrem dojela na Sloane Square. Pokud by mechanik nedokončil práci na motocyklu dnes, bylo by nejlepší tady přespat a do Oxfordu se vrátit až zítra.

Na každém kroku slyšela či četla o neúspěšném atentátu na Alexii De Vereovou. Všechny deníky

měly na první stránce fotografii střelce Gilberta Drakea a na všech televizních stanicích se průběžně objevovaly aktuální informace o zdravotním stavu ministryně. Summer ten atentát sledovala v televizi v přímém přenosu, když byla u Michaela, a dokonce zahlédla záblesk útočníkovy pistole těsně před výstřelem. Nechtěla volat Teddymu, aby to nevypadalo jako obtěžování, ale beztak by neměla čas, protože Lucy ji z Ameriky v pětiminutových intervalech bombardovala telefonáty, aby zjistila, co je zase nového.

Ale teď byla Summer v Londýně, od střelby na Alexii uběhly už dva dny, tak by Teddymu snad měla zavolat. Ubytovala se v Orange, pěkném hotýlku na Pimlico Road, a pořádně dlouho si poležela ve viktoriánské měděné vaně, než se s telefonem uvelebila v posteli. Nejdřív zavolala do nemocnice John Radcliffe, aby se optala na Michaela. (Beze změny.) Pak sebrala odvahu a vyťukala číslo Teddyho De Verea.

Zaskočilo ji, že se ozval po prvním zvonění. „Summer! Moc rád tě slyším, moje milá!“ Hlas mu překypoval upřímnou vřelostí.

„Tu novinku jsi určitě slyšela?“

„Jasně. Jak je na tom?“

„Věř nebo nevěř, Alexia je skvělá!“ jásal Teddy. „Podle lékařů ji za den za dva pustí domů. A co je nejlepší, vypadá to, že s Roxie se usmířily.“

„Vážně?“ Summer nezvládla zamaskovat překvapení.

„Rozumím. Ale je to úžasné, souhlasíš? Svou roli tam asi sehrál fakt, že Alexia mohla klidně umřít. Zkrátka Rox zajela do nemocnice a od té doby jsou ty dvě jak siamská dvojčata. Namouduši, nevidět to na vlastní oči, nikdy bych neuvěřil. Ten zločinec Drake nám vlastně prokázal laskavost. Ale teď jak se daří tobě?“

„Jsem v pohodě. Dneska přespím v Londýně.“

„Opravdu? Tak tě zvu zítra na oběd.“

„Ale ne, ne,“ vyhrkla Summer chvatně. „Nechci vyrušovat. Máte starosti s rodinou.“

„Hloupost. Patříš přece taky do rodiny,“ prohlásil Teddy velkoryse. „Alexia s Roxie jsou momentálně tak zabrané do svého spiklenectví, že na mě dočista zapomněly.“

„Čestně, Teddy, je to od vás milé, ale nemůžu.“

„Kdepak. Zítra oběd, přesně v půl jedné. Trvám na tom. Něco zarezervuju a dát ti vědět.“

Teddy vzal Summer do Arts Club na Mayfair. Po rekonstrukci tu vznikl snad nejelegantnější a nejexkluzivnější členský klub v celém Londýně. Patřili sem hlavně bankéři a další lidé kolem financí. Summer cestou k Teddyho stolu cítila jejich chlípné pohledy.

„Rád tě vidím!“ Teddy vyskočil, aby ji přivítal. Ve řvavém tvídovém obleku a s kýčovitou rudou kravatou připomínal komiksovou postavičku. „Jsi krásná, ale to vždycky.“

„Kdybych věděla, že jdu do takhle luxusního podniku, tak bych se na to oblékla,“ zamumlala

Summer. V manšestrových džínách a zeleném tričku Gap si připadala jako drban. Na druhou stranu – po šokujících zprávách z včerejšího večera jí konvence byly ukradené.

„Klidně jsme mohli jít i do McDonalda,“ usmála se.

„Cože?“ Teddy se otřásl hnusem. „Myslím, že mladou dámu umím pohostit trochu líp.“

Summer si objednala mořského okouna v solné krustě a Teddy ledvinkový nákyp. Probírali útok na Alexii.

„Zvláštní, jak ze špatných věcí může vzejít i něco dobrého,“ zamyslel se Teddy. „Jako když fénix vstane z popela. Už jsem nedoufal, že Alexia s Roxie si někdy odpustí. Jen škoda, že to nešlo bez kulky v Alexiiných žebrech, ale je to tak. A další dobrá věc, lékaři konečně Alexii přesvědčili, aby si dala v práci pauzu. Ráda by zaletěla do Států a chvíli si odpočinula s tvou matkou.“

„To je fajn,“ broukla Summer, protože se to od ní čekalo. Ona sama měla z matčina přátelství s Alexií vždycky divný pocit, ale těžko mohla Teddymu něco takového říct.

„Moje řeč,“ zářil Teddy. „Alexia má za sebou těžký rok. Nejdřív Michael a teď tohle.“

„Hmm.“ Summer dloubala do ryby vidličkou. Člověk by neměl nikomu přát nic zlého, ale ona ještě Alexii nezapomněla, jak zanedbávala Michaela a jak se po tom neštěstí chovala chladně.

„Potíž je v tom, že moje žena nedokáže ošidit práci,“ stěžoval si Teddy. „Má obrovský smysl pro zodpovědnost a službu veřejnosti. Dnes už se to moc nenosí, ale Alexia nikdy nemyslí na sebe.“

Summer se málem zakuckala. „Uchm.“ Vážně je Teddy tak šílený? Neodrazila se kulka od Alexiiných žeber a neuvízla mu v mozku?

„Ale dost o mé rodině. Co ty?“ pokračoval Teddy. „Co tě přivedlo do Londýna? Kultura nebo nákupy?“

„Ani jedno. Něco si tu zjišťuju.“

Summer pověděla Teddymu o Michaelově motocyklu a o své výpravě do autodílny na okraji Londýna. Teddyho laskavý obličej se zamračil.

„Myslíš, že děláš dobře, dítě? Nehoníš se za přeludem?“

„Proč myslíte?“

„Pochop, kdyby policie tušila něco podezřelého, tak by ten stroj nechala prohlédnout sama!“

„Možná vám povím novinku, Teddy, ale ani policie není neomylná. Ukázalo se, že motocykl měl závadu.“

Teddy opatrně postavil sklenku. „Jakou?“

„No,“ slevila trochu Summer, „není to stoprocentní. Ale podle toho mechanika v St. Martin nesly brzdové kabely stopy po zásahu. Prostě před nehodou je někdo nařízl, takže se roztřepily a přetrhly.“

„Nařízl?“ Teddy horečně přemýšlel.

„Ano. Někdo chtěl, aby Michael toho dne boural.“

Teddy vrtěl hlavou. „To se mi nechce věřit. Určitě to tak nebylo.“

„Měl Michael nějaké nepřátele? Víte o někom?“

„Nepřátele? Ten chlapec organizoval večírky. Nedělal špióna.“

A pořád ještě je organizátor večírků, pomyslela si Summer, ale držela jazyk za zuby.

„Hádám, že během let tu a tam někomu přebral holku,“ dumal Teddy a taktně dodal: „Než poznal tebe, děvenko, to se rozumí. Proč by mu za to chtěl někdo ublížit? To těžko.“

„Ale třeba nechtěli ublížit zrovna Michaelovi,“ nadhodila Summer. „Co když se chtěli pomstít vám? Nebo Alexii. A Michael jim k tomu posloužil jako prostředek.“

Teddy odstrčil talíř stranou. „Ten mechanik si nebyl jistý?“

„Ne stoprocentně. U soudu by to jako důkaz neobstálo, tedy bez dalších důkazů. Ale je to začátek.“

„Začátek čeho? Nevykládej si to špatně, Summer, ale možná si jenom něco namlouváš.“ Summer se naježila. „Nic si nevymýšlím!“

„To by mě ani nenapadlo. Sama ale přiznáváš, že důkaz není jednoznačný. Brzdové lanko se mohlo roztřepit, když uviděl proti sobě vůz a prudce zabrzdil. Nemám pravdu?“

„Technicky asi jo, možné to je,“ připustila Summer neochotně.

„Hledáš příčinu své bolesti a Michaelova utrpení, ale věř mi, není žádná. Stejné to je i se střelbou na Alexii. Tragédie se prostě stávají.“

„Nemůžete vědět, jestli se to stalo bez příčiny.“ Summer zaskočilo, že se jí do očí hrnou slzy. Teddy uměl zahrát na city. „Ale někdo mohl ty brzdy rozhasit naschvál.“

„Nesmíš se takhle mučit, Summer. Michaela to zpátky nepřivede.“

„To ne, ale možná se dozvíme pravdu.“

„Ale proč, dítě zlaté?“ Teddymu docházela trpělivost. „Proč by mi někdo chtěl zabít syna?“

„Přesně to se snažím zjistit.“

„Jak? Že popíráš očividnou pravdu? Poslouchej, Michael neměl nepřátele. Kabely se určitě předřely náhodou. Tady nejde o žádný zatracený spiknutí cizích mocností, proboha!“

Summer zkusila jinou taktiku. Myslela, že novinka o motocyklu bude Teddyho zajímat, ale zřejmě o tom nechtěl ani mluvit. Položila mu tedy stejnou otázku jako před pár týdny Roxie.

„Nemluvil s vámi Michael o nějakém tajemství? O nějakém problému, který mu vrtal hlavou před tou letní slavností?“

„To ne, nic neříkal.“

„Určitě?“

„Určitě. Roxie se mě už taky ptala, takže jsem o tom přemýšlel. Prý ses o tom před ní zmínila. Je mi líto, ale ani jeden z nás nemá ponětí, co bys mohla myslet. Michael byl v pohodě, neměl žádné starosti.“

„Mně tvrdil něco jiného.“

„Summer,“ přerušil ji Teddy nesmlouvavě. „Vzpamatuj se dítě. Tohle není spiknutí jako z filmu. Tajemné záhady, naříznuté brzdové kabely. To všechno je výplod rozjitřené fantazie!“

Nad stolem zavládlo olověné ticho.

„Nemyslíš, že bych byl první, kdo by volal policii, kdyby mému synovi ublížili záměrně? Nehledal bych pravdu stejně umanutě jako ty?“

Summer přikývla.

Teddy ji vzal za bradu a pozvedl jí obličej, aby jí viděl do očí. „Byla to NEHODA! A teď si dáme moučník, co říkáš?“

O pár hodin později si Summer v hotelovém pokoji naházela věci do batohu. Proč mi nikdo nevěří?

Zoufalstvím jí vyhrkly slzy. Vzpomněla si, s jakými slovy jí šéf v redakci Post vracel reportáž o řadě gangů zastrašujících chodce pro zábavu, který dávala dohromady řadu měsíců.

„Nenoste mi výmysly, slečno Meyerová. Jsme noviny, nevydáváme pohádky.“

Vážně je její teorie o Michaelovi z říše pohádek? Byla jeho bouračka jen nešťastná náhoda, jak věří Teddy De Vere a s ním i zbytek světa?

Promnula si oči. Vrávorala vyčerpáním. Potřebovala bych spát aspoň rok.

Teddy De Vere se vrátil do své kanceláře investičního fondu na Mayfair, zavřel dveře, shodil sako a

posadil se na luxusní koženou židli Herman Miller u psacího stolu. Se zavřenýma očima se několikrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil.

Nesmím panikařit.

To nikam nevede. Je to hrozně neanglické. Sáhl po telefonu.

„Ano, to jsem já. Nerad tě ruším při odpočinku, ale asi bychom si měli promluvit.“

Sergej Milescu byl strachy bez sebe.

Byl si jistý, že ze sira Edwarda Manninga vymáčkne dost špíny na Alexii De Vereovou, aby bylo možné vyštípat ji z vlády a nahradit vstřícnějším, tvárnějším ministrem vnitra. Bohužel celý rok ždímal starého teplouše jako citron a informace mu zvolna vysychaly. A současně s tím docházela trpělivost Sergejovu sponzorovi.

„V dobré víře jsem ti zaplatil předem.“

Měl na sobě oblek značky Savile Row a mluvil přesným vzdělaným hlasem vysokého manažera. Ale nebyl to žádný podnikatel, nýbrž nelítostný zabiják. Dětství na ulicích Tbilisi ho vybavilo jen selským rozumem a mazaností, ale lhaním, podvody a vydíráním si proklestil cestu do horních pater nového Ruska. V současnosti mu patřily ropné vrty, diamantové doly, chemičky a jaderné elektrárny.

Miliardáři se drali o jeho přízeň. V Londýně se pohyboval v nejvyšší společnosti, chodil s urozenými dívkami, rozdával moře peněz charitám a sponzoroval politické strany. Konzervativci bývali vrcholně vstřícní, dokud ta mrcha Alexia De Vereová nezačala drze zpochybňovat jejich obchody, obcházení daní a další legální kličky, na něž spoléhal on i ostatní oligarchové usazení v Londýně. Ministryně vnitra mu šlápla na kuří oko, což byla její velká chyba. Pod uhlazenou elegantní slupkou se skrýval nemilosrdný krutý vrah.

Sergej Milescu byl přímým svědkem jeho krutosti. Ukrajinské prostitutce, jež mu neodevzdávala všechny peníze, nechal vyloupnout oči. Šuškalo se, že vyvázla lacino, protože to byla ženská.

Sergej cítil, jak mu pot prosakuje košilí.

„Všechny peníze vrátím!“

„Ale mě nezajímají peníze. Chci, za co jsem zaplatil.“

„Dostanete to.“

„Kdy?“

„Brzy.“

Sergejův sponzor zatleskal. Do místnosti vpadli dva ozbrojení hromotluci. Sergej mňoukl jako

vyděšené kotě.

„Prosím! Dostanete to! Hodně brzy!“ žebral.

„O tom nepochybuji, Sergeji Milescu. Moje ochranka tě vyprovodí.“

30.

Marjorie Pilcherová shodila prošívanou bundu Husky. Sestupovala po svahu, pod kterým se rozkládalo sídlo Kingsmere. Při svých odpoledních procházkách si vždy vychutnávala krásu venkova oxfordshireského hrabství a hrdost nad tím, že žije právě tady. Marjorie byla předsedkyní ženského spolku v Kingsmere a Cotterillu a považovala se za vůdčí osobnost místní komunity. Právě Marjorie vyjednala s Teddym De Vere, vlastníkem největších zdejších pozemků, aby přes ně dovolil procházet

„slušným“ chodcům, i když mu to žádný zákon neukládal. Marjorie shlížela ze svahu na idylické sídlo De Vereových po pravé straně a na starý les táhnoucí se doleva jako kulisa z pohádky a koupala se v hřejivém pocitu vítězoslávy. Její diplomatický úspěch při jednání s Teddym De Verem udělal dojem i na místního vikáře reverenda Granda.

„Nevím, jaké kouzlo jste na něho vytáhla,“ pochválil ji nad tácem máslových rohlíčků, když hostil Marjorie na vikářství, „ale díkybohu se vám to povedlo. Generace vesničanů vám budou vděčné, drahá paní.“

Marjorie Pilcherové se ta představa líbila. A to si její zesnulý manžel Frank (ten parchant) myslel, že jeho žena je budižkničemu.

No tohle! Co to psisko vyvádí?

„Frecklesi! No tak, neposlucho. Nech toho!“

Teddy De Vere měl jedinou podmínku, a sice že lidé i psi se cestou přes park a les budou držet cesty a nebudou vstupovat do soukromých zahrad kolem Kingsmere. Ale co s tím splašeným psiskem, které odběhlo z cesty, protáhlo se pod plotem a teď zběsile očuchává betonem zalitou plochu, na níž původně měla stát maketa řeckého chrámu?

„Frecklesi!“

Pejsek se ani neohlédl, ale hrabal jako divý a přitom zběsile vrtěl hnědobílým ocáskem.

Marjorie se opatrně protáhla hradbou bodláků a kopřiv, jež tvořila přirozenou hranici mezi parkem a zahradou. Původně navržený chrám se Marjorie i ostatním místním lidem ošklivil, podle nich šlo o vulgární kýč. Se svým názorem se radši nechlubili, aby neohrozili „práva chodců“. Udělali dobře, protože ta hrůza zřejmě nikdy nevznikne; jednak syn De Vereových měl tu strašnou nehodu, ze které se nejspíš nikdy nevzpamatuje, a za druhé na paní De Vereovou vystřelil nějaký atentátník. Nepěkná věc. Z Teddyho megalomských plánů zůstala jen velká betonová plocha, ale jistě co nevidět zmizí v zeleni.

Teď jen jak nalákat pejska zpátky na cestu? Marjorie Pilcherová nešťastně sledovala, jak zvíře umanutě hrabe u hrany betonu. Takovou urputnost u něj ještě nezažila.

„Copak tam máš, ty hlupáčku?“ Marjorie přehodila nejdřív jednu a potom druhou nohu přes zpola zborcený plot z ostnatého drátu. Natrhla si přitom oblíbenou tvídovou sukni, ale čert to vem.

Opatrně seskočila do panské zahrady. Modlila se, aby ji nepřistihl některý ze zahradníků. To by byla ostuda!

Ach bože. Ten lumpík drží něco v tlamě.

To Marjorii ještě scházelo. Nějaký polomrtvý krtek nebo lasička, které bude muset dorazit špičkou hole či podpatkem. Po pravdě – Marjorie neměla mnoho důvodů tesknit po svém zesnulém Frankovi, s kterým prožila skoro padesát let. Dráždil ji jeho kuřácky chrchlavý kašel a zlozvyk ptát se na úplné hlouposti uprostřed jejích oblíbených pořadů. Navzdory smutečním šatům objala Marjorie Pilcherová své vdovství s nadšením dívky, kterou ty nejkrásnější lásky na světě teprve čekají. Frank se však hodil, když bylo nutné zabít zvíře. Sama si na to dodnes nezvykla, a kdykoliv pod podrážkou ucítila chrupnutí kostiček, udělalo se jí zle…

Pes k ní klusal s dárkem v zubech.

„Fuj, Frecklesi,“ ohrnula Marjorie štítivě rty, „jaký nechutný úplatek mi nabízíš tentokrát?“ Nadšený pes skákal kolem paničky a vrtěl ocasem.

Vřískání Marjorie Pilcherové bylo slyšet až do vesnice.

Z uslintané psí tlamy groteskně visela tlející lidská ruka.

Reportéři se hemžili po zahradách De Vereových jako hmyz. Proti policistům, kterých se tu sjelo nemálo, byli v početní převaze, a tudíž si dělali, co chtěli.

„To je směšné,“ brblal Teddy, když se svým bentleym projel branou kolem davu blýskajících fotoaparátů, reflektorů a natažených mikrofonů. „Copak nemají nic lepšího na práci?“

Alexia seděla vedle něho jako socha a mlčela. Pod naškrobenou bílou halenou měla levý bok pokrytý obvazy. Lékaři jí předepsali Percocet, který skvěle zabíral na bolest, ale připadala si po něm omámená. Přestala ho radši brát a každé drcnutí a zabočení vozu ji zabolelo jako čert. Horší než fyzická bolest však byla úzkost, jež jí zaplavovala hruď.

A připadalo jí, že je podobná děravé lodi. Potápějící se lodi.

Po všech stresech a usmíření s Roxie konečně Alexia souhlasila, že si vezme delší volno z rodinných důvodů. Potěšila tak nejen ministerského předsedu, ale i Kevina Lomaxe, svého zapřísáhlého nepřítele z ministerstva obchodu a průmyslu, jehož Henry Whitman na dobu Alexiiny nepřítomnosti jmenoval zastupujícím ministrem vnitra.

Henry to sice i na veřejnosti prezentoval jako dočasné opatření, protože současná ministryně vnitra se potřebuje po tom útoku zotavit fyzicky i psychicky, ale Alexii bylo jasné, že strana jí návrat nikdy nedovolí. Mrtvé tělo na soukromém pozemku De Vereových znamenalo další v řadě skandálů, které Alexii definitivně stáhne ke dnu. Politicky byla vyřízená a věděla to.

„Mami, tati. Díkybohu.“

Roxie je vítala s propastnou úlevou. Vrátila se domů už před dvěma dny a byla jediná z rodiny v Kingsmere, když se strhl poprask s tou rukou.

„Policie se pořád na něco vyptává, ale já nic nevím. Určitě mě podezírají, že lžu.“

„Kdyby na tebe moc tlačili nebo tě šikanovali, vyžádej si jejich jména!“ nakázala jí Alexia rozčileně. V minulém týdnu se v ní vůči Roxie opět probudil mateřský ochranitelský instinkt. Už zase byla jako lvice bránící své mládě.

K De Vereovým přistoupil podsaditý policista v civilu s šedivým ježkem a sebevědomě jim podal ruku.

„Vrchní inspektor Gary Wilmott, policie Oxford. Slečně De Vereové jsme položili jen pár rutinních otázek, to je všechno. Šikanu by si nikdo nedovolil.“

„Ale sám vidíte, že jste ji vyděsil,“ broukl Teddy De Vere a zhnuseně se rozhlížel po vyšetřovacích týmech a policejních psech, kteří mu zabrali dům. „Je ta šaškárna vážně nutná?“

Vrchní inspektor Gary Wilmott se prkenně napřímil v zádech. „Na vaší zahradě jsme našli mrtvolu člověka, pane De Vere. Každý případ vraždy považujeme za vážný.“

„Nepředbíháte trochu vyšetřování? Jak můžete vědět, že jde o vraždu?“

„Věřte mi, že jen proklatě mazaný sebevrah zvládne střelit se do hrudníku a pak se sám pohřbít.“ Jeden technik z vyšetřovacího týmu se uchechtl a šéf ho pokáral mrazivým pohledem.

Podsaditý detektiv pak požádal manžele De Vereovy: „Můžeme si promluvit někde v soukromí?“

„V mé pracovně. Tudy,“ vybídla ho Alexia a ještě se obrátila k dceři: „Běž si na chvíli lehnout, holčičko. My s tátou zatím zkusíme vrchnímu inspektorovi odpovědět na všechno, co ho zajímá.“

„Díky, mami.“

„Bohužel, potřebuju vás vyslechnout všechny.“

„Co tím kčertu sledujete?“ vypěnil Teddy. „Roxie vám už řekla všechno, co ví!“

Vrchnímu inspektorovi začala docházet trpělivost. Zatracená šlechta! Vážně věří, že pro ně zákony neplatí? Kašlou na to, že na jejich zahradě někdo nechal zetlít zastřeleného mladíka?

„Bydlíte tady všichni, pane De Vere. To pochopí i dítě.“ Ve studovně si vzala slovo Alexia.

„Přirozeně můžete počítat s naší ochotou a pomocí, vrchní inspektore,“ kývla a posadila se; přitom pomrkávala bolestí v boku. „Ale směli bychom vám i my položit pár otázek? Tvrdíte, že u domu našli mužské tělo?“

„Správně. Prozatím moc informací nemáme. Jak vidíte, naši lidé ještě pořád prohledávají místo nálezu. Není to snadné v té hromadě nového betonu.“

Roxie podrážděně vyjela: „Už jsem vám to vysvětlila, vrchní inspektore. Táta pořádal oslavu a můj bratr Michael měl zorganizovat stavbu zmenšeniny chrámu, ale… nestihl ji dokončit.“

„Jistě se vám to doneslo, vrchní inspektore,“ povzdechla si Alexia. „Můj syn havaroval na motocyklu.“

„Ano, madam. Chápu, že vaše rodina prožívá těžké chvíle. Smím vám něco podat? Snad sklenici vody?“

Alexia zavrtěla hlavou. „Ne, jsem v pořádku. Moje dcera říká pravdu. Beton měl tvořit základy napodobeniny chrámu, který měl sloužit jako kulisa pro oslavy. Michael měl na starosti organizaci slavnosti. Po nehodě jsme to všechno pustili z hlavy. Nikdo z nás nemá náladu stavět domečky na hraní.“

„Takže díru na základy vyhloubil váš syn?“

„Syn a jeho dělníci, ano.“

„A váš syn ji zalil betonem?“

„Správně.“

Teddy vztekle zaprskal: „Nechcete naznačit, že Michael má s tou mrtvolou něco společného?“

„Nenaznačuji nic, pane De Vere.“

„Výborně. Ten chlapec je totiž na přístrojích a nemůže se hájit sám, Jenže musíte ještě počítat se mnou!“

Alexia konejšivě položila Teddymu dlaň na loket, ale setřásl ji. Takhle ho ještě nezažila. Byl kliďas za všech okolností. Horkou hlavu měla ona.

„Vrchní inspektore,“ vzhlédla, „máte představu, kdy toho člověka zabili? Nebo aspoň jak dlouho byl pohřbený?“

„Zatím nemám. Ovšem podle stupně rozkladu a poškození dosud nalezených kosterních pozůstatků zvířecími zuby a podobně to bude jistě několik let.“

„Tak vidíte!“ ušklíbl se Teddy vítězoslavně. „Nemá to co dělat ani s Michaelem, ani s tou pitomou stavbou. Ten nápad jsem dostal sotva před půlrokem a práce začaly až v červnu, dávno po tom, co vašeho chlapíka odpráskli.“

Vrchního inspektora Garyho Wilmotta ten namyšlený snob upřímně vytáčel. Na vteřinku mu dokonce sklouzla profesionální maska a on se na Teddyho De Verea zadíval s neskrývaným opovržením.

Inspektora naštěstí vyrušil člověk z jeho týmu dřív, než stačil pronést něco, čeho by později litoval.

„Pane? Mohl byste na minutku?“

Vrchní inspektor Wilmott vyšel na chodbu. Alexia, Teddy a Roxie na sebe zůstali šokovaně zírat. Mlčení přerušila Roxie.

„Myslíte, že to Michael věděl?“

„Co jestli věděl?“ nechápal Teddy.

„O tom těle.“

Rodiče na ni vytřeštili oči, jako by se zbláznila.

„Jistě že ne!“ vyhrkla Alexia. „Jak tě to proboha mohlo napadnout?“

„No, policie ho podezřívá,“ pokračovala Roxie. „Ten pes vyhrabal ruku hned u okraje základů chrámu. Michael si při hloubení jámy mohl něčeho všimnout.“

„To mohl, ale nevšiml.“

„Proč si to myslíš?“

„Protože jinak by to oznámil na policii, ne? Nebo by o tom řekl nám. Kdyby vykopal mrtvolu, těžko by ji zase zahrabal a dělal jakoby nic.“

„Pokud by ovšem neměl důvod to tělo schovat,“ rozvíjela Roxie svou teorii. „Před pár týdny se mě Summer Meyerová ptala na tajemství. Co když šlo právě o tohle?“

Alexia si zoufale nechtěla pokazit čerstvý smír s Roxie, ale nemohla dovolit, aby chudáka Michaela kdokoliv obviňoval, navíc bez důkazů.

„Summer je milé děvče a asi to myslí dobře, ale vážně by se měla starat sama o sebe a nešířit bludy o tajemství a spiknutích. Je to všechno nesmysl!“

„Souhlasím,“ podpořil ji Teddy. Včera Alexii vylíčil dívčino nejnovější pátrání po příčině Michaelovy havárie a zmínil se o nefunkčních brzdách.

Alexia se nepřestávala mračit. „Tvůj bratr by si takový nález určitě nenechal pro sebe.“ Ale Roxie se nevzdávala. „Pokud tam tělo nepohřbil on sám,“ broukla trucovitě.

Teddy málem vyskočil z kůže. „Mluvíš vážně? Věříš, že Michael je schopný zabít člověka?“

„Neříkám přece, že to udělal, ale možné to je. Ve vzteku nebo v sebeobraně může každý z nás… Michaela mám ráda, ale vraždy jsme schopni všichni, ne? Za jistých okolností.“

„Myslíš?“ zapochyboval Teddy.

„To určitě ano, holčičko.“ Alexia pozorovala dceru a snažila se odhalit hlubší smysl jejích slov,

pochopit něco víc, než co řekla. „Bohužel.“

„Tak to tedy prrr!“ bručel dopáleně Teddy, „ale stejně nevěřím, že by Michael…“

Vrchní inspektor Gary Wilmott se bez zaklepání vrátil. Vypadal zachmuřeně. „Psi vystopovali i nějaké oblečení. Bylo asi o šedesát metrů dál. Tohle se v něm našlo.“ Na psací stůl položil staré sportovní hodinky Swatch. „Asi není šance, že by vám byly povědomé?“

„To si pište, že je nepoznáváme,“ vyštěkl Teddy. „Proč taky? Máme prostě smůlu, že u nás někdo zahrabal tělo, ale jinak s tím nemáme vůbec nic společného!“

Teddy pokračoval v navztekaném proslovu, ale vrchní inspektor Wilmott ho už neposlouchal. Roxie De Vereová vyrazila podivný zvuk, teninké přízračné zavytí jako zvíře uvízlé v pasti. Skučela stále hlasitěji.

„Slečno De Vereová?“ pohlédl na ni vrchní inspektor tázavě.

„Roxie, miláčku,“ obrátil se k ní ustaraný Teddy, „je ti zle?“

„Slečno De Vereová, znáte ty hodinky? Víte snad, komu patří?“

Roxie se zběsilým zavřísknutím prudce strhla vozík do strany. Teddy s hrůzou sledoval, jak se oběma pažemi vzepřela o područky vozíku, nadzvedla se, celým tělem se vrhla na Alexii a srazila ji k podlaze.

To už zaječela i Alexia, protože hrudí jí vystřelila bolest jako žhavý blesk. Roxanne na ní ležela tak, že ji znehybnila. Ale vzápětí se Alexia začala zmítat v bezmocné trýzni, protože Roxie jí oběma rukama sevřela krk jako do svěráku a drtila jí průdušnici. Alexia instinktivně vykopla, ale to už jí dech unikl z těla a před očima se jí zatmělo. Proč jí nikdo nepomůže?

„Roxanne!“ hulákal Teddy. „Pro boha živého!“

„Zabila jsi ho!“ řvala Roxie a třásla Alexií jako teriér ulovenou myší. „A celou tu dobu jsi mě nechala věřit, že se na mě vykašlal! Ale ty jsi ho chladnokrevně zastřelila jako zvíře a zahrabala přímo tady! Vrahu!“

Vrchní inspektor Wilmott se konečně vzpamatoval, odtrhl dívku od Alexie a zvedl ji do náruče. Byla lehká jako pírko. Po předchozím vypětí se mu Roxie vyčerpaně rozplakala na prsou, bezvládná a křehká jako hadrová panenka.

Alexia De Vereová ležela na podlaze, držela se za hrdlo a lapala po dechu.

Vrchní inspektor Wilmott usadil Roxie něžně na invalidní vozík a klekl si před ni, aby jí viděl do očí.

„Vy ty hodinky poznáváte?“

Roxie zasípala: „Patřily mému snoubenci Andrewovi.“

Vzápětí se jí oči stočily v sloup a zmrzačené tělo se napjalo v úděsné křeči. Na rtech se jí objevila pěna a záchvat se rozjel naplno.

„Dělejte něco! Pomozte jí!“ panikařil Teddy. Alexia ochromená šokem a šílenou bolestí nevidomě civěla ke stropu, takže těžko mohla pomoci dceři, která se před vyděšenými rodiči svíjela jako na elektrickém křesle.

„Zavolejte záchranku!“ zavelel vrchní inspektor Wilmott svému týmu. „OKAMŽITĚ!“

31.

„Výslech paní Alexie De Vereové. Neděle dvacátého šestého listopadu, čtrnáct hodin čtyřicet čtyři minut.

Přítomen vrchní inspektor Gary Wilmott.

Paní De Vereová, popsala byste prosím svůj vztah k Andrewu Beesleymu, snoubenci své dcery?“ Alexia otáčela zlatým prstýnkem na levé ruce. „Nejdřív chci vidět dceru.“

„Odvezli ji do nemocnice. O jejím zdravotním stavu vás samozřejmě budeme informovat.“

„To mi nestačí. Chci vědět, jak je na tom teď!“

„Andrew Beesley, paní De Vereová.“

„Myslíte, že mám náladu na Andrewa?“ vyštěkla Alexia. „Mám plnou hlavu nemocné dcery!“

Vrchní inspektor Wilmott ji upozornil: „Většině lidí by nebylo jedno, že člověka, kterého znali, někdo zavraždil a pohřbil na jejich pozemku.“

„Myslíte? Těžko, pokud by ho opravdu znali,“ povzdechla si Alexia hořce. Věděla, že by měla mlčet a vyžádat si advokáta, ale mluvit pravdu a neskrývat konečně svou nenávist byla taková úleva, že se prostě nedokázala ovládnout.

„Andrew Beesley zmanipuloval mou dceru cynickým a hnusným způsobem. Neznala jsem ho nijak důvěrně, ale tohle muselo trknout každého. Na Roxie kašlal, ale měl zájem o její peníze.“

„A proto jste ho zabila?“

Alexia se výsměšně zasmála, ale hned utichla, protože jí opět vystřelil šíp bolesti z místa, kde ji zasáhla Drakeova kulka. „Nebuďte směšný,“ procedila přes zaťaté zuby. „Nikoho jsem nezabila.“

„Vaší dceři to podezření směšné nepřipadalo.“

„Moje dcera je v šoku. Kde je manžel? Chci s ním mluvit.“

„Pochopte, že nepomůžete sobě ani manželce, když budete odmítat odpovědět na naše otázky.“

O několik dveří dál probíhal výslech Teddyho De Verea. Vrchní inspektor Wilmott kvůli tomu povolal inspektora Henryho Frobishera, jednoho z nejlepších oxfordských vyšetřovatelů, protože doufal, že Teddy bude vstřícnější k policistovi původem z vyšších vrstev.

Bohužel to nefungovalo. Teddy seděl s rukama založenýma na prsou, okázale se díval stranou a monotónně opakoval mantru, kterou omílal od odjezdu z Kingsmere: „Žádám svého právníka.“

„Kdy naposledy jste viděl Andrewa Beesleyho naživu?“

„Žádám svého právníka.“

„Má vaše dcera nějaký důvod k domněnce, že za smrt pana Beesleyho je zodpovědná vaše manželka?“

„Odmítám odpovídat bez svého právníka.“

„Pane De Vere, byl jste si vědom, že pan Beesley byl po smrti, a nemohl tedy odjet do Austrálie, jak jste tvrdil své dceři?“

„Právníka.“

Inspektor Henry Frobisher vypnul nahrávací zařízení. „Sežeňte jeho právního zástupce!“ štěkl na seržanta. „Okamžitě! A ujistěte se, že jeho dcera je pod dohledem. Jen co se probere, potřebujeme od ní výpověď.“

Alexia De Vereová přidala na důrazu.

„Žádám vás, abyste mě ihned pustili k dceři!“

„Za dané situace se toho domáháte zbytečně, paní De Vereová.“

„Vypněte nahrávání!“

Vrchní inspektor Wilmott na okamžik zaváhal a pak vyhověl. Usoudil, že podezřelá chce něco sdělit mimo záznam, což byl častý jev.

„Chcete mi něco říci, paní De Vereová?“

„Ano, to chci.“

Vrchní inspektor Wilmott se sílícím vzrušením čekal na doznání.

„Ráda bych vám připomněla, že jsem stále ještě ministryně vnitra, a tedy nadřízená nejen vás, ale všech vašich nadřízených. Mohu vás dát suspendovat. Takhle.“ Panovačně luskla prsty.

Kdyby vrchní inspektor Wilmott necítil takové zklamání, nejspíš by vyprskl smíchy. Alexia De Vereová ani její vlivní přátelé mu strach nenaháněli. Železná lady, pcha!

„Na základě čeho?“ Napřímil se v ramenou. „Možná byste měla věnovat pozornost faktu, že na vašem pozemku došlo k vraždě mladého muže. Vám na tom zřejmě nezáleží, ale mně ano. Navíc se domnívám, že jste ho zavraždila vy osobně.“

Alexia se ušklíbla. „Máte důkazy? Roxiinu paranoiu? Staré hodinky?“

„Vaši dceru čirou náhodou považuji za velmi hodnověrného svědka a tuším, že porota bude mít stejný názor. A vy si přiznejte, že poslední dobou vás voliči nemají zrovna v lásce, je to tak? A porota se skládá, paní De Vereová, z dvanácti obyčejných lidí. Voličů.“

Alexia se na podsaditého policistu podívala svrchu.

„Zapněte nahrávání.“

Vrchní inspektor Wilmott stiskl tlačítko.

„Výslech pokračuje v patnáct patnáct.“

Roxie De Vereová otevřela oči.

Všechno kolem ní bylo bílé a zářivé a krásné. Na okamžik ji zaplavil prudký příval štěstí. Jsem v nebi s Andrewem. Neopustil mě. Miloval mě, přece jen mě miloval.

Vtom u dveří spatřila uniformovaného policistu a sen se naráz zhroutil. Nebyla v nebi. A Andrew nebyl zářivě bělostný anděl.

Byla z něho shnilá mrtvola a psi okusovali zasmrádlé maso dosud přilepené ke kostem. Nemocničními chodbami se nesla ozvěna Roxiiných výkřiků.

Policejní prezident Redmayne z okrsku Thames Valley podruhé za sebou přečetl výpověď, přičemž pečlivě rozjímal nad každým slovem, a pak ji vrátil vrchnímu inspektoru Wilmottovi.

Policejní prezident byl tlusťoch s ruměnými tvářemi a hustou bílou hřívou, takže trošičku připomínal Santu Clause. Ve skutečnosti měl Cyril Redmayne mysl ostrou jako břitva a byl stejně nelítostně ctižádostivý jako profesionální politik nebo rocková hvězda. Vůbec ho netěšilo, že ministryni vnitra přitáhli na oxfordskou stanici jako obyčejného kriminálníka. V tomhle případu stačí jediný přešlap a oslnivá kariéra Cyrila Redmaynea se vypaří jako sníh.

Na druhou stranu šlo o vraždu a nikdo, dokonce ani lidé typu Alexie De Vereové, se nebudou povyšovat nad zákon.

Vrchní inspektor Gary Wilmott se otázal: „Jaký na to máte názor, pane?“

„Co si myslíte vy, Gary?“

„Podle mě lže, jako když tiskne.“ Policejní prezident se zamyslel.

„Hmm. Právě mi volal ministerský předseda. Zajímal se, jestli ministryni obviníme.“

„To nemohu. Zatím ne. Ale rád bych ji tu zadržel kvůli dalším výslechům.“

„Nepřichází do úvahy.“

„Aspoň na čtyřiadvacet hodin. I jejího manžela.“

„Vyloučeno!“

„Ale pane…“

„Gary, je to ministryně vnitra.“

„No a? V té vraždě je namočená, pane. Jsem si tím jistý.“

„Tak to dokažte. Přivolejte psychologa. Ať porovná výpověď manželů De Vereových.“ Vrchní inspektor Wilmott rozpačitě poposedl. „To jsme udělali.“

„A?“ nadhodil policejní inspektor.

„A ten potvrdil shodu výpovědí, ale nic to neznamená. Dávno si mohli domluvit společnou verzi pro případ, že by někdo objevil tělo. Na paní De Vereovou potřebuju víc času.“

„Jenže ten nedostanete bez dalších důkazů.“ Vrchní inspektor Wilmott se zvedl k odchodu.

Policejní prezident ho ještě zarazil: „Možná De Vereová říká pravdu. Vím, že ji nesnášíte, ale neměl byste to vyloučit.“

„A já jsem královna ze Sáby.“

O samotě si Cyril Redmayne přečetl výpověď Alexie De Vereové potřetí. Pokud byla pravdivá, pak spousta lidí ministryni vnitra křivdila. Včetně její dcery.

Výpověď Alexie De Vereové:

Andrew Beesley byl australský tenisový trenér, kterého jsem najala před osmi lety pro svou rodinu. Krátce po příchodu navázal milostný vztah s mou dcerou Roxanne a brzy začali uvažovat o sňatku. Podle mě příliš brzy, ale nejdůrazněji proti svazku vystupoval můj manžel. Teddy považoval Andrewa za nestydatého lovce věna a tvrdil, že naší povinností je Roxie před ním ochránit.

Probírali jsme možnost Andrewa uplatit, aby odešel. Nesouhlasila jsem s tím, i když hlavně proto, že kdyby si peníze nevzal a o našem návrhu pověděl Roxie, už beztak pochroumané vztahy s dcerou by se ještě zhoršily. Shodli jsme se, že náš syn Michael zkusí Andrewa přesvědčit k odchodu.

Zanedlouho poté Andrew zmizel. Jednoho dne se prostě neukázal. Ubíhaly týdny a Roxie tu zradu snášela pořád hůř. Nakonec se z nešťastné lásky k Andrewovi zhroutila. Až tehdy se mi Teddy přiznal, že Andrewovi i přes můj nesouhlas zaplatil. Podle všeho mladík po té nabídce skočil a ochotně se s šekem v kapse vytratil do Austrálie.

Problém byl ovšem s Roxie. Během dospívání trpěla silnými depresemi a neměla příliš stabilní psychiku. Radili jsme se s Lizzie Huntovou, Roxiinou psychiatričkou, jak řešit dceřiny stavy. Lizzie nás přesvědčila, abychom Roxie neříkali o Teddyho podílu na Andrewově odchodu, protože by si připadala dvojnásobně zrazená. Nakonec jsme se všichni tři shodli na tom, že uplacení Andrewa na sebe vezmu já, aby dceřin vztah k otci neutrpěl. Doufala jsem, že Roxie časem začne mužům opět důvěřovat a najde si vhodnější lásku.

Samozřejmě nic nešlo podle plánu. Dcera zápolila se svými démony, pak se dokonce pokusila o sebevraždu. Přežila jen díky obrovskému štěstí. Nikdy by se neuzdravila, kdyby neměla tak blízký vztah s otcem. Už jen proto jsem nikdy nelitovala, že jsme jí s Teddym zalhali, kdo má Andrewův útěk na svědomí. Bohužel Roxanne strávila dalších osm let života v nenávisti ke mně. Nesla jsem to těžce.

Vím, že Teddy o uplacení Adrewa nelhal. Jednak je to čestný muž, za druhé Andrew si šek skutečně nechal proplatit. Viděla jsem to na výpisu z účtu. Já i Teddy jsme se tedy logicky domnívali, že Andrew Beesley žije někde v Austrálii. Netušila jsem, že zemřel, a netuším, proč ho vrah pohřbil v Kingsmere. Kategoricky prohlašuji, že nemám nic společného ani s jeho smrtí, ani s odstraněním jeho těla.

Podpis: Alexia De Vereová

Policejní prezident Redmayne přečetl už tisíce výpovědí a pyšnil se svým detektivním šestým smyslem, schopností číst mezi řádky polopravd, které vykládá většina vyslýchaných. Ale tohle nebyl jednoduchý případ.

Cyril Redmayne nesouhlasil se závěrem vrchního inspektora Garyho Wilmotta. On sám ministryni vnitra věřil. Byla to očividně milující matka i oddaná manželka, která se kvůli dítěti dokázala i obětovat. Přesto si u veřejnosti vysloužila pověst chladné a odtažité matky.

Zkrátka a dobře, nebyl důvod držet Alexii De Vereovou ve vazbě. Psychiatr potvrdil hodnověrnost její výpovědi. Nebylo pochyb, že až její manžel začne mluvit, bude vypovídat podobně. Jediný, kdo by mohl tuhle verzi vyvrátit, byl syn Michael, který se rodinných diskusí o Andrewovi a sestře účastnil, a samozřejmě Beesley.

Jeden ležel v hlubokém kómatu. A ten druhý byl mrtvý.

Policejnímu prezidentovi na tom všem neseděla jediná věc – jak to všechno až příliš snadno zapadalo do sebe. Ale vem to čert. Hlavní jsou fakta.

A fakta byla taková, že Gary Wilmott neměl na Alexii De Vereovou vůbec nic. Čím dříve ji propustí, tím lépe.

V šest hodin večer byla policejní stanice v Oxfordu obležená reportéry. Podobně v ulicích tábořili fanatičtí fanoušci před finále Wimbledonu. Řada televizních štábů, britských i zahraničních, sahala až k Christchurch Meadows.

K jejich zklamání a k úlevě policejního prezidenta Redmaynea se ministryně vytratila z policejní budovy bočním východem. Na zadním sedadle vozu Range Rover se zatmavenými skly čekal sir Edward Manning, klidný a profesionální jako obvykle.

„Předpokládám, že jedeme do Londýna, paní ministryně? Slíbil jsem premiérovi, že se ohlásíme z auta. Logicky si s vámi chce co nejdřív promluvit. Dovolil jsem si připravit předběžné prohlášení.“

„Děkuji, Edwarde, ale to musí počkat. Potřebuju do nemocnice za Roxie a potom musím zjistit, jak to vypadá s Teddym. Považte, že je ještě u výslechu!“

„Paní ministryně…“

„Z chodby jsem zaslechla hlas Anguse Greye, takže měl aspoň dost rozumu požádat o právníka. Ale chci ho dostat ven. Ten mrňavý vypasený Wilmott se nejspíš mstí vyšším vrstvám. Po Teddym pálil od první chvíle.“

„Dobře, paní ministryně, dám instrukce řidiči.“

„Až to skončí, chci jeho hlavu na talíři!“

Sir Edward Manning se ani nesnažil ministryni přemluvit k jízdě do Londýna. Alexia se chvěla po celém těle, těžko říci, jestli šokem nebo únavou. Modlil se, aby co nejdřív pracoval pro nového ministra vnitra, protože Alexiiny nečitelné nálady ho vyčerpávaly. Sergej Milescu se siru Edwardu Manningovi neozval už řadu týdnů. Úředník doufal, že pokud Alexia po tolika skandálech konečně odstoupí, přestane Sergejovy tajemné šéfy konečně zajímat a ta noční můra skončí. Strach ho přesto neopouštěl a hryzal ho v každou bdělou minutu jako rakovina, jež může kdykoliv vypuknout.

Auto se protáhlo kolem davu reportérů nenápadně jako duch.

„Jak si přejete, paní ministryně, jedeme do nemocnice. Cestou však musíme zavolat Henrymu Whitmanovi. Do zítřejšího rána musí celá vláda zaujmout oficiální stanovisko.“

Alexia sledovala oknem, jak vyjíždějí z města. „Nedělejte si starosti, Edwarde. Do zítřejšího rána to všechno skončí.“

„Paní ministryně?“

„Rodina mě potřebuje. Hodlám rezignovat.“

Sir Edward Manning měl co dělat, aby se úlevou hlasitě nerozeštkal.

Lékař byl laskavý a dokonale zdvořilý. A také nesmlouvavý.

„V žádném případě vás k ní nepustím, paní De Vereová.“

„Jsem přece její matka!“

„To vím.“

„Dcera je přesvědčená, že jsem udělala strašnou věc. Proto dostala záchvat. Musí se dozvědět pravdu.“

„Roxanne je na tom extrémně zle, paní De Vereová. Prožila záchvat, který označujeme jako psychotická ataka. Potřebuje především klid. Musíme předejít spouštěčům stresu.“

„A já jsem ten spouštěč? Nic víc?“

„Bohužel ano.“

„Pravdu vem čert, je to tak?“

Alexia zuřila, ale ne na lékaře. To její vlastní lži dovedly rodinu až sem, ať už to myslela dobře nebo ne.

V autě se zoufale obrátila na Edwarda. „Víte něco o Teddym?“

„Nevím, paní ministryně. Aspoň prozatím.“

„Tak pojedeme do Londýna.“

„Jistě, paní ministryně.“

„A už mě tak neoslovujte! Přece jsem vám řekla, že chystám rezignaci! Vlastně – podejte mi telefon. Udělám to hned teď!“

Sir Edward Manning se vyděsil: „A je to moudré?“

„Telefon!“

„Bez urážky, paní mini… Alexie. Ale momentálně jste velmi rozrušená. Snad by bylo lepší promluvit s premiérem, až budete klidnější?“

„Já nejsem rozrušená!“ zařvala Alexia a vzápětí se bouřlivě rozplakala.

V následujících čtyřiadvaceti hodinách se Alexia podřídila velení sira Edwarda. Místo do Cheyne Walk, kde vartovaly desítky nedočkavých reportérů, zavezl Alexii do hotelu Blakes v South Kensingtonu a uložil ji do postele se silným práškem na spaní. Když se probudila, dezorientovaná, ale neuvěřitelně odpočatá, bylo skoro poledne.

„Ministerský předseda měl velké pochopení,“ sdělil jí sir Edward, když opožděně snídala croissanty a silnou černou kávu. „Odpoledne bude čekat váš telefonát. Načrtl jsem formální rezignační dopis, kdybyste se chtěla podívat.“

„Děkuji,“ sáhla Alexia vděčně po listu, který jí Edward podával. „A omlouvám se, že jsem se včera chovala tak hrubě, Edwarde.“

„To je v pořádku, paní ministryně. Naprosto vás chápu.“

„Co Teddy? Už je zpátky v Kingsmere? A ví, kde jsem?“

„Ach ano. Bohužel ho stále zadržuje policie.“ Alexia vytřeštila oči. „Nechali si ho tam přes noc?“

„Vypadá to tak.“

„Na základě čeho?“

„Zřejmě pokračují ve výsleších. Na čtrnáct třicet jsem vám domluvil schůzku s Angusem Greyem v jeho kanceláři na Gray’s Inn Road. Chtěl jsem ho pozvat sem, ale pan Grey musí v šestnáct hodin k soudu a potom jede zpátky do Oxfordu za Teddym, takže by to nezvládl.“

„To je skvělé, Edwarde, děkuju mockrát.“ Alexia horečně přemýšlela. Byla neuvěřitelně vděčná, že se setká s Angusem. Angus si bude vědět rady. „A co nemocnice?“ vzhlédla k siru Edwardu Manningovi.

„Asi jste nemohl…“

„Zavolal jsem do obou nemocnic a zeptal se na Roxanne i Michaela.“ Alexia zadoufala.

„Je mi líto, žádná změna.“ Zklamaně svěsila ramena.

Sir Edward Manning si pomyslel, že dnes Alexia vypadá zranitelně. Křehce. Škoda, že voliči a kolegové ji nemohou vidět i takhle. Větší starosti si dělá kvůli dětem a manželovi než kvůli konci své politické kariéry.

Teď na to ale bylo pozdě. V politice Alexia prohrála a sir Edward Manning opět bude rozhodovat o vlastním životě.

Kancelář advokáta Anguse Greye páchla mocí a výsadami stejně jako dostihový kůň potem. Na dubovém ostění visely fotografie z jeho studia na Oxford Univerzity a podepsané snímky různých konzervativních pohlavárů. Kancelář odrážela majitelovo elitní postavení a konzervativní zaměření tak důrazně, až to bilo do očí.

Angus byl sportovní typ. Stále přitažlivý čerstvý šedesátník s ocelově šedými vlasy a lehkým opálením po týdenní dovolené na italské Riviéře. Teď provrtával Alexii pronikavýma modrýma očima.

„Děvče zlaté, vy ale vypadáte unaveně! Co ta rána na žebrech?“

„Jde to,“ řekla Alexia po pravdě. V těch chaotických událostech neměla čas bolest po střelné ráně vůbec vnímat.

„Výborně. Hlavně se nesmíte zhroutit, hlídejte se. Joan, přinesla byste paní De Vereové čaj a kus dortu?“

Alexia se zabořila do koženého křesla a na okamžik zavřela oči.

„Od sira Edwarda Manninga vím, že jste rezignovala.“ Angus znal Alexii tak dlouho, že si tu přímočarost mohl dovolit.

Přikývla. „Zítra ráno to premiér zveřejní. A když budete dobře poslouchat, uslyšíte, jak si přitom ministr obchodu mne radostí ruce.“

Angus se usmál.

„Dál už to nešlo. Politicky jsem vyřízená, ale i kdyby ne, mám dost svých starostí doma.“

„Rozumím.“

„Nejdřív Michael, teď tohle. Andrew Beesley je mrtvý, i když jsem věřila, že mojí rodině už nikdy nezpůsobí trápení! Roxanne je v hrozném stavu a všechno vyčítá mně. Co se stalo, Angusi? Svět úplně zešílel. Aspoň ten můj určitě.“

„Zkusíme řešit po druhém,“ navrhl Angus Grey klidně. „Nejdřív si promluvíme o Teddym.“

„Už ho propustili? Nikdo mi nechce nic říct.“

„Nemyslím, že bychom se museli příliš strachovat. Byl jsem s ním do jedenácti večer a ráno zase na další dvouhodinový výslech. Přiznal, že před lety skutečně dal tomu mladíkovi peníze, aby se vrátil

do Austrálie, takže vaše výpovědi se zcela shodují.“

„Protože nejde o výmysly!“ kývla Alexia. „Je podezřelý?“

„Je,“ potvrdil advokát bez vytáček. „Jak se daří Roxanne?“

Alexia se nešťastně schoulila v židli. „Nevím. Nepustili mě k ní. Co si počnu, Angusi? Připadám si úplně ztracená.“

Angus Grey se naklonil přes stůl. „Hlavně nepanikařte. Berte to racionálně. Roxanne je v bezpečí a má všechnu potřebnou pomoc. A pokud jde o Teddyho, jeho zadržení je nepříjemné, ale logické. Toho mladíka zavraždili, tělo se našlo na vašem pozemku. Sama přiznáváte, že s Teddym jste se ho chtěli zbavit. Je přirozené, že policie podezřívá nejprve vaši rodinu.“

„Přirozené možná, Angusi, ale hlavně to je omyl.“

„A co Michael?“

Alexia se napjala. „Co myslíte?“

„Nesnášel Andrewa stejně jako vy, že? Co když se ti dva pohádali a skončilo to rvačkou, třeba v opilosti. Mohlo se jim to vymknout z ruky.“

„Andrewa zabili brokovnicí, Angusi, aspoň tak nám to tvrdí policie. Dvě kulky do zátylku. To není opilecká rvačka, ale poprava.“

„Bylo by možné, aby Michael…“

„Ne!“ prohlásila Alexia důrazně. „Toho by můj syn nebyl schopný!“ Angus Grey povytáhl obočí, ale Alexia necouvla. „Ne!“

„Přemýšlejte přece, Alexie. Michael se z kómatu zřejmě neprobudí, takže by ani nevěděl, že ho obvinili. Nic by se nezměnilo.“

„Jenom by dostal cejch vraha. Neprávem.“

„Dobrá, ale jestli to přišijou Teddymu, dostane doživotí.“

Alexia se zoufalstvím rozesmála. „Nesmysl! Andrewa Beesleyho nezabil ani jeden z nich!“

„Jak to víte?“

„Přece je znám, Angusi! Znám je.“ Silou vůle se uklidnila. „Poslyšte, vážně nevím, kdo Beesleyho zabil a proč ho pak pohřbil na našem pozemku v Kingsmere. Třeba vrah doufal, že z vraždy obviní mě? Hezká řádka magorů má na mě pěknou pifku.“

„To je možné, samozřejmě.“

„Jsem přesvědčená, že Roxanne nebyla zdaleka první dívka, kterou podvedl či zklamal. Kdoví, kolik nepřátel si ten mládenec nadělal.“

„Dejme tomu, ale proč tělo na vašem pozemku? Nějaká vazba na vaši rodinu tam musí být!“

„Ne nezbytně. Vrah mohl být někdo z místa a hledal nenápadný kout dál od vesnice. Nebýt té hloupé stavby… Nebo kdyby ji stihli dokončit, beton by kosti zakryl navždy. Beesley by měl mauzoleum jenom pro sebe. Bylo by to víc, než si ten skrznaskrz nepříjemný slizký mládenec zasloužil.“

Pozorovala Anguse, který soustředěním mhouřil oči.

„Zmínila jste se o možnosti, že to na vás chtěl někdo hodit. Napadá vás někdo konkrétní? Kdo by se vám chtěl pomstít nebo by měl důvod k tak drastické metodě?“

„Nevím. Snad jen Patelovi stoupenci. Ale vražda by nejspíš byla moc i na ně,“ uvažovala Alexia.

„Když jsem převzala funkci, došlo k několika incidentům, to ano. Teddymu otrávili psa.“

„Kde? V Kingsmere?“

Alexia přikývla. „Bylo to dost hrozné. Teddyho to doslova zlomilo.“

„Rád věřím.“

„Jistě, ale byl to pes, Angusi. Nemůžete to porovnávat s chladnokrevnou vraždou člověka!“

Sir Edward Manning chvátal po Strand a podíval se na hodinky.

Čtrnáct čtyřicet pět. Nesmí se zdržet moc dlouho, aby byl po ruce ministryni, až odejde od advokáta. Teď ale potřeboval říct Sergejovi tu dobrou zprávu.

Alexia De Vereová se chystá rezignovat.

Tak si to přece přáli Sergejovi tajemní šéfové.

V koutku mysli se sir Edward strachoval, že o Sergejovi ještě uslyší. Ten parchant má jeho fotografie, může ho vydírat. Ale teď aspoň pomine bezprostřední nebezpečí. Sir Edward vycítil, že Sergej je stejně vyděšený jako on. Tohle uslyší rád a ocení, že Edward mu to běží říct osobně a co nejdřív.

Sergej měl nový byt v moderním věžáku na Embankment, ne snad luxusní, ale mnohem lepší, než jaký by odpovídal platu číšníka ve Sněmovně lordů. Edward cestou do druhého patra dumal, kdo asi Sergejovi platí nájem. Ale co. Zítra ráno mu to bude jedno.

U bytu nebyl zvonek, proto rázně zaklepal na dveře. K jeho úžasu se samy otevřely.

„Sergeji?“

Tak nedbalý Sergej nikdy nebyl, na bezpečnost hodně dbal. Ale třeba se opil, jako v poslední době tolikrát, a usnul s láhví stoličné.

Kdepak, ložnice byla prázdná, jen úhledně složené oblečení svědčilo o tom, že Sergej je doma.

Všechno bylo čisté, uklizené. Proč ale za sebou nezavřel dveře? Proč měl tak naspěch?

Sir Edward Manning otevřel dveře koupelny. Kdyby Sergej odjel z města, vzal by si toaletní potřeby a osobní věci. Byl sice zkažený až běda, ale na hygienu si potrpěl.

Vana stála na vyvýšeném mramorovém podstavci. Sir Edward okamžitě zaznamenal, že přetéká. Pak si všiml, že z ní nepřetéká voda.

Byla to krev.

Mrtvola Sergeje Milescu se groteskně pohupovala ve vaně, s rozříznutým břichem jako prase u řezníka. Byla vykuchaná.

Sir Edward se obrátil a prchal.

Alexia vyšla z Angusovy kanceláře do zářivého odpoledního slunce. Kráčela bezcílně ulicí jako ztracená. Postrádala Teddyho uklidňující blízkost, oporu. Bez své politické kariéry a bez manžela si připadala zbytečná a bezmocná.

Mám strach.

Když si to uvědomila, jako by ji zasáhl blesk. Zastavila se. Toužila běžet zpátky k Angusovi a žebrat, ať ji ujistí, že už dnes večer se Teddy vrátí domů. Policie ho může držet jen osmačtyřicet hodin. Pak už by ho museli obvinit.

Mohla by na novinky počkat v Oxfordu, ale pomyšlení na další noc v hotelu ji deptalo. Nemůžu žít jako psanec. Domů však nemohla, protože zítra ráno se veřejnost dozví o její rezignaci. A Kingsmere coby místo činu bylo jistě v obležení policie a reportérů, kteří jako vlčí smečka slintají v předtuše čerstvé kořisti. Stejné to bude na její londýnské adrese v Cheyne Walk.

Nedokážu jim čelit. Ne dnes. Ne bez Teddyho.

„Promiňte.“

Zezadu jí kdosi poklepal na rameno. Leknutím nadskočila.

„Co? Co chcete?“

Nějaká žena si Alexii zvědavě prohlížela.

„Zvoní vám telefon.“

Alexia jako v omámení vytáhla mobil z kabelky. „Haló?“

Hlas Lucy Meyerové zněl jako z jiné planety. „Alexie. Díkybohu, žes to vzala. Probůh, co se u vás děje? Viděli jsme ve zpravodajství něco o vraždě v Kingsmere, ale Summer nám nic neřekla. Je to

pravda?“

„Je,“ hlesla Alexia zdrceně. „Našli tělo. Byl to Andrew, Roxiin bývalý snoubenec.“ Lucy zalapala po dechu. „Ne!“

„Vím, je to šílené, Lucy. Policie pořád ještě vyslýchá Teddyho.“

„Snad si nemyslí, že to udělal?“

„Nevím, co si myslí. A rezignovala jsem.“

„Bože, Alexie, to ne! To nemůžeš.“

„Musela jsem. Roxanne se zhroutila. Vážně… Ani se nedá říct, co je to za průšvih.“ Hlas se jí zlomil. Uvědomila si, že lidi na ni zírají, proto odbočila do vedlejší uličky. „Nevím, co si počít. Nevím, kam se vrtnout.“

„Já ano!“ vyhrkla Lucy bez váhání. „Přileť sem.“

Alexia si představila Lucy v její kuchyni na ostrově, jak v zástěře a se zamoučenýma rukama stojí u stolu. Zatoužila po tom klidu, bezpečí, normálním předvídatelném životě, který vedla Lucy Meyerová. Po životě bez ambicí, bez riskování, bez tragédií.

„Jsi milá, díky.“

„Nejsem milá!“ odsekla Lucy. „Mluvím vážně. Přileť. Beztak se potřebuješ zotavit. Jsou to jen dva týdny, co tě postřelili. Proboha, nejsi žádná superžena!“

„Taky myslím,“ potvrdila Alexia smutně.

„Tak šup, ať už jsi v letadle. Potřebuješ si zalézt hezky do klidu. Summer se zmínila, že to plánuješ.“

„To bylo předtím.“

Proč odmítám Lucyinu nabídku? Zbláznila jsem se? Přesně po tom přece toužím! Přesně to potřebuju. Bezpečí.

„Díky za pozvání, ale nejde to. Pochop, Teddy je pořád u výslechu a Roxie je na tom zle.“ Pípání v mobilu jí prozradilo, že se jí někdo zkouší dovolat. „Možná nemocnice,“ zadrmolila Alexia, „nebo Teddy. Musím končit.“

Opravdu nerada skončila hovor s Lucy Meyerovou.

„Haló?“

„Jste pořád poblíž?“ Angus Grey zněl otřeseně.

„Jsem. Vy nejste u soudu?“

„Měl bych být. Za pět minut odcházím. Ale právě mi volali z policie z Thames Valley v Oxfordu.“

„Díkybohu, konečně ho pustili. Jede do Kingsmere?“

„Bohužel ne, Alexie.“

„Kde tedy je?“

„Teddyho obvinili z vraždy.“

Alexia se na okamžik opřela zády o dům. Šok jí skoro podrazil nohy, ale rychle se vzchopila.

„To není možné! K smíchu. Sám jste říkal, že neexistují důkazy.“

Angus Grey objasnil: „Je mi líto, ale bez důkazů se obejdou. Teddy učinil plné doznání.“

32.

Místnost připomínala spíš kancelář než vězeňskou celu. Teddy seděl u psacího stolu s nataženýma nohama, jako by si hověl doma před krbem, zatímco Alexia nervózně přecházela sem a tam.

Všechno se událo neuvěřitelně rychle. Než Alexia s Angusem dojeli do Oxfordu, Teddy už absolvoval slyšení před soudcem, který ho poslal do vazby, kde bude čekat na soudní proces. Za necelou hodinu ho převezli do vězení v Oxfordu. Tam skončil v bloku s nejvyšší ostrahou.

„Je to pravda?“ zeptala se Alexie.

„Co jestli je pravda, lásko?“

„Skutečně jsi zabil Andrewa?“ Měla pocit, že mluví k cizímu člověku. Jako by se ocitla v nějaké zvrhlé noční můře, z níž se co nevidět probudí.

„Zabil,“ kývl souhlasně Teddy. „Někdo to musel udělat. Nechtěl jsem se přiznat, ale jinak to nešlo. Ten čmuchal Wilmott po mně šel jako pes po kosti. Nemělo cenu to dál prodlužovat, věř mi. Nechci rodinné jméno tahat špínou víc, než je nutné. Radši ať to rychle skončí.“

Alexia se chytila za hlavu. To se jí vážně jenom zdá!

„Popsal byste nám, co přesně se stalo, Teddy?“ požádal Angus Grey.

„Jistě,“ usmál se Teddy, jako by vyprávěl humorný příběh. „Alexia ví, že jsem se s Beesleym sešel v podniku Garrick. Nabídl jsem mu peníze, když se vrátí do Austrálie.“

Alexia přikývla. „Peníze si vzal. Ověřila jsem si na účtu, že si šek nechal proplatit.“

„Přesně tak, lásko.“

„A vrátil se do Austrálie.“

„To je pravda. Jenže se v něm asi probudil nějaký zbyteček svědomí, protože za měsíc se ten hajzlík objevil v Oxfordu. Dal mi ruku na rameno, a když jsem se otočil, málem mě kleplo. Prý zjistil, že Roxie miluje. Těch tři sta tisíc mi cpal zpátky.“

Angus Grey zahučel: „A co bylo pak?“

„Vyděsil mě, protože začal mluvit o svatbě s Roxie. To jsem přece nemohl dopustit.“

„Ale proč ne? Vrátil se kvůli ní, Teddy!“ Alexia měla oči plné slzí.

Teddy se zachmuřil. „Chceš říct, že se vrátil pro víc peněz. Dobře věděl, že Roxie bych v chudobě nenechal. Sňatkem s ní by se zajistil na celý život. A navíc, lásko, měj rozum. Obyčejný tenisový trenér není vhodná partie pro nikoho z De Vereových!“

Alexia nevěřila vlastním uším. Ten člověk proti ní vypadal jako Teddy, měl hlas jako Teddy. Ale podle doznání k vraždě, k níž ho dohnalo pouhé snobství, to nebyl Teddy De Vere, kterého znala. O kterém si myslela, že ho zná.

Teddy pokračoval: „Řekl jsem mu, ať mě nazítří navštíví v Kingsmere, že si vyjdeme na lov a všechno spolu probereme.“

„Plánoval jste tu vraždu?“ šel Angus Grey rovnou k věci.

„Jistě. Dost jsem se bál, že to nedotáhnu do konce, nevěřil jsem si…“

„Že ho dokážeš zastřelit?“ zašeptala Alexia.

„Ano, ale bylo to snazší, než jsem čekal. Hrál si na hrdinu, trouba, vykládal mi, že s Roxie se klidně ožení i bez mého souhlasu, že mu v tom nic nezabrání. Mělas ho slyšet, Alexie. Ten zatracený Beesley si o to přímo koledoval!“

Angus s Alexií se po sobě vyděšeně podívali. Tuhle Teddyho stránku neznal ani jeden z nich. Líčil vraždu bez jediné výčitky svědomí.

„Co se stalo, když jste ho zastřelil?“ vyptával se Angus tichým hlasem. Jako Teddyho obhájce potřeboval všechna fakta, i ta vrcholně odsouzeníhodná.

„Nestalo se nic,“ pokrčil Teddy rameny. „Právě v tom byla ta krása. Vykopal jsem díru, pohřbil ho, a tím to skončilo. Čekal jsem, že se nám u dveří objeví policie nebo jeho příbuzní. Ale nedělo se vůbec nic.“

Alexia uhnula očima. Vzpomněla si na dobu, kdy i ona čekala na trest, ale nikdy nepřišel. Náhle jí v útrobách zahlodal sžíravý strach a sevřel jí hrudník jako krunýř. Proč Teddyho nikdy neprokoukla? Byla jsem tady. Jak jsem ty příznaky mohla přehlédnout?

„No, později chudinka Rox měla tu nehodu,“ svěřoval se Teddy. „Upřímně přiznám, že na Beesleyho jsem od té doby ani nevzdechl. Záleželo mi jenom na Roxanne.“

„Vy jste na to zapomněl?“ žasl Angus.

„Je to tak. Roky ubíhaly a já neměl důvod na to vzpomínat. Beesley byl mrtvý a pohřbený a tajemství

nemohl nikdo odhalit. Ani jsem si nevzpomněl, že hrob je tak blízko staveniště. Byl dost hluboký, aby tělo nevyhrabala zvířata, ale Michael ostatky zřejmě objevil a přesunul je.“

Alexia jen vrtěla hlavou. Nedokázala uvěřit, že syn by o tělu věděl. „Určitě by něco řekl.“

Teddy něžně vysvětlil: „Myslím, že poznal hodinky, stejně jako je poznala jeho sestra, a dal si dvě a dvě dohromady. Nezapomeň, že Michael znal stejnou verzi jako Roxie, tedy že Beesleyho jsi odehnala ty. Podezříval tě z vraždy a chtěl tě ochránit, Alexie.“

Alexia začala opět přecházet, zběsile zrychlovala tempo. Manželova teorie v sobě skrývala až odpudivou pravdu.

Michael havaroval s vědomím, že jsem to spáchala já. Že jsem toho mladíka chladnokrevně popravila. Proto byl tak roztržitý. Považuje mě za vražedkyni a já možná nikdy nedostanu příležitost povědět mu pravdu.

Angus se snažil o racionální přístup: „Dobrá, Teddy, byl jste velmi upřímný. To pomůže při určování trestu. Hlavně když projevíte patřičnou lítost.“

„Lítost?“ podivil se Teddy. „Proč bych měl litovat, Angusi, že jsem splnil svou povinnost a ochránil rodinu i dobré jméno De Vereových? Andrew Beesley dostal jen to, co si zasloužil. Pro mou rodinu představoval hrozbu, kterou jsem zneškodnil.“

Alexia se rozplakala. Kam se poděl něžný obr Teddy?

„Angusi, nechal byste nás minutku o samotě?“ požádal Teddy. Sotva se za advokátem zavřely dveře, pevně svou manželku objal. „Proč pláčeš?“

„Protože tě neznám!“ vzlykla zoufale.

„Ale znáš,“ konejšil ji Teddy. „Všechno jsem dělal jen proto, abych ochránil svou rodinu. Andrewa jsem zabil, abych ochránil Roxanne. A kvůli tobě jsem taky zabíjel, to přece víš.“

Alexia měla dojem, že se přeslechla. „Cože?“

„Ale jdi,“ chlácholil ji Teddy. „Neříkej, že sis to nedomyslela.“

Zatočila se jí hlava, jako by byla opilá nebo sjetá. Tyto dva příznaky nepocítila snad už čtyřicet let.

„Co jsem si měla domyslet, Teddy?“ Pohlédl jí do očí.

„To já jsem zabil Billyho Hamlina.“

33.

Alexia zesinala.

„Ty jsi zabil Billyho?“

„Musel jsem. Udělal jsem to pro tebe, lásko, chápeš? Stáhl by tě zpátky do tvé špinavé minulosti a ke skandálu, který jsi celý život tajila. To jsem nemohl dopustit.“

Alexia ztěžka dopadla na tvrdou kovovou židli. Nohy jí vypověděly službu.

„Ty víš o mé minulosti?“

„Samozřejmě,“ usmíval se Teddy. „Od samého začátku.“

„Co přesně víš?“

„Všechno. Vím všechno. Nikdy bych si nevzal ženu, o které bych neměl informace do posledního detailu. Ohrozil bych tím pověst rodiny De Vereových. Vím, že ses narodila jako Antonia Gillettiová.“

Alexia se jen přerývaně nadechla.

„Vím, že jsi Američanka a v mládí jsi brala drogy. Že po smrti chlapce jménem Handemeyer jsi svědčila u soudu. Že Billy Hamlin byl tvůj milenec.“

„Přestaň. Prosím, přestaň.“

Alexia se třásla. Slyšet to z Teddyho úst bylo příšerné. Dlouhé roky se děsila, že objeví její minulost a ona ztratí to jediné dobré ve svém životě. Ale on to věděl. Celou dobu to věděl! Ten strach, lži, osamělost – všechno bylo zbytečné.

Stále jsem se užírala pocitem viny, ale přitom to byl Teddy, kdo mě vodil za nos. Zná mě až do morku kostí, já jeho neznám ani v nejmenším.

„Nebuď tak smutná.“ Teddy jí četl myšlenky. „Miloval jsem tě od první chvíle, co jsem tě uviděl za barovým pultem. Na první pohled jsem měl jasno. Tak krásné děvče nebylo pro mě.“

„To není pravda,“ zamumlala Alexia automaticky.

„Ale je. Od začátku jsem věděl, že mě nemiluješ,“ pokračoval Teddy s něžným ironickým úsměvem.

„Páni, byl jsem nudný jako dědek, i když jsem byl ještě mladý. Jenže jsem bez tebe nemohl žít. Rodina byla přirozeně proti. Barmanka prostě neměla šanci stát se lady De Vereovou. Ovšem mně to ve sňatku s tebou nezabránilo, Alexie.“

Políbil jí ruku. Alexia se snažila nemyslet na to, že stejná ruka bodla chudáka Billyho Hamlina do srdce a stiskem spouště ukončila mladý život Andrewa Beesleyho.

„Ale jako De Vere jsem nesměl nic podcenit,“ svěřoval se Teddy dál. „Potřeboval jsem zjistit, do čeho chci sebe i celou rodinu zatáhnout. Takže jsem pátral.“

„Jak?“ nechápala Alexia. Ačkoliv působila ve veřejných funkcích dlouhé roky, žádný žurnalista se pravdě ani nepřiblížil. Jak se o ní Teddy dozvěděl všechno a navíc tak, že ona o tom neměla ani ponětí? S kým mluvil?

„Vždycky se najde metoda,“ prohodil Teddy záhadně. „Začal jsem u tvého studia na univerzitě v Los Angeles a rychle jsem zjistil, že jsi nebyla vždycky Alexia Parkerová. A jakmile jsem z hrobu vykopal Toni Gillettiovou, už se fakta jenom hrnula. Problémy s drogami, podmínka za krádež a nakonec Camp Williams a vražda malého Handemeyera. Šuškalo se, že Billy Hamlin se obětoval za tebe, protože do smrti toho dítěte jsi byla taky zapletená.“

„Proč ses nezeptal mě? Proč jsi mi to neřekl?“

Teddy pokrčil rameny. „Asi proto, že jsi nechtěla, abych to věděl. Bylo mi to jedno, stalo se to v době, kdy jsem tě ještě neznal. Pro mě bylo důležité, že Hamlin tě musel hluboce milovat, jinak by nevzal tvou vinu na sebe. Tomu říkám oběť!“

„Ano,“ zašeptala Alexia, „byla to obrovská oběť.“

„Počítal jsem s tím, že po odpykání trestu se tě Billy pokusí vyhledat, proto jsem ho nechal sledovat. Nijak jsem mu neubližoval, jen jsem kontroloval, zda dodržuje návštěvy u probačního úředníka a tak podobně. Nechtěl jsem riskovat vlastní manželství, protože jsem netušil, zda ho pořád ještě nemiluješ.“

„Ale Teddy! Proč ses mě jenom nezeptal?“

„Nepromluvil jsem o tom s tebou ze stejného důvodu, jako ty jsi nemluvila se mnou,“ přiznal. „Ze strachu, že tě ztratím, Alexie.“ Něžně ji pohladil po tváři. „Ukázalo se, že si nemusím dělat starosti, aspoň tehdy. Když Billyho propustili, chvíli čmuchal po tvých starých stopách a zkoušel tě najít, ale nikam to nevedlo, a tak se oženil, podnikal a měl dítě. Myslím, že byl šťastný a věřil, že to tak zůstane. Bohužel, nezůstalo. Jen tě jmenovali do funkce ministryně vnitra a všechno bylo jinak.

Netrvalo ani týden a Billy se ukázal v Kingsmere.“

Alexii to pomalu docházelo. „Myslel jsi, že mě chce vydírat?“

„Proč jinak by po tak dlouhé době přijel?“

„Nevím,“ přiznala Alexia smutně. „Nestihl mi to říct. Nikdy bych si nepřála, aby mu někdo ublížil nebo ho dokonce zabil! Prokristapána!“

„Mluv tišeji, lásko,“ upozornil ji Teddy. „Pamatuj si, kde jsme.“

Alexia se rozhlédla po cele s kancelářským nábytkem. Za pár minut někdo přijde a obviní Teddyho z další vraždy. Vymykalo se to chápání.

„Kdyby tvůj přítel Hamlin zůstal v New Yorku, mohlo všechno zůstat při starém. Jenže šel po penězích stejně jako předtím Andrew Beesley. Chtěl nás vydírat a vláčet jméno De Vereových bahnem, a to jsem přece nemohl dopustit. Zničil by výsledky naší společné tvrdé práce!“

„Ale Teddy,“ vjela si zoufalá Alexia rukama do vlasů, „to jsme nemohli vědět jistě! Co když Andrew skutečně Roxanne miloval? Co když mi Billy Hamlin vůbec nechtěl ublížit? Třeba mi chtěl jenom něco říct, poprosit o pomoc. Napadlo tě to vůbec? O penězích se slovem nezmínil!“

„Jistě, protože nedostal příležitost.“

„Byl to hodný a slušný člověk,“ naříkala Alexia. „Nezasloužil si smrt.“

Teddymu došla trpělivost. „Přestaň ho hájit! Opovaž se! Nikdy tě nemiloval jako já, Alexie! Nikdy! Udělal jsem to z lásky, abych tě ochránil! Myslíš si snad, že bez mé ochrany bys měla svou kariéru, svůj život? Zametal jsem za tebou stopy, ukrýval tvoje tajemství. Já z tebe udělal, co jsi dnes, já jsem ti dal tenhle život.“

Měl pravdu. Alexia si to často také myslela. Dlužila Teddymu za mnohé, jen si neuvědomila za jakou cenu. Dva nevinní lidé za to zaplatili vlastním životem.

„A co Jenny, Billyho dcera?“

Teddy k ní podezíravě vzhlédl: „Co je s ní?“

„Jistě víš, že ji taky zavraždili. Utopili ji. Víš všechno ostatní, tak proč ne tohle?“ Teddy zavrtěl hlavou. „To je pro mě novinka.“

„Tvrdíš tedy, že jsi té dívce nic neudělal? Že v tom nemáš prsty?“

„Samozřejmě. Teď o tom slyším poprvé.“

Klidně mohl lhát, ale Alexia vytušila, že ho tou zprávou překvapila. Svářila se v ní úleva se zklamáním. Zrovna teď by bylo snazší věřit, že Teddy má na svědomí i Jenny Hamlinovou, že za těmi zrůdnými zločiny se skrývá jeho zvrácený smysl pro čest rodu i spravedlnost.

„To mě mrzí, Alexie.“

Uvědomila si, že ji Teddy stále drží za ruku. Neodtáhla se, ale útěcha, kterou z jeho doteku celé roky čerpala, byla pryč, navždy se vypařila.

Stejně jako všechno ostatní. Jako moje děti, moje kariéra, moje manželství a budoucnost.

Kousek po kousku, cihlu po cihle začala neviditelná ruka krutého osudu rozebírat hradbu, kterou si Alexia De Vereová vybudovala kolem svého života.

„Neřekl jsi to policii? Myslím o Billym.“

Teddy ruku odtáhl. „Neřekl. A ty to taky neříkej. Nemají žádnou stopu, jak ten případ propojit se mnou, a není proč jim v tom pomáhat.“

„Ale Teddy, my jim to řekneme. Řekneme pravdu.“

„Nesmysl, Alexie. Co je pravda ve srovnání s rodinnou ctí? V porovnání s dobrým jménem? Kdyby se policie dozvěděla o Billym, vyšla by najevo tvoje minulost. Stojíš o to? Opravdu?“

Než Alexia stihla odpovědět, vstoupili do cely dva dozorci a za nimi Angus Grey.

„Musíme jít.“

Cestou z budovy Angus chlácholivě objal Alexii kolem ramen. „Mám někomu zavolat? Dnes večer byste neměla zůstat sama.“

„Díky,“ povzdechla si Alexie, „ale nevím o nikom.“

Říkala pravdu. Teddy byl odjakživa její skála, její ochránce, ale pod strohou září pravdy roztál jako máslo na slunci. Zůstal ve vězení, nedosažitelný navždy. Michaela a Roxanne ztratila už předtím. Jistě, řada lidí by ji nechala přespat, soucítila by s ní, chovala se zdvořile. Patřil k nim sir Edward Manning, řada kolegů z vlády a parlamentu. Nikoho z nich však nepovažovala za skutečného přítele. Přinejmenším tady v Británii.

„Mám vás odvézt domů?“ navrhl Angus. Domů. Kde mám doma? přemýšlela Alexia. Náhle věděla, kam by měla jít.

„Můžu vám něco přinést, slečno? Čaj? Něco k jídlu?“

Summer se na sestřičku na jipce usmála, ale zavrtěla hlavou. Připadalo jí legrační, jak Britové považují „šálek čaje“ za lék na všechny životní strasti. Rakovina v konečném stadiu: Zapni konvici. Přítel v kómatu? Dej si šálek čaje. Hodně jí to připomnělo Lucy, která za všelék považovala moučníky. Podle ní by postavily na nohy i umírajícího.

Ovšem ani Lucyino kouzelné pekařské umění nemohlo změnit náhlý zvrat v osudech všech členů rodiny De Vereových. Tělo Andrewa Beesleyho, Alexiina rezignace, Teddy obviněný z Andrewovy vraždy. Summer zjistila, že představit si něžného dobráka Teddyho jako vraha je kupodivu snazší než Alexii v roli nesobecké milující matky. Přesto se kvůli Roxie nesmírně obětovala.

Summer hladila Michaelovu ochablou ruku. „Miluju tě,“ pošeptala mu. „Ale tvoje rodina je šílená. To přece víš, ne?“

„Snad se to netýká všech?“

Ve dveřích stála Alexia, vyhublá a nahrbená, v pytlovitých kalhotách a bílém svetru, který z ní visel jako peří umírajícího ptáka. Obvykle dokonalé vlasy měla zplihlé a zacuchané, oči i tváře vpadlé trýznivým utrpením. Summer by nikdy v životě nenapadlo, že Michaelova matka jí někdy bude připadat tak zranitelná.

„Vypadáte příšerně.“

„Děkuju, Summer.“

„Ne, chtěla jsem… Promiňte. Řekla jsem to špatně,“ zrudla Summer. „Prosím, posaďte se.“

„Neruším vás?“

„Vůbec ne.“ Summer pustila Michaelovu ruku a Alexia ji uchopila a palcem synovi zlehka hladila dlaň. „Nějaká změna?“

Summer zavrtěla hlavou.

Obě ženy chvilku mlčely. Pak Summer nadhodila: „Mamka se zmínila, že asi odletíte na Vineyard. Trochu vypnout.“

Alexia přikývla. „Tady bych nevydržela. Tisk by mě uštval.“ Zadívala se na synovo nehybné tělo.

„Myslíš, že nás slyší?“

„Nevím. Prý ne, ale občas mám pocit… Nevím.“ Summer sebrala odvahu. „Slyšela jsem, že Teddyho obvinili.“

„No ano. Je to jak v televizním seriálu, viď?“ vzdychla Alexia, vyčerpáním doslova opilá. „Jenom s tím rozdílem, že postavy i zápletky jsou skutečné. Andrew je skutečně mrtvý. Michael skutečně leží tady. Teddy je skutečně ve vězení. Přiznal se!“

„Slyšela jsem.“

„Andrewa jsem neměla nikdy ráda, ale nedošlo mi, že Teddy ho příšerně nenávidí. Ale tak chladnokrevně popravit člověka!“ Alexia vrtěla hlavou. „Tohle není Teddy, za kterého jsem se provdala. Nedává mi to smysl.“

Summer zamyšleně řekla: „Podle mě to smysl dává, ale nechceme si to přiznat. Nebráním Teddyho, ale chápu ho. Lidi dělají z lásky hrozné věci.“

Alexia se pousmála. „Jsi chytré děvče. Je mi jasné, proč se do tebe Michael zamiloval.“

„Křivdila jsem vám, Alexie,“ zajíkla se Summer. „Nevěděla jsem o Teddym a Andrewovi, ani že jste vzala vinu na sebe, aby se Roxiin vztah s otcem nenarušil.“

„Je logické, že jsi to nevěděla,“ kývla Alexia laskavě. „Nikdo to nevěděl. O to přece šlo.“

„Asi bych se k tak nesobeckému kroku sama neodhodlala.“

„Tady u Michaela jsi denně, viď? To je hodně nesobecké. Je to víc, než na kolik jsem se vzmohla já – a to jsem jeho matka.“

„Ale vy jste nemohla svou funkci opustit jen tak.“

„Mohla a měla. Ale to už nenapravím. Jen mi přijde ironické, že když jsem konečně rezignovala, vůbec mě to nemrzí. Je k nevíře, jak tyhle strašné tragédie změní člověku hodnotový žebříček!“

Summer přikývla. Alexia se očima vpíjela do Michaela.

„Teddy se domnívá, že Michael našel Andrewovo tělo a znovu ho pohřbil pod beton. A mlčel, aby mě ochránil.“ Polkla vzlyk. „Tohle bylo to jeho tajemství, o kterém ti povídal. Můj syn při té havárii věřil, že jsem zavraždila Andrewa Beesleyho.“

„O tom jsme nevěděli, Alexie.“

„Je to vážně hrůza. Roxie si o mně vždycky myslela jenom to nejhorší, ale aspoň dostanu šanci vztah s ní narovnat. Konečně! Ale co když se Michael nikdy neprobudí? Nikdy se nedozví pravdu!“

Summer Alexii objala. Cítila na ní každé žebro, jako by se tiskla ke xylofonu.

„Probudí se. Určitě. Nechám vás chvíli o samotě.“

Po jejím odchodu se Alexia začala synovi svěřovat. Nejdřív si připadala trapně, ale klid a synova blízkost ji uklidnily.

„Tolik tajemství, chlapečku. Tolik lží. A začala jsem s tím já. Namlouvala jsem si, že uteču před minulostí, před svými omyly. Ale žádný únik neexistuje.“

Michaelův dýchací přístroj rytmicky šuměl do ticha jako vlny příboje.

„Je mi to příšerně, neuvěřitelně líto, Michaeli. Prosím, odpusť mi!“ naříkala zoufale. Michael De Vere matce neodpověděl.

Prostě jen ležel, nehybný jako po smrti.

Čtvrtá část

34.

Na Cape zvolna přišlo jaro. Zbytek státu Massachusetts tonul v barvách a teple a vřel novým životem hned od začátku března, ale na Cape a ostrovech se zima držela jako stařec, která se odmítá rozloučit se životem. Všude jinde už roztál sníh, ale Martha’s Vineyard stále sužovaly mrazivé sněhové vichřice vanoucí od Kanady. Prvosenky a narcisky, které bláhově vykoukly z hlíny, vítr zase nemilosrdně utloukl a ostrované se ve městě ukazovali zabalení do čepic a rukavic. Až počátkem května dorazily toužebně očekávané teplé dny a místní je vítali s nadšením.

Alexia De Vereová si proměnu ročních dob vychutnávala a na rozdíl od Lucy jí dlouhá zima moc nevadila. Jako by ji sníh a mrazivé počasí ještě bezpečněji ochránily před světem mimo ostrov, před nímž se skrývala. Ale jaro zase odráželo pocit obrody, zotavení, jež v sobě s úžasem cítila.

Od zranění způsobeného Gilbertem Drakem se po fyzické stránce dostala do neuvěřitelné formy. Po pokusu o atentát zůstala jen malá jizva. Na ženu v jejím věku měla obrovské štěstí, protože vypadala báječně i bez plastik. Ani tady ji ale nepřestávaly trýznit rozbouřené emoce, střídání nálad, deprese. Hlavní kapitoly Alexiina života se uzavřely. Politická kariéra skončila stejně jako manželství. Teddy pořád ještě čekal ve vazbě na soud, ale vzhledem k přetíženosti soudů bylo nepravděpodobné, že jeho případ se dostane na řadu dřív než koncem léta.

S Teddym měli i nadále přátelský, skoro vřelý vztah. Psali si dopisy o počasí a zahradě a Teddyho vězeňském rutinním životě a nikdy se slovem nezmínili o Andrewovi Beesleym ani o Billym Hamlinovi

a dalších „problémových“ tématech. Nijak a ničemu by to nepomohlo, proto se drželi bezpečně vyjetých kolejí. Alexia se už dávno rozhodla, že bude stát při Teddym. Její vlastní tajemství věrně udržel po dlouhých čtyřiatřicet let, takže si zasloužil, aby k němu byla velkorysá. Samota na ostrově

jí pomohla vytěsnit z hlavy všechny vzpomínky a soustředit se na přítomnost. Zakazovala si myslet na to, co bylo a bude, ačkoliv se nepřestávala děsit vyhlídky na Teddyho předlouhé uvěznění.

Teď budu muset být sama sobě skálou já. Vybudovat si vlastní život. Začít od začátku. Dokázala jsem to už jednou, zvládnu to i podruhé.

Nejvíc bolesti jí působily děti. Michaela převezli na specializované pracoviště do Londýna. Lékaři byli laskaví, ovšem Alexia pochopila, co ten přesun znamená. Michael se už nikdy neprobudí. Nezbyla žádná naděje a ona jednou bude muset rozhodnout o odpojení přístrojů. Teď ne, není na to připravená. Navíc musela brát ohledy na Summer Meyerovou.

Mezitím o životě Roxanne De Vereové rozhodovaly kapacity v bílých pláštích a Alexia neměla právo na sebemenší kontakt s dcerou. Pokud věděla, Roxie žila v sanatoriu někde v západní Anglii, ale to bylo všechno.

Alexia by nejradši řvala: Porodila jsem ji! Miluju ji! Kdo má tu drzost zakazovat mi návštěvu u vlastního dítěte? Ale Roxie už nebyla dítě a sama požádala o zákaz styku dcery s matkou. Snad to odloučení Roxie trochu uzdraví, pomůže jí najít vnitřní mír. Alexii to přesto bolelo jako otevřená rána, kterou nehojil ani čas.

Kolegové z politiky mlčeli tak významně, až to přímo řvalo. Nikdo Alexii nezavolal, jak se má. Jen drahoušek Edward poslal mailem pár drbů. To bylo všechno. Po dvacetileté službě zájmům Konzervativní strany ji tohle zavržení mělo pekelně bolet. Ale nebolelo. Naopak, umocnilo v ní pocit volnosti. Když se procházela po písečném pobřeží nebo ostrovních slatinách, někdy sama a jindy s Lucy, v štiplavém zimním větru cítila svou budoucnost.

Snad se jí tentokrát skutečně podaří setřást svou minulost už definitivně a začne nanovo, někde hodně, hodně daleko od svého starého světa.

Měla dojem, že teď ji minulost pustí ze spárů docela ochotně.

Lucy Meyerová pozorovala kamarádku skloněnou nad monitorem počítače. Teprve před pár měsíci se bála, že vinou šíleného taxikáře ji ztratí navždy. Naštěstí Alexia přežila a teď se zotavuje přímo pod jejím, Lucyiným dohledem. „Ty mi to neřekneš, viď?“ zamumlala Lucy ústy plnými koláče.

„Co ti mám říct?“ Alexia ani nevzhlédla.

Lucy k ní zaskočila údajně si půjčit motyku, ale zdržela se na kávu a koláč. Alexia však celou tu dobu prahla nedočkavostí, aby se mohla vrátit k svému notebooku.

„Co děláš? Čím se to prokousáváš, ty veverko?“

Alexia se usmála: „Veverka se myslím neprokousává.“

„Pořád jsi politik, kamarádko. Kličkuješ před otázkou.“

„Už ne, už to nedělám.“

„Tak nad čím tak hloubáš? Hele, Teddyho případ si radši vytěsni z hlavy. Stejně nic nevymyslíš.“

„Jasně, to jsem vytěsnila.“ Alexia zaklapla počítač a šla za Lucy do kuchyně. „A nezkoumala jsem Teddyho případ.“

Lucy se zmocnilo nepříjemné tušení. „Tak o co jde?“

„Prostě… Na něčem dělám,“ broukla Alexia vyhýbavě. „Je to úplná maličkost.“ Lucy vyčkávavě povytáhla obočí.

„Tak dobře, tak dobře,“ vzdala to Alexia. „Pročítám detaily jednoho nevyřešeného případu. Vzpomínáš si na Billyho Hamlina, víš, toho –“

„Vzpomínám,“ přerušila ji Lucy stroze.

„Víš, že ho zabili?“ Lucy přikývla.

„Zavraždili i jeho dceru Jenny, už loni. Hrozně surově. Nikdo zřejmě netuší, proč se to stalo a kdo to spáchal, prostě nic.“

Lucy se zamračila. „No ale co s tím máš společného ty?“

„Když se Billy tehdy objevil v Londýně a chtěl se mnou mluvit, než ho policie odvezla, křičel něco o dceři. Podle mě se bál, že se jí něco stane.“

„A pak se jí něco šeredného skutečně stalo.“

„Ano.“

„A ty se cítíš provinile?“

„Ne přímo, ale Billymu pořád dlužím tu pomoc.“

„Proč?“

„Protože tenkrát jsem mu nepomohla,“ odpověděla Alexia prostě. „Mohla jsem to udělat a měla, ale obrátila jsem se k němu zády. Možná stačilo chvíli naslouchat a Jenny by dodnes žila.“

„To jsou bláznivé řeči!“ odsekla Lucy popuzeně. „Nemusíš se kvůli všemu cítit provinile, slyšíš?“

„O vraždu Billyho dcery jsem se zajímala už loni, ještě v úřadě, ale doma i ve vládě se toho dělo tolik, že jsem prostě neměla čas. A teď mám času co hrdlo ráčí.“

Lucy odstrčila nedojedený koláč. „Copak jsi tady nechtěla zapomenout na minulost a všechny ty

stresy doma?“

„Jistě,“ souhlasila Alexia. „A povedlo se. Skoro úplně.“

„Tak proč šťouráš do vosího hnízda?“

„Protože to nikdo jiný neudělá, Lucy. Všem je jedno, kdo malou Jenny zabil. Noviny to po pár týdnech přestalo zajímat. Policie případ odložila. Možná, že když najdu pro Billyho dceru spravedlnost, trochu to svoje sobectví odčiním.“

„Komu na tom záleží, proboha?“

„Billymu. Mým dětem. Nevím, Lucy, neumím to vysvětlit, ale připadá mi prostě správné to aspoň zkusit.“

Lucy zavrtěla hlavou. Znala Alexii tak dobře, aby pochopila, že si svůj nápad nedá vymluvit.

„No dobře, ale jak chceš pátrat?“ povzdechla si. „Policie nenašla nic, tak proč by se to mělo podařit tobě od počítače na Martha’s Vineyard?“

„Máš pravdu. Proto odjedu do New Yorku.“

„Do New Yorku? A kdy?“

„Brzy. Zítra, pokud seženu letenku.“

Lucy odnesla prázdný šálek. „Tak fajn, vidím, že jsi definitivně zešílela. Máš odpočívat, vypnout, nabrat síly. Tak jsi to chtěla, ne? Místo toho se chceš honit za přeludem kvůli dívce, kterou jsi ani neznala. Mimochodem, její otec se ti nejspíš snažil zničit kariéru.“

„Nevěřím, že by mi Billy dokázal ublížit,“ namítla Alexie. „Už jsem docela fit, Lucy, a musím dělat něco smysluplného. To chápeš, viď?“

„Dejme tomu. Hlavně buď opatrná, Alexie, Některé dveře jdou snadno otevřít, ale zavřít už hůř. A kdoví, na co narazíš.“

*

Tommy Lyon seděl v American Bar v londýnském hotelu Savoy a okukoval úřednice a mladé maminky, které sem přicházely na kávu. Většinou měly snubní prsten, i když ta prsatá bruneta u rohového stolu mávala slibně neobsazeným prsteníčkem, ačkoliv jinak byla ověšena diamanty.

Tak osmatřicet? Ne, něco přes čtyřicet s kvalitním a nenápadným vylepšením botoxem. Rozvedená.

Prachatá. V posteli určitě tygřice.

Tommy se rád považoval za znalce žen, stejně jako se sázkař chlubí svým odhadem dostihových koní. Na Michaela ovšem neměl, ten měl každou ženu okamžitě přečtenou: co má a nemá ráda, její touhy i slabé stránky. Urostlý plavovlasý Tommy se sportovní postavou byl sice stejně hezký jako Michael, ale kdovíproč hrál vždycky druhé housle. Postrádal kamarádovo oslnivé a neodolatelné charisma, jež k němu přitahovalo ženy bez rozdílu věku.

Tommy Lyon by dal první poslední, kdyby tu kamarád byl s ním, ale jinak ho nemrzelo, že v lovu děvčat je teď bez konkurence. Brunetka zachytila jeho pohled a usmála se. Tommy jí úsměv oplatil a užuž jí chtěl poslat ke stolu sklenku šampaňského, když dovnitř vešla nádherná dívka. Byla v džínách a teniskách, k tomu zelené tričko z Gap a lehce pihovatý obličej beze stopy make-upu. Mezi značkovými kostýmky a lodičkami na jehlách se vyjímala jako čerstvá orchidej v záplavě levných umělých kytek. A ta bohyně jako zázrakem zamířila přímo k němu.

„Tommy?“

„Summer?“

Tommy se s Michaelovou dívkou ještě nesetkal. Při jejích návštěvách Oxfordu se vždy minuli a Michael si ji beztak žárlivě střežil. Tommy teď pochopil proč. Michael měl odjakživa kliku na úžasné kočky, ale tahle dívka je až neuvěřitelně přitažlivá. Všichni muži v baru civěli jen na ni a na Tommyho se mračili. Náhle byl pyšný, že Summer jde právě za ním.

„Díky, že jsi souhlasil se schůzkou.“ Summer ho po evropském zvyku políbila na obě tváře. „Určitě máš práce nad hlavu.“

„Ale ne, přišel jsem rád.“ Tommy popleskal barovou židli po svém boku. „Co si dáš? Víno? Šampus?“

„Díky, ale na mě to je trochu brzy.“

„Hloupost. Kdyby tu byl Michael, stoprocentně by ses napila. Co třeba sklenku vynikajícího Cristalu?“

Summer nakrčila nos. Michael by nikdy nemlel takové fráze. Ve snaze zůstat zdvořilá řekla: „Dám si pivo. Budweiser, pokud ho mají, v láhvi.“

Tommy jí koupil pivo a pak se přesunuli ke klidnějšímu stolu, přičemž minuli zklamanou brunetu. Při pohledu na Summer s láhví u rtů Tommy pocítil vzrušení. Připomněl si, že to je přece Michaelovo děvče… ale na druhou stranu, Michael se už nikdy neprobere. Na rozdíl od Summer Meyerové se Tommy s tím faktem smířil už dávno.

Zdvořile se zeptal: „Ty teda děláš pro Vanity Fair?“

„Ne, píšu pro ně jen článek.“

„O čem?“

„O bohatých mladých Ruskách v Londýně. O jejich výstředním životním stylu a tak podobně.“ Tommy ji varoval: „Bacha, kam šlápneš. Oligarchové dokážou být hodně hákliví. Přece víš, jak v

Moskvě našli ty zastřelené západní novináře.“

„No, já nejsem investigativec,“ usmála se Summer. „Spíš tam mám ‚jaké střevíčky nosila Daša Žukova tenhle týden?‘ a tyhle věci. Nuda a o ničem. Ale nestěžuju si. Je to práce a umožňuje mi zůstat v Londýně, blízko Michaela.“

Tommy se jí snažil nezírat na vzdouvající se prsa pod přiléhavým tričkem. „Pořád do toho hospice jezdíš denně?“

„Jistě. A není to hospic!“ vysvětlila popuzeně. „Je to léčebna dlouhodobě nemocných. Michaela tam nedali umřít.“

Ale jo, dali, pomyslel si Tommy, ale nahlas neřekl nic.

„Chtěla jsem s tebou mluvit už dlouho,“ svěřila se Summer, „ale když Michaela přestěhovali do Londýna, měla jsem honičku s hledáním bytu a vůbec. Víš, snažím se vyšetřit tu jeho nehodu.“

„To jsem nevěděl,“ zamnul si Tommy bradu. „Je to hodně pátrání? Copak to nebyla… nehoda?“

„Možná by ses divil.“

Summer mu vylíčila hovor s automechanikem z East London a svoje podezření, že někdo Michaelův stroj záměrně poškodil.

Tommy položil předvídatelnou otázku: „Proč by to někdo dělal?“

„Doufala jsem, že se to dozvím od tebe,“ objasnila Summer. „Jo, o Teddym už víš?“

„To tělo v zahradě? Jasně,“ kývl Tommy. „Nejspíš dostane doživotí. Zvláštní, protože Teddyho všichni považovali spíš za… hodného troubu.“

„Souhlas,“ řekla Summer. „Ale Michael to tělo pravděpodobně objevil, když hloubili základy pro maketu chrámu, a pohřbil je o kus dál.“

„Kriste!“ sykl Teddy mezi zuby. „To jako fakt?“

„Jo, a tak mě napadlo, že pokud Michael věděl o vraždě Andrewa Beesleyho, může to nějak souviset s jeho nehodou.“

„Jak?“

„Nevím. Tebe nic nenapadá?“ Tommy netušil.

„Nestalo se v době před nehodou něco divného? Seznámil se Michael s někým novým?“

„S žádným zločincem,“ pokrčil Tommy rameny. „Dodavatelé, číšníci, obsluha baru. Tenkrát to byl hotový blázinec, všichni jsme lítali jako hadr na holi.“

Tommy bez ohledu na Summeřiny námitky objednal další pití a nějaké oříšky. Osobně si myslel, že

dívčino podezření je jen fantazie, která jí pomáhá přežít ztrátu Michaela. Ale byla to úchvatná kočička s hedvábnou hřívou vlasů a závratně dlouhýma nohama. Snažil se ji zdržet co nejdéle.

Baštil pistácie a Summer se dál vyptávala.

„Mluvil Michael někdy o tom, že mu někdo vyhrožuje?“

„Ne. Nikdy.“

„A o nálezu těla ti neřekl?“

„Neřekl. Takovou věc bych si pamatoval.“

„Víš o tom, že by měl nepřátele?“

„Přece znáš Michaela. Toho měl každý rád.“

„No, zdá se, že každý ne. Někdo ho chtěl zabít nebo aspoň umlčet. A vyšlo jim to.“

„Víš,“ pokrčil Tommy rameny, „podle mě štěkáš u nesprávného stromu, vážně. Ale pokud hledáš nepřátele, proklepni si Michaelovu matku. Po té pásla celá armáda magorů, třeba ti Patelovi příznivci. Tohle by jim odpovídalo.“

„No jasně!“ rozzářila se Summer. „Michael o nich má doma celý spis. Až budeš mít chvilku, mohl by ses na to mrknout.“ Po druhém pivu se s ní restaurace mírně točila. Summer si uvědomila, že úplně zapomněla na oběd. „Ale máš pravdu,“ pokračovala vzrušeně. „Možná šlo o Alexii, jenže na tu se přes ostrahu nedostali, tak si našli zástupný terč. Michaelova motorka nebyla tolik hlídaná. A každému rodiči nejvíc ublížíš přes jeho dítě, ne?“

Vypadala tak líbezně vážně, že se Tommy neovládl, naklonil se k Summer, rukou ji objal kolem krku a políbil na ústa.

Na okamžik překvapením ztuhla, ale pak se naštvaně odtáhla. „Co blbneš, ksakru? Zbláznil ses?“

Kombinace alkoholu, sexuální frustrace a studu probudila v Tommym vztek. „V čem máš problém? Proč bych ti nemohl dát pusu?“

„Cože?“ užasla dopálená Summer.

„Nenapadlo mě, že jsi jeptiška!“

„Chodím s Michaelem, ty hajzle. To si říkáš kamarád?“ Nejistě se postavila.

„No tak.“ Tommy jí položil ruku na loket. „Jo, Michael byl můj kamarád, nejlepší kámoš. Ale on umřel, Summer.“

„Není mrtvý!“

„Ale je. Klinicky a ve všem ostatním.“ Všichni hosté v podniku se obrátili k dramatu u postranního stolku. Tommy postupně zesiloval hlas: „Michael je v kómatu a už se neprobudí. Nikdy!“

„Jdi do prdele!“ hulákala Summer.

„Fakt?“ Tommy zesílil stisk. „Myslíš, že Michael by chtěl, abys pro něho obětovala celý život, jako když se vdova v Indii nechá upálit s manželovým tělem? Jestli jo, tak jsi ho vůbec neznala!“

Vyškubla se mu, popadla kabelku a v slzách z hněvu a ponížení klopýtala k východu.

„Nebyl žádný světec!“ křikl za ní. „Vždyť ti zahýbal!“ Summer se obrátila. „Lžeš!“

„Nelžu. Týden předtím, než ses ukázala v Oxfordu, mi vyprávěl o nějaké starší milence, říkal jí sladká mamka. To ona mu koupila ten motocykl, aby bylo jasno!“

Summer se zvedl žaludek. Otočila se a utekla.

Mizernou londýnskou dopravou to Summer trvalo hodinu, než se dostala k cihlové budově ústavu poblíž Battersea Park.

„Vypadáte hrozně,“ poznamenala ustaraně jedna ze sestřiček, když vešla Summer, rozcuchaná po běhu a s tvářemi rudými a napuchlými od pláče. „Není vám zle?“

„Ani ne.“ Summer se jako obvykle posadila na židli vedle Michaelova lůžka, ale vzít ho za ruku dnes nedokázala. Věděla, že Tommy Lyon říkal pravdu. Snažila se tomu uniknout, ignorovat tušení, které měla od svého příjezdu do Oxfordu, ale teď si přiznala, že v tom měla jasno od začátku. Vždyť do Oxfordu se rozjela jen proto, aby Michaela přistihla při nevěře. Věděla, že tu je někdo další.

„Kde bereš tu drzost ležet si tady takhle kliďánko, ty podělanej hajzle?“ vzlykala do ticha. „Jak jsi mi to mohl udělat?“

Mučily ji stovky otázek, bodaly ji do mozku jako špendlíky. Musela vědět, musela se přesvědčit, jestli s tou ženou byl ve stejný den jako s ní, jestli s ním ležela ve stejné posteli. Ale Michael jí odmítl i tu sebemenší útěchu, kterou přináší odpuštění.

„Dlužíš mi odpověď! Dlužíš mi ji!“ křičela Summer na Michaela, jako by chtěla proniknout hradbou jeho spánku. A pak se rozplakala, protože se nedočkala odpovědi.

A nikdy se jí nedočká.

35.

Policejní kapitán Harry Dublowski z newyorského policejního oddělení se s úsměvem zadíval na přitažlivou ženu, jež seděla naproti němu.

Hned když poprvé zaslechl její jméno, znělo mu povědomě. Exotické, aristokratické jméno. Alexia De Vereová. Harry zahraničním politikům zrovna nefandil, ale když si jméno zadal do Googlu, rázem měl jasno. No jistě, britská verze jejich Hillary Clintonové, dokonce i s provinilým manželem, až na to, že Teddy De Vere nesedí ve vazbě za orální sex se sekretářkou, ale za starou dobrou vraždu.

Harry Dublowski však rozhodně nečekal, že návštěvnice bude tak pěkná ženská. Většina žen v Harryho věku připomínala ježibaby, a pokud ne, po plastických operacích připomínaly mumie. Ovšem Alexia De Vereová byla krásná i bez plastik. Ačkoliv jí podle životopisu bylo přes šedesát, vypadala o deset let mladší. V oranžových pouzdrových šatech, střevíčcích na podpatku a s karamelově hnědým šálem přes ramena by rozhodně stála za hřích. Jistě, pár kilo navíc by jí neškodilo, ale čišela z ní elegance a obstarožnímu Harrymu připadala sexy. Odjakživa si potrpěl na ženy, co mají úroveň, ovšem při práci jich potkával pramálo.

Alexia při pohledu na stárnoucího tlusťocha za psacím stole bleskově usoudila, že na něho platí lichotky. Víc much tady pochytá na med než na ocet.

„Nejdřív mi, kapitáne Dublowski, dovolte poděkovat za vstřícnost, s jakou jste vyhověl mé žádosti o schůzku.“

„Rádo se stalo,“ zářil Harry Dublowski.

„Jak jsem se zmínila už v telefonu, zajímám se o vyšetřování vraždy Jennifer Hamlinové. Jde o ryze soukromou záležitost.“

„Vy jste oběť znala?“

„Rodinná přítelkyně,“ uvedla Alexia opatrně.

Harry Dublowski vstal a zamířil ke starožitné kartotéce v rohu kanceláře.

„Dneska to je samý počítač,“ funěl, „ale já si potrpím na papíry. Člověk drží v ruce něco hmatatelného a hned se mu líp myslí, víte? No, možná to platí jen pro mě.“

„Ale kdepak,“ ujistila ho Alexia. „Na ministerstvu jsem všechny doháněla k šílenství, protože mi veškeré materiály museli vytisknout.“

Dublowski jí podal složku a buřtovitými prsty jí krátce zavadil o ruku. „Jistě nemusím dodávat, že to je čistě mezi námi, paní De Vereová. Materiály z vyšetřování přátelům oběti obvykle neukazujeme. A nic nesmí opustit tuhle místnost.“

„Jistě. Jsem vám opravdu velmi vděčná.“ Alexia už začala číst. Vzpomněla si na sira Edwarda Manninga, jak jí donesl složku o Billym poté, co se jí Billy znovu objevil v životě. Už jsou to dva roky? Jako by to bylo včera. Od té doby se přihodilo tolik věcí. Tolik strašných věcí!

„Nikdy jste nikoho nepodezřívali?“ Pronikavě modré oči vzhlédly ke kapitánovi.

„Ne.“ Dublowski se zachmuřil. „Případ k zbláznění, věřte mi.“

„Jak to?“

„Jistě víte, že tu mladou ženu unesli a před vraždou ji nějaký čas věznili. To otvírá řadu možností, jak vést vyšetřování, takže zpočátku jsme věřili v dopadení vraha.“

„Jakých možností?“

„Větší šance, že si někdo něčeho všiml, třeba auta, nebo něco zaslechl. Například ženský křik. Nebo někdo viděl něco neobvyklého u domu nebo skladu. Obvykle platí, že čím složitější případ, tím větší šance, že zločinec udělá chybu, zvlášť pokud se přesouvá z místa na místo. Pak můžeme jít po vodítkách, což jsou ve skutečnosti chyby pachatele.“

„V tomhle případu jste nic nenašli?“

„Ne. Vrah byl opatrný a chytrý. A nezapadal do profilu běžného zločince.“

„Profilu?“

„Podobné vraždy mladých žen, a hlavně sadistické vraždy, se většinou objevují v celých sériích. Další dívčí těla vyplavená mořem. Další vražda utopením. Začátek série, vzorce. Ale nic takového se nestalo. Na jednu stranu díkybohu, co? Ale my s případem Hamlinová zůstali stát na místě. Bez vodítek.“

„A co nepřímé důkazy?“

Harry Dublowski pokrčil rameny. „Ta holčina vedla proklatě klidný život.“

Alexia přikývla. Ke stejnému závěru dospěla i ona na základě informací z internetu. Dívka vedla řádný, nenápadný život, nikdy neměla jediný problém se zákonem. Nikdy nedostala ani pokutu za špatné parkování.

„A co její otec?“ Harry zpozorněl. „Co je s ním? Znala jste ho?“

„Je to hodně dávno,“ přispěchala s vysvětlením Alexia. „Jak říkám, tu rodinu znám už věky. Při našem posledním setkání se mi dívčin otec svěřil, že si dělá starosti kvůli jejímu bezpečí.“

Pokud se kapitánu Dublowskému zdálo přátelství mezi vysoce postavenou britskou političkou z aristokratických kruhů a bývalým vězněm a jeho zavražděnou dcerou zvláštní, nedal to najevo. Řekl pouze: „Otec seděl patnáct let, byl paranoidní schizofrenik. Bez urážky, ale Jennifeřin pes by svědčil důvěryhodněji než její tatík. Chlápek slyšel hlasy, mluvily i o jeho dceři. Chtěl, abych na ten hlas nasadil svoje lidi. Smutný případ.“

„A proklepl jste to?“

„Jistě. Všechna hlášení o vyhrožování musíme brát vážně, i když jsou od bláznů. Ale neměl důkaz. Nic. Všechno bylo jen v jeho hlavě. Navíc se to stalo nejméně rok před smrtí nebohé Jennifer, možná ještě dřív. Věřte mi, že tady neexistuje souvislost.“

„Rozumím, ale stejně děkuji,“ Alexia vytáhla stříbrnou propisovačku Montblanc z kabelky značky Balenciaga. „Chápu, že kopie si dělat nesmím, ale nevadilo by vám, kdybych si jen zapsala pár poznámek?“

Alexia šla Kelly navštívit do její firmičky Kelly’s Nails, což byl miniaturní prostůrek vmáčklý do škvíry mezi železářstvím a lékárnou v opršelé brooklynské čtvrti, ale jeho majitelka se ho snažila ze všech sil oživit. Stála tu kožená křesla, bílé zdi měly čerstvý nátěr a na zadní stěně stály vkusně seřazené laky na nehty podle barev duhy. Kosmetický salon připomínal starou cukrárnu.

„Hned budu u vás!“ křikla neviditelná Kelly vesele, ale trochu zvážněla, když jí Alexia řekla, že přišla kvůli Jenny.

„Já makám, vidíte? Policajtům jsem už řekla všechno, co vím.“

„To oceňuji, ale možná policie vzdala pátrání předčasně.“

Kelly nedůvěřivě přimhouřila oči. „Chm, zrovna vy se staráte. To určitě.“

„Nejsem reportérka. Ta rodina se pouze přátelila s mou kamarádkou.“

„Hele, dámo, jestli to je bouda a já pak najdu nějaký kecy v bulváru…“

„Není to bouda. Zdržím vás jenom pár minutek.“

Kelly uznala, že elegantní starší dáma s britským přízvukem na reportérku nevypadá.

„Tak jo,“ souhlasila neochotně. „Po práci se sejdem naproti ve Starbucks, jo? Můžete v pět?“ Dodržela slovo. Přesně v pět Alexia objednala dvě kávy a obě ženy se posadily ke stolu.

Kelly byla irská zrzka s bílou pletí a pihovatým nosíkem, takže se zdála mladší než na svých osmadvacet. Měla profesionálně vytrhané obočí a umělými nehty nervózně poklepávala o stůl.

„Omlouvám se, že jsem na vás tak vyjela. Chudinka Jenn, byla to hrůza, ale reportéři brali její smrt jako senzaci. Jako úchylnou reality show, chápete? Takže se o tom s každým nebavím.“

„Naprosto vás chápu,“ kývla Alexia. „Bývala jsem v politice a dobře vím, jak jsou média manipulativní.“

„A proč se zajímáte o Jenn? Nějak se mi nechce věřit, že by se kamarádila s lidmi jako vy.“

„Před mnoha lety jsem znala jejího otce. Ztratili jsme navzájem kontakt. Když jsem se dočetla o smrti jeho dcery, považovala jsem za svou povinnost vůči Billymu zjistit pravdu. Mám dojem, že policie se zrovna moc nesnažila.“

Kelly Dupreeová se hořce zasmála. „Teď jste na to kápla. Policajti jsou stejně hnusní jako média. A možná i horší. V prvních pár týdnech byla Jennina vražda hit, ale pak ji všichni pustili z hlavy a vrhli se na další skandál. Že prý nemají vodítka. Celé to vyšetřování byl špatný vtip. Jakmile zjistili, že to neudělal Luca, vykašlali se na to.“

„Luca Minotti? Jennin přítel?“

„Snoubenec, jo. Nejmilejší mužský pod sluncem. Ten by nezašlápl pavoučka! Naštěstí se Jenn ztratila v době, kdy byl v Itálii, jinak by ho policajti určitě skřípli. Hodně na něj sázeli. Na nic jiného se mě ani neptali.“

Alexia se napila kávy. „A vy nemáte nějakou teorii, kdo ji chtěl zabít?“

Kelly zavrtěla hlavou. „To nemám. Nějaký úchyl, no. Hele, neokradli ji. Neznásilnili. Tak proč to udělali? Nedává to smysl.“

„Měla před smrtí nějaké obavy nebo starosti?“

„Byla nešťastná kvůli tátovi. Věděla jste, že ho taky zavraždili? V Londýně, o rok dřív než ji.“

„Ano,“ řekla Alexie tiše a snažila se nemyslet na Teddyho. „To jsem věděla. Měli k sobě blízko?“

„Bože, to si pište. Hodně. Billy byl sice kapku podivín, ale svého jedináčka zbožňoval. A ona o něj měla strach.“

„Kvůli té duševní nemoci?“

Kelly přikývla. „To taky, a hlavně že byl osamělý. Bylo toho víc. Než se Jenn narodila, byl dlouho zavřený. Nevím, o co šlo, ale ona věřila, že ho odsoudili neprávem. Byl z toho paranoidní. Než ho zabili, volal Jenny, že ho britská vláda zdrogovala a strčila do letadla, prostě samé nesmysly. Byl ale hrůzou bez sebe.“

Alexia pevně sevřela šálek kávy. Chudák Billy. Místo pomoci jsem ho vyhodila. A nevěřil mu to nikdo, ani jeho rodina. Pocit viny ji tížil jako balvan zavěšený kolem krku.

Kelly pokračovala: „Jennyini rodiče spolu vycházeli fajn, ale Billy se s rozvodem nikdy nevyrovnal. Potom mu krachla dílna a jeho kamarád, s kterým podnikal, vzal nohy na ramena a nechal Billymu všechny dluhy.“

Alexia si vzpomněla na Manningovu složku o Billym. Ano, byla tam zmínka o obchodním společníkovi Batesovi. Netušila však, že byli i kamarádi.

„Jenn říkávala, že její táta je snad prokletý. Ono to tak vážně vypadalo, víte?“ Alexia věděla.

„A nejdivnější je to, jak Billy ke konci vyváděl kvůli dceřině bezpečí. I když byl na druhém konci světa, pořád šílel, že se jí něco stane. Přiznám se, že jsme ho všichni měli za blázna. A on možná věděl něco, co my ne.“

„Kdo je to ‚my‘?“

„Já. Luca. Jennyiny kámošky. Její maminka.“

„Její maminka nevěřila, že dceři hrozí nebezpečí?“

„Ne, ale to nikdo z nás. Proč taky? Billy pořád něco blábolil. A pak ho najednou ubodali v Londýně a o rok později nějaký úchyl umučil Jenny. Divné, uznejte! Jako kdyby někdo tu rodinu zatraceně nenáviděl.“

Rodina.

To slovo Alexii ťalo do živého. Ona a Teddy kdysi byli rodina. Před mnoha lety, kdy Michael a Roxie byli ještě děti. Nikdo nebyl dotčen žádnou tragédií a blaženě netušil, co na ně všechny chystá budoucnost. Alexia měla pocit, že prokletí ji pronásleduje stejně jako Billyho. Ona i Billy prohráli manželství, oba ztratili děti. Billymu zkrachovala živnost, Alexii její politická kariéra. Při Kellyině líčení Hamlinovy rodiny si Alexia v duchu říkala: Přesně tak se cítím i já. Jako by moje rodina byly jen loutky a sadistický, zlomyslný loutkoherec tahal za provázky a jednu loutku po druhé nechával padnout k zemi.

Ano, věděla, že to je nesmysl. Teddy zabil Billyho a o smrti jeho dcery nevěděl. Neexistuje ani souvislost mezi Roxiiným pokusem o sebevraždu a Michaelovou nehodou stejně jako mezi Teddyho zatčením a koncem její politické kariéry. To se jen lidé snaží všechno navzájem propojit a hledat skrytý význam svého utrpení. Právě to teď dělá Summer, když se zabývá Michaelovou nehodou. A já dělám totéž s vraždou Jenny Hamlinové. Ale ve skutečnosti mezi těmi událostmi žádná souvislost není, život jim nediktuje žádný krutý loutkář.

S Kelly Dupreeovou se Alexia rozloučila až kolem sedmé a odnášela si adresu na Jennyina snoubence Luku a na její matku Sally. Na návštěvu bylo už pozdě, Alexia se tedy rozhodla pro návrat do hotelu. Ráno hodlala v pátrání pokračovat.

V hotelu se vyčerpaně zhroutila na postel. Po klidném ostrově a pomalých procházkách ji New York unavoval. Světla, hluk, nemilosrdná energie velkoměsta. Na tohle jsem už moc stará. Možná měla Lucy pravdu, že mám zůstat v letním domku a nechat spící psy na pokoji.

Neměla důvod věřit, že zrovna ona uspěje tam, kde policie selhala. Vraha Jennifer Hamlinové beztak nenajde. Náhle si uvědomila marnost své snahy. Co tady ksakru dělám, hrabu se v žalu cizí rodiny? Jako bych neměla dost své vlastní bolesti.

Zkontrolovala vzkazy. Po setkání u Michaelova lůžka jí Summer pravidelně posílala z Londýna esemesky a fotografie spícího Michaela. Ale dnes nepřišlo nic. Lucy volala dvakrát, ale vzkaz nenechala. Zvláštní, uvědomila si Alexia, jak mi Meyerova děvčata vyplňují prázdnotu po mé vlastní rozpadlé rodině. Alexia za ně děkovala Bohu.

Měla chuť Summer zavolat, ale než se rozhodla, jestli je v Anglii přijatelná hodina, přemohlo ji vyčerpání. Mobil jí vyklouzl z ruky a ona se propadla do hlubokého, bezesného spánku.

Sally Hamlinová urovnala hlínu kolem čerstvě zasázených hortenzií a spokojeně se rozhlédla po zahrádce. Jaro konečně vtrhlo i do Tuckahoe, tichého westchesterského předměstí, kam Sally před třemi lety odešla na odpočinek. Z nevelké zahrádky čerpala klid a potěšení, které po tolika ztrátách a hrůze nacházela už jen těžko.

Sally zahlédla přicházející ženu. Rázovala po ulici zpříma a cílevědomě, nebyla to tedy žádná sousedka na dopolední procházce. Před jejím plotem žena zpomalila, jako by něco hledala.

„Chcete poradit?“

„Hledám paní Sally Hamlinovou.“

Podle britského přízvuku Sally rázem poznala, o koho jde. Vstala a oprášila si hlínu z kalhot.

„To jsem já. Pojďte radši dovnitř, paní De Vereová.“

Domeček byl dokonale uklizený. Alexia shodila sako a přehodila ho přes opěradlo kuchyňské židle, zatímco Sally chystala kávu. Všude, v kuchyni i v obývacím pokoji stály rámečky s fotografiemi Jennifer. Billyho snímek tam nebyl ani jediný.

Sally si sedla a Alexia si okamžitě všimla hlubokých vrásek kolem jejích očí. Byla přitažlivá, zhruba o deset let mladší než Alexia, s pečlivě obarvenými kaštanovými vlasy a štíhlou dívčí postavou. Na obličeji si však bolest vybrala svou daň.

„Jste tady nejspíš kvůli Billymu,“ začala Sally. „Slyšela jsem, že v Anglii vás i vaši rodinu obtěžoval. To mě mrzí.“

„Nemáte proč se omlouvat, věřte.“

„Pořád o vás mluvil. Byl přesvědčený, že vás zná, že jste bývali přátelé. Podle mě si vás pletl s nějakou dětskou láskou nebo tak. Byl hodně nemocný.“

Alexia pochopila, že Sally nezná pravdu, neví nic o její minulosti. Takže Billy mě chránil až do konce. Chránil nás oba.

„S vaším manželem jsem se v Londýně krátce setkala,“ vysvětlila.

„S bývalým manželem,“ opravila ji Sally. „Dávno jsme se rozvedli.“

„I proto jsem přišla, aspoň částečně. Tehdy se zmínil o vaší dceři, snad že jí hrozí nebezpečí. Že se jí někdo snaží ublížit.“

Při zmínce o Jennifer se Sally Hamlinová viditelně schoulila, nahrbila ramena. Bolest byla očividně pořád zoufale živá.

„Nebrala jsem ho tenkrát vážně, bohužel,“ přiznala Alexia. „A když jsem se o Jenny doslechla, víte… Trápilo mě, jestli jsem nemohla něco udělat. Pořád toho mám plnou hlavu.“

Sally Hamlinová se zatvářila překvapeně. „Prosím, nevykládejte si to špatně, jste laskavá, že se zajímáte, ale proč vám naše neštěstí leží na srdci? Vždyť jste Billyho ani neznala.“

„Neznala,“ lhala Alexia, „ale na naše setkání prostě nemůžu zapomenout. Už v politice nejsem, a i když mám spoustu vlastních rodinných problémů, na tenhle jsem si udělala čas.“

Sally pokyvovala hlavou. Myšlenkami byla u dcery a u té hrůzy, jež ji potkala.

„Pokud to není moc bolestné,“ naléhala Alexia jemně, „snad byste mi o Jennifer mohla povědět něco víc?“

„Jistě.“

Jakmile Sally začala mluvit, nebyla k zastavení. Vylíčila Alexii všechno, od dceřina narození až k rozvodu, a jak to zasáhlo Jennifer a jak dcera byla šťastná ve vztahu s Lukou Minottim. Zdůraznila i těsné pouto dcery s otcem. Sally navzdory problémům s Billyho schizofrenií mluvila o ex-manželovi s vřelostí.

Díkybohu, že se Billy oženil s tak laskavou a nesobeckou ženou, jako je Sally, a ne s někým sobeckým a ctižádostivým jako já. Billy si to zasloužil.

Nakonec Sally zašla do patra a vrátila se s Billyho starými doklady, papíry a dokumenty. „To je všechno. Většinou lejstra k podnikání. Moc bych se divila, kdyby tam něco souviselo s Jennyinou vraždou, ale nic víc nemám.“

Alexia si desky vzala. „Děkuji.“

„Podle mě se Billy definitivně psychicky zhroutil po Milově útěku,“ svěřila se Sally. „Milo Bates byl jeho nejlepší přítel, jediný, tedy kromě mne. Rozvod Billyho trápil, ale kamarádova zrada ho zlomila. Zůstal tu s dluhy a zbankrotovanou firmou. Zdrtilo ho to. Tenkrát začaly ty hlasy a paranoia. Trpěl příšernými přeludy.“

„Například?“

Sally potřásla hlavou. „No hrůza. Nejdřív tvrdil, že Mila odvezli. Tedy unesli, víte? Odmítal se smířit s faktem, že Milo odešel z vlastního rozhodnutí. Potom prohlašoval, že Mila zavraždili. Přibájil si k tomu spoustu podrobností. Bylo to hodně šeredné.“

„Zmínil se někdy o tom, kdo Mila mohl unést?“ Sally se usmála. „Ale jistě. Ten hlas.“

„Prosím?“

„Ten hlas přece všechno zavinil. Věděli jsme, že ho má jen v hlavě, ale pro Billyho byl skutečný, stejně reálný jako vy a já. Jakmile přestal brát léky na psychiku, bum, a hlas byl zpátky. Začalo to v době, kdy z města zmizel Milo, a vlastně to už pak nikdy pořádně nepřestalo. Chodil na policii a stěžoval si na hlas v telefonu. Pořád si stěžoval na výhrůžné telefonáty.“

„Ale nikdy tu osobu neviděl. Pouze ji slyšel.“

„Správně. Sluchové halucinace jsou u schizofreniků běžné.“

„Řekl vám, jak ten hlas zní?“

Sally pohlédla Alexii do tváře. „Jako robot. Stroj. Prostě syntetizátorový hlas.“

Alexii se zježily vlasy. Vzpomněla si na dva roky starý telefonát, na hlas, který jí volal do Cheyne Walk. Pamatovala si to jako včera, ten zlověstný vzkaz:

„Veliký den Hospodinův je blízko, je blízký a převelice rychlý. Onen den bude dnem prchlivosti, dnem soužení a tísně, dnem ničení a zkázy, dnem tmy a temnot. Jejich krev bude odklizena jako

prach, jejich vnitřnosti jako mrva. Ty zabijácká mrcho!“

Vyschlo jí v hrdle. „A nezmínil se, že hlas mu vyhrožuje odkazy na bibli? Oheň a síra a tak podobně?“ Sally vytřeštila oči. „No ano! To je k nevíře! Jak to víte?“

Alexia si nepamatovala, jak se vůbec vrátila k autu z půjčovny. Usedla za volant a nehybně civěla před sebe.

Ten hlas nebyl jen v Billyho hlavě. Byl skutečný.

Volal i mně.

Co ještě byla pravda? Vražda Mila Batese? Musel se Billy dívat na umírání svého přítele, jak tvrdil na policii? A co ty výhrůžky jeho dceři?

„Co jsi mi to chtěl povědět, Billy,“ pronesla Alexia ochraptěle. „Proč jsem tě nevyslechla?“ Musí zjistit, kdo je „ten hlas“. Nejenom kvůli Billymu a Jenny, ale i kvůli sobě.

Protože – ať je to kdokoliv, ještě neskončil. Teď jdou po mně.

36.

Roxie De Vereová vyhlédla francouzským oknem svého pokoje do zahrady a zhluboka se nadechla. Je málo míst krásnějších než jarní Somerset. Zahrady kolem Fairmont House, bývalého panského sídla upraveného na sanatorium, patřily k nejkrásnějším v celém hrabství. Rozkvetlé keře mezi štěrkovými cestičkami byly obalené motýly a pečlivě udržovaná růžová zahrada se zastřiženými živými ploty působila na duši jako balzám. O kus dál se lesklo umělé jezero s ostrůvkem, kam si „hosté“ (Fairmont byl natolik luxusní, že neměl pacienty) mohli doveslovat a udělat si piknik nebo za východu slunce zacvičit jógu. Trochu to připomínalo ilustraci z románu Jane Austenové: pokojná, idylická a naprosto nereálná kulisa.

Roxie otevřela dveře a pustila si rádio Classic FM. Dnes poprvé dovolila, aby do toho bezpečného kokonu vstoupil střípek vnějšího světa. Navštívit ji přijede Summer Meyerová, po šesti měsících první známá tvář, s jejíž návštěvou Roxie souhlasila.

„Připadám si jako arabská nevěsta před prvním setkáním s manželem, kterého mi vybral někdo jiný,“

svěřila se svému terapeutovi doktoru Woodsovi, neuvěřitelně hodnému Kanaďanovi, který měl prostě předurčeno hrát otcovskou postavu. „Jde o hodně.“

„Jde jen o tolik, kolik vy sama dovolíte,“ uklidňoval ji doktor. „Do ničeho se nenuťte. Je to prostě posezení s kamarádkou. To zvládnete, Roxanne.“

Roxanne si věřila, ale teď, těsně před setkáním, se jí vrátila stará nervozita.

Do Fairmontu se Roxie dostala v hrozném stavu, sužovaná děsivými sny o Andrewovi a pronásledovaná každodenními záchvaty paniky. Summeřinou návštěvou se nesmím nechat stáhnout zase dolů. Trvalo týdny, než připustila, že Teddy, milovaný tatíneček, zabil její lásku. Ovšem uznat pravdu a změnit podle ní své city, to jsou dvě různé věci. Proč vrahem nebyla Alexia? Nenávist k ní byla snadná, změnila se na zvyk jako důvěrně známý kus oblečení. Ovšem teď se kromě šoku a žalu z Andrewovy smrti musela uvnitř přeprogramovat, přijmout fakt, že celou tu dobu byla Alexia milující a nesobecká. Jenže tím přiznáním popřela celý svůj dospělý život. Podle doktora Wooda to bylo jako další smrt. Její vlastní smrt. Nebylo divu, že prožívala dny hrůzou bez sebe.

Během pár měsíců ztratila bratra, otce i Andrewa, toho vlastně už podruhé. Všechno, čemu věřila v posledních deseti letech svého života, byla lež. Nic nebylo tak, jak se zdálo. Svět za zdmi Fairmont House představoval hrůzné místo. A teď jí Summer z toho světa přinese zprávy. Připomene jí, že ten svět venku pořád existuje… a ona se jednoho dne bude muset vrátit.

„Páni, Rox. Vypadáš vážně skvěle.“

Summer vešla do pokoje bez ohlášení. Než se Roxie stačila vzpamatovat, ocitla se v jejím objetí. Instinktivně se k ní přitiskla.

Roxie se nesmírně ulevilo. Skutečná Summer se v nejmenším nepodobala hrůznému přízraku z její fantazie. Bylo fajn ji vidět. Roxie se usmála.

„Venku je nádherně. Půjdeme se projít?“

Cestou k jezeru si Summer protahovala paže, zatímco Roxie jela po cestě vedle ní. V sanatoriu se kladl důraz na soběstačnost, fyzickou i emocionální. Ty časy, kdy Roxannin vozík někdo tlačil, byly nenávratně pryč.

Z Londýna to sem byla dlouhá jízda v horku. Summer z mrňavého Fiata Punto bolelo celé tělo, takže čerstvý vzduch a prostor si užívala jako luxus. Evropská auta jsou nejspíš pro trpaslíky nebo pro děti.

„Je tu nádherně,“ povzdechla si. „Ani se nedivím, že se ti odtud nechce.“

„Hele, nejsem tady na dovolené!“ odsekla Roxie. „Je to nemocnice. Jsem tu, protože musím.“

„Vždyť já vím,“ kývla Summer. „Ale krásně tu je. Takový klid. Nebyla to žádná narážka.“

„Promiň, asi jsem trochu nervózní. Jo, je tu klid. A máš pravdu, mám štěstí, že tu jsem.“

„Je to drahé?“

Roxie pokrčila rameny. „Určitě. Hradí to tátova pojistka, takže cenu ani nevím.“

Zmínka o Teddym přišla nečekaně. Mimo jiné Summer přijela i proto, že za týden s ním měl začít soud. Alexia, která přiletí a dostaví se k soudu jako svědek, poprosila Summer, ať vysonduje, zda by se Roxie s matkou nechtěla konečně vidět.

A protože Roxie na něho zavedla řeč jako první, Summer se opatrně zeptala: „Udržuješ s ním nějaký kontakt? Od… však víš.“

Roxie uhnula očima. „Ne. Vůbec žádný.“

Chvíli mlčely. Pak Roxie dodala: „Zkoušela jsem mu odpustit, chtěla jsem to. Měla bych to snazší. Ale asi to nedokážu.“

Summer přikývla. „Chápu.“

„To bych se divila,“ vyjela Roxie, i když se nehněvala. „Celé ty roky mě utěšoval, podporoval a předstíral, jak mu na mně záleží.“

Summer zahrála ďáblova advokáta. „Myslíš, že to hrál? Určitě tě má moc rád.“

„Možná, ale to nestačí. Dovolil, abych si o mámě myslela to nejhorší, a vlastně i o chudáku Andrewovi, jen aby si zachránil vlastní kůži. Hnusný sobec! A já myslela, že ho znám jako sebe.“ Roxie se dutě zasmála. „Jasně, neznám ani sama sebe.“

„Nebuď na sebe tak přísná,“ těšila ji Summer. „Prošla sis peklem a zažila jsi víc bolesti než jiní za celý život. Zvládáš to skvěle.“

Roxie se rozzářila. „Díky. A hele, o mně to stačí. Co ty? Už zase píšeš?“

Chvíli si povídaly o Summeřině práci a hovor se nevyhnutelně stočil k Michaelovi. Summer nenašla odvahu se svěřit, že Tommy Lyon jí řekl o Michaelově milence. Nechtěla Roxie pokazit vzpomínky na bratra. Popisovala jeho novou léčebnu, ošetřovatelky, příběhy o pacientech, kteří se zázračně probrali z dlouhého kómatu.

Nakonec trochu váhavě zavedla řeč na Alexii a jen tak se zmínila, jak se s ní v minulých měsících sblížila.

„Příští týden přiletí kvůli soudu. Ráda by tě viděla.“ Roxie ztuhla ramena. „Není to dobrý nápad.“

„Chybíš jí,“ řekla Summer. „Tvoje máma je navenek tvrďák, ale uvnitř to je hodná ženská. Soucitná.“

„Dřív sis to nemyslela.“

„Křivdila jsem jí. Nevěděla jsem, jak to bylo. Hele, Rosie, jasně že dělala chyby.“

„To je slabé slovo, nemyslíš?“ vyprskla Roxie.

„Fajn, tak velké chyby. Ale chce všechno napravit. Nesejdeš se s ní aspoň na pár minut?“ Roxie důrazně zavrtěla hlavou. „Nemůžu.“

„Nikdy ti nechtěla ublížit.“

„Já vím.“ Roxie vzhlédla k Summer přes slzy. „Ale ublížila mi. Beru, že Andrewa nevyhnala, ale není bez viny, Summer. Lhala mi. Pořád mi lhala a já si na těch lžích vystavěla život! Neumíš si představit, jaké to je, když všechno, čemu jsi věřila o sobě a celé rodině, bylo jen zdání a fata morgána!“

Summer si pomyslela, že to chápe líp, než se zdá. Všechno, čemu jsem věřila o mně a Michaelovi, byla lež. Ale já v té lži žiju dál, tak hrozně uboze zamilovaná, že se nedokážu odpoutat a jít dál.

„Ty máš tak normální, upřímnou rodinu,“ pokračovala Roxie, „a kliku, že tvou mámou je zrovna Lucy. A máš taky dva pohodové, fungující rodiče.“

„Já vím,“ přiznala Summer.

Vrátily se k domu a personál jim do Roxiina pokoje donesl čaj a domácí ořechový koláč. Před rozloučením Summer ještě slíbila, že pošle fotografie Michaela a bude se ozývat co nejčastěji.

Když se Summer nasoukala do miniautíčka, navrhla: „Ale ještě si to srovnej v hlavě. Alexia se vrátí příští pátek. Moc by tě chtěla vidět. Nakonec ať je jaká chce, jinou mámu nemáš, Rox.“

Při zpáteční cestě Summer přemýšlela o Roxanne. Jejich životní cesty se rozešly, ale pořád měly hodně společného.

Obě se hloupě zamilovaly. Já do Michaela, ona do Andrewa Beesleyho. Dokonce i Alexia, která po tom všem zůstala stát při Teddym, byla živoucím důkazem toho, že láska je slepá.

Roxie měla pravdu. Matka jí lhala.

Ale copak v lásce nelžeme všichni? Sobě i ostatním?

Jela k Londýnu opuštěnou úzkou silnicí, která se nekonečně táhla do dálky jako silnice ze žlutých cihel do Smaragdového města v zemi čaroděje Oz.

Z informační tabule se Summer dozvěděla, že k nejbližší benzince to má přes padesát kilometrů. Najednou dostala hlad. Hrábla do přihrádky na rukavice, aby vytáhla bonbon, a náhodou přitom vypadly nějaké papíry. Jeden zvedla a uviděla registrační formulář na Michaelův motocykl Ducati. Odnesla si ho z Kingsmere už skoro před rokem, když ji Teddy pozval na večeři.

Mrkla na adresu obchodu, který motocykl prodal: Drake Motors. Páni, v Surrey, hned vedle silnice A3. Pojede přímo kolem.

Po rozhovoru s Tommym Lyonem se Summer na pátrání kolem Michaelovy nehody vykašlala. Byla ze všeho zmatená a stejně jí to připadalo jako obrovská ztráta času. Nedokázala odjet z Anglie, obrátit se k Michaelovi zády, ale jinak se zařídila podle matčina naléhání a soustředila se na vlastní život, na vlastní budoucnost. Michael se k ní zachoval jako sobec, no ne? Proč by měla obětovat všechen čas jen kvůli tomu, aby našla původce jeho tragédie?

Tommy Lyon ji hluboce ranil, ale donutil ji pochopit pár základních životních pravd. Michael nebyl dokonalý. A co víc, i kdyby se Summer podařilo odhalit pravdu o jeho nehodě, Michaela by to zpátky nepřivedlo.

Ale teď by se zachovala hloupě trucovitě, kdyby nezastavila u Drake Motors. Kdoví, kdy sem bude mít zase cestu.

Sira Edwarda Manninga překvapilo, když v telefonu uslyšel hlas Alexie De Vereové.

V těch měsících po jejím odchodu z ministerstva Edward téměř zapomněl, že jeho život jednu dobu připomínal noční můru. Sadistické výhrůžky Sergeje Milescu, úzkost zaťatá v útrobách jako kobra těsně před útokem. A hrůzná vzpomínka na Sergeje ve vaně, vnitřnosti plovoucí jako šňůra párků. Sám sebe nakonec přesvědčil, že tím ta hrůza pro něho končí. Alexia rezignovala příliš pozdě na to, aby Sergej unikl trestu svého sponzora, ale siru Edwardu Manningovi zachránila život.

Policie po Sergejově smrti vyslýchala i personál ve Sněmovně lordů. Způsob Sergejovy popravy byl očividně oblíbený u ruské mafie. Nikdo netušil, co měl rumunský číšník společného s Rusy, a se sirem Edwardem Manningem ho nikdo nespojil.

Kevin Lomax měl svoje klady a zápory jako šéf i jako ministr vnitra. A siru Edwardovi neuniklo, že Kevin Lomax ze všeho nejdřív zrušil úpravu zákona, která ohrožovala finance londýnské ruské elity. Ovšem sir Edward Manning to nechal bez komentáře. Lomaxův nástup na ministerstvo vnitra mu zajistil klid a bezpečí.

Alexiin hlas mu ten klid vmžiku rozbil.

„Nerada vás ruším o víkendu, Edwarde, ale chtěla bych vás požádat o laskavost.“

„Jistě,“ vykoktal sir Edward Manning, „ale nechápu…“

„Potřebuju jistou informaci.“ Významná odmlka.

„Jde o choulostivou věc. Pochopím, když odmítnete.“

„Mluvte.“

„Potřebuju všechny informace, které seženete o muži jménem Milo Bates.“

Nic společného s Rusy. Ani s Lomaxem či Sergejovou vraždou. Sir Edward si oddechl.

„Milo Bates.“ To jméno znělo povědomě. Chvilku trvalo, než si ho zařadil. „Společník Billyho

Hamlina. Je to on? Ten, co zmizel.“

Alexia ocenila Manningovu paměť, ale nedivila se. Byl tím proslulý.

„Přesně. Navíc chci seznam neidentifikovaných těl z oblasti New Yorku, která se našla v roce Milova zmizení.“

Pauza byla tentokrát delší. Alexia zatajila dech, ale sir Edward Manning řekl: „Uvidím, co můžu udělat. Jak vás zastihnu?“

Drake Motors byl mnohem větší a luxusnější podnik než autodílna St. Martin ve Walthamstow. Vpředu okázalý showroom s mramorovou podlahou, fontánou a nafrněnou recepční, dvojnicí Victorie Beckhamové, a všude kolem vystavené zázraky v podobně sportovních aut všech značek, barev i vybavení. Summer si tam v džínách a propoceném tričku připadala nepatřičně. Ale motocykly neviděla žádné. Třeba jde o jiný podnik se stejným názvem?

„Přejete si?“

Pohledný obrýlený muž ve středním věku a luxusním obleku se tvářil ochotně.

Manažer, usoudila Summer. Na rozdíl od recepční se tvářil vstřícně. Zákazníky zřejmě nesoudil podle rozdrbanosti jejich džínů.

„Víte, jen dotaz. Můj přítel dostal před rokem a půl dárek – motocykl Ducati Panigale. Je z tohoto obchodu.“

Summer zrudla. Bylo hloupé nenávidět věc, ale ten Michaelův motocykl nenáviděla ještě víc ode dne, co jí Tommy Lyon prozradil, že to byl dar od milenky.

„Nu,“ usmál se manažer, „motocykly prodáváme výjimečně, takže na jméno kupujícího bych si zřejmě vzpomněl. Jak se jmenoval?“

„V tom je ten problém. Mám tady registrační formulář na jméno svého přítele, ale kupce neznám.“ Summer podala manažerovi formulář. Chvíli mu trvalo, než si zařadil Michaelovo jméno.

„De Vere? Ten De Vere? Syn ministryně vnitra?“

„Ano.“

Summer čekala na soucitný pohled, ale setkala se s otevřeným nepřátelstvím.

„Kde jste to vzala?“ Manažerova předchozí ochota byla rázem tatam. „Jste novinářka? Tady žádný skandál nevyhrabete. Všechno naše zboží má dokonale prověřený původ, rozumíte?“

„Po pravdě ano, jsem novinářka,“ odsekla Summer naštvaně. Hrozně ji vytáčelo, že lidé v Británii házejí novináře do stejně škatulky s pedofily a vrahy. Pcha, jako kdyby nečetli noviny a nesledovali

televizi! „Ale náhodou tu nejsem profesionálně. Jsem snoubenka Michaela De Verea a nehledám skandál, jen informaci, protože na motocyklu mohla být závada.“

„Když odtud stroj odcházel, tak žádnou mít nemohl.“

„Máte někde zápis o tom, kdo ho platil?“ nadhodila Summer unaveně. „Nic víc vědět nechci.“

Manažer nepatrně změkl. Pokud opravdu je přítelkyně mladého De Verea, má spoustu trápení. „To nevím, ale podíváme se. Pojďte se mnou.“

Summer ho následovala po mramorové podlaze do snobsky přepychové kanceláře, kde seděla docela obyčejná sekretářka v kostýmku od Next a psala cosi do počítače.

„Prosím datum prodeje,“ požádal manažer.

Summer pokrčila rameny. „Mezi prvním a dvacátým červnem loňského roku.“

Manažer nařídil sekretářce vyhledat uvedené údaje. Po pár vteřinách žena ohlásila: „Tady, už to mám. Dvanáctý červen. Bez splátek, zaplaceno bankovním převodem.“

Summer zadoufala: „A je tam jméno?“

Chvilka ťukání do počítače. „Bohužel. Jen číslo účtu a SWIFT. Citibank, Curych.“ Zklamání zdrtilo Summer jak úder do žaludku.

„Přesto vám děkuji za pomoc.“

Manažer trochu omluvně vrátil papíry Summer. „Omlouvám se za příkrost,“ zamumlal. „Špatně jsem vás odhadl.“

„To je v pořádku.“

Summer zamířila na parkoviště. Skoro až u auta ji dohonila udýchaná sekretářka.

„Slečno! Slečno!“ funěla. „Ten motocykl byl červený? Závodní stroj pro mladé?“ Summer přikývla. „Ano.“

„Tak už vím!“ vyhrkla sekretářka vítězoslavně. „Vzpomněla jsem si, kdo to kupoval. Byla to žena a pro motocykl si přijela osobně!“

„A uměla byste ji popsat?“

Sekretářka se zamyslela. „Američanka. Tmavé vlasy. Docela hezká.“ Summer se rozbušilo srdce. „A věk odhadnete?“

Sekretářka zaváhala. „Byla zhruba ve středním věku. Ani stará, ani mladá.“

„Jméno neřekla?“

„Ne, jen se zmínila, že motocykl kupuje jako dárek pro syna. Ale je to nejspíš omyl, ne? Když to byl syn Alexie De Vereové!“

Summer se zmocnila závrať. „Půjčila byste mi tužku a papír?“ Napsala číslo svého mobilu a e-mailovou adresu a lístek podala ženě. „Kdybyste si ještě na něco vzpomněla, ozvala byste se, prosím?“

„Samozřejmě.“ Sekretářka si Summer zvědavě prohlížela. „Asi mě budete mít za blázna, ale neznáme se odněkud? Jste mi hrozně moc povědomá.“

„Nemyslím,“ zavrtěla Summer hlavou.

„Ani z televize? Nejste herečka?“

„Bohužel ne.“

„Nevadí,“ usmála se žena. „Šťastnou cestu.“ Vydala se zpátky do autosalonu. Na Summer náhle padla olověná úleva.

Nejvyšší čas vrátit se domů.

37.

Alexia seděla ve Starbucks a četla si zprávu od Edwarda Manninga. Byla k uzoufání krátká.

Milo James Bates, narozený v Bronxville, New York. Manželka Elizabeth, tři děti. Nahlášen jako nezvěstný nejprve společníkem, později i rodinou. Nechal po sobě velké dluhy.

Vida, říkala si Alexia, tak Billy nebyl jediný, kdo ho hledal. Nahlásila to i rodina, ale proč se o tom kapitán Dublowski nezmínil?

Hamlin na policii vypověděl, že pana Batese unesla neznámá osoba, která pak uvěznila i Hamlina a na domácím videu ho donutila sledovat Batesovo mučení. Případ vyšetřovali agenti Yeoman a Riley (FBI), ale bez výsledku. S Batesem se manželka po jeho zmizení rozvedla v lednu 1996, důvod – opuštění rodiny. Bates se nikdy neozval.

Druhá stránka Edwardovy zprávy byla ještě stručnější.

… v roce Batesova zmizení se v USA objevilo 4587 neidentifikovaných lidských těl. Z nich 986 zůstalo bez identifikace i v následujícím roce. Z oblasti New Yorku pocházelo 192 anonymních těl. Z nich 111 patřilo dospělým mužům.

Alexia se zamyslela. Bylo to deprimující. Během jediného roku v jediném velkoměstě zemřelo nebo bylo zavražděno víc než sto mužů. Všichni byli něčí synové, stejně jako Michael. Přinutila se k dalšímu čtení.

… 17 těl neslo známky mučení. Všichni kromě 3 byli karibského původu.

Gangy. Drogové války. Alexie se zmocnilo vzrušení. Vždy důkladný Edward připojil u té trojice bělochů i příčinu smrti.

Zastřelení. Zastřelení.

A třetí, úplně poslední slovo Edwardovy zprávy viselo na papíře jako maligní znaménko na kůži: Utonutí.

Alexia si vzpomněla, jak kapitán Harry Dublowski čekal, že se objeví další podobné oběti. Že moře vyplaví další podobně zmučená ženská těla. Tohle tělo patřilo muži, ale co když to byl Milo Bates? Mučili ho, jak tvrdil Billy? A pak ho do Hudsonu hodili ještě živého, aby utonul jako nešťastná Jennifer? Nebyl důvod, proč by se vrah soustředil jen na ženy. Jenny neznásilnil, pohlaví možná nehrálo roli. Co když jejich osud zpečetilo jejich spojení s Billym, zmateným chudákem, mnoho let uvězněným schizofrenikem. Billymu nikdo nevěřil, nikdo mu nenaslouchal. Ani Alexia.

„Smím?“

Obsluha odnesla prázdný šálek. Alexia se podívala na hodinky a svoje divoké spekulace o Milo Batesovi na chvíli vytěsnila z hlavy. Přesně tak, jsou to pouhé spekulace. Co já vím, Milo si může spokojeně žít někde na Floridě.

Dnes byla v New Yorku poslední den a chtěla to využít. Zítra večer letí do Londýna kvůli Teddyho soudu. Měla posledních čtyřiadvacet hodin, aby zkontaktovala zbývající čtyři osoby ve svém seznamu.

Sally Hamlinová jí dala štos lejster z doby, kdy firmička začala upadat. Bylo to v době, kdy Billyho začal pronásledovat „hlas“, ještě před zmizením Mila Batese. To byl zlomový okamžik, začátek všeho. Alexia si pečlivě opsala jména tehdejších věřitelů, zákazníků i dodavatelů Hamlinovy autodílny. Bylo to nepravděpodobné, ale snad si někdo z nich na něco důležitého vzpomene.

Jeff Wilkes měl rozvážkovou agenturu v Queens a patřil mezi Billyho největší a nejstálejší zákazníky, než se autodílna začala potápět. Obézní padesátník v propoceném tričku smrděl zatuchlinou a česnekem. Ze setkání s bývalou britskou ministryní vnitra nebyl nijak odvázaný.

„Hele, dámo, mně je fuk, kdo jste,“ zavrčel a přitom se pod umakartovým stolem zasviněné kanceláře drbal v rozkroku. „Svoje kšefty probírám zásadně s bankou nebo s účetním. A jenom když už kruci musím!“

„Billy Hamlin byl váš přítel!“ sykla Alexia mrazivě. „A Billyho i jeho dceru zavraždili. Copak byste nechtěl pomoct s vypátráním vraha?“

„Policajtům možná, ale ne nějaký cizí ženský. Vůbec vás neznám.“

„Představila jsem se.“

Jeff Wilkes pokrčil rameny. „Zkrátka nic nevím, tečka! O vraždách vím kulový. S Billym Hamlinem

jsme akorát kšeftovali, o kamarádství nemůže být ani řeč.“

Alexia nakonec použila starý trik z politických debat, znovu a stále kladla stejnou otázku, až tázaný tu palbu nevydržel a odpověděl i proti své vůli.

„Proč jste ukončil smlouvu s Hamlinem?“

„Hele, už jsem vám říkal –“

„Proč jste Billyho odstřihl?“

„Jste hluchá?“

„Odváděl špatnou práci?“

„Ne. To s tím nemělo co dělat.“

„Pohádali jste se?“

„Ne! Pořád opakuju, že jsme se nekámošili. Hele, mám teď fofr s firmou, tak –“

„Tak proč jste vypověděl smlouvu s Hamlinem?“

Během minutky byl Wilkes na lopatkách. Alexia usoudila, že jako poslanec by nevydržel ani den.

„Někdo mě zmáčknul, jasný?“ zařval. „V mojí branži se to stává. Mafie, výpalný. Každá odtahovka a rozvážka v New Yorku na to jen sklopí uši.“

„Někdo vás přinutil nevyužívat Hamlinovu autodílnu? Tak jste to říkal?“

„Neříkám nic!“

„Vyhrožovali vám?“

„Nebudu jmenovat, rozumíte? Snažím se přežít, jak se dá.“

„Takže váš vztah s Billym najednou představoval problém?“

„Upozornili mě, že by mi prospělo, kdyby Billy Hamlin na moje náklaďáky už ani nešáh. Jasný? Nic jsem mu nedlužil, dělal dobrou práci a já mu za ni vždycky zaplatil, ale jinak mi byl ukradený. Tak. Konec příběhu.“

Konec příběhu to samozřejmě nebyl, ale víc toho Alexia z odpudivého Jeffa Wilkese nevyrazila.

Poté se zastavila u dodavatele automobilových součástek, rovněž v Queens. K Alexiinu překvapení tam šéfovala žena.

„Jo, na Billyho si vzpomínám. Jistě. Trochu podivín, ale sympaťák.“

Žena o zavraždění Hamlina a jeho dcery nevěděla. Byl to pro ni šok. „Proboha, vlastně jsem o tom vyplaveném tělu četla, ale nedošlo mi to. Upřímně řečeno, ani jsem nevěděla, že Billy měl dceru. To

je hrůza.“

Spolupráci s Billym přerušila z mnohem prozaičtějších důvodů. „Tehdy to byla bída a ty malé autodílny šly jedna za druhou ke dnu. Nakonec jsme se soustředili na velkoodběratele a ty malé jsme pustili k vodě. Jinak to nešlo. Ale jo, když jste na to zavedla řeč, o Hamlinovi se povídalo ledacos.“

„Ano?“ zbystřila Alexia.

„Říkalo se, že Billy s Milem jsou na černé listině. Nevím, jestli se zapletli s gangy nebo co, ale ať sáhli, na co chtěli, všechno se jim podělalo hned pod rukama.“

Alexia ten pocit znala. V posledním roce svého politického působení si ho užila vrchovatě.

„Nevíte náhodou, k jakému dodavateli Hamlin přešel?“

Žena načmárala na papír jméno. „Myslíte, že tohle všechno nějak souvisí se smrtí Billyho a jeho dcerky?“

„Zřejmě ne,“ připustila Alexia. „Ale teprve to zjišťuju.“

Toho dne zvládla ještě čtyři návštěvy, tři u bývalých klientů a jednu u dalšího dodavatele. Ale všude slyšela totéž. Vyhrožování. Varovné telefonáty. Nebo lepší nabídky. Dvě Billyho konkurenční autodílny v blízkém okolí dostávaly lepší zakázky a mohly zmodernizovat vybavení a přístroje.

Hamlinův podnik upadal závratnou rychlostí. Krize na trhu mu taky nepomohla.

Alexia se kolem páté vrátila do hotelu, na chvilku si zdřímla, pak se osprchovala a chtěla vyrazit na večeři, když jí zazvonil telefon.

„Kde jsi?“ Lucyin hlas, spiklenecky vřelý jako obvykle.

„Vždyť víš. Jsem v New Yorku, ve městě, které nikdy nespí.“

„Ještě?“

„Jasně. Odlétám zítra.“

„Aha. Tak co, šerloku, jak jde pátrání?“

„Nic moc. Pořád se točím dokolečka. A co děláš ty?“

„Podívej se z okna.“

Alexia nechápala. „Z okna? Teď?“

„Ne, za čtrnáct dní. Jasně že teď!“

„Proč?“

„Udělej to!“

Alexia otevřela okno. Na ulici stála Lucy a culila se jako namlsaná kočka. V jedné ruce držela mobil a

v druhé hrozen nákupních tašek z obchodního domu Barneys.

„Říkala jsem si, že tě zkontroluju!“ křikla na Alexii. „Kam mě vezmeš na večeři?“ Nakonec Lucy vybrala luxusní podnik Elaine’s.

„Do New Yorku se dostanu jednou za uherský rok, tak ať si to užiju.“

„Ale já plánovala jen obyčejnou večeři!“

Lucy se zasmála. „Propána, snad nemáš něco proti kaviáru a humrovi a skvělému šampusu? A přitom mi povíš, cos tady zjistila a proč letíš do Londýna, když jsi k soudu původně jít nechtěla!“

„Nechtěla, ale změnila jsem názor.“

„Proč?“

Alexia ochutnala bílé víno. „Teddy udělal spoustu hrozných věcí, ale to já taky, i když dávno. Pořád je můj manžel.“

„A tak bude všechno v pohodě. Rozumím tomu dobře?“

Lucy znělo z hlasu víc hořkosti, než Alexia čekala. A podivně ocelový podtón.

„To určitě ne. Teddy to nemůže odčinit, ale snad mu mohu odpustit.“

„Nechápu, proč bys to měla dělat.“ Lucy měla obličej schovaný za jídelním lístkem. „Pořád ho miluješ?“

Alexia chvíli mlčela. „Ano,“ přiznala nakonec. „Asi ano, i když to zní směšně. Ale setkání s bývalou manželkou Billyho Hamlina mě přimělo k zamyšlení.“

„Manželkou Billyho…“ Lucy zoufale potřásla hlavou. „Tohle už vůbec nechápu. Co to má probůh společného s tebou a Teddym?“

„Než Billy zemřel, byl rozvedený už víc než deset let, ale jeho bývalá žena k němu pořád cítí tolik lásky a pochopení! Bylo to dojemné. Jako by šlo o dvě části jednoho těla.“

„Prosím tě.“ Lucy otráveně zvedla oči ke stropu, dopila a nalila si další sklenku.

„Mluvím vážně,“ potvrdila Alexia. „Zkrátka mě napadlo, že to je stejné jako mezi mnou a Teddym. Po tolika společných letech ke mně patří jako moje ruce a nohy. Nemohu ho jen tak odseknout. Určitě cítíš to samé k Arniemu, ne?“

„Nevím,“ odpověděla Lucy věcně. „Arnie ještě nikoho nezabil, nezahrabal na zahradě a nelhal o tom.“

„Jasně. Ale kdyby ano? Myslíš, že bys mu odpustila?“

„Nikdy!“ Znělo to krutě a kategoricky.

„I kdyby tím chránil Summer?“

„Ne. Nikdy.“

„Vážně? A jak to můžeš vědět, Lucy? V podobné situaci jsi nikdy nebyla.“

Lucy pohodila hlavou. „Jsou věci, které zkrátka neodpouštím. Tak je to. Objednáme si.“ Vybraly si jídlo a nálada se zase odlehčila. Alexia popsala kamarádce pokroky ve svém pátrání,

schůzku s kapitánem Harrym Dublowským a s lidmi, kteří měli něco společného s Billym Hamlinem či jeho dcerou. Nakonec ukázala Lucy informace, které jí sehnal sir Edward Manning.

„Billy vždycky tvrdil, že jeho společníka unesli a zabili, ale všichni, policie, manželka, prostě každý to považoval za morbidní fantazírování.“

„Ty ne?“ Lucy upila ledově chladné chablis a vidličkou si nabodla humří ravioli.

„Víš, jedno z těch vyplavených těl, byl to běloch, se našlo v roce Batesova zmizení.“

Lucy se zasmála. „Kdoví kdo to byl! Bezdomovec nebo puberťák na útěku z domova. Máš ponětí, kolik lidí zmizí v tomhle městě? A určitě jich spousta nepřežije.“

„Vím to!“ opáčila Alexia vzrušeně. „Ročně kolem tisícovky, ale jen polovina jsou muži, jen zlomek z nich nese stopy po mučení a skončí pak v řece, aby se utopili. A přesně to se stalo i Jennifer Hamlinové! Už chápeš?“

Lucy se zamyslela. „A kde je to tělo? Máš DNA? Nebo jak to vyšetřují v televizi?“

„Nemám nic, neidentifikovaná těla posílají po dvou letech do krematoria. Ale já si jsem jistá, že to byl Milo Bates a že ho umučil stejný vrah jako Jenny Hamlinovou. Schizofrenik Billy slyšel hlasy v hlavě, to ano, ale jeden z nich byl skutečný.“

„To tvrdíš ty, ale jak to víš?“

„Protože stejný člověk volal i mně, když jsem nastoupila na ministerstvo. Hned po tom, co se v Londýně objevil Billy. Zavolal mi do londýnského domu a citoval výhrůžky z bible. A použili hlasový syntetizátor, přesně jak tvrdil Billy. To asi nebude náhoda, nemyslíš?“

Lucy se zamračila. „O žádném telefonátu ses tehdy nezmínila.“

„Ne?“

„Ne. Jinak ses mi svěřovala se vším. Se svou minulostí, s Billym, co se tenkrát v létě stalo v Maine. Proč jsi vynechala zrovna tohle?“

„Asi mi to nepřipadalo důležité.“ Alexia mávla rukou. „Kdybych se zdržovala kvůli každému cvokovi, co mě otravuje, nikdy bych se v politice neudržela tak dlouho.“

„Takže ten telefonát tě nevylekal?“

„Nijak zvlášť, nebrala jsem ho moc vážně. Až doteď. Když Sally Hamlinová popisovala hlas, který

Billyho tak děsil, měla jsem jasno. Ten parchant volal i mně. Vsadím se, že to byl vrah a je pořád na svobodě.“

„Podle tebe zabil Mila Batese?“

„Ano.“

„A Jennifer Hamlinovou?“

„Ano.“

„Ale Billy ti do toho vzorce nezapadá, že?“ připomněla Lucy.

„Nezapadá.“ Alexia sklopila oči. „Nemám tušení, co se mu stalo.“

Na jednu stranu by Lucy ráda řekla pravdu: že Billyho na chodbě londýnské ubytovny zavraždil Teddy. Svěřila se kamarádce se vším, tak jedno další tajemství by už nehrálo roli, ale její nezvyklý tón hlasu ji v tom zabránil. Nerada by si Lucy znepřátelila, je pro ni poslední opora a jistota. Navíc

Teddymu slíbila, že o Billym nikomu nepoví, a Alexia De Vereová vždycky držela slovo. Neměla právo prozradit Teddyho tajemství.

Lucy vyškrábla zbytek humří omáčky z talíře a spokojeně vydechla. „Zašla jsi s těmi novými informacemi na policii?“

Alexiino mlčení bylo dostatečně výmluvné.

Lucy upustila vidličku, až cinkla o talíř. „Nebyla?“

„Není to tak jednoduché.“

„Alexie! Sama říkáš, že ten hlas ti taky vyhrožoval. Běhá si po svobodě, tak proč bys to neměla oznámit?“

„Protože nemám důkazy. Žádnou nahrávku ani poznamenané číslo. Nic. A policie tehdy Billymu stejně neuvěřila. Navíc zítra odlétám do Londýna, takže nemám čas na výslechy a výpovědi, když to policie beztak zase odloží. Už nejsem ve vládě, tak je všem jedno, jestli se mi něco stane.“

„Mně to jedno není!“ vybuchla Lucy rozhněvaně. „A vůbec se mi to nezamlouvá!“

Jako dezert si Lucy vybrala lepkavý karamelový krém, ale Alexia si dala jen sorbet. Není divu, že je tak hubená, pomyslela si Lucy. Jí jako ptáček. Po pár minutách začaly kamarádsky brebentit jako obvykle. Alexia zaplatila účet a ženy vyšly před podnik, aby si každá vzala taxík.

„Je to zvláštní, viď,“ nadhodila Lucy, „když se po tolika letech v Anglii vrátíš do New Yorku.“

Město kolem nich zářilo a blikalo jako monumentální vánoční stromeček. Manhattan pulzoval životem a v tom teplém letním vzduchu byl cítit dech města.

„Ne, já ti povím, co je zvláštní,“ usmála se Alexia, „a jsi jediná na světě, komu se s tím můžu svěřit. Poprvé po čtyřiceti letech se cítím propojená s Toni Gillettiovou. S tou dívkou, kterou jsem bývala.“

Lucy vzhlédla: „A jsi ráda?“

„Celý život si namlouvám, že Toni je mrtvá a pohřbená, ale ona je tady.“ Alexia si přitiskla ruku na prsa. „Teddy to věděl a odpustil jí, dokonce ji i miloval. Možná proto mu dokážu teď odpustit zase já. Neomlouvám nic z toho, co udělal, ale snažím se nenávidět ten hřích a ne hříšníka. Snad ti to dává smysl.“

U obrubníku zastavilo žluté taxi.

„Klidně jeď,“ řekla Lucy. Náhle byla duchem nepřítomná, jako by na ni padla únava.

„Určitě?“ ujistila se Alexia. „Jedeš dál než já.“

„A ty zase brzy vstáváš kvůli odletu. Za minutu přijede další vůz.“ Obě ženy se políbily na tvář a rozloučily se.

Po návratu do hotelu se Alexia cítila rozrušená, plná nervní energie. Na spánek neměla ani pomyšlení. V hlavě jí vířily teorie o Milu Batesovi, rozhovory s lidmi, kteří znali Billyho Hamlina, vzpomínky na vlastní minulost. A navíc ji znervózňoval návrat do Londýna a účast na soudním stání s Teddym. Pořád ještě nevěděla, jestli se s ní Roxie chce uvidět a zda ona sama najde dost odvahy navštívit Michaela. To všechno jí vehnalo do žil mohutnou dávku adrenalinu.

Spíš jen pro rozptýlení si zapnula počítač a začala ukládat roztříděné informace, které dnes získala. Logika faktů ji uklidňovala, protože ostatní věci v životě byly neurčité a iluzorní. Alexia cítila, jak z ní nervozita opadá a mozek se tříbí.

Blížila se jedna v noci, když to spatřila.

Zpočátku myslela, že jde o omyl, a znovu pročetla informaci. Ne, nespletla se. Na všech záznamech firmy se malým písmem znovu a znovu objevoval název: HM Capital Inc.

Odtahovka Jeffa Wilkese byla dceřinou firmou HM Capital. A dál… všichni klienti a dodavatelé Billyho autodílny, jejichž faktury a dodací listy Alexia našla v deskách od Sally Hamlinové, byly více či méně provázáni se stejnou firmou. Nápis HM Capital stál v hlavičce skoro všech účetních dokladů Billyho firmy, i když většinou vedle názvů dalších firem a společností. Alexia si našla firmy na Googlu. Všechny měly mezi akcionáři HM Capital, což byla agentura, která se jinak věnovala výhradně finančnictví a pojišťovnictví v zemích bývalého Sovětského svazu. Až v roce 1996 se zaměřila na investice do odtahových a rozvážkových agentur a autodílen, ale výhradně v Queens a Brooklynu. Proč ten náhlý zájem o Hamlinovy zákazníky?

Po hodině marného vyhledávání Alexii pálily oči. Za pět hodin musela odjet na letiště a ještě ani nezamhouřila oka. Užuž chtěla laptop zavřít a pokusit se usnout, když dostala nápad.

Klikla na pokročilé vyhledávání a napsala: HM Capital vedení společnosti. Na monitoru vyjel seznam zhruba dvaceti jmen. Alexia nevěřila vlastním očím.

Bylo to poslední jméno na světě, které by tam čekala.

38.

Soudní stání s Teddym De Verem se konalo ve slavné budově Nejvyššího soudu na Strandu, jež tvořila součást areálu Královského soudního dvora. Budova byla v pozdně viktoriánském slohu, pseudogotika i s věžičkami, zdobeným klenutím a množstvím soch a obrazů, biblickými a mytologickými postavami počínaje a fotografiemi slavných právníků konče. Nejvyšší soud už mnohokrát posloužil jako kulisa velkých právních bitev. Nevyhýbala se mu ani slavná jména. Zde proběhlo slyšení ve věci smrti princezny Diany, tady se hvězdně slavné celebrity jako Michael Douglas, Catherine Zeta-Jones, Naomi Campbell a řada dalších soudily s bulvárem.

Teddy De Vere byl sice trochu jiná kategorie, ale přesto s manželkou patřil k nejznámějším a nejkontroverznějším párům v britské politice. Třešničkou na dortu měla být osobní účast manželky obviněného, která po nuceném odchodu z vlády a rodinných skandálech zmizela veřejnosti z očí na dlouhou řadu měsíců. Hlavní otázka bulváru nezněla „Kolik let Teddy De Vere dostane?“, nýbrž „Co si na sebe vezme Alexia De Vereová? Zestárla? Ze stresu zhubla nebo přibrala? Už se s ní zmrzačená dcera usmířila? Neproběhne dojemné setkání matky s dcerou přímo v soudním sále?“ Tyto palčivé otázky otloukal Daily Mail a jiné plátky o dychtivé uši veřejnosti a sliboval šťavnaté odpovědi. Stovky lidí se shromáždily před soudní budovou, aby Alexii De Vereovou aspoň zahlédly. Spolu s televizními štáby a paparazzi vládlo na Strandu hotové peklo.

Naštěstí Alexii doprovázel věrný Angus Grey.

„Zavěste se do mě, drahá, a dívejte se pouze před sebe.“

Angus dnes ve své profesní paruce a taláru vypadal mnohem elegantněji než obvykle. Alexia ho podezírala, že se dokonce nechal lehce omladit, protože vrásky kolem úst a očí zmizely, ovšem Angus přísahal, že odpočíval tři týdny na Mauritiu.

„Hlavně se nedívejte k zemi. Vypadala byste provinile.“

„Proboha, Angusi! Mě tu nesoudí!“

„Tenhle dav ano.“ Měl samozřejmě pravdu. Když Alexia s Angusem vystoupili z vozu, spustila se kolem nich ohlušující změť otázek a křiku.

„Jaké máte pocity?“

„Stojíte při manželovi?“

„Ukáže se vaše dcera, paní De Vereová?“

Alexii se zpanikařeně rozbušilo srdce. Jak si mohla tu pozornost dřív užívat? Dokonce na ní byla až závislá! Teď chtěla jen vidět Teddyho a mít to všechno za sebou.

Díky Angusovi došla až do budovy. V sále měla vyhrazené sedadlo vedle něho, aby nemusela sedět čelem k čumilům a reportérům. Cestou přes sál na sobě cítila stovky pohledů, jež se jí doslova propalovaly krémovým sakem značky Chanel.

„Zdá se mi to, nebo je tu horko?“ zavtipkovala.

„Snažte se ty lidi nevnímat. Za minutku přivedou Teddyho. Před soudce přijde jako poslední. Přivedou ho tudy.“ Angus ukázal na vyřezávané dubové dveře, které klidně mohly patřit ke kostelu.

„Nemělo by to trvat dlouho, hlavním bodem je vyhlášení rozsudku. Vrchní žalobce pronese krátké prohlášení. Slovo by mohli dostat i příbuzní oběti, ale žádný se nedostavil.“

„Vážně? Za Andrewa nevystoupí nikdo? To je smutné.“

„Ale dobré pro nás,“ prohlásil Angus Grey. „Vzlykající matka a sestry je to poslední, co Teddy potřebuje. I když je jasné, že soudce případ už podrobně prostudoval a zřejmě se také rozhodl o výši trestu. Tohle všechno…“ Mávl rukou kolem sebe. „To je divadýlko. Po obžalobě dostanu slovo já a potom už je všechno na soudci. Pronese nějakou moralizující řeč, oznámí rozsudek a Teddyho odvedou zpátky do cely.“

„Rozumím,“ kývla Alexia ponuře. Ten scénář byl deprimující.

„Pokud budete chtít, můžu vám s Teddym domluvit setkání. Jen mi to řekněte včas.“

Alexia si vzpomněla na ten dávný soud v jiném čase i vesmíru, kdy Billyho Hamlina odváděli do cely, jeho otec se málem zhroutil a ona tajně vklouzla na chvíli za Billym. Bylo to příšerné, přijmout jeho žádost o ruku, ale co jiného si měla počít? Po odchodu věděla, že se s ním do konce života nesetká. Jenže po čtyřiceti letech ho uviděla a od toho okamžiku se jí začal bortit celý dosavadní život.

„Alexie?“ Angus Grey ji ustaraně pozoroval. „Není vám zle?“

„Zvládnu to.“

„Chcete se po vyhlášení rozsudku setkat s Teddym?“ Alexia přikývla. „Určitě. Každopádně.“

V tom okamžiku se v zadní části síně ozvalo šeptání, zazněly tiché výkřiky. Odehrávalo se tam něco důležitého, ale Alexia za sebe neviděla.

„Co se děje?“ sykla na Anguse, ale vzápětí se odpověď dostavila sama. Střední uličkou mezi lavicemi dojela k matčinu boku důstojná a krásná Roxanne v černých šatech a rodinných perlách.

„Tys přišla?“ zašeptala Alexia.

„Ano.“

„Kvůli tatínkovi nebo kvůli Andrewovi?“

„Ne. Kvůli sobě. A možná maličko i kvůli tobě.“

Alexia se bez rozmýšlení předklonila a dceru objala. Fotografové se mohli zbláznit.

Angus Grey usoudil, že zítra to bude na všech prvních stránkách.

Další cvakání spouští fotoaparátů. To přicházel Teddy. Matka s dcerou se pevně držely za ruce.

„Je hrozně hubený,“ šeptla Roxie.

„To je.“

Teddy ve svém oblíbeném obleku značky Turnbull and Asser byl tak vychrtlý, že sako na něm viselo, jako když si chlapec vypůjčí oblek od otce. Kdysi ducaté tváře měl propadlé a nažloutlé, celý se zdál scvrklý, menší, nahrbený. Při pohledu na Alexii a Roxie se překvapeně usmál.

„Nepovzbuzujte ho k tomu,“ zasyčel Angus Alexii do ucha. „Dívejte se jinam. Měl by se tvářit kajícně.“

To měl, souhlasila Alexia v duchu. Potíž byla v tom, že Teddy věřil, že nespáchal nic zlého.

„Povstaňte. Přichází předsedající soudce Carnaervon. Povstaňte.“ Alexia vstala. Zmocnila se jí závrať. Je rozhodnuto.

Obžaloba se vyjádřila jasně a nesmlouvavě. Teddy De Vere se přiznal k promyšlené vraždě Andrewa Beesleyho, tělo devět let úspěšně skrýval a po jeho objevení neprojevil žádné výčitky svědomí.

Vzhledem k jeho neschopnosti si uvědomit závažnost činu představuje Teddy De Vere nebezpečí pro společnost, proto obžaloba žádá doživotní trest.

Roxie napjatě poslouchala. Přišla sem s nadějí, že otcovo odsouzení jí umožní udělat za vším čáru. Ten nápad jí vnukla Summer Meyerová, když ji navštívila v sanatoriu. A navíc Roxie chtěla vidět matku, udělat první krůček k odpuštění. Doktor Wood jí jednou vysvětlil, že svým vzdorem a nenávistí ubližuje pouze sobě. „Je to stejné, jako byste pila jed a divila se, proč ten druhý neumře.“ Přiznala si, že přesně tohle dělala celý život. Teď byla odhodlaná zbavit se aspoň některých svých démonů.

V jistém směru to už zabíralo. Při pohledu na křehkého starce si uvědomila, že je to pořád její otec, kterého celý život milovala a chtěla mu dělat radost. Odpustit mu nemohla, ale pochopila, že milovat ho nepřestane.

A pokud šlo o Andrewa Beesleyho, změnil se v sen. Jeho obličej, doteky, hlas… to všechno bylo dávno pryč a s probíhajícím soudem nemělo nic společného. Vzpomínala na něho tak, jak předtím nemohla; láskyplně. Bylo to smutné, ale patřil do minulosti. Když k projevu povstal Angus Grey, Roxie náhle ucítila, že jí kyne vstříc neznámá a nevyzpytatelná budoucnost, že je tak blízko na dosah, jak snad ještě nikdy nebyla.

Angus byl ještě stručnější než žalobce. Teddy se přiznal a tím koruně a všem institucím ušetřil náklady drahého soudního procesu. Převzal za svůj čin zodpovědnost a je připraven přijmout trest. Spáchal zločin, ale vedla ho k němu zodpovědnost k milované dceři. Vždy to byl dobrý člověk.

Soudce Carnaervon si odkašlal. Byl stařičký a vychrtlý a na krku mu plandaly odporné laloky volné kůže jako krocanovi. V obličeji neměl ani stín slitování.

Alexia se připravila na nejhorší.

„Zvrhlý zločin… neozbrojený mladý muž, vlákaný do smrtelné pasti.“ Soudcova slova se přes ni přelévala.

„Žádné výčitky svědomí.“

Alexia na okamžik zachytila Teddyho pohled plný vděčnosti a lásky. Zdál se naprosto vyrovnaný. Pokud měl strach, nedával to najevo.

„Navzdory pověsti řádného člověka je v zájmu spravedlnosti…“ pokračoval soudce. Znala jsem ho vůbec? ptala se Alexia v duchu. Znali jsme se vůbec navzájem?

„Odsuzuji vás k doživotnímu vězení s možností podmínečného propuštění nejdříve po uplynutí dvaceti let…“

Tak. Dvacet let. Stejný trest dostal tehdy Billy Hamlin. Alexii téměř zahltil pocit déj? vu, uvěznění v příšerné smyčce, z níž není úniku.

Teddy zemře ve vězení. Už nikdy nebude spát vedle mě. Nikdy ho neobejmu.

Teddyho už odváděli a Angus něco říkal. Alexia viděla jeho pohybující se rty, ale nevnímala ani slovo. Jako by ji proud opět stahoval pod vodu.

„Mami.“ Nad hladinu ji vrátil Roxiin hlas. „Mami, slyšíš mě? Je ti něco?“ Alexia mlčky zavrtěla hlavou.

„Chtěla jsi vidět tátu,“ postrčila ji Roxie něžně. „Běž, Angus tě doprovodí.“

Summer Meyerová zvedla telefon.

„Haló?“

„Ehm, ahoj. Tady je Karen.“

„Kdo?“

„Karen Daviesová z Drake Motors. Před týdnem jste se tu zastavila kvůli Ducati?“

Sekretářka protivného manažera autosalonu. Summer už zapomněla, že jí nechala svoje číslo. „Jasně. Karen. Už vím.“

„Chtěla jste, ať zavolám, pokud na něco přijdu s tou dámou, co stroj kupovala. Něco mě napadlo.“

„Vážně?“ Summer zatajila dech.

„Nechápu, proč jsem si na to nevzpomněla dřív. Nebo David. Manažer. Mezi námi, dost ňouma. Vždyť přece máme v showroomu bezpečnostní kamery!“

Summer přidusila nadšené zaječení. „Nádhera. A vy myslíte, že ta žena by mohla být na záznamu?“

„Nemyslím, já to vím!“ oznámila Karen Daviesová vítězoslavně. „Mám tu kazetu u sebe. Chcete si ji vyzvednout?“

Soudní stání působilo bizarně, ale setkání s Teddym ještě víc.

„Alexie. Moje nejdražší.“ Políbil ji na obě tváře. „Jak se daří? Po tom letu musíš být celá rozlámaná. Jsem rád, že jsi přišla.“

Teddy se choval jako hostitel, který vítá starého přítele, a ne jako odsouzenec k smrti.

„Pojď se posadit.“ Dychtivě se rozhlédl. „Roxie tu není?“

„Ne, zůstala s Angusem. Byl to od ní výkon, že se vůbec objevila u soudu. Tohle by na ni asi bylo moc.“ Alexia bradou ukázala na pochmurnou místnost s otřískanou malbou a nábytkem přišroubovaným k podlaze.

„Inu, nejspíš máš pravdu,“ souhlasil Teddy smutně.

„Nevypadáš zdravě, Teddy. Jsi příšerně hubený.“

„Cítím se skvěle, lásko. To ostudné břicho už vážně muselo pryč.“

„Prohlédl tě lékař?“

„Lékař? Probůh ne, takové nesmysly nepotřebuju. Věř mi, jsem jako rybička.“

Alexia se mu snažila věřit. „Zvládneš to, Teddy?“ vyhrkla s úzkostí. „Nevím, jak ti pomoct.“

„Ale jdi,“ zasmál se Teddy. „Přežil jsem internátní školu. Vězení je proti tomu brnkačka.“ Alexia nevěděla, zda se smát či plakat. Vždyť on tomu věří!

Teddy pokračoval: „Teď to necháme stranou, určitě máme jenom pár minut. Jak se ti daří, lásko? Jak bylo na ostrově?“

„Stejně jako vždycky. Krásně. Klid.“

„A co New York?“

Alexia užasle vzhlédla: „Jak ses dozvěděl o New Yorku?“

„Mám dojem, že Angus něco takového říkal,“ mávl Teddy rukou. „Zvláštní, o tom jsi mi nenapsala.

Vždycky jsem myslel, že to město nesnášíš.“

„Potřebovala jsem změnu,“ lhala Alexia. Neměla v úmyslu líčit Teddymu svoje pátrání ohledně smrti Jennifer Hamlinové. Od chvíle, kdy se Teddy přiznal k vraždě Billyho, se k tomu tématu už víckrát nevrátili. Znamenalo by to konec jejich manželství. Ale jednu otázku Alexia položit musela, hned, dokud měla příležitost.

„Slyšel jsi někdy o společnosti HM Capital?“ Teddy nechápavě vyhrkl: „Proč se mě na to ptáš?“

„To je dlouhý příběh,“ kličkovala Alexia. „Nic důležitého. Jen mě zajímalo, jestli ti ten název něco neříká.“

„Uch, no, tak dobře. Vlastně to je jedna z přidružených firem Arnieho Meyera. Investice do zahraničí. Sídlem na Kajmanech, pokud si vzpomínám.“

Alexia se vzrušením, nebo možná se strachem vyslechla potvrzení svého objevu. Při pohledu na jméno Arnieho Meyera nejdřív myslela, že jde o omyl, ale rychle zjistila, že je nejenom ředitel, ale také zakladatel a hlavní investor HM Capital. Tahle firma, to byl výhradně Arnie Meyer. A systematicky zlikvidoval podnikání Billyho Hamlina.

„Do čeho investuje a kde?“

„Do vznikajících trhů,“ prohlásil Teddy s jistotou. „Hlavně do bývalého Sovětského svazu. Ropa a zemní plyn.“

„Do ničeho jiného?“

„O ničem nevím.“

„Třeba do automobilové dopravy? Ve Státech?“

„Pochybuju.“ Teddy se zamračil. „Kam s tím míříš, lásko?“

„To nic,“ usmála se Alexia mile. „Jen plánuju nějaké investice, tak jsem chtěla znát tvůj názor.“

„Tak poslyš, to na mě nezkoušej!“ rozzlobil se náhle Teddy. „Jestli z tebe Arnie chce vyrazit nějakou investici, tak ať se obrátí na mě! Takhle zneužívat tvou situaci. Vím, že má problémy, ale že to je s ním takhle zlé, to mě nenapadlo.“

„Prosím tě, uklidni se, miláčku. Nikdo mě nezneužívá a Arnie už vůbec ne. Neměla jsem o tom začínat.“

Naštěstí se objevili dva dozorci a zdvořile Alexii vyzvali k odchodu. Teddy rázem zapomněl na Arnieho Meyera.

„Děkuji za návštěvu.“

„Budu za tebou chodit co nejčastěji, jen co se dozvím, kam tě odvezli.“ Alexia něžně políbila manžela na tvář.

„Starej se o Roxie!“ křikl odcházející Teddy přes rameno.

„Budu se snažit.“

Alexia se dívala, jak chodbou odvádějí muže, se kterým strávila čtyřicet let. Honem potlačila rozbouřené emoce. Teď pro Teddyho nemohla udělat vůbec nic. Ale zato mohla do rukou spravedlnosti předat vraha Jennifer Hamlinové.

Arnie Meyer tvořil spojovací článek všech firem, které se zasloužily o Billyho bankrot. Svou společností HM Capital ho zničil tak drtivě, že Billy ztratil poslední zbytky zdravého rozumu.

Teddy o tom zřejmě nic nevěděl. Údiv nepředstíral, dokonce Alexii uvěřil i její výmluvu na investování.

Ale někdo o tom určitě ví. Musím si promluvit s Lucy.

Summer Meyerová zírala na monitor Karen Daviesové a zklamáním jí bylo do pláče.

„To je všechno? Víc toho nemáte?“

„Všechno,“ přisvědčila Karen. „Vešla a zase zmizela jako blesk. Takže vám není povědomá?“

Summer by tu ženu možná poznala, kdyby záznam byl kvalitnější. Kamera ji zabírala jenom shora zezadu, záznam byl hrubě zrnitý, černobílý. U recepčního pultu ženu kamera na mžik zachytila z profilu, ale jinak jí celou dobu vůbec nebylo vidět do tváře. Summer se snažila najít něco známého v chůzi nebo pohybech, ale rychle si přiznala, že to je marné.

Chci ji poznat tak zoufale, až si vymýšlím.

„Směla bych dostat kopii?“

Nečekala žádné zázraky, ale doma u počítače bude mít na sledování záznamu víc času. Sekretářka vytáhla disk, ostražitě se rozhlédla a vtiskla ho Summer do ruky.

„Mám jenom originál. Vrátíte mi ho, až s tím skončíte, ale neztraťte to, proboha! David by mě zabil. Dokonce byl proti tomu, abych vám zavolala. Tou první návštěvou jste ho parádně rozhodila.“

„Vážně?“ Summer schovala cédéčko a dumala, co manažer Drake Motors asi tají. „Děkuju mockrát, Karen. Záznam určitě vrátím.“

„Rádo se stalo.“ Starší žena na Summer mrkla. Pro ni to bylo výjimečné dobrodružství. „My ženský musíme držet spolu, je to tak?“

Večer toho dne Summer ležela na pohovce ve svém pronajatém bytečku v Bayswater a potisící si přehrávala kamerový záznam od Karen Daviesové. Čím déle tu štíhlou šedavou postavu přecházející po mramorové podlaze showroomu pozorovala, tím jí byla povědomější. Ale pořád nevěděla proč.

Žena měla svetr a sukni po kolena a na hlavě šátek uvázaný na piráta. Summer neznala nikoho, kdo by nosil šátky, ale možná se tak žena schválně maskovala před kamerami? Každopádně jí to anonymitu zajistilo, lepší by mohla být snad jen kukla.

Summer odložila notebook a pustila si televizní zpravodajství. Dnes padl rozsudek nad Teddym De Verem. Jeho nepodmíněný dvacetiletý trest patřil mezi hlavní zprávy. I po tolika měsících Summer nemohla úplně uvěřit, že ten laskavý, mírný a veselý Teddy dokázal chladnokrevně popravit člověka. S překvapením si všimla Roxie, jež ještě před dvěma týdny umíněně odmítala mít s rodiči cokoliv společného. V černých přiléhavých šatech jí to moc slušelo a ze soudní síně odjížděla po matčině boku.

Summer se usmála. Pokud se Roxie s Alexií smířily, byla ta tragédie dobrá aspoň k něčemu. Všimla si, že Alexia má světlé sako od Chanel, které jí Lucy dala loni k narozeninám. Summer si vzpomínala, jak se na matku zlobila, když ji viděla mířit k sousednímu stavení s luxusní taškou v ruce. Další drahý dárek pro tu sobeckou a chladnou ženskou! Tehdy ještě neznala pravdu. Vzpomněla si, jak Alexia natáhla ruku po tašce; tehdy to gesto Summer považovala za chamtivé a buranské. No jasně, rozmazlená královna přijímá dar od pokorných poddaných.

A náhle ji to trklo. Tak prudce, až hlasitě vyjekla. Můj bože, už vím.

Vím, kdo to je. S bušícím srdcem opět vzala notebook a pustila přehrávání. Netrpělivě sykala, až se nakonec objevila zrnitá postava. Nebylo pochyb. Tohle byla Michaelova milenka.

Žena, která mu koupila motocykl.

Žena, která zničila život Michaelovi i Summer.

Na zlomek vteřiny ucítila uspokojení, že vyřešila hádanku. Že vyhrála. Ovšem pravda byla tak hrůzná, tak nepopsatelná a zrůdná, že místo vítězství už cítila jen hnus. Summer Meyerová si schovala obličej do dlaní a rozplakala se.

A nemohla přestat.

Dva dny po Teddyho odsouzení se Alexia vracela do Ameriky. Vyprovázela ji Roxie. Časně ráno nebyl na letišti jediný paparazzi.

„Vrátím se brzy, holčičko,“ slíbila Alexia. „Potřebuji s Lucy probrat pár věcí, ale nezdržím se dlouho. Pak se spolu zamyslíme nad plány do budoucna.“

V letadle, v pohodlí první třídy, se Alexia konečně uvolnila.

Zítra se setká s Lucy. Ta bude vědět, jak to je s Arniem, a poví jí to. Zítra.

Lucy totiž Alexii důvěřovala. Důvěřovaly si navzájem.

Alexia De Vereová se usmívala a letadlo stoupalo výš k modré obloze.

39.

„Pálí se ti toast.“

Arnie Meyer vzhlédl od Wall Street Journal. V kuchyni jejich domu na Martha’s Vineyard popíjel tu nejkvalitnější kolumbijskou kávu a zasněně se přes zahradu díval k přístavu, když ho vyrušil štiplavý kouř. Divné, protože Lucy nikdy nic nespálila. Nikdy. Jídlo podávala vždy na nahřátých talířích, nádherně naaranžované, dokonalé do nejmenšího detailu. A na detaily si Arnie Meyer potrpěl.

Nesnášel změny.

„Hmmm?“ Lucy se nechápavě ohlédla po Arniem a pak po toastovači. „Proboha! Proč jsi nic neřekl?“

„Řekl.“

Lucy ho neposlouchala, vytáhla z přístroje dva kouřící zuhelnatělé čtverce a vynesla je z kuchyně.

„Opatrně, zlato, nespal si prsty!“ křikl za ní Arnie. „Mám opéct jiné toasty?“

Lucy se nadechla chladného ranního vzduchu, aby se zklidnila. „Ne, ne,“ zasmála se, „já to udělám.“ Už zase byla ta zdatná hospodyňka.

Arnie svou ženu nenápadně pozoroval zpoza rozevřených novin. Lucy chystala snídani úspornými, zkušenými pohyby a zvládala současně míchat vajíčka i krájet čerstvý chleba. Je pořád krásná, pomyslel si Arnie. Miloval její štíhlý pas, ale ne hubený, jako měla její kamarádka Alexia. Jo, Alexia je poslední dobou jako kostlivec. Pár kilo navíc by jí neškodilo. Lucy v květovaných modrých šatech přepásaných zástěrou připomínala Arniemu jeho maminku zamlada, kdy všichni byli šťastnější a všechno bylo jednodušší a maminka představovala bezpečný přístav v rozbouřeném a nelítostném světě.

„Miluju tě, Lucy.“

Lucy se udiveně ohlédla, protože Arnie to moc často neříkal. „No, to je dobře,“ zasmála se, „protože teď už se mě nikdy nezbavíš!“

Arnie konečně odložil noviny. „Děje se něco, Lucy? Jsi dneska nějaká nervózní.“

„Jenom proto, že jsem spálila toast?“ Tentokrát v jejím smíchu znělo podráždění.

„Nevím, možná. Ty jsi přece v životě nic nespálila!“

„Ne, neděje se nic, Arnie.“ Lucy stáhla plamen pod pánví s vejci a šla dát Arniemu pusu. „Možná jsem maličko vzrušená,“ připustila. „Summer nebyla doma celou věčnost. Už se jí nemůžu dočkat.“

„A kruci.“ Arnie se chytil za hlavu. „Dneska, viď? Úplně jsem zapomněl, kolikátého je!“

„Arnie!“

„Já vím, nezlob se. S Jakem McIntyrem jsem se dnes domluvil na ryby.“

„Tak to zase koukej zrušit!“ zlobila se Lucy. „Jdu se projít s Alexií, to jsi přece věděl. Volala už z Anglie, jestli bych si na ni dnes udělala čas.“

„S Alexií si přece můžeš poklábosit jindy.“

„Ale Arnie, Teddyho právě poslali do vězení! Ty můžeš za Jakem kdykoliv, ale Alexia mě potřebuje právě teď.“

Arnie Meyer zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Po třicetiletém manželství už poznal předem prohranou bitvu.

„Tak fajn, fajn, zajedu pro Summer. V kolik přiletí?“

Summer se tiskla obličejem k oknu malého jednomotorového letadle a sledovala zvětšující se obrysy Martha’s Vineyard. Skoro trojúhelníkový tvar ostrova vypadal stejně jako vždy, zelený a pokojný. Jak letadlo klesalo, rozeznala známé bílé domy, rozeseté po ostrově jako domečky pro panenku. Modré bazény v zahradách připomínaly vybroušené hranaté safíry. Všechno bylo upravené a mírumilovné, pravý opak zmatku, který Summer pociťovala.

Jako malá se na ty krátké lety těšívala. První pohled na ostrov byl vždycky kouzelný, znamenal začátek letních dobrodružství. Tehdy Summer trpěla chorobným studem, mezi vrstevníky se necítila dobře, ale maminka se postarala, aby navzdory tomu měla idylické dětství. Stále připravená ji hájit, podpořit, utěšit, zvedala jí sebevědomí. Takovou maminku jako Lucy Meyerová by si přálo každé dítě.

Už snad posté během cesty z Londýna se Summer zalily oči slzami. Jak mohla? Jak jen mohla?

Když si Summer poprvé uvědomila, že žena na kamerovém záznamu je její matka, nejdřív nevěřila. Jistě, chůze i pohyby patřily Lucy. K poznání ji dovedla právě vzpomínka na gesto, jakým Lucy podávala Alexii dárek, tu tašku se sakem. Představu, že její vlastní matka měla románek s Michaelem, mozek odmítal zpracovat. Bylo to jako věřit, že země je hranatá a nebe zelené. Člověk prostě nechce uvěřil vlastním očím. Lucy jako Michaelova milenka, to bylo popření přírodních zákonů, zhroucení vesmíru, v němž Summer dosud žila.

A protože odmítla věřit vlastnímu úsudku i vlastním očím, zachovala se jako každý dobrý novinář. Pátrala po podpůrných důkazech. Od Karen Daviesové z Drake Motors dostala číslo účtu, ze kterého přišla platba za motocykl. Tehdy nad tím moc nepřemýšlela, ale když si je porovnala se seznamem

rodinných i firemních účtů, které jí před časem poskytl Arnie, všechno do sebe zapadlo. Motocykl koupila Lucy.

Lucy byla Michaelovou milenkou.

Chtěla Lucy Michaela zabít? Poškodila brzdové kabely naschvál? Prudký náraz vrátil Summer do reality.

Přistáli.

Rozepnula si bezpečnostní pás, otřela si slzy a raději se soustředila na svůj hněv. Jak jí to matka mohla udělat? A jak to mohl udělat Michael? Co si mysleli? Michael Summer zranil, ale matka jí ublížila mnohem víc. Summer ztratila nejen Michaela a naději na novou rodinu, ale přišla i o tu vlastní. Všechny vzpomínky na šťastné dětství Lucy potřísnila a vmetla je dceři do tváře. A co bylo nejhorší, pořád si hrála na dokonalou matku.

Summer si vzpomněla na svou návštěvu u Roxie v sanatoriu.

„Máš kliku, že tvou mámou je zrovna Lucy. Neumíš si představit, jaké to je, když všechno, čemu jsi věřila o sobě a celé rodině, bylo jen zdání a fata morgána!“

Teď už si to Summer představit uměla.

Už se také rozhodla, co s tím udělá. Nejdřív to poví otci. Ukáže Arniemu kamerový záznam, bankovní převod, vysvětlí mu, že světice Lucy je lhářka a děvka a podvodnice a… vražedkyně?

Ten poslední bod ovšem nedával smysl. Navzdory všemu Summer nedokázala uvěřit, že by se Lucy pokusila Michaela zabít. Jaký by měla důvod? A navíc to byl syn její nejlepší kamarádky. Ten mechanik si nebyl poškozením brzd stoprocentně jistý. Mohla to být náhoda. Summer už nevěděla, čemu vlastně věřit. Jediný člověk, který znal pravdu, byla její matka. Najde ale Summer sílu se jí postavit? Co se v podobných případech říká? Myslela na to po celou dvanáctihodinovou cestu, ale pořád netušila, jak začít.

Mami, vím, že jsi šukala s mým klukem. Mami, snažila ses Michaela zavraždit? Bylo to totálně šílené.

Jako ve snách přešla po letištní dráze, vyzvedla si zavazadlo a připravila se na setkání v terminálu. Než prošla automatickými dveřmi, sebrala odvahu a pak už vešla před zástup usměvavých obličejů. Všichni měli místní letní uniformu – khaki šortky a propínací košili – a čekali na své přátele a rodiny, jako by byl normální den, jako by se svět nepřestal otáčet. Otce nejdřív neviděla a vztek se v ní smísil s úlevou, že mu tu zprávu nemusí říkat hned, ale než došla k taxíkům, přiřítil se udýchaný Arnie.

Láskyplně ji popadl do náruče.

„Promiň, kotě.“

Voněl kolínskou a kávou a doutníky, prostě tatínkovskou vůní. Summer si nemohla pomoct a znovu

se bouřlivě rozplakala.

„Moc rád tě vidím,“ otřel si Arnie zpocené čelo. „Slib mi, kotě, že matce neřekneš o mém zpoždění.“

V tom okamžiku si to Summer uvědomila: Nemůžu mu to říct. Ne dřív, než si promluvím s mámou a budu mít jistotu. Vždyť bych ho zničila.

„Ahoj, tati, už jsem se na tebe těšila.“ Slzy však zadržet nedokázala. V tátově objetí se z ní valily jako vodopád.

Arnie se vyděsil. „Kotě, co se stalo?“ Všechno.

„Nic. Jen se mi po tobě hrozně stýskalo, to je všechno.“

„Zlatíčko moje. Mně a mamince jsi tolik chyběla! Ale už jsi tady, tak neplač. Pojď přece.“ Vzal Summeřin kufřík a uchopil ji za loket. „Džíp mám hned u vchodu. Pojedeme domů.“

Alexia se trochu vyjukaně podívala na Lucyin naditý batoh.

„Proboha, co to s sebou táhneš? Copak jdeme na severní pól?“

„Jenom jídlo,“ usmála se Lucy.

„Pro koho? Pro armádu?“

„Nesu pár věcí navíc. Víš, pro jistotu. Člověk nikdy neví.“

To ano. Alexia nevěděla, jak začít a co vlastně říct. Na ostrov dorazila včera večer a byla pořád omámená ze změny času. V Anglii se jí všechno zdálo jasné. Přiletí na ostrov, poví Lucy, co v New Yorku zjistila o HM Capital a záměrné likvidaci Billyho podnikání, a zeptá se jí, co o tom ví.

Jednoduché jak facka.

Jenže to byl omyl. Až v Lucyině společnosti si Alexia naplno uvědomila hrůzný dopad svých případných otázek. Vždyť jde o Arnieho, muže Lucyina života. A ona ho chce nepřímo obvinit z řady zločinů včetně vraždy. Lucy ji plným právem může poslat tam, kde slunce nesvítí.

A vůbec, proč by mi měla věřit? Vždyť jsem tomu zatím pořádně neuvěřila ani já.

Alexia znala Arnieho Meyera stejně dlouho jako jeho ženu. Uměla si ho představit jako tvrdého obchodníka, v nejhorším i podrazáka, ale rozhodně jí nepřipadal jako psychopat, který má na svědomí výhrůžné telefonáty a únosy a vraždy nevinných lidí. Jenže do loňského roku Alexia neznala ani svého manžela. Už se nemohla spolehnout na svůj vlastní úsudek.

Nebudu ho obviňovat z ničeho, prostě jen Lucy předložím fakta. Klidně. Racionálně. Nezaujatě.

Dívala se na Lucy, jak si šněruje boty, nanáší krém proti slunci a dává do batohu láhve vody. Kamarádčina upřímná a nenalíčená tvář doslova hlásala, že žije v úplně jiném světě než Alexia, kterou v životě potkalo tolik dramat a tragédií, že ji nic nemůže překvapit. Už jen představa, že by Arnie znal a nenáviděl Billyho Hamlina, jí náhle připadala absurdní. Lucyin svět byl normální, bezpečný, předvídatelný.

Nic už nedávalo smysl.

Lucy se usmála: „Připravena?“ Ne. Ani zdaleka.

„Připravena. Mimochodem, kam jdeme?“

Lucy se zatvářila tajemně. „Nech se překvapit.“

Odbočily z Pilgrim Road doleva, ke středu ostrova. Slané bažiny, místy porostlé ostružiním, tu protínala pavučina neznačených písečných stezek. Čas od času potkali nějakého turistu nebo terénní vůz, ale krajina byla víceméně opuštěná, jen v dálce tu a tam zahlédly vysokou či zajíce.

Lucy šla první a občas se podívala do mapy nebo upila vody. Přitom se vždy s úsměvem ohlédla po Alexii, zda zvládá tempo, ale mlčela. Výpravu navrhla Alexia, která si chtěla promluvit, a Lucy předpokládala, že až bude připravená, sama začne.

Uběhla hodina, dvě. Minulo poledne a slunce pražilo se stravujícím žárem. Tuhle část ostrova Alexia neznala. Slyšela bouřit oceán a pochopila, že se blíží k severnímu pobřeží, kde byly silné proudy a zákeřný příboj. Zvuky moře Alexii děsily jako vždy, v čase ji přenesly k jinému pobřeží, k jiné pláži, na které nikdy nezapomene.

„Co myslíš, nedáme si pauzu?“ houkla dopředu na Lucy. „Je děsné horko!“

„Jasně!“ křikla souhlasně Lucy. „Jen dojdeme vřesovištěm na útesy. Je tam lavička, kde se můžeme posadit.“

Z lavičky se vyklubala hrubě otesaná kláda, jen tak hozená na plošinku asi pět metrů od okraje útesu. Sráz pod nimi byl sice dost příkrý, ale od plošiny vedla dolů stezka vyšlapaná spíš zvěří než lidmi a končila u malé skryté zátoky. Odtud shora měly úchvatný výhled přes úžinu na Nantucket. Slaniska a vřesoviště se za nimi táhla, kam oko dohlédlo, vpředu se valily modré vlny. Alexia měla pocit, že sedí na samé hraně světa.

Vděčně sebou žuchla na kládu a dlouze, lačně se napila vody. Lucy udělala totéž. Náhle, tady v tom pokojném a od světa vzdáleném místě, se Alexia rozhodla promluvit.

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat.“

„Myslela jsem si to. Ten tvůj telefonát z Londýna zněl tak naléhavě, že mě to úplně rozhodilo.“

Alexia se zkusila usmát, ale nezvládla to. „Není to… snadné.“

„I to mě napadlo.“

„Jen si to nesmíš špatně vysvětlit, platí?“

Lucy se zamračila. „Alexie, za ty roky, co se známe, jsi mi prozradila už tolik věcí, že mě jenom tak něco nenaštve. Tak to vyklop. Mně můžeš říct všechno.“

„Jde o Arnieho.“

Lucy vykulila oči. „Arnieho?“

„Přesně tak. V New Yorku jsem se setkala s matkou Jennifer Hamlinové, Billyho exmanželkou.“

„Vím, se Sally. Už jsi to říkala. Díky ní jsi odpustila Teddymu.“ Vida, Lucy si pamatuje opravdu každé slovo.

„Ano. A právě ona mi pověděla o výhrůžných telefonátech Billymu. A taky mi dala spoustu dokladů a kontaktů z doby, kdy ten jeho podnik ještě fungoval.“

„No a?“ nechápala Lucy.

„Ty telefonáty začaly až poté, co Billy zbankrotoval,“ vysvětlila Alexia, „proto Sally soudila, že to bude mít nějakou souvislost. A potvrdilo se to.“

Lucy vyčkávala.

„Všechny firmy, které Billyho nechaly na holičkách, spojuje společnost HM Capital. Říká ti to něco?“

„Jistě. Jedna z Arnieho firem.“

„No, a jeho jméno jsem tam našla mezi vedením. Později mi Teddy prozradil, že Arnie je zakladatel i vlastník.“

„To vím,“ přikývla Lucy. Nezdála se rozzlobená, a tak Alexia sebrala odvahu.

„Fajn. Během dvou let HM Capital systematicky přetahovala Billyho zákazníky a skupovala jeho dodavatele. Na náhodu to nevypadá, zvlášť když společnost jinak podniká jen ve finančnictví. Je to bláznivé, ale Arnie chtěl Billyho Hamlina zruinovat. A povedlo se mu to.“

Lucy mlčela. Poslouchala.

„Tak se tě chci zeptat: Proč? Napadá tě nějaké vysvětlení? Neznáš nějakou souvislost mezi Arniem a Hamlinovými? I kdyby sebevzdálenější?“

Lucy zavrtěla hlavou. „To vážně neznám.“

„Snaž se,“ prosila Alexia. „Samo sebou to přece nemohlo být. Je to vážná věc, Lucy. Billyho dcera a jeho obchodní partner Milo Bates se stali obětí vraždy.“

„Já vím,“ pronesla Lucy tiše.

„Slyšela jsi jméno Billyho Hamlina ještě někdy předtím, než jsem se ti tady na ostrově svěřila se svou minulostí? Vzpomeň si, prosím!“

Lucy se usmívala, ale byl to divný úsměv. Nečekaně neznámý. Mrazilo z něj.

„Nezmínil se o něm Arnie?“

„Arnie se o něm nezmínil ani jednou.“

Lucy vstala a začala přecházet sem a tam. Alexii napadlo, že kamarádka se zlobí. Možná to zmínkou o Arniem přehnala. Zkusila zařadit zpátečku.

„Neber to tak, že Arnieho obviňuju. Možná to s telefonáty a vraždami nijak nesouvisí. Já jen, že nevím.“

„Vždyť ho neobviňuješ,“ zopakovala Lucy jako robot. Něco tady proklatě nesedělo. Nemá Lucy úžeh?

„Ale Arnieho společnost se na Billyho dokladech objevuje všude. Těžko to bude náhoda. Něco za tím určitě je!“

„Ale to dá rozum, že ano!“

Lucy se hlasitě rozesmála, ale nebyl to veselý zvuk, spíš zpola hysterické hýkání. V podřepu se hrabala v batohu. Alexia si říkala, že jí jen vyschlo v krku a hledá další láhev vody. Možná by měla něco sníst, ten šok s ní otřásl. Nebo je na tyhle výšlapy ve žhavém poledním slunci už moc stará…

Myšlenky jí vyprchaly z hlavy.

Lucy Meyerová vytáhla pistoli, přitiskla hlaveň mezi Alexiiny oči a přestala se smát. Nenávist z ní sálala jako žár ze slunce.

„Alexie, copak tě to netrklo? Ty jsi ten spojovací článek! Ale radši ti budu říkat tvým pravým jménem.

Toni. Antonie Louise Gillettiová, jsi úskočná, lstivá a bezcitná mrcha! Všechno, co se stalo, všechny ty mrtvé, všechnu tu bolest jsi zavinila ty!“

40.

Summer Meyerová hodila batoh na postel a unaveně padla vedle něj. Byla k smrti vyčerpaná, ale nebyla to únava, co nepřivolá spánek. Tělem jí projíždělo chvění emocionálního stresu. Civěla do stropu, z dob jejího dětství zpola posetého fluoreskujícími hvězdami. Připadala si napjatá a vyčerpaná jako feťák bez své dávky.

Musím si promluvit s mámou.

Arnie jí cestou domů prozradil, že Lucy vyrazila ráno na túru a vrátí se až k večeru. „Je s ní Alexia.“ Summer zpozorněla. „Jak to? Alexia je přece v Anglii!“

„Kdepak. Je s tvou mamkou.“

„Tati, je toho plná televize. Soud s Teddym. Viděla jsem ji ve zpravodajství.“

„Tak já vím jenom tolik, že volala Lucy. Potřebuje s ní něco důležitého probrat. Prý osobně. Přiletěla včera večer.“

To ovšem znamenalo komplikaci. Summer musí s matkou mluvit beze svědků. Ovšem Alexia má právo vědět o synově vztahu s její takzvanou kamarádkou. Poví jí to ale později.

Na druhou stranu Summer nevydržela čekat. Byla napjatá k prasknutí. Potřebovala si udržet zdravý rozum.

Aby se nějak zaměstnala, dala si sprchu, vyčistila si zuby a vklouzla do lehčího, pohodlnějšího oblečení: do ustřižených džínů a tenkého bavlněného trička James Perse.

„Moc ti to sluší, kotě,“ usmál se na ni láskyplně Arnie, když sešla dolů. „Mám Lydii říct o pozdní oběd?“

„Díky, tati, já jíst nebudu.“

„Co to zkoušíš? Musíš jíst, Summer! Není s tebou něco?“

„Pohoda, tati, jen žaludek mám jako na vodě.“

„Snad nejsi těhotná, dítě?“

„Tati! Těhotná? Takový nesmysl!“

„Tak si běž sednout ven do stínu a Lydia ti donese sýr a ovoce. Aspoň to bys do sebe mohla dostat, ne?“

S taťkou nemělo smysl se hádat. Summer zamířila ke dveřím.

„Mimochodem, tohle ti tady nechala maminka,“ podal jí Arnie obálku. „Měl jsem ti to dát hned po přistání, ale zapomněl jsem. Zůstane to mezi námi, viď?“

„Co je to?“

„Vím já? Zkus obálku otevřít, mně to u tajemných vzkazů vždycky pomohlo.“

Jindy by se Summer rozesmála, ale teď jen mlčky chňapla po obálce a vyšla na zahradu.

Arnie Meyer se zadumal: Ta holčina není ve své kůži. Aby to čert vzal, co to dnes do mých ženských vjelo?

„Vstaň!“

Lucy Meyerová mířila pevnou rukou. Hlas jí zněl opět normálně, melodicky zpěvavě, jak ho Alexia znala. Předchozí hysterie zmizela a nahradil ji mrazivý klid. Věděla, co dělá.

Alexia se zvedla.

„Víš, na někoho tak chytrého, kdo to dotáhl mezi politickou elitu, jsi občas zatraceně zabedněná.“

„Zdá se. Já –“

„Nemluv!“ okřikla ji Lucy. „Tady mluvím já. Pojď sem!“ Hlavní pistole ukázala na okraj srázu. Alexia pomalu šla, dokud Lucy nevyštěkla: „Stát!“

„Nejkomičtější je tvoje obviňování Arnieho. Ale přitom zbaběle děláš, že vlastně nevíš, že se jen ptáš.“ Lucy se pohrdavě ušklíbla. „To bylo k popukání. Zrovna TY, vražedkyně nevinného dítěte, máš tu drzost na někoho ukazovat? Ty nafrněná samolibá káčo!“

„Jaké nevinné dítě?“ Alexia měla v hlavě chaos. „Myslíš Nicholase Handemeyera?“

„Správně,“ potvrdila Lucy chladně. „Nicholas Handemeyer. Ten malý kluk, co se tvou vinou utopil. Byl to můj bratr.“

Summer s Lucyiným dopisem v ruce vběhla do domu.

„Kam šly, tati?“

Arnie si u kuchyňské linky krájel chleba. „Kdo kam šel?“

„Máma!“ skoro zavřískla Summer. „Máma a Alexia! Kde jsou? Musíme je najít! Ihned!“

„Uklidni se, kotě.“ Arnie položil dceři ruku na rameno. „Netuším, kam přesně šly. Někam na sever ostrova. Proč tak panikaříš?“

Summer mu podala dopis. Po pár vteřinách mu obličej zesinal jako křída.

„Ježíšikriste,“ zašeptal. „Volej policii!“ Summer už držela mobil.

„Ale… ty ses za svobodna nejmenovala Handemeyerová,“ vyhrkla Alexia. Navzdory strachu chtěla, musela zjistit pravdu. „Byla jsi Millerová.“

„Přesně tak!“ přikývla Lucy, dopila láhev a nechala ji padnout na zem. „Bobby Miller byl má studentská láska. Vzali jsme se v osmnácti, ale po půl roce jsme šli od sebe. Nechala jsem si jeho jméno. Handemeyer, to byla vzpomínka na obrovskou bolest. Strašná vzpomínka.“ Pohrozila Alexii pistolí jako pěstí. „Máš ponětí, máš vůbec ponětí, co jsi provedla s mou rodinou? Ty a Billy Hamlin?“

Alexia mlčela. Sledovala pohyb pistole.

„Nicko byl ten nejsladší brouček na světě, důvěřivý miláček. Jeho smrt nás všechny zdrtila, ale maminka…“ Lucyiny oči se zalily slzami. „Maminka se zhroutila a nikdy se nevzpamatovala. Po dvou letech spáchala sebevraždu, v den výročí Nickovy smrti. Vědělas to? Oběsila se na Nickově švihadle.“

Alexia v němé hrůze jen zavrtěla hlavou. Vzpomněla si, že paní Handemeyerová byla u soudu důstojná a elegantní, s blond vlasy a hnědýma očima stejně jako její syn. Lucy si však nevybavila. Ano, byla tam sestra, svírala matčinu ruku, ovšem Alexia ji nevnímala.

„Tatínek umřel rok po ní. Puklo mu srdce. Vzalas mi všechno na světě a myslela sis, že ti dovolím jenom tak zmizet a nezaplatit za zločiny, které jsi měla na svědomí? Pravda, desítky let jsem netušila, že to jsi ty. To netušil nikdo. Věřila jsem, že bratříčka zavraždil Billy Hamlin. Zasloužil si trest.“

„Ale Billyho potrestal soud,“ připomněla Alexia.

„Patnáct let? V pohodlné cele a třikrát denně slušné jídlo? Nenech se vysmát! To nebyl trest, ale špatný vtip!“ Nejdřív jsem ho chtěla střelit do hlavy, hned jak vyleze z vězení.“ Lucy nehnula brvou.

„Ale to by měl moc snadné. Víš vůbec, jak dlouho trvá, než se člověk utopí?“ Alexia zavrtěla hlavou.

„Průměrně dvaadvacet minut! Chudáček malý Nicko si prošel dvaadvaceti minutami ryzího děsu, kdy zběsile prosil, ať ho někdo zachrání. Ne, jeho vrah si nezasloužil snadnou smrt. Musel trpět jako

moje rodina. Takže…“ Lucy pokrčila rameny. „A tak jsem si počkala, až se Billy Hamlin ožení, bude mít dítě, začne podnikat. Ten parchant nejdřív musel mít něco, co bych mu mohla zničit.“

Až na to, že tě nezničil on, ale já! křičela Alexia v duchu. To všechno já! Nešťastný Billy nikdy nikomu neublížil!

Lucy pokračovala: „Sledovala jsem ho roky a mezitím vedla svůj život. Vdala jsem se za Arnieho, narodila se Summer, koupili jsme dům tady na ostrově. Billyho Hamlina jsem nespouštěla z očí. A teď si představ, že jsem zjistila, že celou tu dobu nečmuchám kolem Hamlina jenom já. Špehoval ho ještě Angličan Teddy De Vere. A věř mi, že nebýt jeho, nikdy bych tě neobjevila a nikdy bych se nedozvěděla celou pravdu. ‚Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.‘ Jan, osmá kapitola.“

Alexia vyjekla: „Ty výhrůžné telefonáty! To jsi byla ty!“

Lucy se okázale uklonila. „Že ti to trvalo! Ale k věci. Když jsem zjistila, v čem Teddy podniká, jakoby náhodou jsem ho přivedla do cesty Arniemu. Původně jsem chtěla zjistit, proč se Teddy zajímá o Nickova vraha, ale nic jsem se nedozvěděla. Když se Arnie s Teddym spřátelili, Teddy od nás koupil ten domek na ostrově. Tak jsme se poznaly my dvě. Člověk by málem věřil na osud.“

Alexii naskočila husí kůže. Cítila strach a současně vzrušení. Lucyino vyprávění přidávalo chybějící dílky do skládačky. Do zvrhlé, děsivé skládačky. Ale potřebovala slyšet všechno.

Z okraje útesu viděla stezku strmě spadající k zátoce. Byla zrádnější, než se na první pohled zdálo. Jedinou cestu k útěku tedy skýtalo rašeliniště, kterým sem přišli, ale tu blokovala Lucy. Těžko by ji odzbrojila dřív, než by padl výstřel.

Jsem v pasti.

To vědomí Alexii kupodivu uklidnilo. Nevyhnutelnost smrti jí dodala odvahu, jenom chtěla znát celou pravdu.

„Takže Billy zbankrotoval tvou vinou?“

„Jistě. A to byl jen začátek.“

„Arnie o tom nevěděl?“

„Ani co by se za nehet vešlo. Hlavním akcionářem HM Capital jsem ve skutečnosti já, ne Arnie. HM jako Handemeyer. Tak daleko tě internet nedovedl, co?“

To skutečně ne.

Někde za nimi v bažině zapraskala větev. Obě ženy ztuhly. Alexia si netroufla volat o pomoc, protože Lucy by jistě vystřelila. Teď se víc než smrti bála umírání bez toho, že by se dozvěděla celou pravdu.

„Dolů!“ sykla Lucy a ukázala hlavní na úzkou stezku.

„Je to tady nebezpečné,“ namítla Alexia také šeptem. „Spadneme.“ Lucy s cvaknutím uvolnila pojistku pistole. „Dolů!“ zopakovala.

Alexia se začala drápat z útesu.

Policista Brian Sullivan si přečetl dopis. Vzkazy sebevrahů četl už víckrát, ale tohle bylo něco jiného. Pokud je přiznání Lucy Meyerové pravda, pak místní policie bude v pěkné kaši.

Obrátil se k Arniemu Meyerovi. „Potřebujeme posily. Helikoptéry. Psy. Zavolám do Bostonu. Vy tedy nevíte, kam šly?“

Šokovaný Arnie bezmocně vrtěl hlavou

„Pravděpodobně na sever ostrova?“

„Ano. Lucy ty stezky zná zpaměti, ale je to tam hotové bludiště. Summer je šla hledat, ale zatím se neozvala.“

Brian Sullivan se vyděsil: „Dcera šla za nimi úplně sama?“

„Nenechala se zastavit,“ rozplakal se Arnie Meyer.

Alexii sklouzla noha, kamínky se jí zpod podrážky sypaly do hloubky. Instinktivně se přitiskla ke skalní stěně. Lucy Meyerová udělala totéž.

„Pokračuj!“

Byl to zbytečný příkaz. Stezka nad nimi se drolila a nešlo postupovat jinam než dolů k zátoce. I kdyby Alexia nějakým způsobem Lucy přemohla, stejně by se zpátky na útes nedostala. Bylo však jasné, že příliv zátoku pod nimi zaplaví. Nezachránil by se ani zkušený plavec, protože na této straně ostrova jsou vražedně silné proudy.

Alexia šplhala dolů a snažila se na tu bezvýchodnou situaci nemyslet. Z posledních tří metrů spadla do písku a vymkla si kotník. Zavřískla.

„Tiše!“ zasyčela Lucy varovně. Šikovně sklouzla ze skalní stěny a zůstala stát. Pistoli stále pevně svírala v ruce. Teď na ně shora nebylo vidět, skrýval je převis. Alexia začala kulhat dál od vody a Lucy navázala na svůj předchozí monolog.

„Než jsem byla připravená začít s trestáním Billyho Hamlina, už se rozváděl. Manželství si zničil sám. Další na řadě bylo jeho podnikání.“

Alexia se přitiskla zády k hladké skalní stěně. V noze ji bodalo, ale když s ní nehýbala, dalo se to vydržet. Opět se soustředila na Lucy.

„Pomalu jsem začala likvidovat nejdřív věci a potom lidi, na kterých Billymu záleželo.“

„Jako Milo Bates?“

„Jako Milo Bates.“

„Takže Mila jsi zabila ty?“

„Ne vlastnoručně,“ usmála se Lucy. „Vážím padesát kilo a on byl hromotluk větší než Arnie. Ale jeho smrt jsem zařídila, to ano.“

Alexia měla dojem, že poslouchá, jak Teddy popisuje vraždu Andrewa Beesleyho. Ani Lucy nedala najevo sebemenší pocit viny.

„Milo byl naprosto nevinný!“ namítla Alexia. „Měl rodinu. Ženu a tři děti.“

„NEOPOVAŽUJ SE MI KÁZAT!“ zařvala Lucy. „Žádný přítel Billyho Hamlina nebyl nevinný! Bates věděl o jeho soudu, věděl, co ten hajzl udělal – a stejně s ním začal podnikat!“ Zhluboka se nadechla a trochu se uklidnila. „Vražda Mila Batese byla jednoduchá, jen mě to stálo nějaké peníze, stejně jako později Hamlinův únos, kdy jsme mu pustili záznam Batesova umírání… Hamlinovu paranoiu to ještě umocnilo. Pak stačilo pár telefonátů a byl vyřízený. Než policii ohlásil, co jsme udělali Milovi, nikdo mu nevěřil ani slovo.“

Lucy se tím přímo chlubila.

Alexia se v duchu zděsila: Je šílená. Absolutně šílená.

„A co Jennifer Hamlinová? Taky jsi ji zabila, viď?“

„Vždyť se k tomu dostanu,“ ušklíbla se Lucy. „Buď trpělivá, Toni.“ Alexia sebou trhla. I dnes si to jméno hnusila.

„Hamlin tedy přišel o manželku i podnik. Pak ztratil jediného přítele. Hledala jsem další oběti, ale všechny příbuzné měl po smrti. Vyrůstal jako jedináček. Jistě, měl dceru, ale tu jsem si šetřila. Chtěla jsem, aby ta ztráta byla velkolepá. Pátrala jsem po náhradě.“

Alexii zvolna svítalo. Už věděla, co bude následovat.

„Zaslechla jsem řeči, že měl mladou lásku,“ pokračovala Lucy, „a že na ni úplně nezapomněl. V opilosti často žvanil o Toni, v hospodě, na ulici, kde jen našel posluchače. Sehnala jsem si starou fotografii a tam jsem si dala dvě a dvě dohromady. Představ si ten šok! Moje sousedka, nejlepší kamarádka! Ty a Hamlin jste bývali milenci! Byla jsi u toho, když umíral Nicko! Rázem jsem pochopila, proč Teddy celé ty roky špehoval Billyho stejně jako já. To kvůli tobě. Přiznávám, že jsem nevěděla, co dělat, jestli tě skutečně potrestat za Billyho – tebe, svou kamarádku! Mezitím se Billy přesunul do Anglie a hledal tě. Asi tě chtěl varovat, i když netuším, jak vycítil, že jsi další na řadě.

Ale já se pořád nerozhodla, co s tebou udělat.“

„Udělat co?“ vydechla Alexia.

„Jestli tě zabiju nebo ne. Jistě, trochu jsem tě vystrašila telefonáty, ale na Billyho fungovaly líp… a nechala jsem otrávit toho krysího psa, co se kolem vás pořád motal. Jak se jmenoval?“

„Danny.“ Alexii se dělalo zle.

„Ale opravdu jsem si nebyla jistá, jestli mám to srdce tě zabít. Problém byl v tom, že jsem tě měla ráda. A hodně. Naše děti spolu vyrůstaly. Byly jsme jako sestry. Bylo to nesmírně těžké, vážně.“

Copak mě prosí o soucit? Proboha.

„Ale Bůh mi jako vždy otevřel oči. Přivedl tě ke mně, aby ses mi přímo tady na ostrově vyznala, že ten zločin jsi spáchala ty. To ty jsi nechala bratříčka utonout! Billy Hamlin, kterého jsem roky tak systematicky ničila, byl nanejvýš tvůj komplic.“ Lucy zhnuseně vrtěla hlavou. „Jen si představ, jak mi bylo, Toni! Nemáš ponětí. Jídávala jsem s tebou u jednoho stolu. Smála se s tebou i plakala.“

„Terorizovala jsi mě!“ vybuchla Alexia rozzuřeně. „Zabila jsi mi psa!“ Lucyina zvrácená patetická sebelítost byla k zblití. „Smrt tvého bratra byla nehoda. Nehoda!“

„Ne, byla to vražda! Rozhodl to soud!“

„Myslíš ten soud, co odsoudil nevinného?“ ušklíbla se Alexia. „Copak znali pravdu? Potřebovali obětního beránka a Billy Hamlin se dobrovolně nabídl. Byla jsem u Nicholasovy smrti, Lucy. Vím přesně, co se stalo. Byla to nehoda. Tečka!“

„Mlč!“ vyštěkla Lucy. Došla k Alexii a těžkou turistickou botou ji kopla do bolavého kotníku. Alexia zmučeně zavyla. „Budeš mlčet, rozumíš? Budeš MLČET! Tady nejsi v parlamentu. Nikdo nehltá každé tvoje slovo. Taky není nikdo, komu by záleželo na tvém životě. Tady mluvím já!“

Bolest v noze vyrážela Alexii dech. Neměla ani sílu přikývnout, takže s tichým naříkáním nechala Lucy kochat se seznamem svých vítězství.

„A potom jsem už věděla, že tě musím zabít. No, nakonec mě skoro předběhl ten trouba taxikář Drake. To by vážně bylo k vzteku. Ale Bůh ti takovou rychlou bezbolestnou smrt nedopřál. Šetřil tě pro mě, abys mohla nejdřív trpět jako Billy. V tvém postavení to nebylo nic snadného. Dokonce jsem se rozhodla, že budeš trpět dvojnásob, protože ses záměrně vyhýbala spravedlnosti. Billy se provinil tím, že tě chránil. Rozhodla jsem se, že si oba prožijete bolest ze ztráty dítěte. Slyšíš, oba!“

„Michael!“ zašeptala Alexia.

„No jistě, Michael,“ mávla Lucy pohrdavě rukou. „Bohužel, Michael přežil, i když se utěšuju, že je vlastně stejně mrtvý. Kdoví, pro tebe to je možná i bolestnější,“ rozjímala.

Alexia se málem zadusila tak silnou nenávistí, jakou necítila ještě nikdy k nikomu.

„Ale nejvíc mě zklamala smrt Billyho Hamlina,“ svěřila se Lucy, „protože to znamenalo, že neuvidí svoje mrtvé dítě. Čekala jsem desítky let, abych mu zasadila co nejkrutější ránu, a nějaký feťák Billyho ubodal a okradl mě o jeho největší utrpení.“

Lucy zatrpkle potřásala hlavou. Její zvrhlost vyrážela dech.

„Tak s tím jsem se těžko smiřovala.“

„Ráda věřím,“ drtila Alexia skrz zaťaté zuby. Kotník pekelně bolel. „Ale nakonec jsi Jennifer Hamlinovou stejně zavraždila. Jen tak, úplně nevinnou dívku.“

„Ty mě neposloucháš!“ zaječela Lucy. „Ten parchant svou mrtvou dceru neviděl, ale stejně jsem musela vyrovnat účet. Oba jste se vyhýbali spravedlnosti, ale Bůh si přeje… oko za oko. Smrt dítěte za smrt dítěte.“

Mluvit s Lucy nemělo smysl. Nenávist jí zatemnila mozek. Mnohaletý žal se přetavil v nenávist, potom v hněv a nakonec v těžkou psychózu. Alexia však odmítla přijmout z Lucyiných rukou smrt a předtím se nepomstít za Michaela. I Lucy si zasloužila trpět aspoň něčím z toho, čím nechala projít svoje oběti.

„Pořád se oháníš pravdou,“ vyhrkla Alexia, „a přitom ji neznáš. Po tolika letech čekání ti Billy Hamlin vyklouzl. K pláči, viď?“

Lucy přimhouřila oči. „Jak to myslíš?“

„Billyho Hamlina nezabil žádný feťák.“

„Ale ano. Policie vydala zprávu, že ho někdo ubodal. Nejspíš feťák kvůli penězům!“

„Kecy,“ vysmívala se Alexia. „Policie nemá ani stín podezření, kdo to udělal. Ale já to vím! Byl to Teddy!“

Lucy nechápavě spadla brada.

*

„Ne. To je nesmysl.“

„Kdepak, není. Je to pravda.“ Alexia si vychutnávala Lucyin vztek. „Přiznal se mi k tomu hned nato, co ho obžalovali kvůli vraždě Andrewa Beesleyho. Udělal to, aby ochránil mě i celou rodinu. Víš, Teddy si myslel, že Billy mě chce vydírat. Od začátku věděl, kdo jsem, ale odpustil mi. Takže po tolika letech čekání tě Teddy předběhl!“

„Drž hubu!“ ječela Lucy. „Stejně ti nevěřím!“ Alexia se usmála. „Ale věříš.“

„Teď už je to stejně jedno. Hamlin i jeho dcera jsou po smrti, a ty co nevidět půjdeš za nimi.“ Lucy sáhla do batohu a vytáhla pouta. „Na kolena!“

Alexia zavrtěla hlavou.

„DĚLEJ!“ zaryčela Lucy.

Alexia klidně vysvětlila. „Nemůžu, Lucy. Kotník. Nemůžu se hýbat.“

„Fajn,“ sykla Lucy a levou nohou tvrdě dupla na Alexiin kotník. Alexia ještě zaslechla vlastní výkřik, jak praskly kosti, a pak všechno zčernalo.

Summer se zastavila a poslouchala, ostražitá jako srna. To křičel racek? Nebyl to lidský výkřik?

Ztuhla, doufala, že zvuk se bude opakovat. Nic.

Po stezkách v rašeliništi chodívala s matkou, ale nedostala se sem už roky. Byly spletitější, než si pamatovala, a vedro spolu s vyčerpáním a panikou jí cestu ještě ztěžovalo.

Snažila se nemyslet na matčin dopis. Zčásti dopis sebevraha na rozloučenou, zčásti doznání, výpověď zmateného, šíleného mozku. O Michaelovi psala s krutou věcností. „Vím, že tě to raní, holčičko, ale muselo to být.“ Odkazy na bibli se táhly celým textem jako důkaz toho, do jaké duševní tmy se Lucy propadla. Je nemocná, připomínala si Summer. Potřebuje pomoc. Nic ale nemohlo zastřít fakta, co všechno matka spáchala či spáchat chtěla.

Musím ji najít. Musím.

Kdyby mě předběhla policie, mamka by zpanikařila.

Summer došla k oceánu, takže slyšela tříštění příboje o skály. Pod nohou jí chrupla plastová Láhev. Byla to značka Nantucket Springs, kterou kupovala Lucy.

„Mamííí!“ zahulákala do větru. Nic.

„Mami, to jsem já, Summer. Slyšíš mě?“

Slova se utopila ve větru a šumu moře a ještě v dalším zvuku. Přicházel shora.

Lucy Meyerová vzhlédla.

Helikoptéra. To mi tak zrovna scházelo.

To je asi jen pobřežní stráž na pravidelné obhlídce. Ale Summer už jistě přečetla dopis. Lucy nesměla ztrácet čas.

Alexia zůstávala v bezvědomí. Lucy jí dala ruce za záda a scvakla je pouty. Pak ji odtáhla co nejhlouběji pod útes, aby je neviděl nikdo z helikoptéry. Věčně se však schovávat nemohou. Příliv stoupal, už za hodinu bude zátoka pod vodou.

„Prober se, ksakru!“ zalomcovala Lucy Alexií. Lehký pohyb jejích rtů ji zrůdně potěšil. Alexia přicházela k vědomí.

Arnie Meyer horečně drmolil do mikrofonu: „Vidíte něco?“ Policista zavrtěl hlavou. „Zatím ne.“

„Mohl by pilot níž?“

„Už moc ne, musíme být opatrní. Vítr se tady prudce mění a útesy jsou nebezpečné.“

„Ale moje dcera…“

Policista položil Arniemu ruku na rameno. „Pokud je tady, pane, najdeme ji. Dougu, přece jen zkus níž, ano?“

Zhoupli se blíž k vlnám.

41.

Alexia se probrala a uvědomila si, že nohy má ve studené vodě. Na okamžik podlehla slepé panice: Kde jsem? Pak se přihlásila bolest v kotníku, projela jí jako žhavý blesk a Alexii se rázem všechno vybavilo.

Lucy. Zátoka. Pistole.

„A teď chci, aby sis vzpomněla na ten den.“

Lucy slyšela někde za sebou. Zřejmě zůstala pod skalním převisem. Alexii však odtáhla k přílivu a vytáhla ji do pokleku jako vězně před popravou.

„Bylo horké léto v Maine. Byli jste na pláži, ty, Billy a děti. Vyrazili jste tam hned po obědě.“ Alexia si zhrozeně uvědomila, co to znamená. Zastudilo ji u srdce.

Lucy si chce prožít bratrovu smrt. Nezastřelí mě.

Utopí mě.

Zkusila odlézt, převalit se, ale nehnula se z místa. Lucy jí zezadu připnula k poutům nějaké závaží, jako by ji zakotvila.

„Teď si vzpomeň na děti,“ pokračovala Lucy. „Zkus si vybavit jejich tváře. Vidíš mého bratříčka? Pamatuješ si jeho tvář?“

Jestli si ho pamatuju? Jeho podoba mě pronásleduje celý život. Každý den, každou noc. Zkoušela jsem jí uniknout, ale ani pod jiným jménem a v jiné zemi jsem před svou minulostí neutekla. Nicholas mě doprovázel jako stín. Na každém kroku.

„Co dělá?“

„Hraje si.“ Alexii se po tvářích valily slzy.

„Jak si hraje?“

„Nevím.“

„MLUV!“

„Na babu, asi. Nejsem si jistá. Běhá v písku a je šťastný.“

„Výborně!“ ocenila Lucy. „Pokračuj. Co bylo dál?“

„Nevím,“ vzlykala Alexia. Voda stoupala, sahala jí teď k pasu, ledová jako hrob.

„Ale jistě že víš! Nelži mi, nebo ti ustřelím prsty jeden po druhém, ksakru, stejně jako jsem to udělala Jenny Hamlinové. Co bylo dál?“

Alexia zavřela oči. „Ztratila jsem ho z očí. Billy šaškoval, potápěl se pro perly. Ponořil se a zůstal pod vodou a já myslela…“

„Na Billyho Hamlina kašlu!“ zaječela Lucy. „Povídej o Nickovi. Co se stalo mému bratříčkovi?“

„Ale já nevím, co se stalo!“ zahulákala Alexia na Lucy. „Byl ve vodě, ve stínu, hrál si. Kolem něho si hrály ostatní děti. A když jsem se po něm zase ohlédla, byl pryč.“

„NE! To mi nestačí! Přece jsi musela něco vidět.“

„Ježíši, Lucy, snad si nemyslíš, že kdybych to viděla, že bych něco neudělala? Že bych se ho nesnažila zachránit?“

Vlastní zoufalý hlas Alexii vylekal. Neděsila se smrti, ale právě utonutí bylo pro ni odjakživa tou nejhorší noční můrou. Bezmocně sedět, zatímco hladina stoupá, pohlcuje ji, lapat po dechu, zatímco voda jí postupně zaplavuje plíce, mozek lační po kyslíku… Tu hrůzu jsem si bezpočtukrát prožila ve svých snech, připomínala si Alexia v duchu. Byla přesvědčená, že ví, jak malý Nicholas Handemeyer trpěl, a brala to trochu jako rozhřešení. Teď si však přiznala, že nevěděla nic. Skutečnost tady ve vlnách, když byla znehybněná jak lapené zvíře, byla nesrovnatelně horší než ty nejšílenější představy.

„Pcha, ty že by ses ho snažila zachránit?“ smála se nenávistně Lucy. „Vždyť ty se staráš jen o sebe. Jsi sobecká až do morku kostí, ty namyšlená lady De Vereová! A taková jsi byla i jako Toni Gillettiová! Ty a Hamlin jste nechali Nicka umřít!“

Voda Alexii vystoupila skoro až k ramenům.

„To není pravda! Nebyla jsi tam, Lucy! Nevíš, jak to bylo! Tvého bratříčka jsem měla moc ráda, byl to milý kluk!“

Lucy zavyla jako zvíře. Připlácla si dlaně na uši. „To nesmíš! Nesmíš tvrdit, že jsi ho měla ráda!“

„Je to pravda!“ naříkala Alexia. „Od začátku byl můj oblíbenec. Psával mi krátké dopisy.“

Než stačila ještě něco dodat, Lucy se k ní vrhla, se zběsilým rykem ji popadla za zátylek a strčila jí hlavu pod vlny.

Po pár vteřinách řezavého děsu se Alexia přestala bránit. Je to tady. Tohle je konec.

Pod hladinou vládla tma, ticho a klid. Nebyla tam žádná Lucy, žádné šílenství, žádná bolest. Vědomím se jí rozlil mír. Ochabla a každým svalem těla se podrobila studenému objetí smrti.

Neměla proč se bát.

Všechno se zpomalilo. Nevnímala nic než vzdálený rytmus vlastního tepu. Jeden po druhém k ní přicházeli její milovaní.

Michael, opět zdravý, usměvavý a rozesmátý překypoval životem a mládím a nekonečnými přísliby. Roxie k ní kráčela s láskyplně rozevřenou všeodpouštějící náručí.

Teddy, takový, jak ho poznala. Zábavný, laskavý, sebeironický, roztomilý. Billy Hamlin, mladý a silný na ni s úsměvem mával na miamské pláži.

Alexia se začala modlit. Ať Michael dojde klidu. Ať Roxie odpustí svému otci. Ale žádat pro sebe neměla co.

Jak arogantně věřila, že ovládá vlastní život, že unikne svému osudu!

Lucy měla pravdu v jedné věci: smrt Nicholase Handemeyera si zasloužila oběť, ale tou musela být pouze Alexia. Celý život ji oceán volal, lákal ji zpět, nařizoval jí splatit, co mu dluží: život za život, duši za duši. A teď se kruh konečně uzavíral.

Nastal čas.

„Co je to?“

Pilot ukázal skrz čelní sklo.

Arnie Meyer a policista pohlédli tím směrem.

„Co?“ vyhrkl Arnie. „Nic nevidím.“

„Pod tím útesem,“ vysvětloval pilot. „Teď jsme to minuli. Otočím stroj. Jako bych tam viděl…“

„Postavy.“ Policista odtáhl od očí dalekohled. „Určitě. Hned u vody. Nikdo jiný to být nemůže.“

„Pořád nic nevidím,“ stěžoval si Arnie zoufale, zatímco helikoptéra se zhoupla nad oceánem jako racek a obloukem se vracela zpět. „Kde? Byla s nimi Summer? Co přesně jste viděl?“

Policista na něho neměl čas. „Pobřežní hlídko!“ Do vysílačky štěkl jejich souřadnice. „Potřebujeme naléhavou pomoc. Dvě ženy. Uchm, ne. Ne, odtud k nim nemůžeme.“

„Jak to myslíte, že k nim nemůžeme?“ vyjekl Arnie. Panika se mu rozlila žilami jako jed. „Právě je příliv! Ty dvě se co nevidět utopí!“

Policista mu pohlédl přímo do očí.

„Nemůžeme se přiblížit, protože bychom narazili na útes.“

„Ale něco snad uděláme?“

„Havarovali bychom, pane Meyere. Nejde to. Je mi líto.“ Je mi líto.

Alexia De Vereová se nepřestávala modlit.

Bože, odpusť mi. Za Nicholase. Za Billyho. Za všechno utrpení, co jsem způsobila.

Lucy Meyerová ji před pár minutami pustila a sama se vydrápala na malý výběžek skalní stěny, aby odtud sledovala její pomalé umírání. A zatímco Alexia lapala po dechu a tichounce kňučela bolestí při každém doušku kyslíku, vůbec poprvé si uvědomila, že zemře i Lucy. Vlny k ní vystoupí jenom chvíli poté, co z Alexie vyprchá život.

Lucy to věděla dřív, ještě než jsme sem vyrazily. Smrt jí nevadí o nic víc než mně. Touží po ní. Po klidu. Ale nejdřív chce vidět můj trest. Touží po naplnění své pomsty. Nakonec jsme stejné, Lucy a já.

Náhle ji vyrušil hluk. Nejdřív myslela, že se jí ten hluboký bzučivý zvuk zdá. Připomínal bzukot čmeláka. Ale pak sílil, víc a víc, a přehlušil i burácení vln. Alexia zaklonila hlavu a vzhlédla.

Helikoptéra! Záchrana!

Předtím neměla strach. Když se smrt zdála nevyhnutelná, Alexia ji uměla přijmout, vyrovnat se s ní v klidu. Ovšem teď měla naději na život, na spásu, a to vědomí jí do těla vlilo adrenalin i zoufalství.

Chci žít!

Z vody jí vyčníval už pouze obličej. Podvědomě se pokusila zamávat pažemi, ale měla je spoutané a zatížené hluboko ve vodě. Rozplakala se.

„Jsem tady!“ křičela pošetile a marně k obloze. „Tady jsem! Prosím, pomozte mi!“

Helikoptéra chvíli visela přímo nad ní, tak blízko a přitom k zbláznění vysoko. Alexia napínala zrak proti oslnivému nebi, vyhlížela žebřík nebo lano, ale helikoptéra se náhle bez varování obrátila a odlétala do modře.

„NE!“ ječela Alexia. Teď už se za svůj děs nestyděla. „Prosím, ne! Nenechávejte mě tady!“ Z římsy nad její hlavou se usmívala Lucy Meyerová.

Tohle je dárek pro tebe, miláčku Nicko. Už brzy budeme zase spolu.

Summer zarývala nehty do drolivé skály. Chvatně sestupovala po stezce, až jí ujížděly podrážky. Jsou tady. Jinde být nemůžou.

Stezka dolů do zátoky byla strmější, než si ji pamatovala, a příliv už stačil zaplavit celou pláž. Shora víc neviděla, ale plastová láhev jí potvrdila, že tu obě ženy jsou. Takhle daleko v močálech může matka jít jen na jediné místo.

Náhle je zahlédla, dvě postavy jako ve snu. Summer opatrně sešplhala níž a za ohybem stezky spatřila matku, která se skláněla ze skalní římsy nad cípkem písečné pláže. Alexii neviděla do chvíle, než si uvědomila, že Lucy zírá do vody. Asi pět metrů od římsy se na vlnách houpala osamělá lidská hlava jako bóje.

„Mami!“

Lucy se bleskově otočila. „Zmiz odtud!“ vřískla na Summer. Jak nás mohla najít tak brzy? Čert aby to vzal! „Vylez zpátky na útes! Tady to je nebezpečné!“

„Bez tebe nejdu.“

„Řekla jsem ti, ať se vrátíš!“ Lucy zvedla pistoli.

Summer šokovaně vytřeštila oči. Přece by nevystřelila, nebo jo? Snad ne na svou vlastní dceru?

„Vrať se!“ řvala Lucy. Summer zaváhala a vtom se s ní utrhl zvětralý kus skály.

Jako první z helikoptéry vyskočil Arnie Meyer.

Serval si sluchátka z uší, vykašlal se na křik obou policistů a nebezpečně blízko kolem vířící vrtule se tryskem rozběhl přes rašeliniště.

„Tak přece stůj, ty idiote!“ řval za ním jeden z mužů, ale Arnie se jako smyslů zbavený hnal k okraji útesu.

Zaslechl ženský jekot, pak znovu. Dobrý Bože! Snad nepřijdu pozdě!

Lucy zhrozeně sledovala pád své dcery. Ječící Summer divoce máchala rukama i nohama jako hadrová panenka. Přistála na visuté skalní římse vedle matka. Hlavou se s nechutným lupnutím udeřila o skálu. Rázem utichla.

Lucy se ohlédla k moři. Alexii už skoro úplně zalila voda. Obrátila se zpátky ke své dceři, která

bezvládně ležela vedle ní.

Takhle to nemá být! Tohle si přece nenaplánovala!

Chtěla si jenom vychutnat, jak se topí Nickova vražedkyně. Na tenhle okamžik čekala příliš dlouho. Celý život. Ale co když Summer stále žije? Co když její holčička potřebuje pomoc, nutně, a Lucy by jen stála a nic neudělala? Lucy se nesmyslně navztekala. Proč sem Summer vůbec chodila? Proč to všechno pokazila?

„Policie!“

Lucy vzhlédla. Na horním konci stezky stála trojice mužů. Jeden z nich na ni mířil pistolí. Druhý klouzal po cestičce k římse, kde ležela Summer. Lucy přimhouřila oči. Můjtybože, je to Arnie?

„Odložte zbraň a zvedněte ruce nad hlavu!“

Lucy příkaz ignorovala a soustředila se na třetího muže. Slaňoval se po čelní straně útesu, záchranný pás uvázaný k tělu, a mířil přímo k Alexii.

„Madam, řekl jsem, ať odložíte zbraň!“

Lucy zavřela oči a stiskla pistoli ještě pevněji. Kvůli těm otravům se nemohla soustředit. Muž nahoře na útesu nepřestával hulákat: „Odložte zbraň, nebo střelím!“

Proč nemlčí? V tomhle rámusu se nedá myslet.

Levým koutkem oka Lucy zaregistrovala, že Summer se vytáhla do sedu. Arniemu se podařilo dolézt až k ní. Teď ji držel v náruči, mluvil k ní.

To je dobře. Mají jeden druhého.

Policista pod ní se slanil až na pláž a odepnul se od jisticího lana. Skočil do vody. Z Alexie čouhal jen vršek hlavy, ale pod vodou člověk umírá dlouho. Pravděpodobně ještě žila. Pokud ji policista dotáhne na břeh, třeba ji ještě oživí.

A tehdy se Lucy rozhodla, co udělá.

Pečlivě namířila a vystřelila kulku přímo na Alexiinu lebku. Arnie Meyer zařval, jako by zasáhla jeho.

„Lucy! Ne!“

Pozdě. Už se stalo.

Lucy se obrátila k Arniemu a jemu i Summer poslala vzdušný polibek. A potom rychleji, než policista na vrcholku útesu stačil zareagovat, strčila si hlaveň pistole do úst a stiskla spoušť.

Dole pod útesem vlny dál rytmicky a pokojně bušily do skály.

Ovšem teď byly rudé krví.

42.

Anglie. O rok později

Roxie De Vereová zamyšleně vyhlížela z okna vlaku.

Trať vedla krásnou krajinou, vlak z Londýna se pomalu šinul směrem do West Sussexu a vezl cestující lesy plnými modrých zvonků, kolem líbezných kamenných domků a velkolepých sídel, přes řeky a hlubokými údolími, nad nimiž se táhly ty nejzelenější a nejúrodnější pastviny v Anglii. Všude

se hlásilo jaro, jabloně a třešně stály v plném květu, jehňátka teskným bečením přivolávala matky a z Francie přes Kanál vanul svěží štiplavý vítr.

Roxie De Vereová si pomyslela: V takovém dni je člověk šťastný, že je naživu. A Roxie byla opravdu šťastná, i když se do toho mísil smutek a lítost nad tím, co všechno ztratila. Už jí zůstal jen jeden rodič. Poslední člověk na celém světě, s nímž může sdílet svoje vzpomínky na dětství. Připomínat si šťastnější časy. Plakat nad smutnými dny.

Sdílené štěstí, sdílená bolest, sdílená lítost. Nebyl to nejlepší základ pro znovuvybudování vztahu, ale Roxie De Vereová víc neměla. Tohle a dva dny v měsíci možnost návštěvy. Navzdory obecnému přesvědčení nemají vězni Jejího Veličenstva ustláno na růžích. Vězeňský život nejsou jen návštěvy a procházky po dvoře. Strohá místnost páchnoucí dezinfekcí a zoufalstvím, zaplněná řadou stolů, u nichž naproti sobě sedí vězňové a návštěvníci. Tak vypadaly všechny jejich návštěvy, a vypadat budou, dokud…

Ne, tohle si představovat nesmím.

Roxie si zakázala myslet na budoucnost.

Poslední roky ji naučily jedno, a sice že stát se může cokoliv. Žij dnes. Miluj dnes. Odpouštěj dnes. Tiše si tu mantru opakovala, zatímco vlak spokojeně rachotil krajinou.

Z vězeňského života je nejhorší nuda. Monotónnost dní rozbíjí jen zvonění a podávání jídla a pravidelný denní rozvrh – práce, odpočinek, cvičení, spánek –, který jako by neměl nic společného s realitou, se světem za zdmi věznice.

Snášet se to dá jediným způsobem: člověk se zcela odpoutá od předchozího života. Zapomene, kým byl venku, a tento nový svět přijme bezvýhradně a bez řečí za svůj.

Číslo 5067 bylo v tomto odpoutání mistr. Jistě, slavné jméno tu přinášelo komplikace. Ostatní vězni se nedokázali od minulosti důkladně odříznout a pustit z hlavy, kým číslo 5067 kdysi bývalo.

Připomínali si, proč je číslo 5067 vlastně ve vězení, kde – navzdory svému aristokratickému jménu a politickým konexím – dýchá stejný vzduch s drogovými dealery a vrahy a snižuje se k fyzické práci jako všichni ostatní.

Číslo 5067 se nesetkalo s násilím ani s šikanou. Aspoň zatím ne. Ovšem číslo 5067 nikdy nebude patřit k tvrdému jádru vězeňského osazenstva. Vedlo osamělý život. Ale na druhou stranu to bylo součástí trestu, který si zasloužilo, no ne? Roxiiny návštěvy uspokojovaly jeho potřeby, ale byly i bolestné, krutě připomínaly všechno, o co vězení své obyvatele okrádá.

Číslo 5067 sedělo v návštěvní místnosti, kam proudili příbuzní a přátelé vězňů, a nedočkavě tajilo dech. Co když to nezvládla? Co když se něco stalo, nebo si to rozmyslela? Ale ne, tady ji máme!

Roxie, jež s úsměvem proplétá vozík mezi stoly, příslovečný paprsek slunce.

Moje dcera. Moje milovaná dcera. Bůh jí žehnej za to, že v srdci našla sílu odpustit. Roxie láskyplně rozevřela náruč.

„Ahoj, mami,“ usmívala se zářivě. „Jsem moc ráda, že tě zase vidím.“

43.

Když se v britském tisku objevil celý příběh o minulém životě a tajemstvích Alexie De Vereové, vypukl největší politický skandál od dob Johna Profuma v šedesátých letech. Ani politika není špinavější či lascivnější než obyčejný život. Střelba na americké pláži, vražda, křivopřísežnictví, změněná identita a seznam mrtvých delší než lidská paže. Celá aféra byla splněný sen bulváru.

To dá rozum, že pro skutečné aktéry příběhu byla realita ještě tragičtější a prozaičtější. Alexia De Vereová byla šťastná. Měla štěstí, že žije. Lucyina kulka na pláži ji pouze škrábla do ramene a policejní záchranný tým ji vytáhl z vody a oživil natolik včas, že v mozku nedošlo k trvalému poškození. Stačily minuty, možná i vteřiny, a mohl být konec. Alexia se na to snažila nemyslet.

A štěstí měla i v jiném ohledu. Štěstí, že dostala příležitost usmířit se s Roxie a se svým drahouškem Teddym dřív, než zemřel. (Teddyho De Verea postihl rozsáhlý infarkt ve stejném týdnu, kdy v

Americe schválili Alexiino vydání do Británie.) A připadala si šťastná i proto, že je v britském vězení a ne v americkém. Konečně ji dostihl trest za minulé hříchy. Možná tím splatí i dluh svému osudu. Až vyjde z ženské věznice v Holloway, bude svobodná žena, a to ve všech významech toho slova.

Ten hrůzný den na pobřeží ostrova Martha’s Vineyard změnil Alexiin život od základu. Nesešlo na tom, jestli ji zachránil Bůh nebo osud či šťastná náhoda. Hlavní věc, že přežila. A byla přesvědčená, že se tak nestalo bezdůvodně. A ten důvod si konečně jasně uvědomila.

Musela říct pravdu. Povědět vše, co věděla. Neměla právo dál cokoliv tajit.

Ještě na nemocničním lůžku v Bostonu Alexia vypověděla policistům naprosto všechno. Přiznala, že před mnoha lety svou nedbalostí přispěla ke smrti Nicholase Handemeyera a dovolila Billymu Hamlinovi, aby šel do vězení místo ní. Uběhla příliš dlouhá doba, než aby ji mohli odsoudit za neúmyslné zabití. Nakonec dostala šest let vězení za křivou přísahu a zatajování trestných činů.

Alexia vyšetřovatelům navíc prozradila, že vraždu Billyho Hamlina spáchal Teddy. Tohle jeho tajemství dosud ctila, ale teď musela povědět všechno. Teddy beztak dostal doživotí a to bylo to nejmenší, co pro chudáka Billyho mohla ještě udělat.

Teddy to vzal sportovně, napsal Alexii z vězení svým typicky laskavým a zábavným stylem. Nejhorší na tom je moje povinnost jít znovu před soud a nechat se okukovat těmi otravnými reportéry. Rád bych dobrovolně přijal rok na samotce, jen kdybych nemusel v životě pohlédnout na tu chátru ze Sun a dalšího bulváru.

Přesto svých činů nelitoval. Jako by mu chyběl nějaký gen, ale nebyl schopný cítit vinu. Ovšem právě proto necítil ke svým obětem tak stravující nenávist jako Lucy Meyerová, žádnou její slepou, psychotickou žízeň po násilí a pomstě. Teddy byl přesvědčený, že pouze splnil svou povinnost při ochraně rodiny. Fakt, že přitom zmařil životy dvou nevinných lidí, bral prostě jen jako nešťastný vedlejší efekt, jemuž se nedalo předejít. Teddy zemřel ve spánku týden předtím, než měl jít před soud kvůli vraždě Billyho Hamlina. Možná to po všem, co spáchal, byl až příliš laskavý konec, ale Alexia čerpala velkou útěchu z vědomí, že její Teddy odešel pokojně. Nikdy ho nepřestala milovat.

Alexia hned po odsouzení požádala o možnost vykonat trest v Anglii. Díky jejímu plnému a upřímnému doznání a tomu, že měla dvě „postižené“ děti a politické i osobní vazby doma, soud Spojených států souhlasil. Do Holloway přivezli Alexii před třemi měsíci a od té doby ji Roxie už třikrát navštívila.

„Přišel sem někdo od mé poslední návštěvy?“ vyptávala se Roxie.

„Kdepak, holčičko. Ale nedělej si starosti, stejně nechci nikoho vidět.“

Roxie tomu odmítala uvěřit. Vzpomněla si na své dětství, kdy matka vedla bohatý společenský život. A vlastně to platilo pro oba její rodiče. Pro Alexii to desítky let bylo jako droga.

„Vážně? Ani z dávných časů? Třeba Henry Whitman?“

„Henry?“ rozesmála se Alexia na celé kolo. „To je vtip, ne? Jestlipak víš, že celou tu dobu, co jsem byla na ministerstvu vnitra, Henry umíral hrůzou, abych neprozradila, že má milenku? Věřila bys tomu? Do funkce mě beztak jmenoval jen proto, aby mi zacpal ústa. Ohlídej si své nepřátele a tvoji přátelé se ohlídají už sami.“

„A proč si to myslel?“

Alexia pokrčila rameny. „No, věděla jsem to. Na vládě se nic neutají. Ale já bych ho nikdy neprozradila.“

„A to se neozval, ani když umřel táta?“

„Ani jsem to nečekala, miláčku. Říká se, že má zálusk na funkci generálního tajemníka OSN. Přátelství se mnou by mu moc bodů nevyneslo.“

Matku to zřejmě opravdu netrápilo, ale Roxie se naštvala. „Copak se v celém Westminsterském paláci nenajde nikdo, komu bys stála za slovo? Tolik let…“

„Ale ano, dostala jsem moc milý dopis od sira Edwarda Manninga,“ svěřila se Alexia teskně.

„Co psal?“

„Ále, tak různě. Většinou drby z politiky. Nabídl, že přijede na návštěvu, ale asi by to nebylo dobře. A poslal mi vězeňské deníky od Jeffereyho Archera. Četla jsi je? Jsou úžasné!“

„Ne, nečetla jsem je.“

Mezi oběma ženami zavládlo rozpačité mlčení. Toužily se znovu sblížit jako matka s dcerou, ale po tolikaletém odcizení se neuměly bavit přirozeně. Společného měly pramálo. Roxie byla tvůrčí typ, umělecky zaměřená, Alexia byla pragmatická a ctižádostivá. Pojilo je jenom rodinné pouto, ovšem po tom všem, co se stalo, byla rodina to jediné téma, jemuž se snažily vyhnout.

„Co Summer?“ vzpomněla si Alexia konečně. „Scházíte se spolu často?“

Roxie se rozzářila. „Ano. Snažíme se o to. Víš, pořád chodí denně za Michaelem.“

Obě ženy žasly na Summeřinou oddaností. Michaelova avantýra s Lucy už dávno nebyla tajemství. Dopis, který Lucy napsala Summer na rozloučenou, než se toho osudného dne vypravila s Alexií na pobřeží, byl zveřejněn v plném znění. Lucy Meyerová byla posmrtně usvědčena z vraždy Mila Batese a Jennifer Hamlinové a z pokusu o vraždu Michaela De Verea. Pohřbili ji na rodinném hřbitově na Martha’s Vineyard, který Arnie navštěvoval každý den. Stále zamilovaný nepřestával truchlit a dosud se nesmířil se vší hrůzou, jež po smrti manželky vyšla najevo. Nešťastný člověk.

Lucy dala v dopise jasně na srozuměnou, že si odedávna plánuje sebevraždu hned potom, co zabije Alexii. Stejně jako Alexia, i Lucy toužila po spravedlnosti, chtěla zjistit pravdu a celou záležitost uzavřít. Rozdíl byl jen v tom, že Lucyino pojetí spravedlnosti a dobra a zla se po desetiletích nenávisti natolik pokřivilo, že už vlastně nemělo s Alexií nic společného. A v dopise se neobjevil ani náznak omluvy dceři, ani lítost za zmrzačení Michaela, prostě za nic.

Summer a Arnie byli svědky Lucyiny příšerné smrti. Policisté později Alexii řekli, že když si Lucy vystřelila mozek z hlavy, Summer byla od ní vzdálená jenom pár kroků. A z toho se člověk nikdy nevzpamatuje. Arnie to řešil popřením, ale Summer byla na tuhle taktiku příliš racionální. Radši uprchla do Anglie a k Michaelovi a pohřbila své emoce co nejhlouběji. Byl zázrak, že si udržela zdravý rozum.

„Vyřiď jí ode mě pozdrav, až ji uvidíš,“ požádala Alexia.

„Vyřídím.“

„A samozřejmě i bratrovi.“

„Ano,“ zamumlala Roxie. Už totiž Michaela nenavštěvovala. Nemělo to smysl. Ležel sice na lůžku, ale bylo to jen tělo. Michael odešel. Kdyby to však řekla matce, zbytečně by ji ranila. Radši se zaměřila

na budoucnost, na šťastnější věci.

„Mimochodem, ještě o nic nejde, ale s někým se scházím.“ Roxie líbezně zrudla. Alexia se rázem rozzářila.

„To je nádhera, miláčku. S kým?“

„Jmenuje se William. William Carruthers.“ Alexii znělo to jméno povědomě.“

„Je to realitní agent,“ pokračovala Roxie. „Víš, to on naším jménem prodával Kingsmere, když táta umřel.“

Alexia se zamračila. Užuž chtěla prohodit, takže přesně ví, kolik máš na kontě peněz. Ale nakonec se s přemáháním kousla do jazyka. Neměla právo mluvit Roxie do života, milostného ani jiného. Musí se naučit důvěřovat dceřinu úsudku. Koneckonců, copak může dopadnout hůř než ona?

„Ještě je to nové,“ svěřila se Roxie, „ale jsem moc šťastná.“

„Tak to já taky.“ Alexia stiskla dceři ruku. „Ráda bych ho někdy poznala.“

„Někdy.“ Roxie opět zrudla. „Uvidíme, jak se to vyvine.“

Matka s dcerou si ještě pár minut povídaly, ale pak zazněl nekompromisní bzučák na znamení, že návštěvní doba uplynula. Vězeňkyně se na rozloučenou objaly se svými blízkými, některé vyrovnaně, jiné v záplavě emocí, což se týkalo hlavně matek s malými dětmi. Ty drahocenné roky dětství uplynou rychle a nikdo je už nevrátí. Roxie a Michael měli šťastné dětství, řekla si Alexia. Aspoň to jsme jim dokázali dát.

Doprovázela pohledem dceru, jež na vozíku vyjela ze dveří a zmizela. Snažila se věřit v její šťastnou budoucnost. Bude ji ten William Carruthers opravdu milovat a pečovat o ni? Nebo jí zlomí srdce jako všichni muži v Roxiině životě? Alexii se úzkostí udělalo až mdlo. Pomalu se vracela do cely.

Nemůžeš ji pořád chránit, okřikla sama sebe rázně. A neměla by ses o to ani pokoušet. Láska je vždycky risk. A život bez lásky není žádný život.

Budoucnost teď patří pouze Roxie. A je to Roxiina věc, co s ní udělá.

Epilog

Summer Meyerová zamyšleně vyhlížela z okna Michaelova pokoje.

Byl nádherný den. Skromná londýnská zahrádka pod okny rozkvetla jako miniaturní ráj. Vůně posekané trávy a sladkého zimolezu zahustila vzduch jako letní opar a dlouhé povislé větve mohutné vrby něžně ťukaly na sklo Michaelova okna, jako by ho zvaly ven do té krásy.

A co když ten strom mluví na mě? napadlo Summer. Co když jsem to já, kdo potřebuje zachránit?

Přinejmenším její otec si to myslel. Arnie volal Summer každý den a prosil, ať se vrátí domů a žije vlastní život, ať se konečně odpoutá od Michaela a minulosti. Milovaný taťka. Summer ho milovala

tak moc, až to bolelo. Ovšem Arnie si nepřiznal, že když zůstal na Martha’s Vineyard, kde denně tráví hodiny u Lucyina hrobu, sám se připoutal k minulosti, a to tím nejhorším, nejbolestnějším způsobem, jaký jen existuje.

Po pravdě, Summer neměla ponětí, co pro ni chystá budoucnost. Zrovna teď ale měla co dělat, aby přežila přítomnost, aby dýchala a fungovala. Jistě věděla jen tolik, že už v životě nevkročí na Martha’s Vineyard. Nikdy, nikdy, dokud zůstane naživu.

Stále se jí skoro každou noc zdálo o Lucyině smrti. Zátoka, prásknutí výstřelu, rudá voda barví písek jako brusinková šťáva rozlitá na cukr. Věty z dopisu jí zněly hlavou stále dokola, pronášené Lucyiným osobitým, něžným mateřským hlasem.

Musel zemřít, zlatíčko. Jinak to nešlo.

Ten románek byl jen způsob, jak se k němu dostat blíž. Upřímně doufám, že to pochopíš…

Pochopit? Opakovala si Summer.

Pohlédla na Michaela a opět se obrátila k oknu. Činy a motivy její matky se vymykaly lidskému chápání. Byly neodpustitelné. Summer mohla maximálně uznat, že Lucy byla psychicky nemocná. Během dospívání se v ní po smrti milovaného bratříčka cosi zlomilo, ale zranění nikdo neošetřil a neléčil, takže zvenčí zůstalo ukryté a prohlubovalo se a tříštilo Lucyinu osobnost, až se rozštípla vedví.

Na jedné straně stála matka a manželka, jakou Summer znala a milovala už od narození. To byla matka, po které truchlila. Ta druhá polovina… na tu se Summer snažila radši nemyslet.

Zvedla Michaelovy ochablé prsty a něžně je hladila jako v minulosti už tisíckrát. Ne, nedokáže se vrátit ke svému bývalému životu v Americe. Ale dál žít takhle taky nemůže.

Schovávám se. Skrývám se před životem, před budoucností. A Michaela využívám jako výmluvu. Jsem zbabělec.

A pak to ucítila. Nepatrné cuknutí, skoro neznatelné, takže nejdřív usoudila, že si to jen namlouvá.

„Michaeli?“

Několik vteřin nic. A pak znovu, tentokrát silněji. Prst, jediný prst jí sklouzl po dlani.

„Sestro!“ Summeřin křik doléhal až na konec chodby. „Sestro!“ Zítra po dlouhé době přijde nový den.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s